Casual Core

Soumrak herních recenzí

2012-02-15T01:51:00.000+01:00

Herní recenze. Dříve mělo smysl herní recenze číst, protože nebyl internet. Resp. internet nebyl důležitý, nehrál prim, a to bylo zhruba do doby, než u nás padl monopolní Telecom a objevilo se konečně schopné připojení. Recenze informovaly o hrách, tj. byly hlavním zdrojem informací, sloužily jako informační jednička až do onoho okamžiku, než jste si hru buďto zakoupili nebo ji upirátili, resp. jste si ji nainstalovali a zahráli.

Na výsledném score, tedy bodovém ohodnocení, ani tak moc nezáleželo, hlavní bylo se dozvědět, co ta která hra umí a dokáže. Počet časopisů na českém trhu se v čase měnil, jednu dobu časopisy přibývaly a pak, asi zákonitě, nastalo období, kdy musel někdo z kola ven. Autor článku si pamatuje, že jednu dobu podporoval až tři časopisy - Level, Score a OPS2M -, zároveň přiznává, že to bylo neobvyklé, protože opravdu běžné bylo, aby si jeden čtenář, hráč, pořizoval za měsíc jen jeden herní magazín.

S rozmahem internetu zmizely ze stánků značky jako PC Gamer, Gamestar a další. To začínalo období, kdy internet přestával být pouhým doplňkem k časopisům, naopak důležitost internetu jako zdroje informací začala převažovat. Krátce po přelomu tisíciletí tu zbyly pouze dva herní časopisy, jejichž hodnota /nikoli však jejich cena/ klesala úměrně se snižováním poplatků za připojení k internetu. V posledních letech jsou herní magazíny stále více považovány za nevýhodnou investici, což dokazuje trend klesajícího počtu prodaných výtisků.

Největší výhoda internetových recenzí je bezesporu v tom, že se k hráči dostanou v čas (včas), kdy jsou zapotřebí, tj. právě v den vydání herního titulu. A to pro papírové časopisy znamená opravdovou porážku.

Internet je ale, jak se později ukazuje, opravdu doslova a do písmene oceán, ve kterém obrovské vlny můžou potopit kohokoli, nezařídí-li se podle internetových pravidel. Herní weby jsou tak nuceny neustále aktualizovat, zaměřují se na přinášení novinek. Těch je ale každý den tolik, že nezbývá (chtějí-li být lepší než konkurence) než zahlcovat své čtenáře informacemi, které jsou sice aktuální, ale už málo koho zajímá, že (některé) nejsou tak podstatné, jak se je herní weby snaží prezentovat.

Význam recenzí se snižuje úměrně s počtem vydaných zpráv o chystaných titulech, kdy je čtenář postupně s hrou seznámen až do té úrovně, že už se k recenzi, dřívějšímu hlavnímu zdroji informací, nevrátí z prostého důvodu: už má všechny podstatné informace.

Zbytečnost recenzí/hodnocení podporuje i fakt, že většina her je ohodnocena v rozmezí 7-10 z 10. Čili to znamená, že existuje jen malá šance, že hráč dostane nekvalitní produkt - což v minulosti určitě obvyklé nebylo.

Jistě není daleko doba, kdy recenze zmizí úplně. Už včera působily jako přežitek doby minulé. Příčina v jejich přežívání/umělém udržování na životě v dnešní době je snad v tom, že zatím není známo, jaký přesně efekt to (zrušení recenzí) vyvolá v kontextu internetové herní žurnalistiky. Na diskusních fórech se dá přečíst, že spoustu hráčů hodnotící čísla už nezajímají, nebo jim zdaleka nepřisuzují takový význam jako v minulosti. Otázkou také je, nakolik je v onom přežívání recenzí/hodnocení zainteresovaný herní distributor - hodnocení 10/10 na krabičce, u popisku hry v digitálním obchodě, je reklamou k nezaplacení, nemluvě o tom, že dobré ohodnocení jistě přispívá k dobrým vztahům mezi herním médiem a distributorem.

zeal

Co pro mě znamená Silent Hill

2012-02-09T01:39:00.001+01:00

Konkrétně Silent Hill 2 pro mě znamená skutečný milník v hraní her. U něj to bylo vůbec poprvé, kdy jsem měl u hry nefalšovaný pocit, že ta nepříjemná atmosféra uvnitř hry nekontrolovaně vytéká z malých škvírek na boku televize a já s tím, usazen nehnutě v křesle v obývacím pokoji, prostě nemůžu nic udělat. Do té doby jsem hrával jen na PC, tedy na monitoru, který jsem měl už dostatečně vyzkoušený, že ani při těch nejpodezřelejších hrách (Doom), z něj nic nevyleze (ani nevyskočí). Vždyť je to monitor! Na druhou stranu televize... Tv, telka, telebedýnka, telebedna byla to zařízení, které mi v předškolním věku zajistilo nespočet špatně prospaných nocí. A teď jsem měl na televizi hrát napínavou a opravdu zvláštní akční adventuru, u níž jsem dopředu vážně netušil co od ní čekat. O Silent Hillu jsem do té doby věděl jen to, že je to technicky špičkově zvládnutá hra, a že nabízí děsivý příběh vyprávěný až nezvykle povedenými filmovými sekvencemi.

Byla to jedna z mých prvních Playstation 2 her a já byl do té doby zvyklý na úplně jiné hry, převážně pracující se statistikami, interfacem a reagující na myšidlo. A Silent Hill 2 nic takového neměl. Byla to hra z jiného světa - nakonec je z Japonska -, hra, která se už od prvních minut nejevila jako normální klasická videohra, ale jako spíše takový experiment, který měl za úkol zjistit, co je ještě hráč schopen akceptovat, a kde už začíná ono testování lidského subjektu s plastovým ovladačem v rukách. Asi nikdy nezapomenu na cestu do města, na pětiminutovou procházku, při které se vůbec nic nestalo, a přesto jsem nějak tušil, že se mi během toho nevinně vyhlížejícího procházení snaží cosi z těch čtverečků na televizi dostat na ta nesprávná místa v hlavě. Dokázal mě úplně pohltit převážně díky tomu, že jsem na něj nebyl dopředu připraven. A o tom to celé bylo.

Nejenom, že to byla strašidelná hra, ale její působivost spočívala hlavně v tom, že jsem nevěděl, jak tahleta videohra vlastně funguje, co si na mě přichystala a o co tu jde především, jestli o plnění herních úkolů nebo o vlastní přežití. Pořádnou ránou do zad bylo až nepříjemně realistické pojetí. Úplné sesypání mé osoby před jediným zdrojem světla v absolutně temné místnosti způsobila absence byť i jen malých chybiček, které by mohly Silent Hill 2 jako mistrovské dílo od ďábelských tvůrců nakřápnout a posléze rozmačkat, a já bych si uvědomil, že hry mi ještě dlouho neposkytnou takový opravdový hrůzný zážitek jako první filmový Vetřelec.

Poprvé jsem byl s hlavním hrdinou skutečně tam. Nejdříve jsem otevřel poštovní schránku, přečetl si dopis od Marie, nasedl do svého nablýskaného auta, zapnul rádio a dupnul na plyn. Po nějaké době jsem přijel k tomu podivnému městečku zvané, trefně, Silent Hill. Po dlouhé cestě jsem si odskočil na WC a pak konečně vyrazil hledat odpovědi na možná už dopředu zodpovězené otázky s jistým velmi nepříjemným pocitem, že jsem dorazil na možná nejhorší místo široko daleko a navíc v tu nejhorší možnou sezónu.

A McDonald nikde poblíž...

První potyčku s monstrem, které má místo hlavy pyramidu, jsem zvládl se zatajeným dechem, což tedy přiznávám asi zní fakt směšně, ale věřte, že ještě v roce 2004, nebo kolik, byl Pyramid Head skutečná nestvůra na úrovni Freddyho Kruegera, o to větší, když jste ji ve hře dopředu nečekali. Dnes už hrůza Pyramiďáka zřejmě nikoho nevystraší, ale při mém prvním průchodu hrou jsem opravdu měl nahnáno. Křik hrůzy prozvonil všechny okolní místnosti, když se za mnou tahleta příšera rozutíkala špinavou chodbou, s velkým ostrým nožem v ocelové ruce, a už už se k mé osobě přibližovala a mně se v té chvíli vykreslovaly před očima ty hrůzy, kdyby mě, Jamese, chytila a zatáhla do té tmavé díry od kanalizace, odkud se ještě nikdo živ nevrátil.

I dnes považuji Silent Hill 2 za jednu z nejvíce inovativních her všech dob, za jedinou nefalšovaně strašidelnou hru (Silent Hill 4 v tomto jen o vlásek neuspěl) a za úžasnou zkušenost s videohrami, která mi vlila do žil obrovské nadšení pro nové videohry, jenž se dodnes, díkybohu, nevyčerpalo.

zeal

Co čeká SONY, až vyjde PS Vita

2012-02-08T18:43:00.000+01:00

no comment

FF hry jsou na PSN momentálně za polovinu ceny

2012-02-07T16:07:00.001+01:00

Před včerejškem jsem si z PSN zakoupil Final Fantasy VIII a IX za úžasnou cenu 135 Kč za jednu hru (až do zítra se dají na PSN koupit FF hry za polovic!). Tím pádem mi ještě zbývá zakoupit FF XIII, FF XIII-2, FF I - VI a pokud mě to tak chytne, že se stanu vysloveně skalním fanouškem, tak asi nebude jiné možnosti, než si sehnat i (údajně spíše špatné) online díly FF XI a FF XIV.

Jenže... To bych stále neměl FF sérii kompletní, protože ještě existuje asi padesát dalších her, které na značce FF profitují, posouvají ji někam jinam anebo příběhově navazují (nebo předbíhají) a háček je v tom, že člověk musí vlastnit vícero systémů, aby je všechny spustil, čili musí zaplatit obrovskej balík za tuhletu legraci. A to se mi, alespoň teď, opravdu nechce, ba to snad ani není reálné, že bych si teď dokázal pořídit úplně vše, včetně dalších, a velmi zbytečných, systémů jako DS a 3DS.

Takže to vidím tak, že mi budou bohatě stačit díly VII-XII bez oné jedenáctky, která je online a já navíc takové hry nehraju, a jen možná si koupím tu XIII, o které se napsalo, že je tak lineární, až to snad ani nemá cenu hrát. Tedy jestli je FF XIII lineárnější než X, tak mám docela strach, jestli se tam náhodou jen nemačkají kolečka a čtverečky podle toho, co zrovna bliká na obrazovce. Každopádně, na Final Fantasy mě vždy zajímaly ty unikátní fantaskní světy, které nikdy neměly a možná stále nemají na herní scéně konkurenci a hratelnost byla vždy až někde na dalším místě. Jelikož ale FF X všude nosili na ramenech a na FF XIII se házela špína a volalo se na ní do nočních můr, tak mám opravdové dilema, jestli je to vůbec FF a ne nějaká FF zkomolenina.

zeal

Dojmy ze Syndicate

2012-02-05T19:06:00.002+01:00

Hra, na kterou se hned tak nezapomíná. Tak tohle je klasika s velkým K! Perfektně vytvořená živoucí města... Pro mě jedna z nej her. Takové jsou ohlasy na původní nekompromisní hru od Bullfrogu o vyvražďovacím komandu smrti, které v betonové džungli plnilo rozkazy, o kterých se nám nezdálo ani v těch nejzlejších snech (alespoň některým z nás). Po devatenácti letech se tato hra vrací, od jiné firmy a s jiným pohledem kamery. Jak se povedla? Upněte své zraky níže...

Nejprve tedy přišlo mírné rozčarování z toho, že Syndicate nabízí prakticky totéž, co Killzone a vlastně i cokoliv dalšího střílecího. Z toho skvěle sestříhaného nabušeného traileru, který vyšel asi před dvěma měsíci nebo kdy, jsem získal pocit, že by se mohlo jednat o napodobeninu Deus Ex: Human Revolution, a jak jsem záhy zjistil, nebyl jsem jedním z tisíce, kdo takový pocit měl, ba naopak si to myslel každý druhý. Těžko říct, zda "kooperační demo" v tomto případě znamená, že je to schválně čistě jen o střílení a v plné hře se to bude hrát markantněji jinak. Každopádně, jde tu jen o vystřílení několika náměstí od nepřátelských vojáků a to sice není nijak originální, avšak není to ani automaticky špatné... Třeba já si dneska chtěl zastřílet a demo Syndicate mi to dopřálo.

Pohyb válečnou zónou je poplatný konzolovým FPS akcím, je ale ozvláštněný pomůckou ze Syphon Filter (či Batmana), kdy přijde docela vhod zapnout si zvláštní kameru, která vám zvýrazní nepřátele. Kamerka ale dlouho nevydrží a tak se děje to, že ji zapínáte pokaždé, když po dvou sekundách zhasne. Nepřátelé jsou jednak špatně odlišitelní od vašich parťáků, a zadruhé je všechno ponořené do takové tmy, až je vážně těžké v tom hledat všechny ty vojáčky na balkónech anebo jejich malé černé hlavičky v dálce čouhající za jakousi barikádou.

Celou dobu mi přišlo, že umělá inteligence je buďto hodně slabá nebo na ni EA úplně zapomněla. Jednou se mi stalo, že dvojice nejlepších kamarádů pálila na mého parťáka a já stojím metr za nimi a říkám si, jestli je to v pořádku, že nepoutám jejich pozornost. Tak se rozhodnu provést jim nešetrnou chirurgii zad a po krátké operaci je prohlašuju za mrtvé. Také se stalo, že několik nepřátel nabíhalo do úseku smrti, kde jsme schováni před nebezpečím posílali k zemi jednoho nepřátele po druhém - podivné je, že nikomu z nich nevadí chodit na místo, které je vystlané mrtvolami. Vojáci se vůbec chovají podivně, když je čtyřčlenná četa rozmístěna po bojišti v neočekávaném rozestavení. V takových situacích se občas vyrobí opravdový oříšek pro herní AI.

Nejzajímavější na Syndicate je střílení bossů. Ti můžou trochu pozlobit, jelikož jejich HP je kdesi v oblacích, a to se sníží na rozstřílitelnou úroveň zhruba po jedné minutě vytrvalého střílení. Boss se dá zvládnout lehounce, když jeden hráč slouží jako vábnička - čili chodí okolo domku z cihel, schovávaje se za zdmi a jen občas vykoukne, aby ho boss okolo domečku i nadále pronásledoval, přičemž ostatní, v dostatečné dálce umístění, kolegové pálí přesné rány do těla budoucí mrtvoly.

Po pádu bosse je možné vyndat mu (chudákovi) čip z hlavy a sebrat mu rotační kulomet. Oboje aktivity jsou v demu ale k ničemu, protože demo po zabití druhého bosse končí (první boss ke vší smůle nemá rotačák). Také není, myslím, k zahození informace, že po každé dohrané partičce Syndicate dema se vám přičte na váš (herní) účet počet bodů a jakési speciální tokeny, za něž lze nakoupit vylepšení a snad i nějaké bioimplantáty. Takže motivace vracet se k demu by tu snad byla.

Pokud bych měl hodnotit na bodové stupnici, viděl bych to na slušných šest bodů.

zeal

James versus Pyramid Head rematch

2012-02-05T01:38:00.000+01:00

James Sunderland si v Tokiu v den svých narozenin odskočil se svojí dcerou na pizzu. Pak se zalogoval na internet a na svém Facebook profilu spatřil spousty blahopřání od dlouhodobých fandů, což ho natolik dojalo, že musel okamžitě vyrazit! Přesně tak.

Představitel Jamese, americký japonec Guy Cihi, se vydal do arkád a rozdal si to s Pyramid Headem (pokolikáté už?!). Jeho dcera to nafilmovala a fandové se tak můžou podívat, jak to v onen den jeho narozenin proběhlo. Pro fandy je to rozhodně skvělé pokoukání. Hlášky padají, jedna zleva, druhá... no padají. James je jeden z mála badass herních hrdinů, kterým fandit je prostě fajn. Někteří o něm tvrdí, že by klidně obstál i v Resident Evilu. Co byste řekli vy? Já myslím, že kdyby byl James hlavním hrdinou Resident Evil VI, tržby by takzvaně vystřelily do oblak, jelikož tolik fandů, kolik má Silent Hill 2, má jen málokterá strašidelná hra.

zeal

Hry z edice ABC za 6 korun

2012-01-27T22:32:00.000+01:00

Dnes jsem si zašel nakoupit do Tesca a co nevidím, hry z edice ABC za 6 korun! Koukám na to podezřele, jako řidič izraelského autobusu na nervózního snědého muže v tlustém kabátu, a ještě se pro jistotu pokouším ohnout obálku, jestli v ní opravdu je ono CD se hrou, a pak si říkám, že cedulka výprodej asi bude znamenat, že se mi to fakt nezdá.

Do nákupního košíku tak cestuje Starship Troopers, Warlords: Battlecry 3, Army Men: Trilogy, Schizm 2, jakási vesmírná akce Breed, Firestarter, Shadowgrounds, The Plan, Ankh: Srdce Osirise a dokonce Medicopter 117 a Locomania, simulátor vláčků, a prý logicko-strategická hra.

Pak si říkám, jestli jsem neměl vzít ty Warlordy trojku třikrát, raději, kdyby náhodou CD prasklo při nějaké neočekávané nehodě, nebo raději pětkrát? Nad Army Men jsem v minulosti docela uvažoval (pamatuju se na pěkné recenze v Levelu nebo ve Score) a teď se mi tedy poštěstilo jej mít a dokonce tři díly na jednom CD! Schizm 2 mám obrovskou krabicovku, ale upřímně, za 6 Kč je nová originálka mnohem levnější, než kdybych si chtěl udělat nějakou zálohu bokem na prázdné DVD.

Inu, byl to pěkný kauf.

zeal

Barbarian

2012-01-26T00:20:00.000+01:00

Jako snad každá hra té doby, tedy na konci osmdesátých let, i hra Barbarian byla inspirovaná filmovým hitem. Conan The Barbarian byl oním snímkem, který si každý představil, jakmile uviděl obrázek blonďatého svalovce trénujícího s mečem a uslyšel během úvodní obrazovky ona slova Bárb bárijen.

Hra sice vyšla koncem osmdesátých let, já se k ní ale dostal až trochu později. Nejdříve jsem ji viděl na kamarádově počítači. Až o několik měsíců později se vyskytovala na mém dělu, a to jsem pochopil, že se to hrát nedá, že Bárbárijen není pro moje herní prsty. Každopádně mi uvízl v paměti a onen úvodní slogan Bárb Bárijen se pro mě stal jakousi pomyslnou hymnou nehratelných her doby herního středověku.

Po letech jsem se k němu vrátil, ne skrze DosBox, ale opět na stroji s označením 386. Věděl jsem dopředu, jak špatně ovladatelná hra to je a přesto jsem se do ní pustil. Tentokráte to totiž mělo být jiné. Roky herní zkušenosti! SKILL!!! To mi mělo zaručit, že mě Bárbárijan bude poslouchat na slovo. A opravdu, najednou se mi pomocí funkčních "F" kláves podařilo dříve nemyslitelné. Conan šel, když měl jít, okamžitě se zastavil, když jsem ho k tomu vyzval, vraždil, když k tomu dostal pokyn. F klávesy najednou zněly jako dobrý nápad, jako když se ve FIFA od EA Sports fotbalové mužstvo ovládalo kombinací kláves WASD v době, kdy namísto WASD všichni používali šipky. Nebylo to až tak úplně bezproblémové, přiznávám. Částečně za to mohla i rychlost hry. Ta se sice dala nastavit od 1 do 4, ale z nějakého důvodu na zmáčknutí kláves hra nereagovala, až mezerník mě pustil dál, do první herní obrazovky, kde už kostičkovaný Conan dychtivě očekával první pokyny za nezvykle rychlého třepání svého mečíku.

Upřímně řečeno, podle dnešních (velmi nesmyslných) standardů (kterými se řídí dnešní herní kritici) je Barbarian strašná kravina. Naprostá hovadina se taky dá použít. Po designérské stránce je na tom hra velmi, velmi špatně, totiž... když chvíli jdete a spadne vám nečekaně na hlavu cihla ze stropu nebo když je váš první nepřítel vibrující žabák, je něco opravdu hodně mimo a nejste to vy. Navíc je Bárbárijen rozbitá, špatně naprogramovaná hra a je vůbec vymyšlená tak, že to nedává žádný smysl. Třeba když jste někoho zabili v předchozí obrazovce, při opětovné návštěvě oné obrazovky je vlkodlak zase živ a zdráv, a to nejen on, ale i cihla, která se na vás snaží opět spadnout, i přesto, že "už v této realitě spadla". Nepochopil jsem, proč jsou na některých místech šípy - k nimž je občas těžší se dostat, neboť je střeží nepřátelé, nebo pasti -, protože sebrat určitě nejdou a navíc nemá můj Conan žádný luk.

Bárbárijenovi se ale musí jedno nechat. Je to dost zábavná hra, taková, u které vám potečou slzy smíchu po tváři, protože je to všechno tak zábavně udělané, až se nabízí otázka: Proč nejsou všechny hry takové? Ve hře není nouze o překvapení - díra v mostě. Není nejtěžší, ani není vyloženě lehká. Po pár minutách jsem se dostal do pětiny celkové herní doby! Zato jsem ale často umíral a musel jsem hrát od začátku a musím hned dodat, že mi to vůbec nevadilo, jelikož jsem se z nějakého důvodu bavil i po desátém pokusu dostat se zase o kousek dál.

Ještě k oné podivnosti tohoto herního díla - jistá klávesa způsobí, že Conan zabodne svůj meč do země a poté opravdu bleskovou rychlostí začne běžet na levou stranu, až na začátek, kde ho pak zkosí dvě létající kosy (kosy!). A jinak se mi ještě líbilo fantastické salto vzad, které je ale ve hře tak nějak navíc.

Zítra se pokusím dostat se zase o pár obrazovek dál, cítím v rukou, že se mi to podaří.

zeal

Co se mi nelíbí na Skyrimu

2012-01-23T18:43:00.002+01:00

Dnes jsem si v obchodě s potravinami říkal, že bych si mohl konečně koupit nějakou hru na X-box. Přemýšlím o Gears of War, ale nevím jestli jedničku, kterou jsem už kdysi hrál na PC nebo jestli raději nemám šáhnout hlouběji a koupit si rovnou tu trojku, abych měl nějakou tu novinku, která ždíme z X-boxu už nějaký slušný výkon. Abych mohl třebas porovnat nejlepší X-box hru s Uncharted, nejlepší PS3 hrou. Pak jsem si ale, u chlebů, vzpomněl, z nějakého důvodu, na Skyrim a to jsem si říkal, že ho pořád nemám dohraný, a že zatím nemusím vyhazovat peníze za další hru, když mám na disku nedohraný Skyrim. A ty potraviny jsou letos tak drahé. Nebylo by moudré vyhodit všechny peníze za Gears of War a pak s hrůzou zjistit, že nemám co jíst...

Napadl mě nápad na článek, který se týká toho, proč jsem si na chvíli dal se skyrimováním oddych. Totiž, ve Skyrimu dá obrovskou práci zpeněžit loot. Prodávání předmětů je ale až poslední fáze nepříjemného procesu, který se skládá ještě z třídění obsahu v batohu, předávání obsahu vaší mule, teda vašemu NPC, hledání kovářských kovadlin a měnění obsahu v prodejný artikl, hledání roštů a dalších, např. magických, udělátek, kde různé ingredience s trochou štěstí přeměníte v cosi zpeněžitelného. Prostě to sebere hodně času, dá to spoustu práce a občas i těch nervů, protože někdy není na vybranou a vy musíte ten super skvělej meč se třemi ostny a vysokou zabíjecí silou pohodit v horách, hodit ho jen tak ze skály se slzou v oku, protože vám ani vaší mule se už nevleze do baťůžku.

A problém je v tom, že já jsem pečlivý, možná až velmi pečlivý, hráč a kdybych tohle, všechen ten povalující se loot, měl ignorovat, to bych prostě nebyl já, necítil bych se v pohodě, naopak bych si připadal, že hru hraje někdo jiný a já bych si to zkrátka neužil. Je dost možné, že jsem si tenhleten přístup ke hraní osvojil při hraní her jako byl Gods, Prehistorik 2 nebo Another World, kde se velmi často objevovaly chvíle, kdy jediná čárečka, jediný pazourek, sekunda k nabití laseru navíc byly ceněny ničím menším než životem postavičky. Například Diablo jsem poprvé dohrál tak, že jsem veškerý loot, který byl ve hře, zpeněžil či jinak zužitkoval, a opravdu všechny potvory vymlátil do jedné, i pro jistotu jsem se vracel do nižších (či vyšších) pater, abych si byl opravdu jist jedním: udělal jsem vše, co se v té hře udělat dalo.

Jak jen mám hrát, když mi neustále postavička hlásá, že má narvaný batoh, že obchodník už nic nekoupí, že nemám kovářskou zkušenost a tak si musím ingoty škudlit v ruksaku až do doby, než mi to hra umožňí, tj. až se jí bude chtít? Rád bych zakončil článek slovy: já se s tím nějak poperu, ale je to vůbec reálné, abych si já, pečlivý hráč, hru užil, zároveň se s ní popral a nestrávil u toho stovky hodin? Kdy že vychází Diablo 3? Už aby tu bylo, Diablo totiž na takové hráče, jako jsem já, opravdu myslí. Na rozdíl od Bethesdy.

zeal

Mobily vs handheldy

2012-01-17T20:13:00.000+01:00

V poslední době se na různých herních (většinou zahraničních, ale začíná se to pomalu objevovat i na těch českých) serverech objevují v článcích podivné nesmysly, až mám silné podezření, že ony články píšou lidé, kteří se k tomu teprve čerstvě nachomýtli. No, to je vlastně nejvíce pravděpodobné, protože jinak se to snad ani vysvětlit nedá.

Playstation VITA má prý soupeřit s chytrými telefony!

Takové články na internetu existují. A velmi pravděpodobně je píšou lidé, kteří sbírají po internetu různé informace, shromažďují je v hlavě, aniž by je jakkoli analyzovaly, a až když jsou k tomu vyzváni, bez rozmyslu napíšou do toho svého nového článku, že VITA to bude mít těžké, protože mobilních zařízení je víc a hry na nich stojí jen dolar. Už je ale nenapadne, že by hráči pasoucí po VITě a hráči telefonních her mohli mít zcela jiné preference. A je velice podivné, proč je to nenapadne, když je to tak zřejmé. Jde o odlišné části herního trhu. Přece Facebookové a Flashové hry také rozhodně nekonkurují těm klasickým AAA (nebo také: skutečným) hrám. Ti stejní žurnálisté tohle (snad) vědí, tak jak je možné, že když dojde na handheldy, tak najednou Facebook a AAA je to samé?

Mám pocit, že takovéhle nesmysly vznikají nejprve u herních redaktorů, kteří o handheldech nic neví, nevlastní je a z nějakého důvodu je předem zatracují. A pak se takové žvásty rozšiřují, protože zbytek herních pisálků se bojí používat svoji vlastní hlavu a hlavně: TAMTEN z Game Informeru to tvrdí, takže je to dvousetprocentní pravda. Nemůžeme se pak divit, že ze stokrát opakované lži se následně stává taková ta pravda, o které většina ani na chvíli nezapochybuje.

zeal

Komerční hry zadarmo

2012-01-14T19:18:00.002+01:00

Na stránce Giveawayoftheday se každý den objeví jedna komerční komputerová hra, za kterou nemusíte zaplatit ani desetník. Jednoduše naťukáte do prohlížeče následující adresu: game.giveawayoftheday.com a zmáčknete download. Nic víc netřeba, žádná registrace, prostě jen zmáčknete stáhnout a máte na disku komerční hru úplně zadarmo. Každý den. V nabídce, jež se obměňuje každých 24 hodin, se objevují zpravidla neznámé hry - tedy žádnou AAA frenetickou řežbu tam v seznamu vydaných her nevidím - ale i tak je to myslím velmi pěkné. Pro uživatele PC skvělá volba jak nekrást a přesto se u té svojí mašinky pobavit.

V dnešní nabídce je něco pro hledače pokladů, hra v hodnotě dvaceti dolarů.

Spirit of Wandering: The Legend

Včera byla nabízena víceméně zajímavá indie puzzle hra All Saint's Eve Puzzle http://www.cccp-games.ru/asep/. Copak asi bude nabízeno zítra?

