středa 28. listopadu 2012

Co zajímá čtenáře blogů nejvíce

Víme, že blogy dnes už tak netáhnou čtenáře, jak tomu bylo ještě před několika lety - kdy se často pod blogovými články zuřivě komentovalo. Řekněme, že za to můžou ta sociální média, ovšem skutečného viníka těžko dohledat. Lidé prý rok co rok méně čtou, dá-li se v tomto věřit bulváru - i když, jak se říká na každém šprochu...

Abych se ale dostal k jádru věci, pojďme se podívat, co nejvíce zaujalo čtenáře Casual Core za celou jeho existenci.

Návštěvnost na Casual Core byla v červenci 2008 podle Blogger/Google 1860 čtenářů, což je velmi pěkné číslo na to, že blog v tu dobu neexistoval, a ještě dobrého půl roku na to. Dále myslím celkovou čtenost rozebírat nemusím, navíc není jasné, jak velkou procentuální část zabírají síťoví boti. Vůbec čísla raději vynecháme a rovnou si vezmeme na mušku žebřícek Top 5, z něhož se dá dozvědět například to, že převažují varovné články. Na to čtenář, zdá se, slyší nejvíce.

Celkově zde nejčtenějším článkem je Bad Games Edition: Heavy Metal Fuck 2 z letošního září, který varuje nic netušící čtenáře před špatnostmi této slaboučké hry. Následuje další varující článek Proč byste si neměli kupovat Dreamkillera, jenž byl dlouho stálicí žebříčku. Na třetím místě jsou mé důvody ohledně nepořízení 3DS nazvané prostě a jednoduše Proč nechci 3DS. Čtenost článku vyletěla nahoru teprve nedávno, a zájem o něj stoupal navazovaně ještě několik dnů, a divné na tom je, že se mi nepodařilo vypátrat žádného referera. Pak je další v pořadí Komerční hry zadarmo, a to holt není žádné překvapení, že je tak čtený. A pětku uzavírá souboj PS2 vs PS3, který je trošičku překvapením - osobně bych spíše tipoval, že na pátém místě se objeví něco opravdu zajímavého, třeba Zlo ve hrách.


4. 9. 2012, Komentáře: 7


17. 6. 2010, Komentáře: 17


12. 4. 2012

Tak to bychom měli.

A na konec můžu přidat jako bonus, co je vůbec nejčtenější na blogu Kultura kriplů.

Takže:

29. 4. 2010, Komentáře: 7

24. 6. 2011, Komentáře: 59

13. 8. 2010, Komentáře: 16

22. 9. 2010, Komentáře: 15


Na KK převažují spíše zvučné názvy herních titulů. A jedno zvučné jméno herního recenzenta k tomu. Úplně největší zájem si ale překvapivě získal článek o čtečkách knih.

zeal

pátek 23. listopadu 2012

Kultura Kriplů znovu ožívá

Tak snad to nezakřiknu. Československý blog nejen o hrách Kultura kriplů, definovaná léta páně 1999, se před pár dny vrátila k životu. Z toho, co jsem pochopil, mělo by jít o opravdový návrat k tiskařskému lisu, tzn. že na webu bude pravidelně aktualizovaný obsah, kterého se naposledy podařilo dosáhnout v červenci 2010, vrátí se původní redaktoři a přijde i čerstvá krev (která vlastně už přišla). Snad to vyjde. Budu číst každý článek.


zeal

středa 14. listopadu 2012

Jen tak si přemýšlím nahlas

Jak mám stále více nakódováno, říkám si, že by to chtělo co nejdříve vydat nějaký pěkný malý projekt, myšleno hotový, ne jen o jednom levlu. Pak jsem si takhle řekl, při pohledu na desítky indie her, které se chtějí prodat - a trvanlivá kvalita žádná -, že by bylo fajn zhotovit nějaký hardcore projekt! No, a co například RPG, či dungeon, klidně krokovací, ale já bych raděj plynule posouvací. Ale! Chtělo by to víc lidí, a hlavně, chtělo by to nějaké RPG maniaky, opravdu oddané žánru RPG, kteří se nevyznají v ničem jiném, než v RPG. A naprosto nejlépe by bylo skvělé, kdyby měli zájem ti, kteří už dlouho chtějí něco jako počítačové RPG udělat, ale nemají jak. Já v současnosti mám jak, ale co chybí, tak to je motivace popoženout to dopředu, a hlavně tím nejsprávnějším směrem, a zas tak velkej odborník na erpG nejsem - myslím, že jednu desetistěnku mám kdesi zahozenou v koutě plném pavučin na půdě.

