pondělí 25. ledna 2010

Kult na Amize


Tak nějak jsem věděl, že řádka her na Amigu je značně podivného charakteru, pro mainstream jen velmi těžko pochopitelného. Ale, že až takhle?! Po před-včerejším seznámení s hustotou Perihelionu (Dead Space na PS3? Ha, hahahaha!) jsem chvíli otálel, jestli vůbec vyrazit po pevnině tohoto krutého světa. A jak to dopadlo? Nakonec jsem skončil u Arcanum. Ale já se tam, na planiny zavražděné přírody, vrátím. Mezitím jsem ale vyzkoušel jednu z Amigáckých podivností zvanou Kult!

Začínáte v jakési podivné pevnosti, kde se během několika okamžiků seznámíte s portfoliem asi šesti postav. Znáte je? Jsou to snad zdejší? Máte je snad na objednávku zabít? Nevím. A to už ke mně promlouvá jeden ze strážců futuristického hradu a dává mi jakýsi úkol, a k němu nějaký předmět (který je po každém začátku hry jiný), prý proto, aby mi to šlo lépe od ruky.

Ovládání hry probíhá skrze klikání na aktivní místa obrazovky, po němž se objeví mušle s možnostmi, a jako v Mystu, posun z jednoho plácku na druhý probíhá taktéž po poklikání na aktivní místo.Aktivních míst je dost, takže osoby se zálibou ve zkoumání si jistě přijdou na své. Některé nabízí až kolem šesti druhů možnosti interakce, jsou tu ale i takové, co jsou ve hře "jen" pro obdiv - hráč jen povzdechne nebo prohodí trefnou hlášku. Kliknout se dá skoro na cokoliv a většinou se s tím dá něco dělat. Např. po ochutnání kyseliny se vám udělá nevolno. Jsou tu i obrazovky podmíněné časovačem - delší pobyt u kyselého jezírka vám způsobí smrt. Kult je velice interaktivní, možná až tak, že proti němu jsou dnešní hry bezduché hříčky. Herní struktura doslova praská pod tíhou interakce. Osobně si myslím, že až přestanou být v módě jednoduché 3D akční hry, tak tohle je jeden z těch směrů, kam se to může vydat.

Na pravé straně obrazovky je hezké ikonkové menu, lidé ve hře mluví pomocí syntezátoru hlasu a to je hra z osmdesátých let! Na levé straně je připnuté lidské embryo, ani nevím proč. Hra má hustou atmosféru, avšak v porovnání s Perihelionem padá na zadek. Ale jako i tak doporučuju!

zeal

středa 20. ledna 2010

Kterak jsem na Vistách nehrál Perihelion



S Fake Everestem ne za humny, ale už tady, s doporučením od lékaře ještě pár dní ležet, s notebookem připraveným, sic bez internetové koncovky, ale kdo koneckoncù potřebuje být pořád online, zkrátka s jedinou možnou alternativou ke stolnímu počítači, chystal jsem se na TO. Na jedinečnou spářku Perihelionu!

Jak mi prozradil blogovací kolega MickTheMage, Perihelion je hustá hra. Je prý daleko, předaleko hustější než cokoliv z dnešní nabídky her a na to určitě všichni, kdo si pamatují na megahustotou přetékající pařby dob minulých, slyší. Jak by taky ne, když her s hustou atmosférou je dnes tak málo, skoro tolik, jako čerstvých kusů masa u McDonalda. Proč ale? Prodávají se málo? Nebo jsou úplně neprodejné?

S Perihelionem mám osobní nevyřízené účty, stejně jako s pár dalšími hrami na Amigu (Valhalla, Black Crypt a pár dalších). Jejich obrázky jsem v době, kdy kralovalo PC, nedokázal vytřást z hlavy. Tajně jsem doufal, že jejich verze budou jednou předělané na tu moji nadmašinu. A bohužel...

Vše bylo nachystané. Svaly napnuté. Kosti na prstech pro jistotu párkrát promnuté (snad ten jejich praskot neslyšel nikdo z kolemjdoucích venku) a já byl připraven. Visty byly připravené. Trochu jsem zapochyboval: "Co když to na nich nepojede, vždyť hry pro DOS na nich nejezdi". Ale vzhledem k tomu, že Amiga je něco jiného než DOS, myslel jsem pozitivně, až tak, jak jen to šlo. Musel jsem, nebylo na vybranou. Myšlenka na sebe pařícího Perihelion mě držela na nohou, vlastně v pohodlném posedu. Zádama opřen ve správné poloze, notebook ve zdravé vzdálenosti od rozkroku, správná ruka na myši. Myš zaparkovaná na DVDčku hustého filmu.

A mohlo to začít. Tajming byl správný. Byla půlnoc. Sluchátka jsem měl vnořená do uší, ostatně nebylo jiné možnosti.

Mačkám tlačítko Amigového emulátoru. Pe... Per... Perihe... Perihelio... Ani jsem nedořekl název hry a Windows mi hlásí... nějakou CHYBU! Néééééééééé! To snad není možný, k čemu ty Visty jsou?! Jak já se těšil. Smajlík by se tu hodil, ale myslím, že žádný by adekvátně nevystihl ten smutek, to zklamání, a navíc mě smajlíky někdo odnaučil. A já si nevzpomenu, kdo to byl. Sakra, to je noc.

Tak se aspoň podepíšu.