Mimochodem, a to je důležité, nezapomeňte si hru ihned po stažení nainstalovat. Musíte to udělat ještě když je vámi právě stažená hra na stránkách stále nabízena, protože instalátor se v průběhu instalace připojí k serveru, aby zjistil, jestli tomu tak je.

Původně komerční hry zcela zdarma, no není to pěkné?!

zeal

Tak nám zabili Ferdinanda

2012-01-12T23:02:00.000+01:00

Předchozí věta, ač zní sebezajímavěji, nemá s tímto článkem nic společného, to aby bylo hnedle jasno. Jen jsem chtěl začít nový rok, navíc všemi obávaný 2012!, na úrovni. A aby bylo pojištěno, že to tak nějak bude na úrovni, nezbylo jiné možnosti, než-li si vypůjčiti věty od klasika české literatury.

A teď honem rychle k jádru samotného článku! Oním jádrem je cosi špinavého, což je možná důvod, proč se o tom jinde, krom podřadných internetových diskusí, nepíše. Totiž, cosi nekalého se děje na pozadí českých herních časopisů. Vezměme to hezky popořádku.

Nejdříve si vezmu na mušku SCORE. U posledního čísla je originálka Half-Life 2, kterážto mě docela zaujala. Jelikož ji nevlastním, velmi jsem uvažoval, že bych si konečně to SCORE zase po nějaké době pořídil, ale ejhle... Zjistil jsem, že to není plná verze (!). Abych to napsal přesně: na disku je pouze singleplayerová kampaň. Hra je tudíž bez multiplayeru (což zase tak nevadí, protože multiplayer u této hry poměrně "sucks") a dokonce (!) bez podpory modifikací, což je upřímně pěkný podraz na zákazníka... jelikož to není nikde viditelně zmíněno a Half-Life 2 na obálce není ani zahvězdičkován. To mi připomíná jednu záležitost s Descentem 3, jestli si na to ještě někdo vzpomene... (většina z nás už raději zapomněla)

Level na začátku roku 2012 stále existuje, a to je určitě zpráva, kterou moc herních fandů nečekala. Téměř všichni si mysleli, že Level zmizí s rokem 2011, ale jak je vidět, opak je pravdou. Lednové číslo by mohlo přispět k blížícímu se konci časopisu zase o něco více, než to poslední. Cena 260 Kč! Příloha už jen jedno jediné DVD! Snížený počet příloh bez vlivu na cenu časáku! Nezajímavé téma: Chceme hry v češtině! To jako vážně? King's Bounty jako plná hra už snad byla a Two Worlds II není Two Worlds II, ale jakýsi spin-off Castle Defenders. Kvůli originálkám si to pořizovat nebudu. A ještě, kdy měl naposledy Level na obálce tak nezajímavě vypadající recenzované tituly? Odhalování South Parku, který byl už odhalen několik týdnů dopředu na internetu, taky určitě mnoho trafikantů neosloví. K tomu ještě dodám, že Level je pěkně vyhublý, co jsem na něj koukal tuhle před pár dny. Oproti klasicky vykrmenému SCORE vypadá Level jako jeho africký příbuzný. To nám to pěkně začíná ten rok 2012...

zeal

O mém psaní a trochu o Databázi her

2011-12-30T01:27:00.000+01:00

Databáze her byla onou úplně první stránkou, na které jsem kdy utrousil nějaký ten text o hrách. To bylo před třemi léty. Dřív, tj. před rokem 2009, mě ani nenapadlo, že bych se mohl pustit do psaní o hrách. Vždy jsem si o nich rád četl, ještě raději je hrál a úplně nejraději jsem plánoval jak to bude, až budu hry designovat. Herní psaní mi přišlo až takové moc podivné, jen pro ty, kdo do toho opravdu vidí, a já možná do toho ani tak moc vidět nechtěl.

Ani nevím, co přesně mě chytlo a už nepustilo, ne jako to chapadlo v Another Worldu, které se Lestera snaží marně polapit za jeho nejmilejší končetinu a on se jen tak tak nenechá a vyplave nahoru, na hladinu. Možná to byla Kultura kriplů, možná se ve mně něco probudilo a řeklo mi: Hele, co takhle zkusit jako vo těch hrách něco takhle napsat, třeba. Jako nevážně, jen tak, bez honoráře. A tak se taky stalo. Eehm.

Moje úplně první písemnické působiště, ještě před tímhle blogem, byla tedy Databáze her. Tam jsem si poprvé vyzkoušel napsat pár řádků a přes první neúspěchy na začátku roku 2009 jsem pochopil, že po prvních neúspěších se na řadu dostávají úspěchy. Po obdržení prvních pozitivních bodů se mi zvedlo sebevědomí a já zjistil, že na tom vlastně vůbec nic není, psát o tom jak ty hry fungují a nakolik se u toho bavím, a tak jsem začal psát na Kulturu kriplů, což byla určitě zábava. Další skvělý projekt byl TheBlogisaLie, který je momentálně ve stavu hibernace, ale věřím, že se nám to spolu s kolegou Overwatchem opět podaří rozjet, jelikož TBL je fajn. Ještě před ním tu byl ambiciózní FakeEverest, ale ten dopadl tak nějak všelijak... ale že ten jeho hype byl tak velký, ha! Upřímně si myslím, že všichni od konkurence, kdo o něm věděli, měli z jeho úspěchu řádně nahnáno. Rozhodně jsem přesvědčený o tom, že provětral byty redakcí většiny herních webů u nás (v Hpodu z něj měli tehdy pořádně velký strach, co jsem tak slyšel).

V současné době mě baví psát sem na blog, asi nejvíce za celou dobu jeho existence. Připravovaná PDF verze bude narvaná tím nejlepším, co jste si tu mohli za celé období jeho fungování přečíst a možná i něco víc. Co dál? Určitě se nebráním potenciální spolupráci na zajímavém projektu, podmínkou však je, že mě to musí zaujmout.

Abych se ale vrátil ještě k té Databázi. Před pár dny byla spuštěna nová verze, s označením 2.0, a ač je toho, těch novinek, opravdu mnoho, tak na to hlavní se pozapomenulo: Konzole! Na Databázi chybí hry pro konzole a já se teda neptám proč - byla by to asi fuška, je přidat! -, jen je mi líto, že na stránce, na níž jsem začínal, nebudu moci být v současnosti - a jak to vidím, tak ani do budoucna - tak aktivní, jak bych si přál. Přece jen konzolové hry hraju častěji. Databáze her je spíše Databáze PC her a nejspíše u toho i zůstane, co jsem tak pochopil po přečtení tamního úvodníku - už současné vychytávky si totiž vyžádaly hafo práce. Je to škoda, ale kdo ví, třeba se toho chytí nějaký potulný aktivista a budeme tu mít databázi, která nebude diskriminovat nás, konzolové hráče, a nabídne všem návštěvníkům plnohodnotný zážitek.

zeal

A je po Vánocích

2011-12-28T17:20:00.000+01:00

Abych to hned na úvod co možná nejstrozeji sesumarizoval: letošní úroda dárků se povedla. No, aby mi někdo v komentářích nezačal komentovat, že Vánoce nejsou jen o tom materiálnu, tak tu napíšu, že fakt nejsou, ale tenhle článek bude zaměřen pouze na to materiálno, protože psát o tom, jak jsem tohle a jak se povedlo tamto stejně nikoho nezajímá...

Konečně jsem pod stromkem objevil Gran Turismo 5, nejlepší simulátor aut široko daleko, a po zahrání na oficiálním volantu GT se mi hned potvrdilo mé podezření, že je to skutečně masoks a opravdu reálně působící závody. Volant skutečně dodává jízdě téměř nepředstavitelně kvalitní pocit z jízdy v závodce, jelikož jeho vůle se během jízdy projevuje a vás to vytáčí, protože vjíždíte do cílové rovinky a volant s vašima rukama třese, jako kdyby dostal nebezpečnou africkou třesavku.

Z her to byl ještě Demon's Souls, na který se těším, opravdu nemůžu se dočkat, až si to vyzkouším. Jestli je to fakt tak těžké, to jsem vážně zvědav. Zase hra, kterou zdolat bude obrovská výzva. Hurá!

V neposlední řadě jsem dostal Kinect. Se třemi hrami. Jedna z nich není hra, protože je to cvičení fitness. Kinect Adventures bylo zabalené v krabici. Skákání s člunem je docela sranda. Rise of Nightmares je překvapivě velmi slušná záležitost, více se o mém hraní tohoto titulu asi rozepíšu v dalším článku.

Taky se pod stromkem objevil Motorstorm: Apocalypse, další díl v mé oblíbené arkádově zaměřené závodní sérii. To bude zase proježděných nocí!

Velice chutnou třešní na vrch bylo LittleBigPlanet 2, po které jsem už koukal v Londýně, ale teprve až teď na něj došla řada. Peckááá! Už vidím, jak u hraní zase slzím smíchy. Možná, že tentokrát se už pokusím o nějaké ty levely a vlastně hry, protože LBP 2 nabízí možnost vytvářet všemožné herní žánry.

zeal

Rise of Nightmares

2011-12-26T16:14:00.000+01:00

Zase ta alternativní realita, nedá mi pokoj a nedá. Opět jsem to pohnojil, když mi během cesty domů ve vlaku vypadla před manželkou moje tajná plácačka. Plná alkoholu, jak jinak. Rád si takzvaně přihnu, ale v posledních dnech mám pokaždé, když piju, takový zvláštní pocit, jakoby mě někdo sledoval. Neměl jsem pít. Ne v ten den. Kdybych nepil, možná bych si ani nemusel odskočit na záchod, tam, kde to všechno začalo. Kdyby to byla jen noční můra, och, to by byla úleva. Jenže nebyla...

Kdo ví co způsobilo, že se otevřela brána do alternativní reality v momentě, kdy jsem se zadíval do zrcadla. Kdybych jen poslechnul tu cikánku, dal bych si mnohem větší pozor. Vlak by nemusel vykolejit a všechna ta monstra mohla zůstat uvnitř mojí hlavy a řvát jen v mých nekonečných nočních můrách. Nikdo nemusel zemřít. Svět by byl bezpečným místem, nebo alespoň tak bezpečným, jakým byl doposud.

Hlavně potichu, neměl bych raději ani šeptat, protože ON může poslouchat. Vládce nočních můr, děsivé monstrum s kovovou helmou, které je někde nablízku. Nesmí mě dostat. Kdo ví, proč se to děje, jisté je pouze jedno: je to skutečné! Nejděsivější hrůza, proti níž je špatně propečený hamburger od McDonalda chutnou laskominou. Raději přestanu i psát. Každý stisk klávesy by mohl být mým posledním.

ze

QUBE RECENZE

2011-12-23T01:51:00.001+01:00

QUBE je logická hra z prvního pohledu, podobně jako Portal. Skáče se v něm, podobně jako v Portal. Jsou v něm barevná políčka s různými vlastnostmi, podobně jako v Portal. A je to podobné Portal 2. No, a je to indie hra. Je dělaná v UDK, Unreal Development Kitu, a prý na hře nedělal žádný programátor, ale zato na ní dělali tři studenti. Takže asi tak...

Jak se to hraje, tak tedy, na začátku jste vrženi do jakéhosi výzkumného cihlového komplexu nebo taky jinak řečeno jsou kolem vás stejné bílé zdi a to je přesnější, protože hra nemá žádný příběh. Má sice hudbu, ale tu jsem hned v menu vypnul, protože já raději u her poslouchám svoje oblíbené interprety. A abych pokračoval, levým tlačítkem ho vysouváte a pravým zasouváte, hranol o červené barvě. Modrý hranol má vlastnost vás vymrštit, čili jde o skokánek. Žluté hranoly vytvoří schůdky, ale ne ledajaké, totiž, záleží na vás, jak ho vysunete, onen nejvyšší schod, jestli směrem ke zdi nebo od ní. Zelená bedýnka je prostě krychle, která dokáže posloužit jako schod.

Úrovně jsou lehčí obtížnosti, dokonce snad ještě lehčí než lehký Portal 2. Nejdřív se přesouváte vy, pomocí hranolů a skáčete z jedné zdi o druhou a dopadáte obvykle do chodby nad tou první. Poté se vaše rozkazy změní na vysílání kuličky, kterou musíte dopravit do barevné jámičky. Skrze otáčení zdí se kulička buďto sveze napravo. Anebo nalevo, v případě zmáčknete-li druhý ze dvou čudlíků. Na mě ani na vás kulička nereaguje, je průchodná, zato reaguje na hranoly a skokánky. A to nedává žádný smysl. Přesto přese všechno to nějak funguje. Vysouváte, posouváte bedýnku, vysunete hranol v pravý čas a kulička se odkloní, protože na to kulička reaguje. To je nějakých dvacet úrovní. Pak autorům dojdou nápady a v úrovních zhasnou, abyste ty lehké úkoly měly o něco těžší. Můžete si rozsvítit pouze hranol, nebo pouze skokánek anebo schody, popřípadě rozsvítíte bedničku. Jen jedno v jediný okamžik. A to jen proto, že hlavolamy nejsou dost chytré, abyste si s nimi ulomili hlavu za světla.

V takové chvíli šikovnost vašich závitů tak střídá to, jaký máte pamatovák a to není jednak originální, ani moc velká zábava. Originální tady není vůbec nic a vypadá to jako vzdálený příbuzný od Portálu, který má hluboko do kapsy. I tak jsem se v několika úrovních přistihl, že se docela bavím. Tedy bavil jsem se, než tvůrcům došly nápady a v místnostech zhasli. Rovněž se mi nelíbí, že hra jednou po vás chce, abyste řešili svůj přesun, pak přesun bedničky na předem určené místo a potřetí zase po vás chce, aby se kulička podle barev dokutálela přesně tam, atd. Střídá se to tak nějak, jak se hře zachce a to nepůsobí nijak vyváženě, abych to nějak popsal, natož dobrým dojmem. Jde poznat, že to dělali amatéři, to se určitě týká i "grafiky", ani zvuky nejsou zajímavé, jako v Portalu, a level design není vyloženě špatný, ale zajímavý také není.

Jestli musíte mít podobnou hru, jako je Portal, sáhněte raději po Practical Intelligence Quotient. To je sice hra viděná shora, ale je na míle zábavnější než QUBE, a řekl bych, že dokonce lepší než původní Portal. QUBE ode mě dostává následující slovní ohodnocení: nijak dobrá, ale ani nijak zvlášť špatná, puzzle hra. Raději se vyhnout.

zeal

Vánoce, čas herní pohody

2011-12-19T20:18:00.000+01:00

O Vánocích se hraje nejlépe. Jednak proto, že venku je zima, ale také z toho důvodu, že k tomu hraní máme spoustu domácího cukroví, ovoce (nejčastěji čínských mandarinek) a ani Coca Cola nechybí, když ji nejvíc potřebujete. Je čas, kdy všichni, i věční konzoloví nepřátelé si vzájemně přejí tu nejlepší spářku, možná proto, aby jim svědomí dalo usnout před oním dnem D, kdy se budou rozbalovat dárky. Všichni se těší na ty nejlepší tituly sezóny - ne všichni se jich dočkají, jak víme (někteří více než ostatní), ale přece nějaká ta hra by se tam objevit měla - blízcí přece ví, co v tom temném pokoji děláme, celé ty dlouhé hodiny, ví, že jsme hráči videoher! Pod stromkem se tudíž nějaká videohra (zákonitě?) objevit musí. Hmlmgmm.

Po čas Vánoc obvykle usedám na gauč ke konzoli. I letos si na ní zahraji něco se sourozencem - nejlepší radost mi dělá drtit ho v Motorstormu - nebo vyzkoušíme nějaké ty levely v LittleBigPlanet, což je rozhodně jedna z nejlepších her, ne-li vůbec ta nejlepší, této generace konzolí - to jen píšu, pokud jste to ještě nevěděli. Určitě se nebude prášit na Move ovladače, protože sporty s Move se jen tak neohrají - z důvodu, že Move je velmi přesný (někdy až moc). Teď napíšu, že si dám pauzu se Skyrimem, ale takováhle předsevzetí prostě o Vánocích vůbec nefungují, oproti těm na nový rok. Na PC si určitě dám několik válečných scenárií ve hře Wolfenstein: Enemy Territory, kterého jsem si před pár dny po asi dvouletém odříkání opět zahrál. Snad se nebudu zase léčit ze závislosti na něm. Wow. Možná rozjedu klasické RPG-čko, Might & Magic VI nebo Diablo 2. Rád se nechávám u PC obklopovat atmosférou a to umí nejlépe jen ty nejlepší, už řádně ozkoušené, kousky. A velice přemýšlím o tom, že bych oprášil své adventuristické schopnosti zahráním mojí oblíbené adventury Flight of the Amazon Queen, u které jsem se moc bavil, když jsem ji tehdy, snad ještě v devadesátých letech, hrál. Určitě tomu dnes lépe porozumím, mimoto i rychleji prokouknu adventurní zákys-wannabe místa. Nejvíce času ale hodlám trávit s novýma hrama, které se pod tím stromkem, až ho všichni sneseme z půdy a postavíme ho na místo, na kterém teď celý rok stála palma, a okrášlíme ho a dáme na něj žárovky a zapneme ho a budeme vědět, že jsou konečně zase ty svátky klidu a pohody, Vánoce, a všechno bude zase OK, objevit musí. Nové hry se tam objevit zkrátka a dobře musí, protože už teď se na ně chystám. Heh. Už si na ně dělám místo na poličce. Pro jistotu udělám místo pro větší počet krabiček, jeden nikdy neví, kolik se tam toho pod tím stromem objeví.

Správně. A teď, teď honem zpátky ke hraní! Zachraňovat svět je fuška, i když si teď nejsem tak úplně jistej, jestli je to vlastně cílem v tamtý logicko akční hře, kterou teď hraju. Ale: who cares anyway.

zeal

Designovat hry je tak lehké

2011-12-14T16:36:00.000+01:00

Nálada. Má v povaze přepadnout, když ji člověk nejméně čeká. Skočí na vás z míst, kde jste ještě před pár sekundami neviděli ani živáčka. Přicucne se na váš krk a ani to nejkomplexnější klávesové kombo vám nepomůže ji setřást. Je jako upír, který vás vycucne rychleji než stačíte říct Blood Omen.

Zrovna před chvílí se mi stalo něco podobného. Dostala mě na kolena nálada na designování videoher. V takovém okamžiku se vám před očima promítnou takové ty skvělé představy, které se tam vzadu v hlavě (nebo kde vlastně?) průběžně rodí, pak odpočívají, kupí se a když to najednou přijde, tak musí ven. Takhle fungují i nápady. A já těch nápadů na tvorbu vážně zábavných videoher mám tolik, až mě štve, že nemám po ruce nějaký schopný editor, do kterého bych to naťukal, vyhmatal z plastelíny všemožné modely potvor, zadal parametry hrací plochy a zadalší bych už jen vesele editoroval všechny ty úrovně a těšil se na první dojmy všech těch pozitivně naladěných hráčů a věděl bych, že je fajn mít takové nápady na tvorbu her, a že vlastně být fandou videoher je super i bez toho, aniž bych musel pořád dokola něco hrát.

A bohužel dodnes nikdo neudělal žádný herní editor, který by byl jednoduchý na ovládání a který by zvládal všechno ve velké rychlosti. Nic jako ekvivalent k hudebnímu trackeru není a to je opravdu velká škoda. V takových chvílích, kdy to na mě přišlo, jsem si v minulosti projel web. Nahmatal nějaké ty takzvané herní editory Flash, Ogre a Gamemaker a plánoval, jak tedy budu postupovat, hledal jsem na webu tutoriály, projížděl fóra s nápovědama, bouchal do stolu, když se vyhlídky zdály být velmi bledé, bledější než tvář upíra Kaina, a nadával na všechny strany, až se mi po kratší procházce na čerstvém vzduchu nakonec udělalo jasno, a smířil jsem se s tím, že tvorba her je jen pro některé, snad jen pro ty, kteří nedělají ve svém volném čase nic jiného, než že neustále programují.

Až se chci zeptat, jak je možné, že v roce 2011 nikdo nenabízí takový univerzální "videogame creator", který by pracoval se všemi herními styly, u kterého by nebylo těžké ho přenastavit na něco úplně nového a například by obsahoval i nějaké ty lehké tvořiče všeho možného a mohl by na tom stvořit hru kdokoli během odpoledne a nemusel by to být kdovíjaký počítačový génius, ale klidně i někdo, kdo si teprve minulý týden koupil počítač. Na takovém softu by komputerová firma trhla velký balík. Je jisté, že by byl internet najednou přímo zahlcen i méně kvalitními, neřkuli obludnými, herními kousky, ale upřímně, není to tak už teď? Herní editory existují už od počátku devadesátých let a neustále se zlepšují, ale mám pocit, že jejich uživatelská přítulnost se každým rokem tak nějak snižuje, až mám pocit, že je to tak schválně, že vlastně ty herní firmy nechtějí mít konkurenci, která by takzvaně jela na levný benzín. A přitom jsem si v půlce devadesátých let ještě jako malý pařan zkonstruoval docela pěknou (aby ne!) chodičku na téma Jurského parku v herním editoru pro DOS, kde byla grafika tvořená jen z čárek a herní logika byla naprosto srozumitelná a uzpůsobená pro velmi rychlý vývoj.

Tak zase holt nic nevytvořím. Nakonec, volný čas se dá investovat i jinak.

zeal

Jaké byly VGA 2011

2011-12-11T14:30:00.001+01:00

Video Game Awards na americké Spike TV se i letos daly sledovat přes pirátský stream. Nutno ihned dodat, že polovinu vysílání tvořily reklamy. Takže za to, dá se říct, evropský divák tímto způsobem zaplatil - oproti letošku to byly výrazně normálnější reklamy na hamburgery; co se nezměnilo, to byly reklamy na armádu, která potřebuje každým rokem víc pěšáků. A co teprve, až naši spojenci zaútočí na Irán. To by pak mohly být VGA klidně i dvakrát do roka.

Vítězové, ale i poražení byli na letošní VGA, ale jak se říká, hlavní je zúčastnit se a teprve až to druhé je umístit se na nejvyšší příčce. Potěšila mě cena za nejlepší grafiku, kterou si odnesli tvůrci Uncharted 3. GOTY nebo taky ocenění za nejlepší hru roku si vysloužil zabugovaný, ale fantasticky hratelný, Skyrim. U ostatních cen jsem nějak zvlášť nevnímal, kdo vyhrál. Po třetí hodině ranní je to člověku tak nějak úplně jedno.

Filmečky byly to, proč jsem hlavně sledoval VGA, přece jen ceny získávají obecně jen ty hry, kterých se prodá nejvíc nebo jsou jinak vidět. Nejdříve začnu u těch trailerů, po kterých člověk koukal jen do monitoru, aniž by na to měl nějaký názor (takzvaně WTF moment). Fortnite od Epicu. Ukázka vypadala až příliš levně - vedle Mass Effect 3 a Gears of War 3 to určitě působilo jako hra odjinud, jako kdyby vedle všech těch Matrixů a Transformerů najednou někdo odprezentoval domácí video, které navíc dávalo pramalý smysl. Metal Gear Rising: Revengeance, dříve známý jako Metal Gear Solid: Rising byl další podobný případ. Nedává to moc smysl. Znovunarozený Raiden rozřezává své nepřátele, ale i dopravní prostředky, stromy, poštovní schránky, trezory a další velmi pevné věci s velkou lehkostí, dokonce mu nedělá problém běžet vstříc kulometu pálícímu na něj ocel z bezprostřední blízkosti, a jako třešnička navrch se nepřátelé rozpadávají podle toho, pod jakým úhlem jste je servírovali. Vypadá to víc jako parodie na MGS s velkým důrazem na akci á la God of War, než cokoli jiného. Je mi sympatická změna názvu. Přece tohle už od začátku ani trochu nepřipomínalo sérii Metal Gear Solid (jednu dobu se dokonce tvrdilo, že je to pokračování dvojky).

Světlé momenty VGA byly jednoznačně dvě hry (vlastně tři, ale odhalení C&C: Generals 2 jsem na začátku prošvihl). Diablo 3 se představilo úžasným atmosferickým filmečkem, a já se těším zase o něco víc. Z PS3 exkluzivity The Last of Us se nakonec vyklubal nový herní projekt možná nejlepších vývojářů současnosti, Naughty Dog. Upoutávka vypadá parádně, ale funguje spíše jako takový teaser. Rozhodně by to chtělo plnohodnotný trailer. Nejvíce mi to připomíná 28 Days Later, tedy zombie horror bez zombií, s nakaženými lidmi a městem, na jehož ulicích právě probíhá blokové čištění. Naughty Dog slibují velké věci, ale já nejvíce doufám v to, aby to mělo šmrnc jako Uncharted.

zeal

Jak by vypadal Doom, kdyby vyšel dnes

2011-12-10T15:48:00.000+01:00

Via EddyOne.

Quake Wars

2011-12-08T23:58:00.001+01:00

Málem jsem si vykřičel hlasivky nadšením, když byl oznámen Enemy Territory: Quake Wars! Možná to trochu přeháním, je ale pravda, že Quake Wars se krátce po oznámení v mém žebříčku nejočekávanějších pařeb vystřelil na jednu z předních pozic. Jako skalní fanda Enemy Territory: Wolfenstein, jako hráč, který v "ETčku" nahrál určitě několik tisíc hodin, minimálně tolik, možná i víc, jsem se nemohl dočkat nového ET, které bude v moderní grafice a ve sci-fi světě Quake. Previů články slibovaly dvě naprosto unikátní strany, což bylo (a vlastně stále je) rozhodně neokoukané, tedy v týmové FPS určitě, a intenzivní hratelnost nejen soustřeďující se na vraždění. Vraždění jedné, či druhé intergalaktické rasy - tedy lidí nebo Stroggů.

Quake Wars je čistě multiplayerová záležitost a afaik žádný single-player nemá. Jeho pravidla a herní systém je vypůjčený z původního Enemy Territory, jen jsou lehce pozměněna k obrazu moderních požadavků hráčů "žijících v roce 2005". Došlo ale i k experimentálnějším změnám, takže pokud jste posadili ETčkáře před tohohle Kváka, tak se mohl zprvu cítit trochu ztracený. Největší hlavolam představovalo rozlousknutí, co že umí to a to povolání, protože Stroggové měli těch sci-fi udělátek hafo, jako miny, létající kamery, teleportéry (ve stylu UT), modifikátory, miny, páčky a hejblátka, fázové multiplikátory, no zkrátka bylo toho požehnané množství, až to vydalo na týden poctivého zkoumání. Zato lidská rasa byla předvídatelná - zbraně se daly rozdělit na malé, a větší, až po úplně ty největší kanóny. No, co bysme taky jiného mohli čekat od lidí, že?

Stroggové ještě navíc měli hopsadla, tzv. vrtulníkové kšandy, které po připnutí nejenže dobře vypadaly, ale fungovaly jako takové sedmimílové boty, samozřejmě v hardcore sci-fi stylu. Největší výhoda Stroggů - a že těch výhod Stroggové měli -, bylo zabodávání spawnů přímo do těl mrtvých vojáků, což uznejte je finta, která je super, a natolik bombová, že by ji měla naše armáda začít vyvíjet už teď, protože s takovou výhodou se dá vyhrát nejedna bitva, ba co jenom bitva, kompletní válka samozřejmě. A ještě jednu výhodu mimozemšťanů musím zmínit - obrovský mechwarrior Cyclops. Když ten kráčel bojištěm, na všech pozemských vojácích jste mohli pozorovat, jak je přítomnost velkého robota rozhodila, až se Strogg v řídící části za břicho popadal.

V arzenálu lidí byly použitelné rychlé buginy a schopný tank. Nálety. Ty byly na obou stranách. Stroggové měli nálety stylizované do pohybujícího se rudého paprsku smrti. Lidé buď značili místo bombardování laserovým dalekohledem nebo házely klasický flakon, který na chvíli vytvořil mlhu, a tu za pár sekund vystřídaly výbuchy bomb.

Quake Wars jsem si po krátkém zkoušení opravdu oblíbil. Měl fantastickou atmosféru. Boje se lišily hra od hry. Bylo to něco jiného než Battlefield 2. Pamatuju se na skvělé masakry uvnitř lidských budov, kde se spawnovaly desítky Stroggů - šlo o skutečné masakrální bitvy, kde průměrná životnost jednoho hráče mohla být tak okolo pouhých patnácti sekund. Také rád vzpomínám na noční bitvy na rozlehlých bojištích, náměstích a střechách budov, kde bylo obtížné hlídat, jakou cestou Stroggové pronikali na vaše území. Vzpomínám si na jednu z mých prvních bitev, kde jsem jel s tankem v čele naší armády a velice úspěšně jsem kosil vše, co před nás přiletělo či se připlazilo. To bylo ještě o Vánocích. Na Quake Wars mám opravdu skvělé vzpomínky, až mě teď mrzí, že jsem ho nehrál častěji. Ale prý se ještě hraje! Dokonce občas ještě teď vidím v obchodech zlevněnou krabičku na konzole. Na ty bych to asi nedoporučoval, přece jen takové hry jsou jako jedny z mála přímo dělané pro PC.