Možná ale nejprv zkusím prototyp, až pak bych hledal pomocníky? Rozhodně by se jednalo o malý projekt - o kapku větší, než byl Prokletí Eridenu -, a asi ideální by bylo cosi na způsob Dungeon Hacku? Nešlo by o komerční hru, takže případní RPGisté by museli oželet jakoukoli blištivou odměnu, ale zato by šlo o malý, sympatický projekt určený těm nejskalnějším příznivcům, hmm. Hotový kompletně do pár měsíců. Tak že by? Případní členové RPG týmu by mohli přispět klidně i naskenovanými stránkami ze čtverečkovaného papíru, na kterých by byly mapy podzemí, hradů, či nějakého fantasy světa. Ti, co rádi kreslí, by mohli přispět svojí troškou kresbami příšerek, hrdinů, zbraní a tak vůbec. A tak dále. Do jádra týmu by to pak chtělo ony RPG vyznavače, kteří mají desetistěnku neustále v dlani. :)

zeal

pondělí 12. listopadu 2012

Wreck-It Ralph



Wreck-It Ralph je novej animák od Disneyho, kterej si tentokrát vzal na mušku videoherní postavičky. Jak byste mohli z prvního obrázku vyčíst, dojde na osmibity a jak už asi tušíte při pohledu na druhý, velmi srandovní, obrázek dole, tak ano, dojde i na "několikanásobně-bit".

Ralph je záporák a je postavičkou ve videohře. Není to vůbec špatné, až na to, že ho nikdo za jeho výkony neobdivuje. Všechnu smetanu slíže vždy hlavní hrdina s kladívkem, který opravuje nepořádek natropený Ralphovýma mohutnýma pěstma. A to je prostě nefér a tak se Ralph jednoho dne vydá do zásuvky spojující ostatní videohry, kde má za cíl zjistit jak šíp osudu naklonit v jeho prospěch. Zjišťuje, že ve hře Heroes of Duty získá medaili, pokud se dostane do cíle.

Problém ale je, že postavičky si jen tak nežijí uvnitř počítače, jak je tomu v jiném filmu od Disneyho, Tron, nýbrž existují v jedné určité automatové herně, kde si s nimi den co den hrají děti, a, ruku na srdce, i dospělí (třeba já střílečky a závodky nikdy neodmítnu, když se mi naskytne příležitost). Musí tak předstírat, že vlastně nic jako "videoherní svět plný života" neexistuje - protože v takovém případě bych i já odpojil kabelovou koncovku od sítě. No představte si ten masox, kdyby se záporák z Manhuntu vytisknul na 3D tiskárně a začal obcházet lidské příbytky... Brrrrrr.

A teď najednou, resp. ráno, či odpoledne, dojde k otevření herny a holčička si přijde k automatu s Ralphovou hrou... a Ralph nikde! Záporák rozbíjející okna nikde. Felix s ťukajícím opravným kladívkem ve střehu, nemaje co opravovat. No průšvih velký jak Nintendo Virtual Boy.

Kampak že zmizel náš, toho času nespokojený, záporák, či spíše anti-hrdina? Vklouzl do jiné videohry. Do roztomilé závodní arkády, kde spolu závodí roztomilé holčičí závodnice a král Cukřík na tratích z cukrkandlu.

Dál o ději už raději psát nebudu - co kdyby se na to nějaký náhodný čitatel, či čitatelka chtěla podívat. Musím ale napsat, že se mi to moc líbilo. Když došlo na odkazy, trošku jsem litoval všechny ty, kdo nemají ani páru o hrách. Většina vtípků, které pochopí jen nerdové a geekové, a obecně fanoušci videoher jsou ale jen na začátku - ale třeba taková scéna, kde si Ken a Ryu podají ruce a odcházejí po dlouhém dnu plném zápasení spolu do kavárny, či kam to vlastně chodí, tomu se musí zasmát i obyčejný nehráč. Nechybí Pacman, Qubert (?), Diablo (!), zombie (každá hra má zombie mód), Street Fighter postavy, Sonic, a o Máriovi se jen mluvilo. Známé hry tu nebyly pod svými jmény - to asi aby mohlo pak Disney na hračkách vydělávat a nemusel se o zisk dělit s ostatními. Taková Heroes of Duty je myslím jasné, co je. Gears of War bylo myslím taky poznatelné. Metal Gear Solid potěšil. Ralphova hra byla pozměněnou verzí ve své době velmi populárního Rampage. Sem tam se mihlo několik známých, i méně známých postaviček a odkazů. Upřímně ale bych neřekl, že by Wreck-It Ralph nějak zvlášť dobře obsáhlo videohry. Já bych spíš řekl, že je obsáhl jen okrajově, a že na opravdový animák shrnující herní průmysl si ještě budeme muset počkat - jestli ovšem někdy v budoucnu vznikne, a zda má vůbec šanci něco takového vzniknout s ohledem na to, že ne každá herní firma je nadšená, aby s jejími postavičkami vydělával peníze někdo jiný, v tomto případě Disney.

