čtvrtek 7. ledna 2010

Herní začátky: Eye of the Beholder 2: Legend of Darkmoon

V dobách Dosu a postkomunistického rozkvětu, kdy na nás útočilo všechno, jen ne komunismus, se na nejedné obrazovce počítače zjevil možná nejlepší dungeon všech dob, Eye of the Beholder 2. Už to nebylo o shromáždění partičky lidí u šestistěnné kostky, ale o posezení partičky lidí okolo jednoho monitoru. Až čtyři hráči mohli procházet temné, zasmraděné kobky, avšak jen jeden hru přímo ovládal. Hra nenabízela text, nýbrž moderní krásnou grafiku a vyžadovala od hráče, přesněji od toho, kdo seděl u klávesnice, rychlé reakce, intenzivní soustředění na to, co se před ním na monitoru odehrávalo. Když se setmělo, za hráčem už zpravidla nikdo neseděl, trojice dobrodruhů, kteří ještě to odpoledne zosobňovali zbylé tři postavy na monitoru, byli ti tam. Jejich škoda.


Na EoB 2 mám úžasné vzpomínky. Pamatuju se na úvodní les, na vstup do chrámu Darkmoon, na předem prohraný boj s mocnými kouzelníky, kteří mě do chrámu vpustili, na prokletý meč, který zůstal v haksně jednoho z mých bojovníků a už nešel sundat, na jednoho vandráka, kterého jsem v kobkách přibral do party, na to, jak ještě tu noc mě a mou partu okradl, a taky na to, jak jsem si nahrál předchozí pozici, vandráka okradl a nemilosrdně ho podříz (tedy jsem mu určil stejný osud, jako dosavadní havěti). Taky určitě nezapomenu na úžasné souboje, prováděné pěkně hezky v reálném čase, na seznámení s již klasickým fireballem, na skvělou architekturu chrámu a jeho podzemí, páčky a plošinky, logické hádanky, na skvělé protivníky, které jsem poslal za hranice známého vesmíru, a to se všemi poctami, které si zasluhovali a samozřejmě taky na Dranna, jehož ohnivý dech měnil moje expy nabouchané dobrodruhy v pouhé hromádky kostí.

Tak teď jsem dostal solidní chuť zahrát si skutečný třetí díl Eye of the Beholdera. Ano, zkratka té hry je LoL.

zeal

0 komentářů:

Okomentovat