V mém žebříčku nejlepších týmových multiplayer stříleček všech dob bych ho zařadil asi těsně za Unreal 2 XMP mód. Čiže:

1. Enemy Territory

2. Unreal Tournament 99

3. Unreal 2 XMP

4. Quake Wars

5. Battlefield 2

zeal

GameVision: Zajímavosti z herní scény 1

2011-12-08T15:42:00.001+01:00

V novém seriálu nazvaném GameVision plánuji poukazovat na zajímavosti z herní scény. Nehodlám rozebírat vše, co stojí za pozornost, pouze to, co zaujalo mou osobu a to znamená, že nemusí jít zdaleka o nic podstatného - i když, co je na herní scéně vlastně podstatné? Téma pro další článek.

Růžový škorpión v Serious Sam 3

Nestává se často, aby pirátská verze hry byla výrazně lepší, jak ta z obchodu (nebo ze Steamu, což je v podstatě taky obchod). U Serious Sam 3 je to slovo do pranice, jestli si piráti hru užijí více než poctiví hráči, ale osobně mám pocit, že platící hráč trochu zapláče, až uvidí video pod tímto odstavcem. Tvůrci Serious Sam dali do kódu hry překvápko (!), které se spustí, když vnitřní mechanismus hry detekuje nelegální původ. Oním překvápkem je ďábelsky rychlý a nadměrně otravný růžový škorpión, který hráče údajně sleduje po celou dobu hraní! Fantazie! Přesně za takového škorpióna bych byl velmi rád třeba v pekelně nudné střílečce F.E.A.R. 2. To by byla najednou panečku metelice. Otázka k zamyšlení: proč se po detekci nelegálního původu rovnou hra nevypne? To by nám mohli prozradit např. i čeští tvůrci hry Numen, která má obdobné DRM udělátko. Držitele pirátské verze na jednom místě čarodějnice začarovala v pavouka.

The Last of Us

Poslední z nás nebo taky Poslední z přeživších je název nové exkluzivní PS3 hry. Vypadá to zatím docela zajímavě. A když už nepůjde o nový žánr, tak má ukázka alespoň trošku odlišnější náladu od zbytku všech těch super-awesome-cool her, které poslední dobou vycházejí.

A to je protentokrát asi všechno. Moc zajímavých novinek se neobjevilo, ale to se jistě změní po Video Game Awards, které je už za dva dny. To zase bude odhalených her! Moje shrnutí minulého ročníku VGA na TBL.

zeal

Farscape: The Game

2011-12-07T16:52:00.001+01:00

Hlavnímu hrdinovi seriálu Farscape a jeho mimozemské kamarádce se podaří uprchnout před vesmírnými policisty, známými také jako Bojovníci za mír (Peacekeepers). Plavidlo hlavních hrdinů se při úniku zřítí na povrch nejbližší planety a v tu chvíli začíná pro oba dobrodružná cesta lemovaná hromadami zastřelených mimozemšťanů, která skončí opravou rakety a konečně vypadnutím z velké hroudy, na kterou na začátku provedli vesmírný vozembouch.

Jednoduchá zápletka. Hlavní hrdinové utíkají před policií. Žuchnou na planetu. Jednoduchý děj. Prostřílí se k součástkám. Seberou součástky. Prostřílejí se zpět k raketě. Opraví raketu. Odletí. Jednoduché rozuzlení.

Mám rád hry, které nejsou komplikované. Možná za to může průprava takovými hrami jako Doom a Heretic, nebo jen prostě fakt, že si rád sednu po dlouhém dni k počítači a nemusím se zatěžovat složitými politickými vztahy dvou národů, které žijí v neustálém napětí. Farscape je ale jednoduchý až až. Nejen jeho hratelnost, která se smrskla na označ, kam má postavička dojít a kam vystřelit, ale i grafické provedení je jednoduchost s velkým J. I na rok 2002, kdy Farscape: The Game vyšla, je prezentace velmi strohá, rozmazaná a vlastně odfláklá, až se jeden chce ptát, kolik času na to Red Lemon Studios mělo. Už se ale nikdo neptá na to, proč Red Lemon následující rok zkrachovalo. Totiž Farscape je nejen na pohled jednoduchá, nevábně vypadající, hříčka, své tu odvádí i technické bugy, o kterých by se dala napsat samostatná kapitola.

Zkusil jsem Farscape dát šanci. Jedním okem jsem přehlížel, proč mi kosmonaut John Crichton střílí do země, namísto aby pálil do rokle na mimozemské mouchy. Pokusil jsem se udržet si cool, když se mi polomrtvý John Crichton zaseknul za svoji bledou kamarádku Chianu zrovna ve chvíli, kdy nás obletovaly mouchy vražednice. Poctivě jsem sesbíral každičký hlen, který mi hra doporučila sebrat. Hledání osady jsem však po půl hodině vzdal, neboť jsem si řekl, že až toliko netoužím tyhlety dva zachránit.

zeal

U-Force

2011-12-06T08:18:00.000+01:00

"It's U-FORCE from Broderbund - the first and only video game controller that, without touching anything, electronically senses your every move, and reacts. There's nothing to hold, nothing to jump on, nothing to wear, U-Force creates a power field that responds to your every command--making you the controller. It's the most amazing accessory in video game history - and it will change the way you play video games forever. It's the challenge of the future. U-Force. Now nothing comes between you and the game."

První verze obálky Casual Core magazínu

2011-12-05T23:24:00.001+01:00

O převedení blogového obsahu Casual Core do PDF formy jsem tu nakousl v minulém článku. Už je hotová první verze obálky - nic moc, ani není originální, a už vůbec ne taková, se kterou bych se rád chlubil. Bude ji velmi jistě následovat verze dvě a hnedle po ní třetí verze a kdoví kolik jich nakonec bude, aby to ve výsledku naplnilo moji představu o bezvadném coveru, který by byl schopen přilákat co největší počet aktivních hráčů. Po kliknutí se zvětší! Postřehy vítány.

zeal

Zaměření blogu

2011-12-04T08:37:00.001+01:00

Původně bylo Casual Core koncipované čistě jako herně vývojářský blog, jelikož nic takového na počátku roku 2009 na blogové scéně neexistovalo, minimálně na té naší ne. Krátce po založení blogu jsem si ale řekl, že by mě přece jen nejvíc bavilo psát tak nějak o všem - o čemkoli, co má souvislost s hrami - a u toho jsem nakonec zůstal. S tím, že několikrát jsem měl tendenci na krátký čas zaměřit blog na jedno jediné téma, které bych na Casual Core mohl pořádně prozkoumat.

Témata, která se tu objevovala v minulosti poměrně často: herní časopisy, tvorba her, teorie počítačových her, herní kritika, retro, dojmy z nových her atd. Jednu dobu jsem seriózně zvažoval, že by bylo fajn to tu věnovat pouze PSP, což zprvu znělo dobře, avšak už poměrně krátce na to jsem si uvědomil, že PSP zas tak moc v rukách nedlachním, aspoň ne tak často jako myš nebo Dualshock. Vcelku ale věřím, že až vyjde Vita, tak se plně zaměřím na ni. Už teď to totiž vypadá, že ze všech herních zařízení to bude právě to, které budu používat nejčastěji.

Do té doby by ale myslím bylo dobré přijít s nějakým tématem, které by blogu alespoň dominovalo, když už ne plně převzalo. Dalo by se uvažovat i o žánru jako takovém, např. sci-fi by bylo téma myslím velmi zajímavé - určitě nejen pro mě -, nebo fantasy, což by mi zase zaručilo neustálý zájem ze strany RPG pozitivně naladěných fandů. Bezpochyby by při výběru zaměření mělo hrát (spíše větší než menší) roli co mě osobně zajímá (a bude zajímat do budoucna) a naopak co mě nezajímá (např. mobilní hry).

Každopádně ale...

Říkal jsem si, že by rozhodně nebylo špatné tyhlety tři roky existence Casual Core nějak oslavit, a pak mě napadlo, že by bylo naprosto skvělé (a velmi příhodné pro mě jako velkého fanouška herních magazínů) shrnout to tím způsobem, že bych sesbíral odtud ty nejlepší články a začlenil je do střev takového jakoby PDF časopisu. A možná přidám i nějaký ten exkluzivní obsah. Hmmm. ! To věru nezní špatně.

zeal

Retro: Beetlejuice

2011-12-03T00:39:00.001+01:00

"Hráč je nucen bojovat s různými kostlivci a ostatními monstry střílením hlenitých projektilů a zároveň musí ochraňovat Lydii, která po vás uklízí nepořádek."

Tohle není Skyrim, ač to tak z popisku vypadá, že není řeč o ničem jiném. Popisek ve skutečnosti patří Beetlejuicovi, hře podle filmu. Nutno včas upozornit na to, že jde o software z roku 1991 a tudíž hra nejde zařadit nikam jinam, než do sekce retro. Čili hra pro pamětníky. Upřímně ale: je vůbec někdo takový, kdo si vzpomene na hru Beetlejuice? Já si nevzpomínám, a opravdu pochybuju, že bych ho kdy předtím měl. Ale to nevadí, teď jsem si ho každopádně nově sehnal a rozjel na 386-ce.

Celkově mi tenhle herní Beetlejuice připomínal německou deskovku Finstere Flure, kde se hráči pohybují po čtverečcích a spolu s nimi i monstrum lačnící hráče ulovit. Každý neopatrný pohyb špatným směrem mohl znamenat pro hráče velmi špatný konec v pařátech lačného monstra. Několik prvních úrovní je o vcelku jednoduchém sestřelování kolem dokola chodícího kostlivce, který se ne a ne zastavit. Hleny, zřejmě čerstvé, jsou pro kostlivce smrtelné, ale teprve až po druhé salvě. Po "zastřelení" monstra se kostra rozpadne a zůstane po ní nějaký suvenýr, který je třeba sebrat. Poté se dá do pohybu Lydia, jež jako správná hospodyňka už ví přesně, co a jak je třeba, aby se podlaha zase blýskala. Po desátém levelu se už zvyšuje obtížnost - na hrací pole je vypuštěna super kostra, spolu s obyčejnou, aby vytvořili nesmrtelné duo. Jenže to je pro Beetlejuice, prohnaného bio-exorcisty, opět malina. Hleny jsou už časně ve hře upgradovány na bumerang, který si Beetlejuice postavil z vlastní hlavy. Do hry ještě občas zasahuje písečný červ, starý známý ze Saturnova měsíce Titanu, ale ten mi ani jednou za hru nebyl s to ublížit. Jako zpestření ale dobrý.

Asi po šestnácté úrovni jsem hru vzdal, ale jen proto, že jsem už musel s hraním končit. Kdybych měl více času, věřím, že bych pokračoval... klidně i dalších několik desítek minut. Ač je to hra velmi jednoduchá až prostinká, její srozumitelná a nadmíru jasná pravidla, ale i přehledná hrací plocha se zasloužily o herní výtvor, který je poměrně chytlavý. Když se k tomu připočtou filmové postavičky a zážitek umocněný hraním na původním stroji, pro nějž byl naprogramovaný, Beetlejuice mi vychází jako parádní retro hra na nudné odpoledne. Jediná výtka - bylo to možná až příliš jednoduché. Tedy úplný opak k (ultra-těžkému) The Binding of Isaac od Team Meat, který se Beetlejuicem zcela jasně inspiroval. Takže ano, pokud máte rádi filmového Beetlejuice, a nevadí vám jednoduchost, jděte do toho.

zeal

5 mých nejoblíbenějších KK článků

2011-12-01T16:25:00.001+01:00

Na blog Kultura kriplů jsem jednu dobu psal hodně rád. Napadlo mě, když už jsem tu trochu bilancoval v předchozím článku o CC, že bych totéž mohl udělat i ohledně mého přispívání na KK. Následně jsem vybral pět svých nejoblíbenějších postů, které si třeba můžete přečíst, pokud jste ode mě na KK zatím ještě nic nečetli.

Pořadí je čistě náhodné - tedy v rámci možností.

Adventury, kam jste zmizely. Ptám se v květnu 2009 čtenářů a ti mi odpovídají, že adventury se stále vyrábějí, jen továrny se přesunuly kamsi do zemí třetího světa.

http://www.kulturakriplu.net/2009/05/adventury-kam-jste-zmizely.html

Heavy Rain. Zahrál jsem si nejlepší hru roku 2010 v podstatě v den, kdy se objevila na trhu díky jednomu nejmenovanému internetovému obchodu, který mi ji zapůjčil oplátkou, že na ni po dohrání sepíšu recenzi. Velmi odvážný krok od manažerů onoho obchodu, jelikož Heavy Rain byla moje první recenze.

http://www.kulturakriplu.net/2010/03/heavy-rain.html

Síla inspirace je název článku, ve kterém se zaobírám otázkou, zda v herně softwarovém průmyslu existuje originalita a co přesně znamená, když se řekne herní žánr. Na to, že jsem odnikud neopisoval jde myslím o celkem vydařené čtivo.

http://www.kulturakriplu.net/2009/04/sila-inspirace.html

The Real Ghostbusters. Takhle to vypadá, když se ujmu klávesnice ve čtyři ráno po návratu z divokého koncertu. ;) Článkem jsem přesvědčil současného redaktora SCORE, aby si pustil první epizodu. A jak to tak bývá, sto lidí a sto chutí. Kreslení Ghostbusteři jsou "plytký dětský bublifuk", byl vyřčen ortel pod dlouho psaným článkem.

http://www.kulturakriplu.net/2009/06/real-ghostbusters.html

Zabíječ snů u Painkillerů. To je tak, když pouhé věty na vyjádření prostoty herního zážitku nestačí. V článku jsem se pokusil vyždímat svoje básnické střevo. Někomu se to líbilo, takže úspěch. ;)

http://www.kulturakriplu.net/2009/10/zabijec-snu-u-dreamkilleru.html

Honorable mentions: Battlefield Heroes, Důležitost příběhů v počítačových hrách, Prison Tycoon, Kvantový skok: Něco jako adventura, a možná ještě něco dalšího

zeal

Blogování versus sociální sítě

2011-11-30T21:48:00.001+01:00

Blogy jsou umírající médium. Stejně jako papírové časopisy, noviny, a když jsme u novin... kdy jste naposledy zapnuli televizi? Co si tak pamatuju, analytikové předpovídaly smrt blogů už na rok 2007. A vidíte to, čtyři roky uběhly a Blogger stále existuje. Celé dva roky po předvídaném konci, který stále nepřicházel, jsem se i já rozhodl to blogování poprvé zkusit. Skoro po třech letech (wow!) občasného psaní na Casual Core myslím už můžu trošku (ale jen trošičku) bilancovat - myslím, že to stálo, a stále stojí!, za to, že blogování je věc velice prospěšná, byť ne záslužná, ani moc populární, ale ta zábava u psaní článků prostě stojí za všechny ty výkřiky v komentářích, i za to hrozivé mrtvo, které se občas pod články objeví, většinou proto, že článek se nepovedl a všichni raději utekli pryč, než aby si zanadávali, protože nadávat na něco znamená také to, že čtenáře to přesto zaujalo a nebo taky to, že čtenáři není jedno, že ty hrozné odstavce napsal jeho oblíbenej autor, resp. ten někdo, kdo je autorem toho jeho oblíbeného článečku.

Ale abych se vrátil k tématu. Blogování jako takové umírá, v tom mají analytikové určitě pravdu. Na vině jsou bezpochyby sociální sítě, které si centrum pozornosti z klasicky psaných webů ukradly pro sebe - možná s dost velkým zpožděním (sociální sítě tu byly už v první polovině devadesátých let) -, každopádně situace je taková, že Facebook, Twitter a něco dalšího, co za rok bude in, zkrátka letí. Schválně se podívejte po webu, jak všechny větší stránky jako IMDb a tisíce dalších dokonce sociální sítě zabudovaly do svých vnitřností, a to jen proto, aby si zachránily na poslední chvíli vlastní kožich. Tlačítka Twitteru a Like buttony jsou všude. I komentování je na spoustě místech už jedině přes Facebook účet. Klasické weby jsou oproti sociálním sítím nedynamické a tím pádem mnohem méně zajímavé. Nevyžadují časté návštěvy a nezaujmou tak jako stránky, na kterých se neustále něco děje. Proto se Blogger před nedávnem vytasil s dynamickou šablonou, která v momentálním stavu rozhodně není ideální, protože se s ní nedá tak vyhrát, jako s tou klasickou, ale prý se na tom pracuje. Dnem i nocí. Manažeři Bloggeru poslední týdny vůbec nespí. Každým dnem mizí z Bloggeru desítky blogů o World of Warcraft a těch nových přibývá méně a méně.

Co je další značnou výhodou sociálních sítí, například to, že šetří čas. Už si nemusíte číst dlouhé texty o ničem, a namísto toho si jen přečtete krátké postřehy svých známých - vždyť víc hlav ostatně také víc ví, pokud zrovna nejste na fotbalovém stadiónu - a víte to, co jste vědět chtěli, ušetříli jste čas, pozdravili známého, se kterým jste nebyli na pivě už ani nepamatujete. Dá se říct, že neumírá ani tak blogování jako takové, jako spíš, že na internetu umírá text, tedy delší text, známý také jako článek. Teď si vybavuju, že na začátku roku 2009 jsem tu kdesi psal: Proč si číst recenze, když si můžete pustit video? Je to mnohem snadnější, mnohdy přesnější než text a dozvíte se o hře v krátké chvíli, kdy navíc můžete na chvíli vypnout mozek, přesně to, co vás zajímalo.

V dnešní době je toho prostě tolik, že člověk má tendence šetřit čas všude, kde to jen jde, aby si v úterý po té práci, či po studiu, stihl něco zahrát, s někým si zašel na jídlo, šel si zaboxovat, vrhnul se na přečtení další kapitoly své oblíbené knížky, zhlédl ten nově stažený film, zapnul svůj oblíbený program, stihl vymodelovat něco v 3D programu, udělal si pizzu, odešel na Lan Party, zvítězil nad kolegy Quakery, objednal si taxi, vyloupil benzínku, odešel do posilky, rozstřílel finálního bosse, zarelaxoval si v sauně, odehrál bezchybnou hru v kulečníku a vrátil se domů jen tak tak, aby mu ještě před spaním zbylo okénko několika minut na sociální sítě.

Těžko říct, jestli jednou místo internetu nebude existovat pouze Facebook (Wikipedii najdete i tam). Analytikové zatím, pro jistotu, mlčí. Ještě než se tak stane, myslím, že není na škodu tyhle trendy podporovat, protože články na blozích se píšou pro čtenáře, a jak se už odedávna říká: Kdo chce čtenáře, musí jim vycházet vstříc. Jinak budou čtenáři mizet stejně rychle, jako zákazníci stále méně prodávajícího se Levelu (který se mimochodem prodává od nového čísla opět o desetikačku dráž).

Casual Core je mimochodem nově na Facebooku! Pokud jste někdy za dobu jeho existence zatoužili Casual Core nějakým způsobem podpořit, máte nyní příležitost. Stačí kliknout na Like, nic víc. Opravdu nic dalšího netřeba. Redakční pokladna je naplněná k prasknutí, harém je plný krásných modelek a pro lidské šachy je stále dostatek dobrovolníků (i když je pravda, že jejich počet se po každé hře snížuje...). Děkuji za pozornost všem, kdo dočetli až sem. A já se pro dnešek loučím.

zeal

Na jaké hry se chystám, díl 1

2011-11-29T20:43:00.001+01:00

Ani jako casuální fanda hardcore her jsem nehrál úplně vše a týká se to i jistých největších pecek, které měly ve své době spoustu followerů.

* tj. spíše je rozehrávám, než u nich trávím většinu volného času.

Ultima VII: The Black Gate je jedna z nich, ona ultimátní Ultima, jež nejen představovala ultimátní pařbu pro tehdejší pařany, byla (pokud se nemýlím) vůbec považována i za jakýsi milník pro RPG "starodávného" střihu, jelikož zavedla spoustu novinek a vůbec byla vážně dobrá. V té době mě naplno zaměstnávali Savantovi vojáci, takže na jiná RPG nebyl čas, bohužel i bohudík. Ponořovat se do dalšího epického dobrodružství, na to prostě nebyla chuť - Wizardry VII bylo epické až až.

Fallout Tactics. Kolem téhle hry, co si tak pamatuju, se strhl poprask, a to ve smyslu, že byla u fanoušků Falloutu na seznamu kupovaných věcí velmi vysoko (co vím, tak někteří si Fallout Tactics koupili, přestože neměli nic k snědku). Arénové souboje z Fallout světa, ze světa, kde věčná radiace způsobila, že společnost už nemohla nadále fungovat stejně jako před atomovou válkou, byly zase něco nového a vlastně i ten fakt, že se jednalo o Fallout, tedy o stoprocentně úspěšnou značku, hrál podstatnou roli při popularitě Tactics mezi hráči. Důvod, proč jsem ho nikdy nehrál, je zřejmě ten, že jsem ve stejné době byl plně ponořený do hraní Diabla 2. Všechny hry v té době tudíž šly stranou - tehdy jsem se dostal na černou listinu stánkařů s pirátskými DVD, kteří pravděpodobně k mé fotografii připsali lihovkou "Tomuto neprodávat, delší dobu nic nekoupil".

Realms of Arkania: Blade of Destiny. Kdyby mi tak jen mohl někdo vysvětlit, jak je možné, že jsem nehrál druhý díl překouzelné ságy Das Schwarze Auge... Je jen o trošičku slabší než třetí Arkania, tím myslím po technické stránce. Třetí Arkania je bomba. Mám originálku. Tehdy mě stála 1500 Kč. Pamatuju se, že můj bratranec, který si ve stejný den v tom samém krámě koupil hru za stovku k ní ještě dostal nějaký hezký bonus, už nevím přesně co, a já k tak drahé hře jsem nedostal nic. Je tu jedna nevýhoda ve hraní série v obráceném pořadí: není možné importovat si svoji vítěznou partu do předchozího dílu. Ale s tím se holt nedá nic dělat.

Je toho víc, možná mnohem víc, než budu chtít přiznat. ;) Ale to nechám až na příště. Až se mi zase bude chtít něco napsat.

zeal

Jurassic Park: The Game

2011-11-28T14:53:00.001+01:00

Hry od Telltale tak nějak s kvalitou spíše upadají, než aby se s každým dílem zlepšovaly, jak jsem se osobně přesvědčil u ne moc slavného Back to the Future. U Jurassic Park: The Game jsem řešil dilema, které už naštěstí řešit nemusím. Hra nejenže má, jak je u Telltale zvykem, špatnou grafiku, ale ona to vlastně není hra.

Co jsem vyrozuměl, tak jde o interaktivní film; dokonce o stejný typ interaktivního filmu, které umřely ještě v devadesátých letech, a už se ve své pravé podobě nikdy nevrátily. Skutečně se tu nedělá nic jiného, než to, že se kouká na obrazovku a čeká se, než se objeví pokyn ke zmáčknutí tlačítka na ovladači a teprve poté se pustí další filmová stopa. V případě chybného úsudku na bázi "špatně jsem to zmáčkl" se buďto hra okamžitě vrátí ke stejné scéně, abyste mohli... nebo vlastně zmáčknuli to jediné možné tlačítko, které umožní sledovat film dál, anebo se přehraje stejná scéna, ale jen trochu jinak a pokračuje se po stejné přímce zhmotňující jedinou dějovou linku. Co trochu, ale jen vzdáleně, hru připomíná, je neustálé mačkání jednoho tlačítka, aby se kolečko vyplnilo a animace mohla pokračovat. Ale to je jen variace na to samé - zmáčkni A a film pojede dál. Nic jiného se tu neovládá, nesbírá a pod. Jsou tu ještě rozhovory, ale ty opět jedou ve stejném duchu: musíš vybrat jednu správnou volbu, aby hra "jela" dál - ostatní jen spustí jiný filmeček, který nic neovlivní, a zase se vrátí zpět, aby hráč zvolil to jediné správné písmenko.

Toť mé pocity z článků, diskusí a videí z hraní. Osobní zkušenost chybí, ale jako fanda her tu není moc co řešit. Jurassic Park není hra. Jako filmový fanda si tento film s podnázvem The Game možná jednou ve slevě pořídím. Dinosaury fakt můžu - opravdu velmi trpím u naprosto příšerné hovadiny Terra Nova, a to jen proto, abych viděl nějakého pravěkého ještěra, což teď v několika dílech se tam vůbec nic takového ani vzdáleně podobného neobjevilo.

Na závěr asi jen to, že Telltale moc dobře vědělo (věděl? věděla?), proč nevydávat tohleto jako seriál po epizodách. Po prvním díle by počet prodaných kusů velmi rychle klesl. Takhle se může nachytat mnohem větší množství lidí. Vůbec ani trochu nepochybuju o tom, že si tenhleten digitální příběh koupí lidé už jen na základě klasického loga Spielbergova filmu. Dobře jim tak?

zeal

Immortals

2011-11-27T00:14:00.001+01:00

Nový snímek filmového vizionáře Tarsema Singha by fantasticky obstál jako videohra. Tím nechci říct, že je na tom až tak (až tak) špatně, jako spíš, že jde o film z nádherného prostředí starořeckých mýtů a legend a má krásně srozumitelný, a přesto nádherný, příběh. K tomu ještě můžu dodat, že po výtvarné stránce je bombastický. Každičké políčko 3D celuloidu je krásným obrazem, který byste si pověsili na zeď - možná právě vy ne, ale váš soused určitě ano.

Úchvatné dobrodružství Války bohů začíná, když se krvežíznivá armáda barbarského krále Hyperiona dostane do vesničky na nedostupné horské stěně, kde žije i mladý Theseus. Král hledá bájný luk Epirus, pomocí nějž by si mohl podmanit celý svět. A mnohem víc. Má se za to, že luk má moc osvobodit titány, nepřátele bohů.

Už trailer mi evokoval hru Gods od Bitmap Brothers, ale teprve až scéna, v níž Theseus bojuje s minotaurem (který ani tak minotaurem není, ale to je vedlejší) mě utvrdila v tom, že lepší filmové adaptace se Gods asi už nikdy nedočká. Vedle dokonalé výtvarné stránky tu musím zmínit temnou atmosféru, která mi v noci poté, kdy jsem se vrátil z kina, nedala spát. Immortals je film desetkrát temnější než 300, v některých momentech bych řekl, že rafička na stupnici poskočila na stonásobek Snyderova vůbec ne špatného akčního eposu.

Za silnější zážitek může jednoznačně 3D technologie, bez které si poslední dobou neumím představit kompletní kino zážitek. U 3D filmu mi jen párkrát naskočila husí kůže následkem toho, jak opravdově hmotný obraz za plátnem působí. Ve scéně přibližujícího se sedícího krále Hyperiona obklopeného temnotou mi nebylo do smíchu, protože kvalita byla natolik přesvědčivá, až to vypadalo, že Hyper Mickey Rourke byl na chvíli s námi se všemi ve stejném kině.

Pro mě osobně je Immortals nejlepším snímkem roku 2011. Je to film, který jsem chtěl vždycky vidět. Zatím se jednou za čas objevovaly sice výborné snímky, ale kazily je nějaké ty kompromisy - 300, Trója, Kingdom of Heaven. Immortals je konečně dílo, o němž můžu bezostyšně prohlásit, že jde o naprostou nekompromisní pecku. This is the real deal.

real deal zeal

Jaké hry chci hrát na PS Vita

2011-11-24T17:27:00.001+01:00

PS Vita (nebo se to píše dohromady PSVita?) bude mít fantasticky ostrou OLED obrazovku s rozlišením 960 x 544 bodů. Bude mít dva touchscreeny, jeden vepředu a druhý vzadu -> což je velmi chytrý ovládací prvek, jelikož takto bude vždy vidět na obrazovku. U PS Vita se těším samozřejmě na nové díly, ale i na předělávky klasických sérií, např. MGS nebo LBP, a úplně nejvíc na zbrusu nové pokračování Uncharted.