Kolem a okolo jde o další super animák, který je pro všechny věkové skupiny - nebojte se na něj vzít i svoji babičku. Druhá část filmu je trochu více holčičí, než jsem čekal, ale nakonec jsem si to užil, možná i díky tomu 3D - to je vůbec požitek sám o sobě. Tak už upalujte, Ralph stojí za to!

Game Over. Continue? Vhoďte příslušný počet mincí. ;)

zeal

 

úterý 6. listopadu 2012

Žít a zemřít v Enemy Territory

http://www.oldgame.cz/uploads/Wolfenstein-Enemy-Territory-screenshot.jpg

Her, o kterých bych řekl, že jsou téměř dokonalé, není mnoho a těch dokonalých je ještě mnohem méně, dá se říct, že bych je napočítal na prstech jedné ruky. Enemy Territory je taková hra. Bez chybičky. Né tedy úplně bez... ony ty chybičky tu jsou, a ne zrovna malé, ale s hrou přímo nesouvisejí. Takže se nepočítají.

To jsem se takhle v roce 2003 seznámil s hrou Wolfenstein: Enemy Territory, která je jakože multiplayer k Return to Castle Wolfenstein a úplně nejlepší na tom je, že je to zdarma. Neváhal jsem a hru nainstaloval. Co mě zprvu velmi příjemně překvapilo, byly různé typy vojáků - do té doby to měla asi jen jediná hra, Battlefield: 1942 - a po chvilce strávenou se hrou jsem si všiml hlavního elementu, na kterém ta Enemy Territory stojí. Spolupráce jednotek je důležitá a hlavně potřebná k dokončení mapy. Nejdříve jsem hrával za muničáře, dodával jsem munici jednotce, házel flakony a důležitou roli hrál fakt, že jsem nechtěl v jediném momentu hry chodit jen s nožem, či pistolkou, protože v takovém případě bych asi neměl moc šancí.

Jak šel čas, vystřídal jsem další povolání. Všiml jsem si, že medik je na tom asi nejlépe po stránce životaschopnosti. Nemá sice takovou až palebnou sílu jako voják, ale pokud se jednotka vypaří a já zůstávám na válečném poli osamocen, medik má dokonce jedinou šanci na přežití v podobně černých scenáriích.

S narůstajícími zkušenostmi jsem povolání střídal, a to už mi nevadilo, že jsem se ocitl v týlu nepřítele jen s 10 HP a posledními jen dvěma granáty v hůlce. Na plantnutí dynamitu více HP nebylo třeba, jen bylo nutné se šikovně schovat a vyčkávat na příchozí skupinku engů, které čekalo u vchodu překvapení.

Uplynulo nějakých tisíc her a v jeden večer se mi do myši dostal fígl, jak dávat rychlé a přesné hedky. Toho večera jsem jich nasázel dobrých sto za mapu a to už jsem tušil, že Enemy Territory nebude nikdy stejné. Po tomto levelování mého hráčského umu jsem už toliko nesázel na lékárny, ani na flak vestu, či jiné srabské pomůcky a dokonce jsem občas vytáhnul do boje jen s pistolí v ruce, která sázela nemotornému nepříteli zprava, zleva, jednu ránu za druhou přesně do čela, kam programátoři ukryli cinkající (no fakt) mechanismus. S takovou výhodou se hra stávala jednodušší a jednodušší, tak jsem si ji, pro zachování zábavnosti, sám sobě ztěžoval, a zábava zůstala. Následovalo vození na Czsk, Bio a Efterlyst. Abych zase nevypadal, že jsem jen vodil, tak "občas" někdo povodil i mě. :)

Nakonec jsem zůstal věrný Hirntotu, jednomu z mála serverů, kde zábava převládala nad vším ostatním. Celkem mě překvapuje, že cit pro střílení hedek se mi i po dlouhých pauzách vrací, i když už to tak slavné není. Chtělo by to hrát čtyři hoďky denně, aby se skil zase vrátil. Ale holt, hrát v jednom kuse jen jednu hru, ač dokonalou, není tak úplně ono. Doteď mám z Enemy Territory neskutečně mnoho úžasných vzpomínek, spoustu filmečků a zničenou pěst. Zkrátka a jednoduše Enemy Territory Forever a nikdy jinak.

zeal