Jak se jen sakra jmenuju?

sobota 9. ledna 2010

Jaké jsou rozdíly mezi hardcore a casual hráčem

Česká herní média neví jak překládat terminus technicus označení "hardcore" a "casual". A já jim radím, co takhle jim prostě říkat "hráči" a "nehráči"? Co je to hardcore, všichni víme, co už ví méně lidí, tak to, že je to spíše hanebné označení pro někoho, kdo "mrhá časem u těch blbostí celej den". Ale... do této skupinky spadá i zbytek hráčů, kteří hrají třeba dvě hodinky denně, nebo dvě hodinky obden. Říkáte Casual Core? :) Podmínkou pro to, být "hardcore", je hrát skutečné počítačové hry. Casual je pak něco, do čeho se dá zahrnout skupina lidí, kteří znají hry jen z doslechu a spíš preferují hry na svém mobilu nebo nějaké jednoduché hry v browseru. Takoví lidé nejsou hráči počítačových her, resp. takovéto označení si nezasluhují (ať už míněno v dobrém nebo špatném smyslu slova).

To je jeden pohled na věc. Pak je tu druhý, z kapku jiného úhlu. Hardcore jako hráč sledující herní scénu, a to více než je zdrávo (něco jako sportovní fanoušek), a casual coby hráč, který se nechává překvapit "co to na něho ti tvůrci zase ušili" až po extrémní případy "kliknu na tu novou flash hru, aniž bych věděl dopředu, co to je".


Pokud víte ještě další rozdíly, klidně je nasypte do komentářů. "My" si je už nějak protřídíme. :)

zeal

čtvrtek 7. ledna 2010

Herní začátky: Eye of the Beholder 2: Legend of Darkmoon

V dobách Dosu a postkomunistického rozkvětu, kdy na nás útočilo všechno, jen ne komunismus, se na nejedné obrazovce počítače zjevil možná nejlepší dungeon všech dob, Eye of the Beholder 2. Už to nebylo o shromáždění partičky lidí u šestistěnné kostky, ale o posezení partičky lidí okolo jednoho monitoru. Až čtyři hráči mohli procházet temné, zasmraděné kobky, avšak jen jeden hru přímo ovládal. Hra nenabízela text, nýbrž moderní krásnou grafiku a vyžadovala od hráče, přesněji od toho, kdo seděl u klávesnice, rychlé reakce, intenzivní soustředění na to, co se před ním na monitoru odehrávalo. Když se setmělo, za hráčem už zpravidla nikdo neseděl, trojice dobrodruhů, kteří ještě to odpoledne zosobňovali zbylé tři postavy na monitoru, byli ti tam. Jejich škoda.


Na EoB 2 mám úžasné vzpomínky. Pamatuju se na úvodní les, na vstup do chrámu Darkmoon, na předem prohraný boj s mocnými kouzelníky, kteří mě do chrámu vpustili, na prokletý meč, který zůstal v haksně jednoho z mých bojovníků a už nešel sundat, na jednoho vandráka, kterého jsem v kobkách přibral do party, na to, jak ještě tu noc mě a mou partu okradl, a taky na to, jak jsem si nahrál předchozí pozici, vandráka okradl a nemilosrdně ho podříz (tedy jsem mu určil stejný osud, jako dosavadní havěti). Taky určitě nezapomenu na úžasné souboje, prováděné pěkně hezky v reálném čase, na seznámení s již klasickým fireballem, na skvělou architekturu chrámu a jeho podzemí, páčky a plošinky, logické hádanky, na skvělé protivníky, které jsem poslal za hranice známého vesmíru, a to se všemi poctami, které si zasluhovali a samozřejmě taky na Dranna, jehož ohnivý dech měnil moje expy nabouchané dobrodruhy v pouhé hromádky kostí.

Tak teď jsem dostal solidní chuť zahrát si skutečný třetí díl Eye of the Beholdera. Ano, zkratka té hry je LoL.

zeal

sobota 2. ledna 2010

Zombie podruhé: první dojem

Dvojka Left 4 Dead je minimálně dost podobná prvnímu dílu a tak vážně nechápu ta devítková hodnocení v časopisech. Přibyly nové zbraně nablízko (ale která hra je nemá), přibyla jedna modifikace UZI, přibyl jeden nový druh granátu (Boomer ampulka), přibyl adrenalin, který byl profláklý už v dobách Duke Nukema 3D, došlo na pár změn u zombií - Tank a Witch jsou odteď (zatím hru stále jen testuju) slaboši a je tu i pár nových nezbedů. Grafika se zdá lepší, avšak AI je bohužel stále tupá, dost tupá na to, aby to ovlivnilo zážitek ze hry.

U L4D 2 mi přijde, že je to stejná hra, jako jednička. V něčem lepší, v něčem dokonce bohužel horší (mimojiné přeplácanější - boomer ampulka, pánvička?). Co mě nejvíc vrtá hlavou, je nedostatek novinek, resp. změn, které by jednoznačně definovaly, že jde o nový díl, a ne o pouhé rozšíření. Jaké novinky v hratelnosti hra přináší? Můžete mlátit tuhle zrůdu na obrázku pánvičkou, kriketovou pálkou nebo se skrz ni prořezat motorovou pilou, která je kewl, ale ve které hře není, že? Zatím všechno svědčí pro to, že devítku, a dokonce ani vosmičku, si L4D 2 ani omylem nezaslouží, i proto, že při hodnocení by stále mělo platit, že se hodnotí s ohledem na předchozí díly... v nejlepším případě s ohledem na dosud vydané podobné hry. Ale řekněte to těm dnešním rádoby recenzentům.

První L4D patří mezi moje oblíbené a poměrně často hrané gamesy, takže dvojce L4D dám určitě ještě šanci, klidně i dvě, tři, čtyři. Aspoň bude o čem psát.

zeal