Jaké hry bych ale viděl na PS Vita nejraději? Možná to bude znít překvapivě, ale byl bych hodně rád, kdyby se na Vitě objevily krásně vypadající 2D hry. Spousta 2D her. Krásných 2D her. Viz následující velmi pěkné obrázky z remaku amigácké hry Putty Squad. To vás prostě vrací zpátky do éry, kdy tyto hry vedly v tehdejších herních krámech, ale co to povídám, ve špinavých pirátských doupatech! Rád bych si zahrál nový díl Riskyho Woodse, lišáka Foxe, kapitána Comica, Jill!, Duka, Ricka, Davea, Jazze, Prince, Nickyho, Huga, a dalších v krásné grafické kvalitě. Prostě mít tu možnost kdykoliv z kapsy vytáhnout Vitu a zahrát si okamžitě některou z těchto her v parádní ostré grafice. To je natolik lákavá myšlenka, až by byla obrovská škoda, kdyby se tak nestalo.

Vita je podle mě úžasná platforma, na které můžou koexistovat hry jako Call of Duty a Risky Woods, aniž by to jednomu připadalo byť jen trochu podivné. LBP hráčům nedávno připomnělo, že 2D není zdaleka mrtvé, a vývojáři her na PS Vita by se toho měli zuby nechty chytnout. Rád bych si na Vitě zahrál novou pohádkovou point and click adventuru (klidně i pod novým marketingovým označením point and touch, who cares). Remake Kyrandie nebo noví 2D Goblini by u mě byli vřele VÍTAní.

Krom 2D her jsem určitě natěšenej na hry podporující Rozšířenou realitu (která má být o řádný kus dokonalejší než ta na PSP) a na originálně vyhlížející kousky, které ještě čekají na vytvoření žánrové škatulky.

A co takové strategie? Tycoony? Hlavně ne Prison Tycoon. První díl Civilizace v lepší grafice? S online podporou? Co dungeony? Nějaké velmi temné RPG. Cyberpunkovou RPG adventuru s upíry. Pokračování Bloodnetu?

Co se podle nejmenovaných zdrojů zatím chystá? Krom oznámených startovních her budou na Vitě hry z PSP, některé PS1 a PS2 hry. Bude možné hrát jakoukoli PS3 hru přes streamování, takže všechny díly Uncharted kdekoli v domě, a snad i mimo něj. Wow.

zeal

První krok k vlastním soundtrackům

2011-11-23T16:28:00.001+01:00

Už jsem tu tuším v jednom článku psal, že bych jednou strašně rád dělal soundtracky ke hrám.

Hudba u her mě fascinovala odedávna. Je to něco daleko jiného, než klasická rádiová disko hudba nebo monotónní rock, nudné techno, anebo fantastický metal. Herní hudba má své strašně zvláštní kouzlo. U Golden Axe mi herní soundtrack několikanásobně zvýšil požitek z mlácení a sekání kostičkovaných nepřátel a já hned po pár minutách věděl, že tohleto bude přesně ono. Tím se budu zabývat.

Pár nezajímavých odstavců přeskočím. Před pár týdny se můj elektronický hudební příspěvek dostal na velmi pěknou kompilaci (složenou z výborných skladeb), na kterou přispěla i některá velice zvučná jména elektronické scény jako Lackluster, Nagz, Xerxes či Brioskj a další. Přítomnost mé skladbičky na stejném albu je pro mě skoro až neuvěřitelná. Terraform je dvou a půl hodinová jízda, při které si můžete představovat teraformování planet hamižnými vesmírnými korporacemi, ale pokud se vám tahleta představa vůbec nelíbí, štěstí je, že si to představovat nemusíte a album funguje i tak. Zealcore má na Terraformu skladbu číslo 29, a aby to mělo nějakou úroveň, je tam pod uměleckým pseudonymem jako Paul IlIn.

Vůbec si nepředstavuji, že se mi teď nabídky na tvorbu soundtracků jen pohrnou, to ani náhodou. Myslím, že ale jde o významný krok k onomu vysněnému cíli, jednou se soundtrackováním opravdu zabývat. Jen ještě dodám, že Terraform je slušný macek - 2 a půl hodiny hudby znamenají 400 MB. Rovněž je možnost poslechnout si jednotlivé skadby bez stahování přes iTunes a je taky možné skladby postahovat jednotlivě přes ftp serveru Scene.org.

zeal

Herní vejce Dizzy

2011-11-22T15:51:00.001+01:00

Pětadvacet let uplynulo od doby, kdy videoherní vajíčko Dizzy poprvé spatřilo světlo světa. Codemasters už nikdy neudělali tak dobrou hru, pokud nepočítáme Dizzy 4, Dizzy 5, Dizzy 6 a Dizzy 7. Nějakého Dizzyho jsem hrál v období, kdy jsem poprvé svařoval, vlastně kdy jsem hrál největší herní pecky Dosové éry. První byl ten díl, kde (už dvouoký) Dizzy začínal v jeskyni a jeho první úkol byl otevřít nějaké zpropadené dveře, a mezi prvními předměty byl hornický krumpáč. Pak jsem se s ním vydal do lesa, kde Dizzy narazil na studnu. Na konci levého okraje herní úrovně byl zámek s padajícím mostem a v hradě bylo další vajíčko, které kopírovalo Dizzyho pohyby. Po zatáhnutí za páku se pod druhým vajíčkem otevřelo propadlo a na světě bylo o jednu omeletu navíc. Hrad byl ale spíš možná na pravé straně, než nalevo, jak jsem si teď mlhavě vybavil Andrewovu mapu z Excaliburu (koupeného snad ještě dříve, než jsem měl počítač). Nejlepší na Dizzym bylo jeho salto, které dělal při skákání. Tomu sekundovala roztomilá grafika a velmi sympatický byl fakt, že šlo o adventuru a zároveň o arkádu, které byly v té době všemi tak oblíbené. V jednom dílu jsem se dostal hodně daleko, ale myslím, že díky nemožnosti savování (a velikému množství her, které jsem si musel zahrát) jsem ho nikdy neměl možnost dojet až do konce.

Dizzy se prý vrací. Je na tom Codemasters až tak špatně? Kdoví. Možná se Dizzy vrací jen symbolicky, v což pevně doufám, jelikož dnes už nemá nikomu co říct. Stejně jako Pacman nebo Manic Miner (kterého jsem myslím ani nehrál - až tak stará hra to je). Co by možná mohlo projít - kdyby se Dizzy vrátil formou DLC ke hře LittleBigPlanet. Pokud by se však Codemasteři rozhodli o 3D remake, s největší pravděpodobností by šlo o stejný úspěch jako u EarthWorm Jim 3D, a možná ani to ne. V každém případě si Codemásteři koledují o články na způsob "hra x už dnes není relevantní, a tak je to automaticky špatná hra!" nebo "hra selhává na špatné psychologii postavy - Dizzy je zcela jednodimenzionální postavou oproti Laře Croft" . Nakonec ale Dizzy stejně vyjde jen pro iPad a iPhone, kde se bude prodávat za dolar, a to jsou ostatně jediné platformy, na které tohle finančně nezajímavé vajíčko patří.

zeal

Hard Reset

2011-11-21T00:06:00.001+01:00

(Původně napsané pro stránku Kultura kriplů)

Tak jsem si zahrál tu poměrně novou střílečku jménem Hard Reset. Poprvé jsem se o ní dozvěděl před několika měsíci, kdy se o ní na netu objevily první údaje spolu s prvními obrázky a prvními dojmy. A už tehdy mě velmi zaujala. Všechno ukazovalo na jediné - no oldschool střílečka!

Oldschool proto, že HARD Reset nám chce, prý, připomenout staré časy stříleček, kdy hráčům nebyly servírovány hamburgery, ale poctivé knedlíky se zelím, nebo něco na ten způsob. Prostě hra na úrovni produktů doby, která střílečkám nejvíce přála - to bylo tehdy, kdy Unreal Tournament nakopával zadek Quakeu 3. Tehdy bylo oltskůl!

Naladěn na oltskul jsem spustil HARD Reset. Na obrazovce se objevilo podivné menu. Atmosféra stříkala z každé tečky na monitoru až do chvíle, než jsem si uvědomil, že to není atmosféra, ale futuristické efekty. Menu bylo doslova zachyceno do nějakého zařízení podobné soustruhu. Páčka nahoře se rychle, až epilepticky, klepala, asi signalizovala, že jde o něco z budoucnosti. To já teda už mačkal na NEW GAME, abych se už konečně dočkal té olsků akce, která mě kdysi tak děsně bavila!

Ještě ale než jsem si konečně mohl vystřelit, na monitoru se spustil filmeček s příběhem. TO NENÍ OLSKŮ!! Řekl jsem si. Tak sakra, upřímně seru na to, jestli je tam nějakej hloupej příběh. Sakra. A bylo hůř. Příběhová sekvence připomínala styl Dreamkiller, ale možná ne ani stylem, jako podobnou amatérskou úrovní. Bylo to stejně narychlo uhmatané, skoro jsem si až říkal, jestli se autoři neunáhlili a nevydali to narychlo. A to jen kůli tomu, aby nikdo jiný nevydal rychleji olsků hru! Filmeček byl nějaký divný sci-fi příběh, trochu připomínal svým způsobem Metal Gear Solid 2, jen simplifikovaný pro co největší okruh hráčů.

Pak se přede mnou objevila tmavě fialová ulice a v pravém rohu zbraň. Futuristická ulice. Zbraň rovněž. Vypálil jsem ze samopalu, nebo co to bylo. Nikde nikdo. Podíval jsem se nahoru a rozstřílel billboard. Velká rána z reproduktorů, billboard okamžitě vybouchnul. Hurá! Procházel jsem se ulicí a po chvíli na obrazovce cosi probliklo. Že pomocí WASD se mám pohybovat. Bez tohoto Hintu na obrazovce by si ostatní nevěděli rady, jak se má hra ovládat. Přeskočil jsem nepořádek na cestě. Následně se objevil Hint, že mám vyskočit klávesou SPACE. Náhoda? Chvíli jsem proto nic raději nemačkal. Místo toho jsem prolítl očima, co je v interfacu. Začal jsem si říkat, že olsků je mít ve střílečce čísla znamenající životy, náboje a energii, protože HARD Reset to má!

Nějaké koule se z dálky přibližovaly po chodníku a jejich elektronické obvody napovídaly, že vybouchnou, když se přiblíží na dostatečnou vzdálenost. Začal jsem po nich bezhlavě pálit. Přiznávám, překvapily mě. Když jsem se netrefil, ustoupil jsem o pár kroků zpátky, strategie. Ale na konci jsem je rozstřílel úplně všechny a to už jsem se dostal na náměstí. Právě tam jsem si uvědomil, že na ulicích není vůbec nikdo. Jen já. Prostředí připomínalo Blade Runner. Nebo jeho špatnou kopii. To spíš. U neonů a barevných efektů jsem si nebyl jistý jestli vypadají skvěle nebo hnusně. Doteď to nevím přesně.

Design levelů byl, upřímně řečeno, hodně pochybný. Všude nějaký automat, který se rozsvítí, ale nic dalšího už nedělá. Nefunguje! Nikde nikdo. Nic zajímavého na ulicích, které byly všechny takové stejné, nezajímavé, plné neonů a blikajících billboardů, nikdo na nich, zkrátka ulice, o kterých člověk může říct: tohle je naše budoucnost. Je tahle hra tunel? Recenzenti si stěžují u stříleček na tunel. Tunel ve smyslu, že se může chodit jen dopředu a tady je taky možnost jít jen dopředu. S doplňkem, že hráč se občas musí zastavit na trochu větším obdélníkovém prostoru. Na ten v hejnech asi po dvaceti útočí koule a další zařízení. V tu chvíli mě napadlo, že jde o arénu. Místo, které musí hráči vyčistit, aby mohli pokračovat. Přesně jako v Painkiller. Tohle ale není olsků! To je přece další z mnoha klonů Painkiller. Kdyby se hra jmenovala Scifikiller, nevěnoval bych tomu velkou pozornost, protože už dopředu bych se vyhnul rozčarování nad tím, jestli je to tedy olsků nebo Painkiller klon. A ono to je to druhé.

V HARD Reset se nedá zabloudit, protože se chodí podle šipky. Ta je i ve Skyrimu a nevadí mi to. Trochu podivně tak zněl příkaz herního průvodce, abych sledoval kabel, který byl z nějakých neznámých příčin na začátku i na konci zabořen do země a blikal. Zavedl mě k jakési zdi s horizontální škvírou. Tu jsem měl podle Hintu vyhodit do povětří. Uviděl jsem deset herních metrů od škvíry barel s výbušninou. S malými obtížemi jsem ho dokutálel až k místu, které potřebovalo vyhodit do povětří. Hezky přímo ke škvíře. Palba na barel z bezpečné vzdálenosti padesáti metrů způsobila nečekanou explozi vedlejší patnáct metrů vzdálené zdi, u které barel původně stál. Moje zeď se škvírou explozi perfektně odolala, ačkoliv byla na první pohled (zřejmě klíčové slovo) totožná s tou vedlejší.

Nepřátelské stroje jsou velmi šikovné v nabíhání k jednomu pohyblivému cíli. Tím je hráč. Krom koulí tam jsou ještě roboti, kteří dokážou zvýšit rychlost. Ale jen na chvilku. Pak jim dojde turbo a chvíli trvá než se načerpá nové. Je třeba sledovat, kdy se robot chystá ke skluzu, protože po něm se číslíčka znamenající energii dají rychle do pohybu. Je třeba sledovat jejich turbo, ale i dvacet koulí, které se neustále přibližují. Už tak velký zmatek na ulici dokáže zvýšit skákání přes nepořádek, který sci-fi popeláři ze záhadných příčin neodvezli. Na náměstí bylo rozmlácené a doutnající sci-fi policejní auto, které asi symbolizovalo, že popeláři v tom jsou nejspíš nevinně. Zřejmě něco v příběhu, který jsem odzíval.

Ani brány s laserovou stěnou, jež je nutné vypnout rozstřílením generátoru, ani přítomné stánky se zbraněma se olsků hráčům líbit moc nebudou. Zato poházené lékárničky, náboje a cosi zeleného zvyšující zdraví (?) pravé střílející nostalgiky vyloženě potěší. A ještě něco? Co jsem zatím z HARD Resetu odehrál, tak nic dalšího, co by se dalo označit za olsků, mě nenapadá. To není moc. Navíc střílení není nic moc. Ne, že by bylo špatné, ale působí naprosto stejně jako v Painkiller. Seženete-li si Painkiller namísto HARD Reset, určitě neprohloupíte, ba i uděláte lépe. I po té době si myslím, že Painkiller vypadá a hraje se lépe než tenhle průměrný Painkiller klon.

zeal

Chytla mě slina

2011-11-19T18:18:00.001+01:00

Jop. Chytla mě p... sací slina a to znamená, že momentálně jsem rozhodnut šlápnout do pedálů tohoto blogu a zařadit vyšší rychlost. Ať se kola točí, ehm. Taktéž mě k tomu inspiroval pohled na statistiku přístupů na Casual Core, která v posledních dnech získala puls podobající se střele z kanónu. "It lives! Hell yeah, it lives! It lives!" Přesně na Halloween se tu zastavilo třikrát více lidí, než byl dosavadní návštěvnický rekord za historii statistiky (kterou Blogger spustil asi o šest měsíců později, než jsem já spustil Casual Core). Číslo je to tak velké, že o něm raději pomlčím, aby to s konkurenčními kolegy blogery nešvihlo na zem. :) Ale upřímně by mě zajímalo, jaký dobrodinec odkázal takové množství lidí, aby si 31. října zašli něco počíst na tento blog. Inu, je to záhada. Buďme za ni rádi. Tak nějak cítím, že Casual Core právě vjíždí do nové éry. Game on!!!

zeal

Painkiller: Redemption

2011-11-19T13:58:00.001+01:00

Věděl jsem jaké ohlasy si získal poslední Painkiller, přesto mě nízká skóre neodradila od jeho zahrání. Možná v tom částečně byla i ta výzva, zahrát si něco, co je hodnoceno trochu jinak, než 90 procent ostatní střílecí produkce. Před pár dny jsem si tuhletu poslední pekelnou střílecí simulaci zahrál u snad největšího fanouška Painkiller na světě a mé dojmy jsou jednoznačné...

Bohužel, protentokrát musím s recenzenty jen souhlasit. Je to naprostý děs a hrůza, a to teď nemluvím o příšerách, ani o prostředí, ve kterém se Redemption odehrává. Vyčištění prvního levelu je záležitostí velké touhy virtuálně neumřít. Označení tupé ovce tentokrát získává nový význam, protože nepřátelé skutečně takovými tupými ovcemi jsou. Jejich trasa existuje jen z bodu A ke hráči, také známému jako Bod B. Chodí jen ve stádech. Teleportují se ve stádech. Když vylezete na most v prvním patře a ovce jsou stále v přízemí, ovce sledují a kopírují vaši trasu. Tudíž chodí pod mostem a když se zastavíte, zastaví se i ovce. Asi, možná, proto, anebo, ale kdoví proč. Jednou za čas se ale nějaký hrdina vydá po schodech. To je samozřejmě rychle odměněno rychlou, snad i bezbolestnou, smrtí v náruči mé struny Řezalky. Z mostu se dají rozstřílet ještě dobře. Jenže pak rychle dochází náboje, které musíte sesbírávat dole, čímž vás hra nutí být dole a ne na mostě nahoře, odkud se dají ovce snadno likvidovat. Po ztrátě nábojů máte jen základní zbraň (která tentokrát mocná není), se kterou se dá vystřelovat struna a chvilku trvá, než jedné ovci klesnou vlivem struny všechny životy. Moc zábavné to není. Tudíž jsem se snažil po většinu hry zápasit dole.

Teleportování nepřátel z jiné dimenze je ještě o něco více prudivé, než v jiných Painkillerech, je ale i častější. Létající mrchy jsou malé a velice otravné, a rytíři ještě blbější než posledně. Nikdo zatím neodhalil, jak na to, aby se větší postavy nezasekávaly o ty menší. Redemption opět ukazuje, že v enginu Painkiller je tolik chyb, až to není zábavné. Alespoň tedy v "neoficiálních" pokračováních je to přítomno, až mi bylo líto všech těch fanoušků Painkiller, kteří si tenhle blivajz pořídili. No a ještě si představte, že v první úrovni je asi pět set monster, nebo kolik, a s lékárničkami se moc neplýtvalo. Asi ti velice šikovní betatesteři to tak zařídili. Pokud jste na mostě moc dlouho, stádům se tam dolů nechce moc teleportovat. Takže je to i otázka chození a čekání na "překvapení", tedy kdy se za vašimi zády ta skupinka ovcí senzačně objeví. Se základní zbraní, sekačkou na trávu, tentokrát nelze v pohodě vyzabíjet kompletní levely, jako tomu bylo v případě Overdose (už jsem tu o něm psal). Normální zbraně jsou víceméně účinné, ale musíte soutěžit o náboje s obrovským davem pekelných monster ovcí.

Nuda, hraní Redemption je zřejmě jen pro ty největší fandy téhleté série. Přitom příběh to má docela fajn, odvyprávěný během několika málo sekund třemi odstavci rolujícího textu.

zeal

Skyrim

2011-11-13T02:04:00.001+01:00

Popisovat Skyrim asi nemá cenu, protože ho všichni do jednoho od 11.11.11 hrajeme. Tudíž se mé dojmy smrsknou do takzvaného textového výdechu.

Áááááááááááááááchhhhhhhhhhhhh!

A nádech, ten taky musí následovat, že?

Mhhssssssssssssssssssssssssssssssss.

A vezmeme to ještě jednou:

Áááááááááááááááchhhhhhhhhhhhh!!

Tak a teď se jdu vrátit ke hraní. Sice už jsou dvě hodiny ráno, ale tohle prostě nemůžu odkládat. Ještě je potřeba udělat toho tolik. Pomoci tamtomu, vydat se přes zasněžené skály tam, seřezat zlodějskou verbež cestou lesem, levelovat nahoru, vlézt dolů, vypráskat jim kožichy, prohrábnout kosti, sebrat všechny ceniny, vyhnout se pastem, složit hlavolam, projít bludištěm, po zlodějsku pootevírat všechny bedny s cennostmi, plamenometem pročistit, rozsekat, rozemlít a rozkrájet všechny pavouky a mumie do jedné, a... Co já tu budu něco psát. Hybaj zpátky do Skyrimu, zeale!

Skyrimzeal

Něco pro fandy KK

2011-11-08T16:28:00.000+01:00

Nedávno mi bylo sděleno, že Kultura kriplů má hodně fanoušků. A že tito fanoušci si přejí její návrat v plné síle, tj. aby každý den na stránce přibyl alespoň jeden článek. No. Aby to byla znovu ta stará dobrá KK. Ideálně v původní sestavě z roku 2004! (nebo 2008, teď si nejsem úplně jistý). Hezké by to bylo, uznávám, leč je to hodně nereálné, natož realistické. U zhruba poloviny jejích členů bych to viděl na "již nikdy víc" a co jsem tak vypozoroval, tak minimálně dalším pěti členům se "to nezdá", že by v dnešní době facebooků a google plusů mělo vůbec nějaký smysl psát delší články než jeden odstavec, nejlépe vytvořený z jedné jediné věty. Osobně si myslím, že je to škoda. Důkaz, že nekecám, je myslím přítomen na stránkách KK, kde občas vyjde něco mého. Čtenost na téměř neaktualizovaný blog není špatná, tudíž možná KK ještě nevydalo poslední čštivo. Každopádně pro fandy, ale i herní historiky, a vůbec pro všechny, koho to zajímá, jsem vyštrachal něco z vnitřností redakce kriplů. Jde o návrhy log (od slova logo), pro která se hlasovalo v únoru 2010.

Autor: Mr. Wávra

Autor: MickTheMage

Autor: MickTheMage (po bouřlivém nesouhlasu a nátlaku členů redakce přeloženo do češtiny - Mick se obecné vůli podvolil až podezřele rychle)

Autor: Skace (shledán jako kontroverzní)

Autor: Zeal (chtěl jsem, aby logo obsahovalo něco ze života)

Ještě se hodí dodat, že za jistými grafickými úpravami a fotomontážemi, minimálně na mém logu, stojí Robotron. Já byl až moc líný zapnout Photoshop CS 5.5.

zeal

Je kontroverzní scéna z Modern Warfare 3 šokující?

2011-11-07T18:23:00.004+01:00

V Modern Warfare 3 je scéna, která má způsobit kontroverzi. Je tam sice jen jedna taková, ale ono to svou práci udělá asi stejně, jako kdyby jich tam bylo kupříkladu rovný tucet. A proč je tam taková scéna? Protože všechna média jsou ráda, když můžou upozornit na zkaženost videoher, které si může v Americe koupit každé malé dítě (a média plivat budou, dokud se v USA neprosadí toliko potřebný zákon o prodeji her pro dospělé). Activision má tak reklamu zcela zdarma, na účet videoherního průmyslu.

Dvojka Modern Warfare měla "No Russian" z letiště, kde rusové vystříleli letištní halu plnou amerických špionů. Trojka má zajít ještě dál a tentokrát budou umírat pixely připomínající nevinné turisty, přesněji mámu s malou holčičkou v růžových šatičkách. Podle popisu má nálož obě "roztrhat na kousky" (no fuj), zatímco otec vše poctivě zaznamenává na kameru. Po výbuchu se do ulic ještě uvolní smrtící plyn. To aby bylo jasné, že ani otec nemohl uniknout krutému osudu, který celé dva týdny připravovali teroristé na písečné pustině.

Bohužel nemůžu linkovat ono nové kontroverzní video, protože všude, kam bylo uploadnuto, došlo k záhadnému smazání toho videa, což ještě víc podporuje mou tezi, že asi je hodně šokující. Video je skutečně šokující! Video je šíleně ukrutánsky šokující! Jakou větu mám tady nechat, abych si zvýšil návštěvnost, poraďte. ;)

Můj názor na kontroverznost těchto videí je takový, že nic kontroverzního nemůže ve videoherním kontextu existovat, dokud v něm nebudou hrát skuteční lidé a nebudou v něm dělat takové ohavnosti jako v jednom velmi kontroverzním srbském horroru. Do té doby můžeme my hráči spát s klidnými myšlenkami.

Update: Video zde (za link ještě jednou díky Gaspykovi). Moc šokující není. :)

zeal

Co nesmí chybět u ideální hry

2011-11-03T15:59:00.000+01:00

Kdybych se měl na chvíli zastavit uprostřed města a zapřemýšlet o ideální počítačové videohře, představil bych si ji následovně: Hra v parádní grafice, zvuk by každou chvíli moh odpálit repráky a furt by se na obrazovce něco hýbalo, a všichni okolo by se otáčeli, co to je a odkud to jde, až by se za mnou vytvořila fronta, která by chtěla vzít ten můj sharpshooter a rozstřílet všechno na té mojí obrazovce. Tak takhle! Takhle já si představuju ideální hru, kdybych měl o ní zapřemýšlet ve středu města, a neměl bych moc času na rozmyšlenou.

A jak bych si ji představoval, kdybych měl hafo času na přemýšlení?

Rozhodně aby měla něco, co ty ostatní nemají. Heavy Rain je taková hra. Druhou takovou nenajdete.

Abych se u ní bavil, ale tak, aby to vyplynulo z hraní zcela přirozeně. Takové Uncharted mě začalo příšerně bavit, aniž bych dokázal přesně říct proč. Na první pohled je to technicky maximálně dotažená third person akce, kterých tu bylo už nespočet, ale při jejím hraní se tak fantasticky bavíte, dost možná proto, že vše je tak krásně sladěné dohromady a exekuované v pravou chvíli. Až by jeden řekl, že v Naughty Dog zaměstnávají zdaleka ty nejlepší herní talenty široko daleko.

Nějaký shock faktor nesmí rozhodně chybět. V Blood Omen: Legacy of Kain jste vysávali krev nevinným vesničanům, což by v dnešní PG a taky PC (ehm, tedy politicky korektní) době vůbec neuspělo. Dobrým příkladem budiž šovinistický bad ass Duke Nukem! Koho ksakru zajímá, jak na takovou hru, jakou je Duke Nukem Forever, bude reagovat ženská část hráčů? Taky se nikdo nezabývá tím, jak my hráči reagujeme na Barbie Horse Adventures, tak proč je najednou důležité, jak Duke Nukem může působit, a jak působí na opačné pohlaví, než pro jaké byl naprogramovaný?

Ideální herní titul musí mít potenciál na vybudování velké série dalších her z univerza, konkrétně z univerza konkrétní, resp. ideální hry. Po zahrání Prince of Persia mi bylo jasné, že musí přijít i trojka, po dohrání dvojky jsem se těšil na třetí kus. Dostalo se mi Prince 3D, kterého si ale naštěstí všichni vymazali z paměti, bohužel krom mě, který s těmito vzpomínkami musí neustále žít, a tak, a pak přišel Prince: Sands of Time, následovaný excelentním Warrior Within, a série rostla a rostla. Jsem fanda Prince of Persia. Při hraní jakéhokoli (ehm, jakéhokoli s jednou výjimkou) Prince mám takový ten pocit, že být fandou videoher je skvělé. Čím více dílů Prince of Persia, tím lépe.

Mělo by mě zajímat, co se na obrazovce děje - tedy opačný případ příběhových filmečků u Mirror's Edge. Netvrdím, že příběh to musí mít na úrovni hollywoodského spektáklu. Bohatě stačí, když vím, co je úkolem téhle a co bude smyslem příští mise. A proč to jako hráč dělám. Možná i nějaký ten zvrat, aby to nebylo předvídatelné. Rád u hry aspoň trochu zapojuju mozek, nerad se u hraní cítím jako nepřítomná zombie s umačkaným ovladačem, což prakticky vždy vede k závěru: Co jsem to teď ty dvě hodiny jen dělal?

Vím, že Dark Seed 2 splňuje mou představu dokonalé hry. Ale byla by škoda, kdyby zůstalo jen u ní. Chci více takových. Jsem ochoten za ně dát velký balík peněz. Originálku Dark Seed 2 mám čtyřikrát. Nemusí to být zrovna Dark Seed 3, prostě jen když to bude třeba i částečně splňovat mou představu ideální hry.

zeal

El Shaddai: Ascension of the Metatron

2011-10-27T14:58:00.002+02:00

Z obrázků na TBL byste usoudili, že Metatron vypadá naprosto skvěle! On tak vypadá i v pohybu, možná i o ždibek lépe. Zato takový God of War III vypadá na obrázcích skvěle a v pohybu přímo božsky. Asi proto má slovo bůh v názvu. Ale ejhle, El Shaddai podle wikipedie taky znamená bůh. Co to? Nejde ale o boha války, ve hře ovládáte biblickou postavu a dost možná je toho z Bible ve hře mnohem víc, a bůh je v názvu hry prostě proto... ale zjišťovat to přesně nehodlám. Rovněž nemám v plánu psát o hře víc do hloubky, protože jsem hrál pouze demo. A právě o něm bych tu chtěl napsat pár větiček.

Pěkná prezentace se tak nějak dala očekávat. Hra vypadá už od prvních menu obrazovek parádně, i když její minimalistický styl se nemusí zamlouvat každému. Kdybych byl vysmátý chytrák a nechtěl bych tomu El Shaddai nic věnovat, napsal bych, že grafici jsou líní budižkničemové, protože tam, kde měla být krásná krajinka, na hráče kouká jen pár tlustých vlnitých čar. Nebo že ten obrázek nad odstavcem je jen trochu předělaná fotka ve Photoshopu. Texturama se tu taky dvakrát neplýtvalo, ale abych to nějak ukončil, řekněme, že většina hráčů i kolemjdoucích se shodne na tom, že grafika je krásná, plná umění a neprofláknutého stylu.

Ve hře nejde o nic jiného, než o ztlučení nepřátelských postaviček. Jdete po předem vytýčené cestě, asi jako v 99 procentech herní produkce, a jakmile potkáte ošklivě vypadajícího strašáka s něčím nablýskaným v ruce, to je moment, kdy musíte začít mačkat tlačítka. Na začátku jsem měl dojem, že hra se hraje úplně sama, protože jsem ani nevěděl, jaká tlačítka mám mačkat, a nepřítel přesto zhynul. U dalších nepřátel to už zdaleka tak lehké nebylo. Zničehonic přituhlo. Zvýšil jsem pozornost na obrazovku a na to, co dělám. Zkusil jsem známá tlačítka z God of War, ale jaké hořké poznání bylo, když jsem si uvědomil, že tady žádný WASD standard jako v případě Prvopohledových střílen prostě není. Na čtení obrazovek s popisem ovládání jsem neměl náladu a tak jsem zhynul u dvojice skákajících černochů, už na prvním ostrůvku.

První dojem z El Shaddai tedy není nijak silný, ani bych hru nepohřbil mezi ty statisíce ostatních klonů. Určitě má něco do sebe. Příběhové vyprávění, které je poplatné uměleckému stylu, se mi nějak zvlášť nezamlouvá, rozhodně preferuji klasiku ve stylu GoW a Heavenly Sword. Bitkaření nevypadá, že by bylo něčím víc, než v ostatních rubačkách a vidím to tak, že jediné, co by mě mohlo hnát hrou kupředu je objevování dalších pěkných obrazovek a poslech krásné hudby.

Demo mě dvakrát nepřesvědčilo, ale však víte, jak je to u dem. I v případě, že vás přesvědčí, výsledný produkt nemusí být až tak úžasný.

zeal

Záhada zvaná Abandonware

2011-10-20T15:58:00.002+02:00

V dnešní době je těžké říct, co je a co není Abandonware. Příklad: Nedávno jsem si chtěl stáhnout Nickyho Booma, skákačku pro operační systém Dos z první poloviny devadesátých let a ještě než jsem odeslal příkaz Enter pro stažení z internetové abandonware sajty, pro jistotu jsem se podíval na Direct2Drive nebo GoG, teď nevím, ale to je jedno, já najednou zjišťuju, že si tam za Nickyho Booma účtují celých pět dolarů a nějakých 99 centů. Zhrozen, zanechávám abandonware na pospas, zavírám ji a stránku blokuju na Google.com, a v té chvíli si říkám: jestli si teda můžu zahrát na svém retro notebooku vůbec něco.

A teď jestli mám na začátku každého nového týdne otevírat internetové obchody a hledat jaké další tituly z 80. let byly nově zpoplatněny, abych si je okamžitě vymáznul z notebooka. Momentálně mám rozehranou Jill, dívku z džungle, Perský princ tam taky je, pro jistotu jen jednička, i když ani u něj si nejsem jist, jestli náhodou za ni Mechner, držgrešle, nepožaduje nějaké ty dolary. A nějaké další tam taky jsou. Jedinou jistotu mám u her, které byly oficiálně uvolněny jako freeware, jejichž seznam je někde na Wikipedii. Ale počet těchto titulů je velmi omezený. Stovky a možná tisíce dalších her se povalují na abandonware a jak dřív se člověk nebál po nějaké natáhnout ruku, situace dnes je taková, že i ty méně pravděpodobné a dokonce i ty nepravděpodobně pravděpodobné tituly jako Zork a další zombie hnilotiny jsou dnes uváděny znovu do obchodních sítí na internetu, ať to je PC nebo iPhone. A aby si je člověk mohl zahrát, protože v té době, kdy hra vyšla, ještě neuměl chodit po dvou, natož ani neměl počítač, musí v roce 2011 za tak starobylé kousky dávat sumu několika dolarů za kus.

Pak že GoG a jemu podobné obchody jsou pro hráče dobré. Jistě, všechny hry se dají rozjet na moderních systémech bez námahy. Za pár patchů a několik pozměněných řádků v konfig souborech je ale 5 dolarů kapku neadekvátní cena. Jediné tak co by dávalo smysl, že část téhle sumy jde na konto původních autorů hry. Vlastně to smysl nedává: jeden cent pošlete tomu chlápkovi, co nám nakreslil modrou texturu oblohy, deset centů tomu, kdo nám udělal zvuk, dolar programátorovi a dva dolary padesát centů tomu, jak se jmenuje, kdo nám dělal ve svém volném čase soundtrack, vy víte kdo, každou středu nám přines pizzu.

Chtěl jsem si dnes otevřít notebook a nahrát do něj, co jsem ještě nehrál od Apogee. Ale už dopředu tuším, že všechno od téhle firmy se nedávno opět uvedlo do prodeje. Zpropadeně!

zeal

Videohry a násilí, část druhá

2011-10-13T21:36:00.000+02:00

"Můžeš vzít břitvu a začít ho řezat, tím mám na mysli, že je to nechutný, Melisso. Ale někdo na to řekne: Vždyť je to jen hra!"

"Z podobných omluv je mi fakt na zvracení, jako když někdo tvrdí, že je to zábava, a že je to naprosto neškodné. Dnes existuje obrovská spousta důkazů, že na děti mají dnešní média velký dopad. Výzkum se provádí už padesát let a existuje více než tisícovka vědeckých prací, které se shodují na tom, že násilí v médiích vzbuzuje v dětech násilné chování. Také když jsou děti vystaveny něčemu ošklivému ve skutečnosti, má to na ně drastický dopad a..."

"Takhle to začíná. Jen to tam tak visí. A pak tomu můžeš působit bolest a můžeš to i zabít. Udělat tomu cokoliv, co chceš. Je to úplně bezbranné, stejně jako svázaný člověk. S tímhle se ti chci svěřit, jeden muž, který tuhle hru hrál, to okomentoval online: Tohle jsem chtěl vždycky udělat. Tahle hra mi dovoluje někoho brutálně zohavit, naprosto bez problémů, aniž bych ve skutečnosti někoho zranil. Chci někoho zabít, ale neudělám to. Hry mi to umožňují. To je ale dobrý argument ve prospěch hry, Melisso. Tohle vlastně znamená, že ten člověk si násilné tendence ventiloval takhle, aniž by vyšel do ulic a zmasakroval někoho naživo. Co ty na to, Melisso?"

Melissa nesouhlasně kýve hlavou.

"Tohle už jsem taky slyšela mockrát. Ale žádný vědecký důkaz, který by to podporoval, jsem dosud neviděla. Pokud o nějakém takovém víš, ráda si ho přečtu, ale není mi znám žádný vědecký důkaz, který by tvrdil, že by si lidé hrající násilné videohry ventilovali své násilné chování jen proto, aby nemuseli jít ven někoho skutečně zabít. Spíš naopak. Třeba lidé, kteří konzumují pornografii na internetu (a kdo ne? pozn. autor článku) mají tendence fandit násilníkovi a nesoucítit s obětí. Jsem si jistá, že stejné je to i s násilím v médiích. Pokud lidé vstřebávají obrazy násilí, vznikají u nich myšlenky na násilí a začínají se u nich objevovat násilnické tendence."

Melissa pokračuje s nesouhlasným kýváním. Moderátorka si bere slovo...

"Dobrá, ale existuje spousta seriálů a filmů, které ukazují tyhle věci, ukazují mučení. Mají v sobě hodně násilí. Někdo by mohl argumentovat, že tahle hra není zas takový problém, Melisso."

Melissa se směje, zatímco na obrazovce probíhá mučení figuríny. Právě ji někdo maluje na zeleno, natírá ji zelenou barvou zespoda nahoru.

"Já si myslím, že tady je jeden podstatný rozdíl. Televizní seriály a filmy jsou pasivní zábava. A přestože je tu blízký vztah, v tomto případě jsou děti těmi aktivními, kdo provádí násilí. Potřebujeme si uvědomit, že děti mají snadný přístup k videohrám. Důležité je poznamenat, že neznají kontext pro ono páchané násilí. Je to jen tělo, které se tam houpe..."

"Jo."

"Můžeš tomu dělat..."

"Různě způsobovat bolest té lidské bytosti."

"Jo! A není tam žádný cíl, krom toho..."

"Nedostáváš za to body. Je to jen mučení."

Melissa se směje a moderátorka pokračuje.

"To je hlavní "zábava" té hry."

"Správně."

"Díky, Melisso, za tvé hluboké postřehy. Bille, před touhle reportáží jsem šla online a tu hru jsem si vyzkoušela. Rozumíš ne, abych byla pro tenhle rozhovor dobře připravená. A začala jsem to dělat."

Melissa se dívá vytřeštěně do kamery a Bill odpovídá.

"Hrála jsi tu hru?"

"Jo, hrála jsem ji. A opravdu mě hodně rozrušila."

"Fakt jo?"

"Byla tam taková divná zelená barva."

"Měla na tebe dopad, jo?"

"Jo! Když jsem to hrála, tak jsem si vybrala břitvu a pak jsem ho začala řezat a měls vidět všechnu tu KREV, jak stříkala..."

"Mmmmmm..."

"...jakmile jsem do něj vrazila tu břitvu. Chci říct, že je to strašný. Strašný. A něco ti řeknu, nemám děti, ale kdybych je měla, nechtěla bych, aby tuhle hru hráli."

"Chápu. A teď k další reportáži."

zeal

Videohry a násilí, část první

Malý test CZ herních obchodů

2011-10-07T20:24:00.000+02:00

Během stahování ~~patche~~ patchů pro Rage se naskytla volná chvilka, kterou jsem se rozhodl využít následovně. Malý test tuzemských herních obchodů. Vypovídací hodnotu berte s hodně velkou rezervou, a spíš je to jen tak pro zábavu, možná i jako zajímavost, která třeba přitáhne nové čtenáře. A jelikož se těším na Rage, jak jste si ostatně mohli všimnout, testík proběhne formou zcela náhodně vybrané hry a porovnání proběhne mezi obchody, které mají nějaké zastoupení herním webem.

Ještě ale musím upozornit milé čtenáře, že u cen by se mělo brát v potaz i to, zda se herní tituly dají koupit v kamenném obchodě. Tam totiž úplně odpadá nutnost platit navýšení ceny, tj. asi stokorunu za poštovné, čili hra je jakoby o stovku levnější, koupí-li si ji člověk na místě. Což dává perfektní smysl.

Následující obchody a jejich do otroctví zavržené herní weby:

Game (Bonusweb)
Gameexpress (Hrej.cz)
Gameleader (Zing.cz)
Shop.Tiscali (Games.cz)
X-Zone (Eurogamer)

Test cen her:

Nové hry

Rage

Game               899 Kč (kamenný obchod)
Gameexpress    899 Kč (+ poštovné)
Gameleader      798 Kč (+ poštovné)
Shop.Tiscali 889 Kč (+ poštovné)
X-Zone            899 Kč (kamenný obchod)

Dead Island

Game               999 Kč (kamenný obchod)
Gameexpress    999 Kč (+ poštovné)
Gameleader      898 Kč (+ poštovné)
Shop.Tiscali 999 Kč (+ poštovné)
X-Zone            999 Kč (kamenný obchod)

Předobjednávka

Skyrim

Game              1099 Kč (kamenný obchod)
Gameexpress   1050 Kč (+ poštovné)
Gameleader     1048 Kč (+ poštovné)
Shop.Tiscali    989 Kč (+ poštovné)
X-Zone           1149 Kč (kamenný obchod)

Starší hry

Mass Effect 2

Game               459 Kč (kamenný obchod)
Gameexpress    450 Kč (+ poštovné)
Gameleader      498 Kč (+ poštovné)
Shop.Tiscali 249 Kč (+ poštovné)
X-Zone            499 Kč (kamenný obchod)

The Next Big Thing

Game               450 Kč (kamenný obchod)
Gameexpress    550 Kč (+ poštovné)
Gameleader      698 Kč (+ poštovné)
Shop.Tiscali 549 Kč (+ poštovné)
X-Zone            559 Kč (kamenný obchod)

Bulletstorm

Game               1099 Kč (kamenný obchod)
Gameexpress    1099 Kč (+ poštovné)
Gameleader      998 Kč (+ poštovné)
Shop.Tiscali     999 Kč (+ poštovné)
X-Zone            1099 Kč (kamenný obchod)

Singularity

Game                 499 Kč (kamenný obchod)
Gameexpress      699 Kč (+ poštovné)
Gameleader      1098 Kč (+ poštovné)
Shop.Tiscali     nenalezena (takže ani žádné poštovné)
X-Zone              499 Kč (kamenný obchod)

Výsledné posouzení je na čtenářích. Je to ale takové, jak se ostatně dalo očekávat. Někde je výhodnější zajít do Game, u jiného titulu se vyplatí zajít na "čáru" do X-Zone (resp. u her se stejnou cenou jako v Game je to jedno, kde hru koupíte). Pokud jste odsouzeni na nakupování po internetu, zaplatíte téměř vždy vyšší cenu než v kamenném obchodě s jednou, dvěma výjimkami, která stojí s poštovným stejně jako v kamenném obchodě.

zeal

RAGE, ještě než ho začnu hrát

2011-10-06T23:29:00.000+02:00

Tak takhle natěšenej na hru jsem už hodně dlouho nebyl. Ani Deus Ex se neblíží k tomu, jak moc jsem se těšil/a v této chvíli stále těším na Rage. Střílečka v otevřeném prostoru, byla tu už někdy taková předtím? A teď nemyslím Oblivion, ani Fallout 3, které se pravými střílečkami nazývat nedají, jelikož jejich střílecí kvality jen blednou v porovnání i jen s průměrnými hrami Doom žánru. I když, kdoví jak to je s tou otevřeností. Ani tu snad ještě nebyla žádná hybridní akce/závodní hra (nebudeme-li počítat Redline), natož odehrávající se v postapokalyptickém světě, tedy na planetě plné mutantů a jiných parádních věcí z Mad Maxe. A to se id Software prý inspirovalo u krále konzolových arkád Motorstormu, až se člověku ani trochu nechce věřit, jaký skvělý kousek to na něj čeká!

Obrovský svět Rage zabírá 3 dvojvrstvá DVD. To znamená, že ti, co si ho budou chtít stáhnout, budou muset počítat s 20 GB a minimálně jednou tolik volným místem na HDD. Další rekord pro Rage! Byla tu už někdy tak velká hra, alespoň co se týče PC teritoria?

Co si od hry slibuju? Očekávám toho hodně. Po tak dlouhé době, kdy jsem si o něm četl články a sledoval fantastická videa s představováním možností enginu iD tech 5, nejde prostě očekávat jen tak ledajakou hru. Zklamání na cestě? Pokud Rage doručí to hlavní, tj. pocit z kvalitního střílení, obří svět a něco navrch (což se mezi to "hlavní" jistě taky počítá), budu spokojen. Ale doufám v něco víc, samozřejmě.

A mimochodem, nevím nakolik je to Easter Egg, ale ten obrázek úplně dole mi neustále někoho připomínal a on je to voják z Dooma 3, nejspíš. Nejspíš se teleportoval z pekla do postapokalyptického světa. Co na to Mad Max?

zeal

Přibalené originálky u časopisů

2011-10-03T17:49:00.000+02:00

Řeším dilema, mám-li si koupit nové Score nebo Level. Ani jeden z nich mě nějak zvlášť nepoutá svým literárním obsahem, který už dávno není co bejval. Co mě však zaujalo, to jsou samozřejmě originálky připletené k nim. Amnesia u Score je velmi lákavá, a ještě lákavější je, že k ní dostanu i poměrně novou akční third person, původně X-360 hru, Ninja Blade od From Software, tvůrců Demon's Souls! PC verze Ninje vyšla loni, takže se dá tvrdit, že je to nová hra a to za 200 Kč spolu s Amnesií a ještě včetně dalších dvou ruských her k tomu jako bonus rozhodně stojí za to! I v případě, kdyby byl časopis složený jen z prázdných bílých stránek. I kdyby celé číslo napsal Tomáš Zvelebil, koupě se tentokrát vážně vyplatí.

Zato u Levelu si tím už tak jistý nejsem. Přibalená hra S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl je sice super, ale přece už je to jenom pět let stará hra a zmlsaný odebíratel herních časopisů by čekal jako plnou minimálně dva S.T.A.L.K.E.R.y. V tomto případě by ale adekvátní byli tři, když ten Level stojí 250 Kč. Na chvíli teď s cenami stranou - já bych byl spokojený, kdyby k Levelu připlácli hry, které se dnes dají pořídit už poměrně levně, a to Metro 2033, Necrovision 2 nebo Borderlands s DLC. Ne nutně všechny zaráz k jednomu výtisku, klidně i po jedné originálce.

Možná i nějaké novější a atraktivnější tituly by oživily prodejnost tuzemského časopisového čtení. Třeba v sousedním Německu jsem o prázdninách koukal, že tam není problém přibalit k časopisu originálku ARMA 2 a k ní ještě jednu docela novou akční gamesu - za cenu, která je nižší než u Levelu, ale i nižší než u Score.

zeal

Aliens Colonial Marines

2011-10-02T16:44:00.000+02:00

Opravdu parádně vypadající ukázka z hraní Aliens Colonial Marines je k vidění na následujícím videu.

Líbí se mi atmosféra. Snad se objeví v průběhu hry i nějaké ty "maso momenty" plné hrůzy jako tomu bylo v původním filmu, na který hra NAVAZUJE. Zdá se mi, že Aliens C. Marines je možná první střílečkou z pohledu očí, v níž se nepřátelé objevují na místech, resp. vyskakují z míst, která byste při druhém hraní nedokázali identifikovat. To ze hry může udělat první nefalšovaný FPS survival horror. Nezapomenulo se ani na plamenomet a robotický oblek. Aliens vs Predator vedle tohoto díla od Gearboxu už teď vypadá jako film Aliens vs Predator vedle Aliena nebo Predátora.

Gearboxu přeji úspěch nejen z důvodu, že dostali na světlo světa recenzenty nenáviděného, ale fandy milovaného Duke Nukem Forever, ale taky proto, že to jsou sympatičtí herní nadšenci, kterých se dnes bohužel moc nevidí. Aliens Colonial Marines je jednoznačně jednou z mých nejočekávanějších her.

zeal

Terra Nova

2011-09-30T15:54:00.000+02:00

Mám rád sci-fi seriály, zvlášť ty, ve kterých se cestuje časem. Jsem fanda do dinosaurů. Preferuju raději ty krvežíznivé před těmi roztomilými. Nevadí mi, když se na obrazovce válí lidé ve filmařské krvi, tím spíš, když krev tryská z upravené kratší končetiny. Ještě teď vzpomínám na Avatara a říkám si jaký fantastický film to byl, ale stále mám pocit, že by byl ještě lepší, kdyby bitky o budoucnost ekologie planety Pandora byly o kapku špinavější. Děkuju zpětně za Stephena Langa, plukovníka Quaritche, který mi onu iluzi skutečné války svým hereckým talentem ještě o něco víc zpřístupnil. V neposlední řadě jsem velkej fanoušek všeho seriálového i filmového, kde se skupinka lidí ocitá na neznámém, a věru nebezpečném místě. Terra Nova, křičíte na mě? Že se mi bude líbit?! Ale ne, ne... mně už se líbí! Pilotní dvojdíl jsem už (jako miliony dalších lidí) viděl a tedy vám tu můžu povědět, co si o tom myslím.

Jednoduše řečeno: je to skvělá podívaná. Především je Terra Nova zážitek. Takhle strhující pokoukání se tvoří spíše pro velká plátna, a já tu můžu prohlásit, že Terra Nova je jeden z průkopníků (jeden z nich - nebudu zbytečně přehánět, na přehánění je času vždy dost), který smývá rozdíly mezi plátnem v multikině a obrazovkou ve vašem obýváku.

Svět Nové Terry vypadá úžasně. Má parádní dinosaury - i když, pravda, nejsou zas tak dokonalí jako v Jurských parcích (Stan Winston byl génius - což každý ví, ale já tu větu rád napíšu), a ani se nepo... ehm, když na vás Rex zařve z reproduktorů (Jurské parky mají lepší zvuk) - to doufám na BluRay, které si dost možná pořídím, opraví. Taktéž je zajímavé sledovat, jak se dvě skupinky lidí mezi sebou nesnášejí a nevím jestli mám v tom hledat něco hlubšího, když jeden vůdce je bílé rasy a druhý je černoch - no je to americký seriál, tak možná... možná to pochopí jen američané, a možná je tam důležitější fakt, že vůdcem je žena. Možná scénáristé tahali sirky a volba tak byla zcela náhodná.

V pilotním dvojdíle nám seriál nakousnul vše podstatné - život na Téře, a to ve více jeho podobách, hlavní postavy a jejich motivace, možné cesty, po kterých se seriál vydá, a nechybí ani nějaká ta záhada. Také nastínil, čím si malá populace lidí bude nucena projít, a že to nebudou jen přestřelky mezi sebou, nebo střílení po dinosaurech - v seriálu si najdou to svoje i pokročilí dospěláci. Ale nakonec seriál je hlavně a především strhující podívanou v neznámém světě plném nebezpečí na každém kroku. Každou chvíli hrozí, že důležitá postava skončí na zemi v tratolišti krve s kulkou v zádech - špióni z druhého tábora můžou být všude. On i ten hlavní hrdina, uteklý trestanec je velmi podezřelý, jak lehce si naklonil plukovníka Quaritche!

Po zklamání zvaném Falling Skies je Terra Nova jasným tipem pro všechny seriálově naladěné fandy. Výtky se tu najdou - dinosauři možná trpí syndromem Jurského parku 2, tzn. že můžou rozkousat jen ty postavy, se kterými scénáristé už nemají žádné plány. A to rozhodně nepůsobí dvakrát dobře ve chvílích, kdy důležitým postavám dinosauři funí za krkem. I když zase tak výrazné, jako ve Ztraceném světě, to, naštěstí, není.

zeal

Deník vývojáře 2

2011-09-25T18:56:00.000+02:00

Z názvu článku Deník vývojáře zmizel titulek hry House of Kayson, jak jste si ostatně všimli. Důvod je prostý: postupně zjišťuju, že bych opravdu MOHL ve 3D udělat nějakou tu hru (konečně!) a to je fáze, kdy začíná do klíčové části mojí hlavy putovat nespočet nápadů. Najednou se tu otvírají možnosti, které ještě před pár dny odpočívaly kdesi v hladomorně připravené na další popotahování na skřipci.

A já můžu začít dělat na skvělé D&D v izometrickém pohledu! Mohl bych se pustit do klonu Diabla. To je jedna možnost z asi tisícovky dalších. Nebo bych mohl udělat něco jako byl Last Ninja a přidat do něj své vlastní nápady. Do něčeho jako je Fallout bych se ale rozhodně nepouštěl - na one man projekt by se něco takového jen těžko zvládlo. :)

Další možnost je udělat něco ve stylu Die Hard Trilogy (slyším Die Hard Nakatomi Plaza?). Nebo Bug! Ten mě vždycky fascinoval. Prostě stvořit jednoduchou skákačku na plošince, která by nebyla ukotvená jen na ose x, případně tvořena jen dvěma rozměry.

Nápadů je obrovská spousta. Jak to ale udělám já, myslím, že nejlepší bude nijak se moc nerozmýšlet a tvořit tím způsobem, co mě přijde jako zábavnější, tak to zvolím. Nějaké ty mlhavé, i ostřejší, představy bych určitě měl. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.

zeal

Flashback Legends

2011-09-24T15:55:00.000+02:00

Při googlování narazíte na leccos. Někdy na výsledek vašeho pátrání, ale sem tam i na něco jiného, co se do vyhledaných dat připlete. Občas hrůzou zavíráte oči, v případě používáte-li obrázkový vyhledávač, ale čas od času objevíte něco, co byste ani ve snu nečekali. Moje pátrání po 3D modelech z Fade to Black (které jsem nechtěl ukrást, ale pouze studovat) mi přineslo nečekané překvapení v podobě Flashback Legends. Oč jde? Flashback Legends je třetí díl Flashbacku (Fade to Black se počítá jako dvojka), který měl vyjít v roce 2003 na GameBoy Advance. Bohužel akcie Delphine Software v tu dobu již neměly žádnou hodnotu a víceméně hotový (?) projekt tak byl zrušen. Naštěstí se přece jen dostal mezi hráče jako nedokončená beta verze.

Let's play video přeložené z francouzštiny do angličtiny je k vidění na GameAnyone tady.

zeal

House of Kayson: deník vývojáře 1

2011-09-22T15:49:00.000+02:00

Před pár dny jsem si zkusil nějaké příklady s programováním ve 3D a musím napsat, že je to poměrně uspokojující, když člověk najednou vidí pohyb kamery po 3D ploše a 3D model čekající na input klávesnice. Mno, programování 3D hry je rozhodně to nejzábavnější, s jakým jsem se kdy setkal. Není (prozatím) až tak složité a ona ta odměna před vašima očima žene programátora neustále kupředu. Což je asi to nejlepší, co se může při programování stát.

Dalším důležitým krokem bude vytvořit prostředí, ve kterém je chata (nebo dům, to ještě nevím). Les a jezero přijdou na řadu potom. Přemýšlím, jestli by nebylo možná lepší mít namísto jezera lávové jezírko, ale to by utrpěla jak realističnost, tak atmosféra. No, možná by se jezírko mohlo přeměnit v lávu při zemětřesení v posledních minutách hry, ale kdoví jestli to nebude až moc komplikované na výrobu.

Postupně tedy v 3D programu vytvořím: rovnou plochu, libovolně velký kvádr uprostřed (se střechou), základní hranatou postavičku, která se bude po ploše pohybovat.

Poté přijde na řadu: obloha, obrázek lesa obklopující plochu, vchod do kvádru, okna, vylepšení postavičky.

Grafický software, který hodlám použít: Blender, Sculptris.

Tak a to je prozatím vše.

zeal

Silent Hill HD kolekce předabována?

2011-09-21T16:20:00.000+02:00

Nic nenaštve pravověrného fanouška víc, než předělaný originál v Lucasovském stylu. U Silent Hillu 2 a 3 (dílů, které se objevují v nové HD kolekci) dochází k předělání na místech, kde to bude fandy bolet nejvíce - hlasy všech přítomných byly předabovány! Nevím jak moc u trojky, ale u druhého dílu se vyloženě stavělo na výkonech hlavní dvojice, Jamese a Mary. Bez původních hlasů Guye Cihiho a Monicy Taylor Horgan bude druhý díl jiná hra, a to zcela bez přehánění.

Důvod, proč Konami dalo rozkaz k předabování, je přitom záhadný. Jejich stanovisko je, že původní herci nedali k použití svých hlasů v HD kolekci souhlas. Pak ale zároveň Konami tvrdí, že má na původní hlasy nárok, protože hercům zaplatili jednorázově. To se ale jaksi vymyká tomu, že nakonec HD kolekce obdrží zbrusu nový dabing. Chápe to někdo?

Po chvíli pátrání jsem zjistil, jak to ve skutečnosti je. Konami přece jen na původní hlasy nemá vlastnická práva, protože ve smlouvě stálo, že se práva na použití týkají jen prvního vydání. Na další rereleasy a porty na jiné platformy neměla Konami právo. Původním hercům tak dluží nějakou částku, kterou si teď zřejmě nemůže nikdo z vedení Konami dovolit vydat z firemního trezoru. Aby to ale zahráli nějak do autu, rozhodli se pro tvorbu nového dabingu. A aby pro to existoval nějaký rozumný důvod, na konferenci režisérka nového dabingu ten původní co nejvíce, a opravdu na úrovni, poplivala! Zřejmě aby všichni v Konami mohli dobře spát.

Šok. Ale ten pravý šok se dostavuje, teprve až když se podíváte na následující video, kde známé postavy vedle sebe namlouvají původní "neherci" (dle videa nahoře) a nová profesionální herecká elita v čele s Mary Elizabeth McGlynn. Tohle je opravdu naprostá hrůza a hřebík do rakve jakýmkoliv vyhlídkám na pořízení HD kolekce pro konzoli nové generace. Kdo by si chtěl koupit Silent Hill 2 a 3 s takovými příšernými hlasy, to vážně netuším... snad nějaký konzumní hráč, kterému je kvalita dabingu naprosto ukradená.

Další věc. Původní herce v téhle záležitosti nemůže nikdo obviňovat. Krom toho, že Guy Cihi se snažil situaci okolo peněz za dabing vyřešit dlouho před ohlášením HD kolekce, koncem srpna se pokusil znovu zkontaktovat Konami, aby jim sdělil, že s ohledem na fanoušky za svůj výkon nechce žádné další peníze, tedy, že souhlasí s uveřejněním svého hlasu na nové HD kolekci zcela zdarma. K němu se přidali i další herci. Z Konami se ale nikdo neozval nazpět.

Prozatím?

HD kolekce měla vyjít teď v září. Došlo ale k odsunutí data vydání na neurčito. Dojde k tomu ohlášení, ve které všichni doufáme? Musí. Jedině tak si Konami proti sobě nepoštve hardcore fanoušky největšího herního hardcore horroru všech dob.

zeal

House of Kayson: herní projekt

2011-09-20T16:50:00.000+02:00

Když jsem rozjížděl blog, napadl mě vcelku zajímavý koncept na videohru. Před dvěma roky jsem o něm napsal, a to jsem ještě nevěděl, že psát o nápadech se nemá, protože jeden nikdy neví, kdy mu jeho nápad šlohne Valve nebo někdo jiný. Každopádně už se stalo, a nakonec to není zase tak úžasný nápad na hru, a už byl dokonce i použit na konci osmdesátých let, jak jsem se později dozvěděl. Ehm.

Takže o čem můj herní projekt (House of Kayson berte jako pracovní název) je:

Přesuňme se do současnosti, třeba k nějakému pěknému křišťálově čistému jezeru a představte si maskovaného vraha s mačetou. Vaším úkolem, samozřejmě, není nic jiného než přežít a v nejvíce nervydrásajících scénách odrazit útok Kaysona (pracovní jméno vraha), od kterého budete mít pokoj teprve až po odehrání poslední úrovně (nebo řekněme po jedné hodině hraní) - kdy přijdete na nějaký chytrý způsob, jak se od jezera dostat zpátky do civilizace. Hra by se hrála způsobem, že byste se museli před Kaysonem skrývat a zároveň okolo domu hledali indicie, z nichž byste se postupně dozvídali, k jakému způsobu úniku (třeba z náhodně generovaných sta možností) se budete muset dopracovat. A když už je námět horrorový, nějaké NPC navíc by neuškodily. Nějaké by vám mohly pomoct, ale museli byste se k nim dostat dřív, než Kayson.

Technické provedení bych si představoval určitě 3D, nejspíše third person a herní prostor by sestával z chatky o jednom patře, balkónu, asi deseti místnůstek, schodech, možná i tajném výtahu, a jednom komínu, a louky z jedné strany obklopené jezerem a z druhé temným lesem, odkud by každý večer chodíval k chatce Kayson. Technické demo bych viděl tak na dva měsíce práce, první hratelné demo na čtyři a kompletní hru na šest měsíců.

zeal

Mise Quadam

2011-09-18T17:26:00.000+02:00

Na Misi Quadam nevzpomínám zrovna rád. Byl to možná dokonalý šok, když jsem ho tehdy spustil u kamaráda z Level CD. Podivný příběh nás, v té době jako základní školou povinné, zase nijak zvlášť neurazil, jako spíš nás nechal v očekávání, co se bude dít dál. Grafika na úrovni her z předchozí dekády nás ovšem málem donutila povraždit se navzájem za to, co jsme si to za těžce vyprošené peníze pořídili. Naštěstí byly na CD ještě další čtyři hry a nějaká dema, takže to nakonec dopadlo víceméně dobře...

Co se nestalo, androidi s inteligencí na bázi tritlinia se dostali na nejvyšší stupeň vývoje. Jejich ego dostalo ránu, když se dozvěděli, že jejich bývalí vládci - lidé celou tu dobu byli hluboko dole na žebříčku vývoje, tudíž muselo dojít na otázku finálního řešení. K vyvraždění lidstva dojde v roce 2360. Ovšem lidská rasa vyhubena není, protože malá skupinka lidí se stihla přepravit na planetoid Matna Plus. Země je potažena anorganickou látkou: kybertonem, který androidi považují za lepší náhražku zdejší vegetace. Lidstvo však po těch letech na planetoidu najednou zjišťují, že kyberton již vynalezla pradávná civilizace planety Ascus, na jejímž druhém měsíci se údajně nachází i zařízení na recyklaci kybertonu. Na měsíc Quadam je tak vystřelen kosmonaut, který se má na jeho povrchu poohlédnout po onom šikovném zařízení. S první výpravou je ztraceno spojení. Na Quadam se tak vydává poslední naděje lidstva: kosmonaut David s poslední raketou.

Příběh jako vystřižený z nějakého zahraničního sci-fi románu. Jediné, co mi vrtalo hlavou, bylo, co s oním zařízením lidstvo docílí, když samotní androidi nejsou z kybertonu. Druhé zkouknutí celého intra mi sdělilo, že jsem nedával tak dobrý pozor, jak jsem si myslel. Sodomorgizátor vymaže nejen kyberton, ale i všechno ostatní, co je s ním na planetě. Tudíž udělá z planety jeden velký prázdný šutr podobný ostatním šutrům ve vesmíru. Odveta za to, co androidi způsobili, je ale nutná. Lidé jsou totiž na androidy řádně pissed off. Pokud David uspěje, androidi můžou začít škrtat sirkou...

Technická stránka (vedle sračkové grafiky) je u tohoto klonu Rexe Nebulara vyloženě ránou pod pás. Předměty jsou neviditelné, změť pixelů na obrazovce takřka nedovoluje poznat, na co se hráč dívá. Některé předměty se nedají sebrat napoprvé a jiné hrdina sebere přes půlku obrazovky. V inventáři se podle obrázků nedá poznat, jaké předměty hrdina sebral.

Z dobové recenze: "Čeká vás například chytání pavouka do lasa, aby z jeho pavučiny vypadl diamant, řezání krápníků CDdiskem, aby se po nich dalo přeskákat přes moře a další bludy!" Wow.

Asi jediné plus na Misi Quadam je jeho žánr. Kdyby vznikalo víc českých sci-fi adventur, určitě bych nebyl proti, jelikož sci-fi adventury mám ještě radši než ty fantazijní. Velká škoda, že snad krom Dreamland: Final Solution (Snozem: Finální řešení) a snad i Next Space, které ale pochází ze Slovenska, nevznikla už žádná další taková. Možná by teď mohl někdo na něčem podobném začít dělat. A jen možná se do takového projektu nakonec vrhnu sám. Plně naanimovaného robota kdesi mám, příběh zahrabaný kdesi v zásuvce taky, software na disku připravené též. Ještě mít vůli tvořit projekt, který bude vznikat minimálně po dobu jednoho roku, a je zaděláno na další českou sci-fi adventuru.

zeal

Základní problém tvorby her č. 2

2011-09-12T21:43:00.000+02:00

Minule jsem tu napsal o zásadním problému, který herní tvůrce potkává - časová náročnost. Dnes tu krátce rozeberu druhý základní problém související s tvorbou her, druhou nejčastější příčinu, proč jen ti lidé neskáčou pod vlak kreativity, když je to dnes přece tak lehké - stačí skočit. Jednou větou se dá popsat asi takto: Budou lidé moji hru hrát?

Tvořit hry je dnes tak snadné, a přece to někdo nezkusí, možná právě proto - proto, že je to lehké. Jenže lehká je jen tvorba jednoduchých her, špatně vypadajících her nebo experimentálních her. A v tu chvíli se nám tu vyskytuje problém: Kdo by takovou hru hrál? Potenciální tvůrci si říkají něco na ten způsob: Internet je takových her plný. Když budu investovat čas do hry, která není "killer", tak ji nikdo nebude hrát a moje práce tak přijde na zmar.

Jistě nemusím psát, že takový negativní přístup vás moc daleko nedostane. Každý tvůrce her začínal na něčem velmi jednoduchém, sem tam se "spálil" u nějakého začínajícího projektu, se kterým trávil nejedno děsivé odpoledne. Tvorba her není žádná cukrovím posetá cesta - nějaké cukroví tam možná taky je, a sem tam i něco ostřejšího -, naopak je to dřina, která se často nevyplácí. Třeba i proto, že ta čínská firma je připravená zkopírovat vaši hru a začít ji prodávat na App Store za zlomek vaší ceny.

Musíte si položit otázku: Proč chci dělat hry? Pokud je odpověď 'peníze', tak stačí po vzoru již zmiňovaných číňanů jednoduše začít tvořit nějaký klon něčeho úspěšného a s ničím dalším si nedělat starosti. Klony ať už čehokoli se "bohužel" prodávají. Pokud je ale odpovědí 'zábava' (v první řadě), onen risk, že si vaši hru nebude chtít "nikdo" zahrát, je v podstatě irelevantní. Baví-li vás tvorba, nemusíte se strachovat o výsledek, ani o to, jestli onu hru bude někdo hrát. Pokud se hra nezdaří, budete mít zajímavou zkušenost, pocit nepromarněného času - tvorba vás bavila -, a nakonec i nějaké ty nové znalosti, které třeba upotřebíte v budoucnu. V případě obav, jestli si váš výtvor někdo zahraje - nemějte strach, zahrajete si ji přece vy, případně někdo z vašeho nejbližšího okolí, a s trochou štěstí i fandové z druhého konce světa (!). V době internetu má šanci na úspěch každý - což je dobře i špatně zároveň (existuje obrovská konkurence a váš produkt tak mnohem lehčeji "zapadne").

Osobně si myslím, že nejlepší přístup k tvorbě her je mít na ni svůj vlastní, ničím nezatížený, pohled. S tím souvisí výběr žánru, technická stránka, a třeba i téma, o které se hra opírá. Koncový "zákazník", tedy pro koho je hra určená, je až ta poslední vaše starost. Důležité je: Chci se u tvorby hry bavit.

zeal

Bad Edition: E.Y.E. Divine Cybermancy

2011-09-07T16:17:00.000+02:00

Některé hry se vám vryjí do paměti svojí výjimečností, některé naopak svojí tupostí a některé... jsou kousky, které působí jako kdyby je sestavili narychlo v čínské fabrice a tento poslední případ vystihuje moje první setkání s E.Y.E. Divine Cybermancy. Je tu první zásek do nové rubriky Bad Games Edition zde na Casual Core...

Má to hroznou grafiku. To je první, čeho se na téhleté zbrusu nové hře dá všimnout. Vypadá snad ještě hůře než první Half-Life a k tomu si navíc představte, že první část se odehrává ve tmě s malými rudými plamínky rozesetými po jeskyni. V tu chvíli na vás mluví kdosi aliení řečí a to už si opravdu připadáte jako kdybyste hráli hru vyrobenou na Ukrajině. E.Y.E. jede na prehistorickém Steam enginu (k tomu navíc asi na té nejzastaralejší verzi) a je to vidět. Kdesi v půlce jeskyně vás hra vyzve, abyste zhlédli třicet tutoriál filmečků - které nejsou v nijak dobré kvalitě -, a v tom momentě víte, že hrát E.Y.E. nebude jen tak! Totiž ona to není jen tak obyčejná střílečka, ona je to střílečka s podporou stovek modů fyziky, které aktivujete ve speciálním menu (třeba můžete skákat výš a ještě výš, běhat rychleji než ukrajinští fotbalisti, a další spoustu vychytávek vycházejících z kybernetických udělátek), dokonce je tu i inventář a vybavování postavy jako v RPGčkách.

Tak daleko ale zacházet nebudu, zase takové množství času jsem hře nevěnoval. Nakonec, tohle jsou první dojmy a ne úplná analýza po druhém, či třetím dohrání.

Hře chybí vlastní styl. Leccos kopíruje, od Hellgate a jeho středověký sci-fi styl, přes Prey, Unreal 2 (vykrádání grafiky a určitých nápadů), Half-Life a vojáky z Killzone až po různé ukrajinské hry jako Stalker nebo Metro 2033. I even heard it ripped off Stalin Subway too, but who knows...

E.Y.E. působí notně zastarale. Těžko z prvních dojmů říct, jestli tomu je i "pod povrchem" po delší době hraní. Technická stránka je ale na dnešní dobu vyloženě slabá. Střelba působí hodně levně, a mám dojem, že zásah do nepřítele se na něm nijak neprojevuje (!)... alespoň si nevzpomínám, že by se na jeskynní příšerce něco měnilo (žádné stopy po zásahu) po ten čas, kdy na ni zběsile pálil můj základní revolver. Velice divné, je-li tomu skutečně tak.

Něco se E.Y.E. Divine Cybermancy upřít nedá - nabízí spoustu možností, jak se hrou protlučete, prostřílíte, proskáčete nebo proplazíte. Na druhou stranu, co je to hře platné, když veliké množství přepínačů je v nějakém nepřehledném schovaném menu. Těžko bude mít dnešní hráč trpělivost zkoumat, co dělá tohle, a jak se zapne tamto - ani nebude mít trpělivost zhlédnout všechna tutoriál videa. Na to hra není na první pohled tak skvělá, aby měl hráč motivaci učit se principy a přicházet na způsoby, jak ona hra vlastně funguje. Možná i ten podivný začátek v nějaké podivné flekaté dimenzi s portálem a absence srozumitelného příběhu v tom hraje určitou roli.

zeal

Legend of Grimrock

2011-08-30T15:02:00.000+02:00

Kdysi jsem se tu na blogu přiznal k tomu, že bych si dnes moc rád zahrál nějaký nový dungeon. A vida, Legend of Grimrock nám tu spadne z čisté oblohy! A jak je v povaze mnoha lidí, nikdo není s ničím nikdy spokojený a ani já zrovna neoslavuju s šampaňským v ruce ve vířivce. Dungeon je to totiž čtverečkový, to prvně, a já proti tomuhle zase tak moc nemám, i když přece jen modernější a lepší způsob je plynulé chození, a zadruhé se mi nelíbí grafika okolo, čili interface, fantasy art, ad., které tedy, s prominutím k českým autorům, vypadá jako kdyby ho dělali češi. Nebo ještě hůř... (*shivers*)

Krom kobkových chodeb to vypadá značně amatérsky, nepěkně a tak vůbec nezajímavě až se mi chce zvolat: Might & Magic forever! Navíc jak jsem před pár týdny zjistil, kobkové chodby umí nejen indie developeři, ale i herní fandové bez předchozích zkušeností s tvorbou podobných kousků. Proč se zatěžovat Grimrockem, když kolegové demosceneři dokáží to samé a navíc ZDARMA?

Nejvíc mě ale na Grimrocku zajímá, proč jen vytvářejí kopii dvacet let starého dungeonu, když mohli v témže čase tvořit kopii deset let starého dungeonu? Rok 2000 je zhruba období, kdy se dungeony začaly komerčně nevyplácet (pamatujete, jak už bylo na cestě Wizardry 9 a pak najednou kvůli finančnímu krachu sponzora byl projekt nakonec zrušen?). Navíc očividně dělají hru lidé, kteří s fantasy tématikou moc spjati nejsou a spíše to připomíná projekt, který se dělal móc narychlo a za účelem zisku. Pokud by mě chtěli pánové přesvědčit o opaku, ať vydají hru zdarma a nebo za donate poplatek.

zeal

Začátek Deus Ex Human Revolution

2011-08-29T00:13:00.000+02:00

Včera jsem si pustil třetí Deus Ex, osvobozen na chvíli od mého šíleně dlouhého hraní Might &amp; Magic VIII, a řekl jsem si, že by bylo vhodné o tom něco málo napsat na blog. Už jen proto, abych se vyjádřil ke hře, která všude dostává desítková hodnocení a někde 9,5, někde i "jen" lehce pod hranicí 9 bodů. Taková skvělá hra to je podle hodnocení. Většina kritiků ji hodnotí jako něco, co skoro nemá konkurenci. Totéž ještě letos asi čeká Skyrim, Uncharted 3 a myslím, že ještě Diablo III.

Začátek Deus Ex, tak jaký je? Já myslím, že úvodní film, který je naštěstí v herním enginu, a ne s živými herci - kteří by to jen kazili (a s tímhle se tak úplně neztotožňuju), má velmi slušnou atmosféru. Vypadá, že si na něm dali autoři záležet, je zajímavý, a není tak úplně plný klišé jak jsme zvyklí u řady, ale vlastně u většiny, her. Z filmu se plynule přesune Deus Ex ve "hru", ale to ještě není tak úplně pravda, protože interakce je omezena jen na prosté vyťukání vstupního kódu do výtahu v šéfově kanceláři a samozřejmě vstoupení dovnitř. Následuje opět cutscéna, v níž se může hráč tak maximálně koukat myší okolo. Do toho hraje filmová elektronická hudba, která navozuje pocit vtažení do světa budoucnosti.

Velmi zajímavé na začátku je, že není nijak zbrklý. Normální je, že počítačová hra, prostě videohra, má za cíl vybalit to "nejhustější", nejvíce šokující, no zkrátka to nej, na hráče v prvních dvou až pěti minutách (často i méně). První minuty jsou nejdůležitější, říká se mezi hráči, a dokonce se tak píše v knížkách o designu. Deus Ex Human Revolution na to jde ale jinak. Začne nějakou ne zrovna závratnou situací, se kterou chvíli pracuje - pak se sice něco stane, v budově vypukne alarm, ale co se děje... vlastně neděje. Šéf společnosti je naprosto klidný a v naprosté pohodě posílá Adama, hráče, aby to tam teda okoukl. Vypadá to, že alarm se rozsvítil jen proto, aby příběh Deus Ex měl nějaký začátek, jak je to ostatně u příběhů (u příběhů obecně) zvykem.

Po vstupu do výtahu tedy následuje další díl intra a my sledujeme jak Adam pomalu kráčí komplexem s kolegyní, to vše ve žlutém obrazovém filtru a za zvuku klidné elektronické hudby. Dialogy v takovou chvíli pak působí o kus uvěřitelněji, než je ve videohrách zvykem. Proč?

Autoři trojky Deus Ex dělají vše proto, aby tahleta iluze nebyla lehce prokouknutelná, iluze, že "to není jen nějaká další videohra, kde se střílí a tohle příběhové něco je tam jen na okrasu". Jakási lhostejnost tvůrců ke konzumentovi za LCD obrazovkou je už sama o sobě velmi fascinující - o to víc, když je vidět, že autoři očividně umí. Jak je možné, že to nechtějí prodat? Proč děj na začátku není strhující, proč filharmonie nehraje jako o život, nebo proč virtuální herečka nemá o dvě čísla větší poprsí? Jaká záhada za tím stojí? Vizuální provedení, herecký "voice acting", hudba, dokonce i děj; to vše je v naprostém pořádku a vypadá to tak dobře, že se člověk prostě musí chytit za vršek hlavy a ptát se, proč je takový talent tady přede mnou jen tak promrháván?

Ve zbytku hry je schována odpověď. Údajně je Deus Ex Human Revolution až 25-hodinové dobrodružství, údajně má jakýsi status kultovní herní série a říká se, že první Deus Ex je TA hra, kterou zmiňují herní geekové svým drahým polovičkám, když je žádají o chvilku odloučení. "I'm playing a Deus Ex, stupid bitch!"

Úvod hry mě jednoznačně nalákal na další hodinu, dvě, možná i víc, dalšího hraní. Je to jiná hra, nebo se tak alespoň tváří. Prvních patnáct minut mě ale zaujalo především tím, že se to nesnažilo nijak zaujmout. Fakt. Nebylo tam nic, co by člověk dokázal vystřelit do diskuse se slovy, že to a to bylo senzační, a naprostá paráda jak tam bylo to a taky jak to... zkrátka nic. Šlo hlavně o provedení, o příslib opravdové kvality, která se začne promítat do hry až při delší interakci s ní.

A teď mám vážné dilema. Vlastně spíš problém. Můžu hrát zároveň Might & Magic VIII a Deus Ex Human Revolution? Chci je hrát obě, pěkně naráz, na jednom stole. Půjde to když přidám druhý monitor.

zeal

Nezávislé hry cz

2011-08-27T16:19:00.000+02:00

Na webu se před nedávnem objevil nový nezávislý projekt Nezávislé hry specializovaný na psaní o nezávislých hrách. Nezávislost je heslo dne. Co jsou to nezávislé hry, může se jeden čtenář ze sta zeptat. Inu, to jsou takové hry, které jsou dělané pro peníze, jen nemají velkého vydavatele. To by ale byla jen poloviční pravda - celá polovina nezávislých, také zvaných jako INDIE her, je dělaná pro radost. Indie hry se dají také popsat jako malé hry - někdy ale narostou až do takových rozměrů, že jejich svět je několikanásobně větší než lecjaká AAA hra. Hráči stavebnice Minecraft by mohli povídat...

A teď k webu Nezávislé hry.cz, o kterém tento článek je. Nejdříve něco málo k designu. Nenajdete na něm reklamní pruh, banner, ani malý odkaz na obchod se sado maso pomůckami. Dá se říct, že tento web to s obsahem myslí vážně, když neotravuje žádnými reklamami. Design je sympatický, skoro by se dalo říct, že designéři měli při jeho tvorbě nezávislé úmysly (!).

Recenzí je v tomto okamžiku celkově patnáct, což je za měsíc existence docela pěkné číslo. Nejen recenzemi je stránka zásobována, najdeme tu preview chystaných nezávisláren, ale dokonce i rozhovory s nezávislými tvůrci, jejichž existence vyloženě závisí na tom, být alespoň trochu zviditelněni na internetu. Zatím se jim povedlo vyzpovídat tvůrce Penumbry a v druhém případě ukrást Kultuře kriplů našeho vlastního Erika Svedanga (no fuj, to se nedělá!), který s námi udělal náročný rozhovor v srpnu před dvěma roky. Fandy nezávisláren potěší i skvěle řešené rychlé aktualitky ve sloupci napravo, ale tady mám obavy, že za měsíc, dva už nebude tolik nadšení, aby aktualitky byly aktuálně doplňovány.

Kvalita textu bude oním rozhodujícím faktorem, zda stránka Nezávislé hry přežije, jestli si získá čtenáře nebo naopak bude jejím katem, smějícím se už v tuto chvíli kdesi v povzdálí. Pokud se k tomuto můžu osobně vyjádřit, první recenze na Jollyho Rovera určitě není špatná. Jen možná mi chyběl u textu obrázek ze hry, protože napínat fantazii jako strunu od piána při čtení herní recenze není zrovna ideální (a už vůbec ne bezpečné).

Ze stránky Nezávislé hry mám pocit, že se nesnaží o to, informovat o všem, co se kde "šustne". Na to energie stále malého týmu pochopitelně nestačí. Ale víte co? Pokud vám žilami proudí pozitivně nezávislá krev, není nic co by vás zastavilo od přidání se k tamní redakční pětce. Potřebují vás!

zeal

Might & Magic: Day of the Destroyer

2011-08-26T18:53:00.000+02:00

Léto je na úplném vrcholu, což se dá vyčíst z venkovních teploměrů, které hlásí 39 stupňů! A teplota stále stoupá...

A to znamená, že na pohyb venku to není. To je příležitost, kdy my, hráči, rádi zalézáme do našich temných komor, kam Slunce nesvítí a zapínáme ty naše monitory od našich bzučících beden nebo obří televize, k nimž jsou připíchnuté naprosto božské herní konzole.

Projel jsem dnes dopoledne očima, co to mám nachystáno na harddisku a ono čekalo tam několik nerozehraných spařeb, o kterých jsem si před časem řekl... co kdyby! V jednom adresáři Might & Magic celá série (originálky od všech dílů jsou zaházené kdesi ve skříni). Zavzpomenul jsem na časy, kdy jsem popocházel se svojí partají po světě Meče a Magie (což je špatně přeložený Might and Magic) a adventuřil jsem, a stínal hlavy nepřátel dobra a lootoval, čili okrádal, podobně jak to teď dělali přistěhovalci v Anglii. Neskutečná a hlavně nekončící zábava. Jestli mě to ještě chytne, řekl jsem si a rozhodl se pro osmičku, kteroužto jsem ještě neměl mockrát projetou.

Na Day of the Destroyera jsem asi už zapomněl, protože první co mě docela šokovalo: mohl jsem si vybrat jen jednu postavu. Postupně se k vám ve hře přidávají další dobrodruzi, minotaur se k vám přidá, jestli máte ještě místo ve skupině, nebo Necromancerka. Ale na začátku si může hráč zvolit jen jedinou postavu. Asi jsem trochu zariskoval nebo si chtěl hru ozvláštnit, možná jsem kvůli tomu šoku ani nemohl pořádně rozmyslet tohleto první dilema: s kým tedy začít. Doufám, že má volba hrát za drsného krvelačného upíra nezamezí v nastolení klidu a míru celé pohádkové zemi Erathia (ale přesněji Enroth na kontinentu zvaném Jadame).

A přece mě hra chytla a nechce jen tak pustit, pokaždé, když k ní usednu. Might & Magic vůbec patří mezi ten druh her, kde se často ptáte: to už uběhlo tolik hodin? Vždyť jsem to začal hrát před chvílí! OMG. Jon Von Caneghem stvořil monstrum... ne. Stvořil výbornou hru, monstrózně kvalitní hru, která je natolik dobře vymyšlená, že se u ní zkrátka nejde nebavit. Má to nejlepší z RPG: zajímavý příběh, pohádkový svět, jež není ničím omezený, parádní world design, na dnešní dobu stále slušnou (tj. postačující) grafiku, propracované RPG mechanismy, zábavné vyzbrojování a levelování postav a tím pádem skvělý pocit z čehokoliv, co vaší partě pomůže dostat se dál. Nakonec má tahle série i fantastickou atmosféru, kde vyniká především šestka, poté sedmička a pak následuje Destroyer.

Na dnešní dobu přeloženo: je to na bázi Falloutu 3, jenže ve stylu Oblivionu, jen pohádkovější a více se u toho člověk zabaví. A mám dojem, že je to navíc promakanější, než obě zmíněné hry. Sice má horší vizuály, ale ty beztak nejsou důležité, když vás hra vtáhne do sebe. Nakonec co se hrdinské fantasy týče, neexistuje lepší volby než Might & Magic.

Co jsem zatím odehrál v Day of the Destroyer? Má skupina s upírem v čele rozprášila desítky pirátů, kteří se vylodili na Kudlovém ostrově. Roznesli jsme medicínu nemocným na okolních ostrůvcích. Prolezli jsme kobku plnou pastí a rozsekali všechno živé uvnitř. Vykonali jsme spoustu hrdinských questů. Doplavili jsme se do země zvané Ravenshore, čili Havraní pobřeží, kde zatím sbíráme odvahu na plnění dalších dobrých skutků a čistíme batohy od všeho harampádí, zkrátka všechny ty milé starosti předtím, než se zase pustíme do putování v nebezpečných končinách tohoto fantasy světa.

zeal

Herní všehochuť

2011-08-22T23:05:00.000+02:00

Mamoulian se nám stále ještě nerozbásnil, což mě nutí sem napsat pár řádek. Zaprvé, Brink mi nejede, a to kvůli Steamu. Ten po mně chce, abych si hru stáhnul znova, tj. abych stahoval sedm gigabajtů, které se povalují na DVD disku. Děkuji, nechci. Tak někdy v budoucnu.

Z her, které mě nejvíc v poslední době upoutaly, bych mohl jmenovat Killzone 3, kteroužto hraji na Move odstřelovačce, což je moc šikovná věcička, která se rozhodně vyplatí vlastnit. A jaké nové hry mě zajímají? Např. From Dust od Erica Chahiho. Všichni mluví a píšou o tom, jaká bude bomba Deus Ex, takže i tam je nějaká ta malá zvědavost, i když pokud si ho nebudu moci koupit z UK kvůli regionálnímu uzamykání, tak si ho asi jen tak nezahraju.

Vypadá to, že Kultura kriplů nám odešla do důchodu. Škoda, že Blogger neumožňuje ukázat nějaký ten zajímavý graf podobně jako v Civilizaci jedničce, když jste dali namísto quit game položku retire. Graf návštěvnosti sice po ruce nějaký je, ale je dost nudný, abych řekl pravdu - rovná vodorovná čára.

Score mělo v posledním čísle jako přílohu Necrovision. Ptám se: proč tam nedali dvojku?! Jedničku už mám z Levelu. Tak, že by byla v příštím? Budu napjatě sledovat, jak se věci vyvinou. Hmm...

zeal

Jak bylo v Londýně

2011-08-18T02:49:00.000+02:00

Jelikož je Casual Core herní web, a vlastně přesněji herní blog, nebudu tu nijak podrobněji psát, jak jsem si užil Londýn. Nebudu se tu rozepisovat o nepokojích, které se děly napříč Londýnem, ani o tom, jak jsem tohleto všechno vnímal, když jsem přijel do centra nepokojů, do čtvrtě Croydon, o níž den před mým příjezdem (tj. 9. srpna) prohlásilo BBC, že jde o válečnou zónu.

Ale stejně k tomu musím něco málo napsat. Byl to takový hodně divný pocit, když jsem si na převozu koupil noviny s titulkem Anarchie v Anglii, s fotkou hořícího domu, který zapálil dav složený z naštvaných přistěhovalců, na přední straně. Až po návratu do ČR jsem zjistil, že šlo o obchodní dům asi dvě ulice od mého hotelu. Po takovém zjištění se dostaví hodně nepříjemný pocit, ještě nepříjemnější, než když jsem zjistil, že hned vedle mého hotelu stojí mešita. Ale abych se vrátil ke hrám. Během plavby přes kanál La Manche jsem s kolegou střílel teroristy v perfektní akci Razing Storm, což byla, považte, velice slušná příprava pro nadcházející události v reálném Croydonu. Měl jsem, přiznám se, trochu zvláštní pocit, když vchod v jednu chvíli zatarasil příhlížející arab, který se koukal jak to s US jednotkama nandáváme jeho spoluobčanům. No byla to jen hra s neškodnýma plastovýma zbraněma...

Třetí den jsem si odskáknul do trafiky, abych si tam koupil jeden velice dobrý hudební časopis a když už jsem tam byl, podíval jsem se taky po nějakých těch herních časopisech. To bych nebyl já, kdybych je tam nechal jen tak bez povšimnutí ležet. První jsem šáhnul po časopisu Retro Gamer, jelikož byl jako první na ráně. Titulka s opicí a nápisem Game Over for 8-bit si mě získala, a tím pádem putovala do mé dlaně připravené odevzdat hromádku prodavači na stůl. Druhý byl EDGE, takový těžký snobsky vypadající časopis, o kterém jsem toho slyšel až moc na to, abych si ho nevzal. Následoval Electronic Gaming Monthly, o kapku lehčí než EDGE, ač o stejných rozměrech. Další časáky už byly věnované jednotlivým konzolím. Nintendo power a X-360 jsem musel z pro mě jasných důvodů vynechat. Vzít jsem si však musel zdaleka nejlépe vypadající časák v obchodě - oficiální Playstation magazín s krásnou dvojvrstvou obálkou věnovanou Bioshock Infinite. Bonus uvnitř jsou exkluzivní artworky Bioshock Infinite - prostě nádhera - a BluRay disk plný dem, což se vždycky hodí.

Když jsem nechodil okolo vymlácených výloh a zmlácených turistů svíjejících se v bolestech na zemi obklopených skupinkou policistů (pravdivý příběh), v ulicích Londýna jsem pokukoval po GAME. Čtvrtý den jsem se do něj konečně dostal - výlet byl poznávací, tak proto - a já si brousil zuby na X-box. Jo. Čtete správně. Byl jsem připraven dát sto liber za X-360. Cena je to slušná a jeden X-360 doma navíc se může hodit. Jaké zklamání ale bylo, když mi po desetiminutovém rozhovoru prodavač konzoli od Microsoftu NEDOPORUČIL z důvodu častého problému, který tuto konzoli sužuje: samozřejmě Red Ring of Death, který zmínil jako velký problém. Do PS3 by šel ihned - říkal mi -, ale jít do X-360 je velký risk. Tak jsem si nakonec koupil Killzone 3 a se špetkou zklamání odešel.

Zpátky přes kanál La Manche jsem se k herním automatům málem nedostal - skupina skautů obsadila místnost rychleji, než jsem ji našel. Po večeři byla ale už poloprázdná a tak jsem dal Time Crisis 3. Pak jsem zasedl ke Grid: Race Leader, výborné to hře zvláště v multiplayeru. Můžu o ní napsat, že šlo asi o nejlepší závodky, které kdy byly pro automaty vytvořené. Vážně skvělá hra. Tak a to by bylo zhruba vše herně spojeného s mou návštěvou nepokoji zmítaného Londýna.

zeal

Mamoulian strikes back!

2011-08-07T14:43:00.000+02:00

Andrew se vrací na herně pisatelskou scénu! Hip hip hurá!! Nevím jak vy, ale já si na oslavu této události vytáhnu z beden všechna SCORE (jen ty před-Tomíkovské, samozřejmě - ty ostatní jsou ostatně spálené...) a začtu se do nějakého pekelně dobře napsaného textilu, vlastně textu! Moje oblíbená obálka z celé historie SCORE je bez přemýšlení naprosto jednoznačně číslo 9 s Kilrathi smějícím se ksichtem. Je to neuvěřitelné, ale koupi čísla 9 si pamatuju úplně živě, jako by to bylo před chvílí, kdy jsem u stánku řekl panu prodavači, ať mi podá SCORE a já vytahoval drobné z kapes a prodavač počítal a počítal, až jsme asi po minutě došli k sumě 27 korun. Já mu začal slibovat, že se k němu druhý den vrátím a ty tři koruny mu donesu a nemilosrdný stánkař odmítal a já nakonec odjel autobusem s prázdnou. Obálka jakoby z jiného světa mi zůstala v hlavě a já si po zbytek dne říkal, o jakých hrách se asi píše uvnitř, a co je to za hru s tou super nestvůrou na obálce? A Tajemství oslího ostrova? Česká hra???!!! Musím to číslo ihned mít!

Tak a já si s psaním tady na blogu dám asi pauzu, když už mám konečně koho číst! :) Vivat Mamoulian!

zeal

Duke Kick-Ass Nukem

2011-07-08T22:25:00.000+02:00

Říkám si: ještě, že vyšel, ten Duke Forever! Tak zábavnou střílečku jsem dlouho nehrál.

A pak je tu ta záležitost s recenzemi. Duke dostal od recenzentů, řekněme, blivajzová hodnocení. Asi si teď máme všichni říkat, že Duke Nukem Forever je kdovíjak špatná hra a nemyslet si nic jiného, protože recenze mluví jasně. Jenže ono to jaksi ani trochu nejde, myslet si to, když jsem si ho už zahrál, a já prostě vím, že to tak není. A tak si říkám, jestli si z toho nemáme, my hráči, spíše vyvodit něco jiného. Třeba to, že Duke Nukem Forever se nelíbí recenzentům.

A dá se jim divit, když je Duke Nukem celá ta léta vodil za nos? Dá se divit tomu, že recenzenti dají nižší hodnocení hře od firmy, která dnes prakticky už nic neznamená? A už vůbec se nedá divit tomu, že recenzenti to osolí hře, která přetéká nekorektním humorem, jenž ani trochu nezapadá do současného pseudo-seriózního stavu herního průmyslu, kde "dříve silikonová ranařka" Lara je nyní vystrašená křehká dívka s emocemi. Ha, ha.

Někdy si říkám, proč vůbec sledovat nějaké herní weby, když recenze se dnes už nepíšou pro čtenáře, ale pro herní firmy. V neposlední řadě i pro herní distributory. Může to znít jako nějaké klišé, ale něco pravdy na tom bude. A u Duke Nukema je tahleta skutečnost krásně vidět. Takže i z tohoto důvodu jsem vděčný za Duke Nukem Forever.

Let's go Manhunt a další ZX hry

2011-07-05T14:03:00.000+02:00

Zcela správně, Manhunt na ZX je tématem tohoto mini článečku, který jsem se rozhod stvořit ihned po příjezdu z Karlových varů, kde ještě teď, mimochodem, probíhá filmový festival.

S sebou do Varů jsem si vzal šest UMD disků, namátko God of War: Chains of Olympus, Metal Gear Solid: Portable Ops nebo Silent Hill: Origins. A samozřejmě PSPčko. Realita však chtěla, abych na PSP téměř vůbec nehrál, protože na festivalu to letos žilo víc, než jsem předpokládal. V těch málo volných minutách na hotelovém pokoji jsem si ale zahrál cosi, abych úplně neztratil kontakt s herní kulturou. To cosi bylo na emulátoru ZX, což je přístroj, který tu, věřte nevěřte, byl ještě před PC, jak jsem jednoho dne zjistil v sekci Retro v nějakém časopise.

Ještě než přistoupíme k Manhuntu na ZX - a ano, hrál jsem ho proto, že existuje jeho mnohem slavnější jmenovec na PS2 -, řekneme si něco o ZX hrách zeširoka. Na dnešní poměry jde o hry, které jsou prakticky nehratelné, nejen kvůli tomu, jak jsou graficky velice strohé, nebo tím, jak jsou ony hry ve své podstatě až trestuhodně jednoduché, ale také proto, že jsou rozbité, a nikdo by je proto neměl hrát. Pro mě samého je ZX zjevením, které jistě má své místo v historii, jen mé osobě nemá co sdělit - ZX mi vůbec nic neříká.

Na druhou stranu, jak jsem projížděl katalogem těchto starodávných her, musím tu podotknout, že některé kousky mají v sobě cosi alespoň minimálně zajímavého. V jedné hře, a je to textovka (těch tam bylo víc), je souboj, který mi zpracováním velmi připomněl průběh soubojů z Wizardry 7 a jiných dungeonů. Cedulky s číslem sdělovaly kolik bylo sebráno životů, text pod nimi pak kdo je komu sebral, a vlastně uštědřil ránu, a zvuk oznamující zásah, nebo seknutí do prázdna, zazněl pokaždé, když se cedulka vykreslila. Jedna plošinovka pak byla krásným až učebnicovým příkladem toho, jak udělat rozbitou hru. Na začátku jsem nastoupil na výtah, vyjel s ním nahoru a nalevo na balkoně jsem po skoku na něj zastřelil nepřátelskou stvůru. A pak se to stalo. Namísto abych se skokem přes mezeru dostal na zvednutý výtah, spadl jsem do přízemí a bylo zaděláno. Výtah zůstal v prvním patře a má postavička byla bez šance, bez přístupu k výtahu nemohla pokračovat ve hře. Obrazovky vykreslující samy sebe v Asterixovi zaberou dobré dvě sekundy, možná déle, a navíc sám Asterix není krom jednoduchých čar vykreslený vůbec, a tak když s ním projdete přes Obelixův břich, snadno Asterixe ztratíte. Ehm. Další dvě obrazovky jdete lesem, můžete zabít divočáka mačkáním jednoho tlačítka. Na třetí obrazovce jsou stany římanů a souboje jsou o tomtéž, jdete k protivníkovi a mačkáte jedno tlačítko, přičemž se od vás vyžaduje mačkat ho v přesný okamžik, kdy se čáry vašeho Asterixe přiblíží k čarám římské stráže.

Manhunt ZX. Ovládáte v něm tečku Mana, na kterého byl uspořádán Hunt. Ostatní tečky chtějí vašeho Mana polapit a na vás je, abyste tečku Mana udrželi při životě co nejdéle. Pokud omezujete ovládání na čtyři základní směry, životnost vašeho Mana je maximálně čtyři sekundy. Proto je velmi žádoucí, abyste využívali i dalších čtyř směrů, které obyčejně nabízí numerická klávesnice. S takovou je možné hrát hru klidně i deset sekund, a pokud se nenapíchnete na hvěždičku představující kaktus, máte příležitost sebrat tři modré nepohyblivé tečky, které vám zvýší počet bodů. Nevyhnutelné polapení Mana ukončuje hru, jelikož Man má jen jeden život. Nuda? Možná ano. Nicméně tahle hra mi připomenula, že kdysi dávno byla herní doba mnohem kratší než je současný standard šesti hodin. A proto bylo fajn si Manhunt ZX zahrát, osvěžit si paměť, že současné hry jsou vlastně dlouhé, nabízející tolik obsahu, o jakém se dřívějším hráčům možná ani nesnilo.

Dojmy z 3DS

2011-06-26T14:42:00.000+02:00

Aby bylo jasno hned na začátku, nejsem fanda Nintenda, žádný jeho handheld či jiné pekelné zařízení od něj nevlastním a už z počátku se mi 3DS zdálo víceméně podezřelé. 3D do kapsy? Kdo by něco takového chtěl?

Včera jsem si takhle šel do Electroworldu pro barvu do tiskárny a co nevidím, krom boxujícího chlápka obestoupeného davem hrajícího na lagujícím Kinectu (z důvodů nutnosti velkého prostoru mimo obchod v chodbě) bylo mezi herními přístroji nově k ohmatání Nintendo 3DS. Nejprve jsem si myslel, že jde o klasické DSko... grafika na handheldu byla totiž 2D a nápisu 3DS jsem si zprvu nevšiml. Zapnutá kamerka s nápisem "augmented reality" na obrazovce a ujištění od kamaráda, že jde o nový handheld mě přesvědčily, že jde skutečně o 3DS. Chvíli jsme hledali AR kartu pro zapnutou augmented reality hru, ale nikde jsme ji nenašli. Na podivném čtverečkovém menu jsem proto zapátral po nějaké hře. Face shooters byla jediná hra na přístroji. Vyfotil jsem nejbližší ksicht z herní krabičky. Ten se přilepil na nepřátelské bubliny, které létaly kolem mě a já tak musel handheldem pohybovat v prostoru, abych je našel a následně je sestřelil. Hmm. Grafika byla ve 2D. Až potom má duchapřítomnost o trošku víc vzrostla a já si vzpomněl, že na 3DS existuje páčka na kraji, která koriguje 3D efekt. Ten byl vypnutý, což by dávalo smysl - přece chtějí, aby se přístroj po třech hodinách nevypnul -, na druhou stranu handheld měl na sezení nabíječku, takže navstala otázka: tedy proč byl efekt vypnutý? Po posunutí 3D páčky nahoru se obrazovka změnila a 3D efekt zafungoval v plné parádě.

Nutno uznat, že napoprvé je 3D efekt vcelku působivý. Hra ale až tak zábavná nebyla a navíc tu nastal jeden problém. Fámy nelhaly, totiž 3D efekt opravdu funguje jen z jednoho úhlu, a tak je nutné 3DSko držet v jistém náklonu před sebou a při zvedání a otáčení ho křečovitě svírat v dlaních. Při jemném nahnutí handheldu do strany se efekt zbortí a je vidět jen nějaký nečitelný 2.5D patvar. K tomu mi ještě přišla horní 3D obrazovečka opravdu malinkatá a dokážu si jen stěží představit, že bych na ní měl hrát Metal Gear Solida či Resident Evila a podobné výpravnější hry. Celkově zklamání, možná by ale nebylo, kdyby byla k přístroji spoutaná nějaká pěkná dívka. Taktéž jsem nemohl otestovat žádného Maria, takže dojmy neberte jako finální.

Letní challenge

2011-06-24T01:12:00.000+02:00

V létě obvykle svoji konzoli zamykám na tři západy - vlastně ne, mám chuť ji zamknout na tři západy, protože kdo by za tak krásného počasí ležel doma před televizí, když může ležet venku a užívat si radostí léta. Vynechat hraní úplně ale není zase ten nejlepší nápad, protože občas si něco zahrát je fajn a hodně fajn je, když na hraní dostanete chuť a právě při oné chuti zapnete nějakou tu smažbu.

Říkal jsem si před chvílí, když jsem se na Youtube díval na hezká videa z Doom 2, co takhle si sám sobě zadat nějaký herní challenge na léto? To zní dobře, ale co za drsný challenge si vybrat, aby to přitom byla zábava? Dohrát nějakou těžkou Dosovou hru? Zkusit Iron Mana v Mirror's Edge? Neuronit slzu při hraní Heavy Rain? Hrát Diablo 2 v kuse po dobu 80 hodin? Možná si zadám dva - jeden lehčí, uskutečnitelný, jako dohrání Doom 3, např., a druhý nějaký maso, jen přesně nevím, jaká hra by nejlépe splňovala mou představu opravdové hráčské výzvy.

This is Duke Nukem Forever!

2011-06-21T02:49:00.000+02:00

Ehm. Hra je naprosto úžasná a to je vše, co by o ní stačilo napsat. Možná ještě do závorky by se dalo dodat, že je to jedna z nejpropracovanějších stříleček vůbec, že je old school v dobrém smyslu slova (pamatujete se na obrázek, kde je level design stříleček dříve a dnes? Duke jede na tom lepším designu). To, že jde snad o jedinou humornou střílečku z pohledu očí za poslední dekádu, asi netřeba psát. Co já na recenze? Nejdřív jsem se tomu divil, proč tomu někdo dává 0 z 10 nebo 1 z 10, a někdo milosrdné 2/10. Ale pak mi došlo, že herní média vlastně stojí a padají na čtenosti, na schopnosti udržet si čtenáře a koho by zajímalo, že ten oblíbený Duke Nukem dostal průměrnou známku 8/10? Asi nikoho. Nízká hodnocení po tak dlouhé době pro vysoce očekávanou hru, čtenost zaručena. Tak si ji hlavně nenechte ujít, hlavně ti z vás, kteří se bojí cokoliv s touto hrou podniknout, protože Duke Nukem Forever uštědřili recenzenti prachmizerná hodnocení. Nevěřte všemu, co se píše na internetu. DNF je pecka, na kterou budete ještě několik let v dobrém vzpomínat. Duke is back, baby! Duke is back.

Review Vision: Duke Nukema na vás!

2011-06-14T14:44:00.000+02:00

Už dřív jsem měl nemalé podezření, že recenzenti svá procentuální hodnocení od sebe obkoukávají, aby se nemohlo stát, že by se náhodou "spletli". Před nějakým časem jsem tu napsal na podobné téma článek a jak jsem si tehdy tímto nebyl ještě tak úplně jist, dnešní stav recenzentské scény to jasně dokazuje každý měsíc, každý den, kdy vyjde nějaká hra a potřebuje recenzi. Například Tron si vysloužil pěkných pětadvacet přesně tam od herních pisálků, a to částečně i z důvodu (nebo jenom kvůli tomu?), že až nápadně připomíná Perského prince. Když to nezamaskuje tak dobře, jako Lara v dílu Legend, tak holt může existovat jen jeden rozsudek: hra je špatná. Ale co mě nakoplo k napsání článku? Duke!

Duke Nukem Forever má na Metacritic od 50 do 62 procent a to je: špatné. Jako vážně obrovsky špatné - z pohledu fanouška počítačových her je Noční můra na Elm Street hadra. Rána fotbalovým míčem ze dvou metrů do rozkroku. A teď se ptejte, proč nikdo nemá rád herní recenzenty. Nebo proč nikdo nečte recenze. Nebo proč už nikdo nekupuje Level.

Nějaké důvody pro udělení nízkých známek se vždy najdou - u recenzentského řemesla to vždy fungovalo tak, že obhájit se dá všechno, ovšem nejvíce záleží na tom, jak se člověk vyspí. A proto existuje Metacritic a Gamerankings, aby nevznikal chaos a vlastně, aby tu byl nějaký řád. Někdo by řekl, že "kvalitní" hra musí mít za sebou vždy velkou společnost, velkou reklamu nebo někoho, kdo má velkou peněženku. Cosi pravdivého na tom bude - Eidos a Jeff Gerstmann by mohli vyprávět.

Osobně dost koukám, jak se k Dukovi recenzenti mají. Je to odplata za dlouhé čekání? Nebo následky profesní deformace osobnosti, kvůli níž si recenzent už nepamatuje na dobu, kdy se u her dřív bavil, a že to bylo / je to hlavní, co je u her důležité?

Ve hře se dá zabloudit, je to ten důvod? Nebo je tu jiný důvod, ten, že je to old school? A proč by to mělo být zrovna špatné? Některé recenze si zase radikálně odporují - zatímco jeden recenzent se v úrovni ztratil, druhému přišlo nestoudné, jak lineární levely DNF má. Vím o několika recenzích, které šly experimentálně o dva, tři body dolů, a to jen proto, aby stránka měla zásah - čili "hit", jinak řečeno, aby na sebe přitáhla pozornost. Něco shnilého je někde, a není to v Dánsku.

Eurogamers komunitae

2011-06-13T18:15:00.000+02:00

V den, kdy se spustil český Eurogamer, jsem si na oné stránce vytvořil účet - byl jsem nadšen z nového pěkně vypadajícího serveru, s jehož anglickou verzí jsem neměl žádnou zkušenost. V té době - a teď vám nenapíšu, kdy to přesně bylo - šlo o nejnadějnější český herní server snad od dob prvního (stařičkého) Bonuswebu. Takové byly alespoň mé pocity. Plně narážím na Eurogamers, což je komunitní část serveru. Sliboval jsem si od ní mnohé, nejvíc to, že na ni budu chodívat jednou denně: neustále upravovat svůj žebříček nejlepších her, přidávat komentáře ke hrám, číst si postřehy ostatních a mít přehled o tom, kdo z mých kolegů hraje tu novou hezkou hru, a spoustu dalšího.

První věc, co mě onoho dne v momentu zarazila do země, byla prakticky neexistující databáze her. Prázdná databáze je dost možná vhodnější výrazivo. Nemožnost tuhle skutečnost změnit mě zarazilo v druhé chvíli, která na tu první těsně navázala. Dny plynuly a s databází se nic nového nedělo. Pár lidí si mě přidalo do přátel, a já na oplátku zase je. Na hlavní stránce komunity se zobrazovalo počítadlo dní, jak dlouho už nebyl ten a ten přítel přítomen na stránce online. Týdny se měnily v měsíce a počítadlo pravidelně zvedalo počet dní, kdy se naposledy Vojta přihlásil na Eurogamers.

Jednu dobu jsem byl v první desítce sociální hry Name that Game. Ale netrvalo dlouho a přestalo mě bavit tipovat z jaké asi verze Superbiků pochází ten obrázek s motorkou nebo jakému Mariovi se podobá Mario.

Je škoda, že z Eurogamers nikdy nevzešlo to, co se už delší dobu děje na www.Databaze-Her.cz.

The Good, The Bad Vision #1

2011-06-12T15:52:00.000+02:00

Říká se, že všechny úspěchy se musejí slavit, jinak jednoho dne může svět připomínat prázdné šedivé místo beznaděje. Mno...

Nejdřív začnu tím, co se mi moc nepovedlo - což je úplně v rozporu s první větou; neúspěchy by se měly přecházet bez povšimnutí, nebo alespoň s pocitem ponaučení pro příště, tak či jinak by neměly být rozmazávány zde na blogu. Ale když už jsem zvolil takový název...

The Bad

Můj článek na KK s velmi chytře vymyšleným názvem: Bez emocí by hrám bylo vlastně lépe

Článek o emocích ve hrách skutečně neměl být hloubkovou sondou do vnitřku her, jako spíše zábavným počtením o nekvalitách emočně vyžírkové pochoduju-tunelem-zastavím-se-a-střílím hry Homefront. Neúspěch především vidím v tom, že komentáře zaujaly daleko hlubší stanovisko než můj povrchní a velmi snobsky napsaný postřeh k již zmíněné hře Homefront. A opět, jako už několikrát v minulosti, komentáře se soustředily na obecnější téma, do kterého můj článek píchl, ne však na článek samotný. Příště možná bude lepší napsat jen nadpis Emoce ve hrách a následovné Diskutujte...

The Good

Můj (už trošičku starší) článek na TBL: Originalita ve hrách se přeceňuje

Odvážné myšlenky se vždy poznají podle toho, že na ně někdo z davu zareaguje "Hloupost!" a k tomuto výkřiku se přidají dlouhé a mnohem delší odstavce od ostatních. Upřímně, neřekl bych, že by můj článek oplýval zrovna odvážnými tvrzeními, on spíš říká to, co je "očividné" a co jen možná není až tak viditelné, jako spíš pod svícnem, který je všem na očích, ale část z nich to prostě nevidí, nebo nechce vidět. A to, že originalita v herním průmyslu neexistuje - ne v tom smyslu, že je něco natolik nevídané, unikátní, že to tu ještě v jedné, či jiné formě nebylo. Zpětně si říkám, jaký pěkný a možná i užitečný článek!

A teď jsem si tak říkal, co by se asi mezi herními pisately stalo, kdyby někdo udělal hru, ve které by byl robot s obří haksnou. Kopie Bioshocku! To by znělo ze všech stran, celá ta virtuální nenávist by opět obletěla web a možná by se objevila za čas i v nějakém časopise. Jenže každý správný fanda počítačových her přece ví, že první takový exemplář s obří rukou se objevil ve hře Shogo (schválně odkud to sebrali jeho autoři).

E3 tak jaké to letos bylo

2011-06-08T22:26:00.000+02:00

Fanboyové si tu svoji konferenci pochválili, ostatní se víceméně nudili, tuhle pozvedli obočí, ale jinak spíš mávali rukama, ani ne kvůli pozdravu, jako spíš z nudy. Žádné super šokující odhalení. Z novinek nebylo na E3 v podstatě nic nově odhaleného, co by stálo za řeč. A proto jen takovéto krátké pozastavení a ne ultra mega dlouhej shrnující článek na Kultuře kriplů, se kterým bych si dal práci, dal práci neurazit, protože Nintendo předvedlo fakt divnej ovladač, velkej na přenášení, ba i na to, jen tak do ruk jako gamepad. Kdo si tohle koupí, zvlášť když už ani nestačí, že je to od velkého N, jak je vidět na mizerných prodejích 3DS. Letošnímu E3 vévodily hry. Hlavně mě zaujalo Uncharted 3, asi proto, že mám PS3, a tak kdybych měl X-Box, zaujalo by mě Halo 4. Tak a to by bylo vše k tomuto E3.

Tak třeba znechucení nad Facbookem

2011-06-02T23:57:00.000+02:00

Měl jsem chuť napsat další článek, tak jsem si vymyslel téma. Týden jsem nebyl na Facbooku, dnes jsem se tam znova přihlásil, pane jo, ani jsem ho ten celej týden nepotřeboval.

Krom toho je celej ten Facbook pěknej nesmysl. Mám stovku jakože followerů nebo kolik jich je, a čtu od nich každou poznámku. Mezi tou spoustou změti informací, které se tam hromadí zejména kvůli tomu, že jsem se tam přiznal, jaký skupiny poslouchám, a na co se dívám za film, do jakých skupin se zařazuju, co mi jakože voní za výrobky a jakou petici jsem podepsal, aby jako ten seriál obnovili, se tam skoro nedá orientovat.

Podstatou Facbooku je, že tam hodím nějakej echt rozum a čekám, koukám na to a refreshuju jak blázen, jestli na to někdo zareaguje. Jestli ne, jsem z toho znechucenej, odcházím si zapálit a liju do sebe flašku rumu, a říkám si, co jsem udělal špatně, že mi to nikdo z té stovky lidí neokomentoval. WHAT WENT WRONG???!!!

A pak si tam říkám, že je to přece pořádnej nesmysl, že když budu něco komentovat a čekat, že mi taky něco okomentuje, když komentují ostatní a každý přece má tendence něco komentovat. A pak taky přece to, firmy mají možnost, nebo lidi mají možnost si od firem posílat reklamu přímo na svojí stránku a kdo není na Facbooku, ten přece nemůže existovat, když už ten internet je dneska všude a Facbook je ta sociální síť, kterou zná ale úplně každý a brát reklamy přímo na stránku je vlastně jednoduchý a hlavně výhodný, protože tam pořádají soutěže, nebo mi nabízejí výrobky. A je to vůbec děsně důležitý chodit na ten Facbook a psát o všem, co mě zrovna napadne, zanadávat si na ty politický šmejdy, okomentovat, co jsem četl na super cz, protože ta herečka se zase zvětšila na místě, kde jsou prsa a já k tomu musím něco napsat, aby mi někdo z toho sta followerů napsal, jakou mám pravdu nebo, že to kecám, ale hlavně, aby tam ten můj komentář nezůstal jen tak viset, bez povšimnutí, protože to by znamenalo, že ani já nebudu mít chuť okomentovat komukoli z té velké spousty followerů zase ten jeho nebo její komentář, a pak, že ten internet šetří čas.

No a hry tam teda nestojí za nic, teda krom pár blbostí, ale ty se dají najít i někde jinde, braintraining se dá hrát vlastně i na WC, ale to už zacházím do detailů, do kterých bych zašel jen na Facbooku, protože na svým profilu si píšu osobní věci, protože je to můj osobní profil. A tady na blogu si psát něco na té úrovni netroufnu, protože nevím kdo to tady čte krom Tomáše Marnýho, několika kriplů, redakce Score, několika úchylných blogerů, několika, redakce Levelu, několika lidí z redakce Games.cz, pár mých kamarádů, kteří nikdy nepřičuchli ke hraní, MickaTheMage, kripla, a vlastně několika kriplů, mé osoby a mého druhého já, možná i mé třetí já je nějakým řádně zvrhlým způsobem zainteresované, ale zatím si není jisté. Prý ten Facbook ji láká víc, ale ten já teď striktně fakt navštěvovat nebudu, protože jsem za ten týden udělal tolik věcí, že bych je nebyl s to udělat, kdybych čekal na komentář od někoho, kdo mi na stránku háže nesmysly, a rozumy, a já to prostě nestíhám číst a čekat, kdy mi někdo napíše k tomu, co jsem zrovna internetem poslal k té Facbook a když vidím, že tam někdo je online a čeká na moji reakci nebo zrovna má něco rozepsaného, teda píše, tak se chytám za klávesy a říkám si, že je potřeba tam něco napsat, třeba jen něco, co by ten den někoho zaujalo, když to zaujalo i mě.

Facbook asi fakt ne, k čemu to je užitečné nevím. Jaký je tam pro mě profit? Touto otázkou, možná řečnickou, to píšu raděj pro jistotu, to kdyby mi to tady tohle ten rozum, článeček, nechtěl nikdo okomentovat, uzavírám rozpracovanou a jak koukám i do dostatečné hloubky zpracovanou myšlenku. Teď si tak říkám, mám počkat na tu tiskovku Konami? Proč je jen uprostřed noci, to fakt nedává smysl. Třeba pak půjde stáhnout, to je ono, stáhnu si ji. Snad se povede jako loni a bude Dance Masters novej a zase lepší díl!

Ideální Point and Click adventura

2011-05-29T20:03:00.000+02:00

Na chvíli teď zapomeňme, že klikací adventury jsou mrtvé, i na to, že vlastně mrtvé nejsou, když se jim tak skvěle daří u západních sousedů. Následující zamyšlení chci věnovat představě o ideální klikací adventuře. Tomu, jak by vypadala, pokud bych měl na ni já bezprostřední vliv.

Ideální klika (klikací adventura) je uskutečnitelná, to zaprvé. Žádné vylepšování skrze třetí dimenzi, posouvání bedýnek, nebo složité vlivy na posuny ve vyprávění na způsob Heavy Rain, nic takového není zapotřebí. Jde o to, že mě klika musí vtáhnout, držet a nepustit. A to je uskutečnitelné starými známými způsoby.

Totiž, problém klik je často už v jejich příběhu. Nic mě to neříká, nebo mi to cosi připomíná, ale je to něco, co by mělo zůstat navždy v té špinavé škvíře mezi sporákem a kuchyňskou linkou. Klika je závislá na dobrém a chytlavém příběhu, jelikož pokud mě nedokáže chytit do svého lasa napoprvé, je to stejné, jako když člověk zjistí, že ten multiplayer u střílečky je naprosto nehratelný. Na koho jsou mířené hry So Blonde a Mata Hari budiž nikdy nezodpovězeno a jejich tvůrci veřejně ubiti cibulí.

Je to o příběhu, z velké části ano, a musí to také tak vypadat. Musí to strhnout, rozplakat, rozesmát (samozřejmě jedno nebo druhé, podle toho na jaký žánr se cílí), postavy musí do děje zapadnout a ne vyčnívat, ad. Bez schopného vypravěče ať se raději herní tvůrci dají na outsourcing a dělají postavičky, grafiku a zvuky pro někoho, kdo přesně ví, jak kvalitní vyprávění vypadá.

Klika mě musí nejen vtáhnout, ale i přesvědčit o kvalitách vlastního obsahu. Pokud se jí to povede, je napůl vyhráno. Úkoly ve hře musí ladit s příběhem, nesmějí postrádat logiku a za žádných okolností jejich řešení nesmí zklamat mě, hráče, tudíž musí souladit s dějem, vždyť děj je onen motor kliky, nebo ještě lépe onen zvuk, který motor vydává, když se vůz řítí po závodní dráze. Musím uvěřit, že veškeré akce tu jsou v dobrém úmyslu posunout příběh dopředu, a nijak jinudy. Dopředu k závěrečnému bodu, kde na hráče čeká přesně to, kvůli čemu se kliku rozhodl hrát.

A onen závěr by měl být znán dopředu. Nejen znán, ale i dopředu chtěn ho dosáhnout. A když ne přímo znán, tak alespoň tušen, jak by mohl dopadnout. Vše musí směřovat k onomu závěru, k oné chtěné vrcholné scéně vysvobození z ostrova, na nějž spadlo letadlo Amazonská královna, k oné vrcholné scéně popravy Jacka Rozparovače na náměstí, k onomu vrcholnému momentu, kdy jako Van Helsing zabodáváte kůl do místního Draculy následovaného osvobozením celého kraje, který byl mimo vaši přítomnost zvampován.

Zeptal bych se proč je to tak těžké uskutečnit, když je tak lehké o tom psát, ale to bych si na to musel odpovědět, že přece klikací adventury jsou mrtvé, a daří se jim jen u západních sousedů, kde na dobré kliky očividně nemají schopné lidi.

Jaké hry chci hrát na PSP

2011-05-28T17:10:00.000+02:00

Nedávno jsem si pochvaloval jak si v Infamous na PS3 můžu zahrát jednu či dvě vcelku krátké - max. dvacetiminutové - mise a poté můžu přístroj klidně vypnout s vědomím, že ho pak nemusím zapínat klidně i měsíc a budu se moci ke hře vrátit neochuzen o požitek z příběhu. V tomto se Infamous více blíží GTA než např. Enslaved. Jakýs takýs příběh mezi misemi je, ale není to tak žhavé, abych mu musel věnovat větší pozornost.

Právě takové hry, které nejsou silné v příběhu - nebo jinak řečeno jsou více hrami, než filmovým zážitkem, jak je dnes obvyklé -, tak takové hry bych rád na svém PSP. Takové, které možná neusilují o větší dopad na diváka, jako spíš nabízejí zábavu, která se dá rozkouskovat, a přesto oproti mobilům dokáží přinést zážitek z velkých konzolí.

Dokázal bych si představit, že by Capcom na E3 oznámil Resident Evil: Deadly Missions, kde by si hráč podobně jako v Rainbow Six před každou misí musel naplánovat vše - od výběru jednotky, přes jejich výzbroj až po individuální vchod do vily -, a poté vyslal jednotku vyřídit pomalu se rozkládající zombie. Tak trochu podobně jako v Jagged Alliance. A když jsme u nich, tak proč ne přímo Jagged Alliance? Nebo raději něco nového, NA ZPŮSOB Jagged Alliance, to je ono. A teď mě napadá, že je vlastně na PSP Valkyria Chronicles 2. Zkrátka, více takových her. Jen houšť. I bez zombií.

Koncept? Raději ne

2011-05-23T21:24:00.001+02:00

Koncipování blogu je hezká věc. Následovné přísné dodržování již vyřčeného a do neměnitelných stran blogu vytesaného slibu čtenářům je naopak velice obludná. Obludná věc. A ještě obludnější, když na vás tahle obluda vyskočí, když se zrovna převlékáte v převlékacím pokoji, nebo když si jdete do spíže pro nějaký pamls. To vám pak přejede mráz po zádech, když najednou zjistíte, že to nekručí ve vašem žaludku, ale že to jde z děsivého chřtánu obludy, která se právě spouští ze stropu, kde se jako klíště držela až do chvíle, než jste přišli vy.

Skálopevný koncept pro blog je zbraň dvousečná. Pokud stránku koncipuji jako gamedesignovou a pak zjistím, že vlastně na gamedesign nemám čas, je to problém. Tímto tedy tak nějak oficiálně ruším stávající koncepci a znovu zahajuji blogovou anarchii, kterou mí čtenáři beztak měli nejraději. A od jistého zdroje vím, že ji řada z vás oplakávala počínaje mým rozhodnutím zamezit náhodným článkům a nastolit pevný řád věnovaný gamedesignu. Nuž, to by bylo. Casual Core je opět blogem nejen svobodných myšlenek, ale především svobodného obsahu. O čem asi napíšu příště? Existuje tolik možností...

Možná se vrhnu na článek, který se zabývá problémem negramotného čtenáře a jádrem pudla, proč teda nikdo nečte ty recenze. Nebo se vrhnu na zmapování české herně orientované psavé scény a řádně ji zkritizuju. Také je tu jedna možnost, že si něco zahraju a mé prsty se projedou po klávesnici a něco se o tom mém zahrání napíše. To by bylo určitě hezké. Kdo nesouhlasí, ať to klidně napíše do komentářů, bude mu uštědřen virtuální pohlavek. Masochisté ať raději nepíšou nic, nebude jim vyhověno.

Základní problém tvorby her

2011-05-04T14:54:00.000+02:00

Její náročnost na čas. Taková tvorba her, tj. celý ten proces včetně přemýšlení na WC, zabere obrovské množství času. A že jde opravdu o obrovské množství času, bez přehánění. Pokud začínáte, berte tohle jako takové varování... tvorba her je žrout času, a teď už to doufejme je jasné úplně všem.

Ono se totiž často stává, že takový herní tvůrce ztvrdne u něčeho, u nějaké animace třeba, větší než dobře investovanou dobu a to jen z toho důvodu, že on to vlastně dělá blbým způsobem, jak se nakonec ukázalo: tu a tam něco nesedí, musí ručně mazat stovky pixelů, nebo to musí kompletně předělat, protože ve výsledku to dělá něco jinýho, než mu Jitka slíbila.

Naučit se dělat onu animaci správně, a vůbec dostat se k těm správným postupům, ať už se to týká čehokoli, trvá nějaký čas. Jsem si jist, že každý přirozeně usiluje o to, aby všechno šlo jako po másle - tamhle nezůstávaly nadbytečné pixely po oskenování obrázku (které by jinak musel hodinu mazat), aby chůze panduláka měla ty správné proporce kvůli korektním kolizím v programu, a tak dál - tudíž má tendence neopakovat chyby a po nějaké době má mnohem lepší přehled o tom, co funguje a co ne. I když ale přijde na bezproblémový postup, tak často ani to nezaručí, že tvorba nezabere delší dobu, než jakou by si on přál... stále to trvá déle, než je příjemné, a pak často takový projekt končí, protože se dojde k závěru, že se do něj jednoduše nevyplatí časově investovat.

Při hledání odpovědi na otázku: "Jak onu tvorbu urychlit?" je zapotřebí určit si, co asi trvá nejdéle, kde to nejvíc vázne, sakra! Největší pozornost si velmi často žádá grafická stránka, pokud ovšem tvůrce hry není šikovný grafik, kterému to jde od ruky. A pak... u někoho to může být scénář, někde může nastat velký problém s tím, vůbec vymyslet, co se na té obrazovce bude dít. Grafika je ale nejčastější brzdou vývoje, protože na malování je toho spousta a zadruhé to musí mít alespoň nějakou úroveň. Na grafice se to pozná hned, na rozdíl od scénáře, hudby, a dá se říct, že slabá grafika hře ublíží dokonce víc, než špatné herní mechanismy (výjimka budiž Red Hell a jí podobné).

V jistých případech její kvalita, kvalita grafiky, vyloženě rozhodne o celkovém přijetí hry. Machinarium bez pěkné malované grafiky by rozhodně tolik nezaujalo, a hra jako taková by na tom kvalitativně byla o několik řádů hůře... protože na grafice, nebo vůbec na uměleckém dojmu, tahle hra stojí a padá. Na druhé straně většina z vás asi nebude usilovat o hru "kalibru" Machinaria, třeba proto, že neznáte žádného profi malíře. Průměrně dobrá grafika tedy musí stačit. Cílem vašeho snažení o zkrácení doby herního vývoje by mělo být zjištění, jak na grafickou stránku chytře a rychle.

Extra rychlý vývoj nejenže zaručí zachování vašeho zájmu o herní projekt, zároveň také ušetří spoustu času, který je přece jen obecně potřeba k něčemu použitelnějšímu... např. není nad kvalitní, dlouhý spánek! A proto než se do vývoje pustíte, prozkoumejte důkladně všechna fóra, vývojářské blogy, hledejte tipy a finty, zkrátka pokuste se vymyslet efektivní způsob, jak na tu tvorbu vyzrát v co nejkratším čase. Taková důkladná příprava za to rozhodně stojí a ve výsledku za ni budete jen rádi.

Moc obecné? Nějakým konkrétním fintám se budu věnovat v jednom z příštích článků.

Nové zaměření blogu

2011-04-28T03:03:00.000+02:00

Jak se jednou někdo vyjádřil: psát o hrách nedává moc velký smysl, nedává, pokud za tím ovšem není něco víc. Popravdě jsem mu zprvu moc nerozuměl, vždyť o hrách se dá psát jako o čemkoliv jiném a není třeba mít pro to nějaký pořádnější důvod. Určitě bych nechtěl, aby tohle internetové místo připomínalo nihilistické doupě zla (muahahaha!), tudíž jsem se takhle zamyslel...

Casual Core má za sebou něco přes dva roky existence a já jsem vždy tak nějak usiloval o to, aby měl nějaké užší zaměření. V různých fázích existence to bylo pokaždé něco jiného. Jednou to byl blog se zaměřením na podobné články, které v té době vycházely na KK. Potom, co jsem se stal přispěvatelem na Kultuře kriplů, tohle zaměření blogu úplně ztratilo smysl. Nastoupily nějaké ty osobnější články, které jsem psával ve volných kratochvílích a sem tam nějakou tu retrospektivu a dojmy, oboje pokud nedosahovalo nějaké lepší úrovně, bylo publikováno zde a to povedenější putovalo opět na KK.

Jak jsem před nějakým časem zjistil, retrospektivní zaměření mi bohužel už kdosi vyfoukl, takže se opět nevědělo, čím bych mohl Casual Core plnit. Až teď tedy jsem si uvědomil, že nejlepší zaměření pro můj blog je herní design, o kterém se dá napsat spoustu odstavců a žádný takový blog, alespoň v českém jazyce, tady není. Čiže je vybráno. Odteď by měl blog plnit pouze a jen tento vysoce zajímavý druh obsahu. Už v minulosti jsem k němu párkrát tíhl, vida, ale pokaždé převládla snaha o vyvážený obsah, který by se dal nejlépe charakterizovat jako "prostě herní blog".

Možná za to může i můj staro-nový koníček věda, že volba dopadla takto. Kdyžtak nadávejte na ni! Budiž započata nová, doufejme daleko zajímavější, éra tohoto blogu.

ηὕρηκα!

OMG Rozjel sem Dark Seed 2!!!

2011-04-15T18:09:00.000+02:00

OMG. Po dlouhé době se mi podařilo rozjet nejlepší adventuru na světě. Zachránila mě až jakási zvláštně nastavená abandonware pirátská verze. Dark Seed 2 mám jinak samozřejmě originál. Přesněji ho mám třikrát na originálním CDčku (když se dá pořídit levně, tak prostě nejde odolat) a až tedy teď se mi to podařilo. Vivat Cyberdreams! Začátek je moc fantastickej a prostě už toho víc nenapíšu, protože následuje herní orgas. Bombáá!

zeal

Sony a hackeři

2011-04-12T15:31:00.001+02:00

Mě samého by tahle kauza hacknutí PS3ky vůbec nezajímala, ale když nám o tom ti naši žurnálisté pořád píší, tak se musím k tomu chtě nechtíc vyjádřit, abych jakože taky k tomu něco svýho řekl.

Přímo k onomu hacknutí jen to, že by bylo fajn, kdyby z toho vzešlo alespoň něco pěkného, nějaký homebrew kdyby se tvořil, jenže nic použitelného se prý stvořit nepodařilo, co jsem četl. Ale. Podařilo se vrátit Linux? Nevím, ale podle naštvanosti hackerů, co se zvou "Anonymní, ehm, Legie", to vypadá, že Linux se vrátit asi nepodařilo. Zato se ale podařilo shodit asi na dva dny nějakými primitivními útoky PSN a pár stránek poskytujících informace hráčům, a tudíž ti, co hlavně přišli na buben, byli hráči. To není žádné překvapení, protože hackeři vždy škodili především obyčejným lidem - možná i proto, že od nich nikdy nehrozila žádná reálná odveta, ale hlavně asi z důvodu, že nabourat se do takového běžného počítače bylo mnohem lehčí.

Takže... Rozhodně neschvaluju hackování PSN. Linux je mi úplně volný a kdybych si ho chtěl někdy nainstalovat, rozhodně ho nebudu nesmyslně dávat na herní konzoli, ale na PC. Jinak myslím, že kauza dopadla šťastně pro všechny strany. Hacker dostal doživotní zákaz hackovat, Sony s tímto nechala, v této době už neškodného, hackera jít a herní média si zase můžou napsat článeček navíc. Blogeři rovněž můžou sepsat nějaký pěkný text, v němž si můžou vylít srdíčko, nebo prostě napíšou pár suchých vět, kterými celou tuhletu událost shrnou.

zeal

TBL

2011-04-09T18:33:00.001+02:00

TBL ->

Sekce klasických adventur na PSN s podporou Move

2011-04-05T16:33:00.000+02:00

Před týdnem se komusi zdálo, že na PSN objevil novou a velice pozoruhodnou sekci her, která byla na Playstation Network tak důkladně ukryta, že ji bylo velice snadné přehlédnout. I jemu se to málem povedlo, kdyby mu právě neodešla baterie v ovladači. Byla tam, mezi Transformery a trailerem k novému Armored Core, sekce Classic A. Games. Kdo by to byl tušil, že ono A. znamená Adventure.

Kliknutí na sekci tlačítkem právě se nabíjejícího ovladače mu v onom momentě zvedla... ne jedno, ale obě, až mu na obličeji splynulo s vlasovým porostem zakrývajícím jeho vlnící se čelo. Výbuch emocí zalarmoval sousedy a zapnul několik auto alarmů dole na ulici. Nabídka her v této sekci totiž skrývala netušené překvapení. Skutečně jde o adventury, a to o adventury klasické, radoval se.

Indiana Jones byl proti pravidlům abecedního řazení umístěn na začátek seznamu. Za ním byly další adventurní hry od LucasArts, a jak projížděl seznamem dál do větší hloubky, náhle si uvědomil, že už chvíli projíždí hrami od Sierry. Quest, Quest, zase Quest a ten následovaný dalším Questem. Quest po Questu se dostal k Microprose a jejím adventurám, a poté následoval pád do té nejtemnější rokliny... ne doslova, ale jak jinak nazvat objevení Dark Seedu, Dark Seedu 2, Hellu, Harvestera, Maupiti Islandu, Shadow of the Comet, Bloodnetu, Psychic Detectiva a Psychic Detectiva 2, o kterém vůbec netušil, že by existoval. Náhle se mu trocha zatmělo před očima a zasekl se mu zvonek v uších.

Nevěděl, do čeho se pustit dřív. Ani cenou se nemohl řídit, vše stálo stejně, a dolar devadesát devět centů ho ani trochu nevytrhl z jeho nutkavého pocitu rychle něco z toho zahrát. Rozhodl se pro náhodnou střelu, a je dost možné, že by to jinak ani nešlo. V infu se dozvěděl, že hra podporuje Move, stejně jako ostatní tituly v sekci Classic A. Games. "Až příliš dobré na to, aby to byla skutečnost?", tázal se už podruhé sám sebe, ale tentokrát nahlas, aniž by mu to přišlo nějak divné.

Kvílení vlkodlaka na obrazovce mu oznámilo, že The Beast Within byl stažen a připraven ke spuštění. Move v ruce. Na ponoření obrazovky do tmy reagoval rozsvícením měsíčně žluté barvy, na což hra ihned odpověděla opětovným kvílením z reproduktorů. Tentokrát mnohem silnějším než před krátkou chvílí. Jako kdyby přítomnost měsíce rozpumpovala krev ve vlkodlakových žilách. V mlžném oparu stál bledý Gabriel v těsné blízkosti čínské prostitutky a dobrodružství už bylo na dosah. Stačilo namířit Move ovladač a stlačit jedinou nabídku v menu.

Byl to jeden z nejlepších herních zážitků jeho krátkého života. A už už přemýšlel, co dalšího si zahraje, a že tam byl velikánský výběr, vždyť jen projet těmi tituly dalo zabrat jeho cigaretě, která se stačila vykouřit celá až po začátek filtru, div si nespálil jazyk.

Tak pěkně děkujeme autorovi, který si přál zůstat v anonymitě, za hezký příspěvek na Casual Core.

zeal

Jak měl vypadat Bulletstorm

2011-04-04T15:07:00.000+02:00

Aneb blíží se doom FPS žánru? (mělo být tohle jako nadpis?)

Podle názvu článku to může vypadat, že tu budu psát o původních záměrech, které měli polští autoři z Epicu s Bulletstormem. Přesný obsah následujícího textu je ovšem jiný, ne úplně, ale trochu přece jen ano. Chci se tu krátce rozepsat o tom, jak měl vypadat Bulletstorm podle mých představ, které se určitě neshodují s většinou fandů FPSek - protože F.E.A.R. 2 je dle mého skromného názoru uber shit, zato Necrovision uber gold. Tak vidíte, že mám zcela jiné představy o FPS, než většina kritiků.

A abych nebyl zase tak zlý na Bulletstorm, nestavěl bych ho úplně odznova, ale jen bych "dobrousil" to, co už People Can Fly vyrobili. A první na řadu by přišly skill-pointy. Ty bych vyhodil, rozšrotoval a co by zůstalo... jestli by něco zůstalo... a dál a dál. Bulletstorm je totiž postaven na super filmovém podkladu, jehož jádro tkví v neustálém držení hráče v přesvědčení, že je účastníkem filmového dobrodružství. A pak zničehonic se na obrazovce během akce zobrazují různá číslíčka, písmenka a podobné, a tahle iluze filmu pak dostává pořádně obuškem po žebrech. Myslím ale, že by se ony skillpointy daly víceméně zapracovat do celkového mechanismu hry, ale jen tak, že by byly na první pohled neviditelné - povede se vám nějaká pěkná střela do zvlášťního místa na potvoře a ta začne mít záchvat a tudíž vy pak lepší šanci potvoru dostat, nebo získat čas, kdy je potvor okolo povícero. S tímhle souvisí další věc - zásahy jsou ve hře velkou neznámou, často pálíte a nic se neděje - pokud by se zásahy graficky projevovaly (výbornej příklad je T-1000 přijímající náboje do hrudi ve filmu T2), tak by to všechno bylo mnohem zábavnější. Takhle jen pálíte a klejete, protože z té zbraně střílíte a kde nic tu nic, a že zase vás hra otravuje s tím, že musíte vykonat po sté ten stejný skillshot, který vyhodí monstrum po sté úplně stejným způsobem do vzduchu.

Příběh, mno, ten je jak to jen říct, bohužel tam je. A jen možná by se dal napravit, kdyby v průběhu hry hrála fantastická a strhující hudba. Jinak prostředí je pěkné, snad jen bych snížil výskyt oranžové barvy, která mně osobně už v Quake 2 naháněla hrůzu, a sem tam nějakou druhou cestu skrz jinej barák, aby ten "tunel ve hře" nebyl až tak depresivní. Nakonec bych přidal ještě nějaké bezvadné nápady ze Singularity a taky Necrovisionu, když už si z něj Bulletstorm půjčuje.

zeal

Io Quest: Part 1

2011-04-02T17:53:00.000+02:00

Hopsačka z ledna roku 2007. Kdo hru pokoří, dostane velkej balík peněz! :)

Příběh: hlavní hrdina cestuje časem, aby zachránil Io, měsíc Jupitera, od zničení zlou společností Cohaagen Company. Projděte skrz deset úrovní, od jeskyní v Nevadské poušti, přes podzemní část Egypta až po futuristickou Zemi.

Link ke stažení: http://www.uloz.to/8514446/ioquest07-exe

Bohužel, devátá úroveň ve futuristické jeskyni je nedodělaná, takže ji supluje desátá, která možná, ale jen možná, nemá konec. Tak možná v nějaké příští revizi na to kouknu, pokud se najde dostatek fanoušků.

All rights reserved by Collective of Fon Studios (May their lives rest in peace).

Za oponu indie scény

2011-03-28T16:00:00.000+02:00

Je to už nějaký čas, co plánuju stvořit blbůstku, jež bude mít znaky počítačové hry. Ještě donedávna jsem si dělal přehled, jak na to za co nejmenší rozpočet, resp. za nula peněz. A teď jsem koukal i na variantu, která by něco mohla stát, např. licence herního enginu a tak. Objevil jsem některé velice šikovné prográmky, které ještě nedávno stály majlant a teď jsou, víceméně, zdarma. Pak jsem ale zapátral víc a co jsem zjistil, byl docela velký šok. Můžu potvrdit, že indie scéna je naprostým opakem demoscény, což na mě zprvu působilo depresivně, ale nakonec to asi dává smysl.

Tím opakem je myšleno to, že jakákoliv pomoc, malé rozšíření, víceméně neškodný plugin, podpůrný software, textura, tutoriál s kódem, vše stojí peníze, v jistých případech velké množství peněz. V podstatě jakákoli pomoc, která by se mi hodila, je za nějaký finanční obnos, který jako začínající vývojář prostě nemám. Zkrátka hnus. Pak se nemůže nikdo divit, že taková indie firmička zaplatí obrovské peníze za tvorbu a na nějaké větší piplání se s hrou už jí nezbude síla, a tak většinou pak její hra obsahuje maximálně jeden nápad, který je jakýmsi pomníkem toho, jaké úsilí, včetně hromady financí, firmička vydala.

Nedá se divit tomu, když herní vývojář z firmy Twisted Pixel řve na všechny strany jako prase, že jim jejich jediný nápad (který už před nimi použil někdo jiný) ukradl Capcom a pak chudáci píšící herní weby musí o téhle nebohé záležitosti psát, jaká je to hrůza, a nebohý čtenář pak pominutí smyslů autora hry Splosion Man, který do vývoje nasypal spoustu peněz, musí chápat jako velkou křivdu a sympatizovat s ním.

Vůbec se nedá divit tomu, že spousta zainteresovaných v indie scéně má chuť po krátké exkurzi rychle vycouvat a vydat se na zcela jinou karierní dráhu. Indie scéna je velký boj, stojí spoustu peněz a je dost možná plná neochotných lidí, kteří vám dokáží pomoci jen za jistý obnos. Nedejbože aby pak váš herní projekt byl trochu podobný nějakému jinému nebo stavěl na stejném nápadu.

Naštěstí je tu stále freeware scéna, která je o poznání přátelštější, je bez rizik, ale zároveň i bez jakýchkoliv záruk. Tak aspoň takhle.

zeal

GTA - Get The Auto or Get The Fuck Out

2011-03-22T22:00:00.000+01:00

V GTA mi vždy trochu vadilo, že nevsází na realističnost ve stejné míře jako na otevřenost prostředí. Člověk si u posledních dílů říká: "hmm, po grafické stránce je to vážně vymakané", takže nějaká ta realistická pravidla nějak od hry už očekává. Virtuální město k tomu přímo vybízí, aby se hra řídila realitou stanovenými pravidly. Semafory jsou bohužel jen na okrasu, pouliční lampy se ani správně nedrží u chodníku, jak by měly a dál a dál.

V tomto tak preferuji mnohem víc Midtown Madness, který se alespoň snaží... Ale co předvádí GTA, to je na vystřelení z kanónu. Zajezdil jsem si autobusem, zničil asi půlku čtvrtě a přejel několik lidí. Pak na místo, kde mi chvíli trvalo, než jsem vycouval, přijela sanitka. Tu jsem čmajzl, jak jinak, co jiného v téhle hře taky dělat, a ujížděl napříč neznámým nástrahám velkoměsta. U stánku s koblihama jsem vystoupil, zbaštil jednu, zkopal otravu, obral ho o peníze, udělal mastnej flek z prodavače koblih, nasedl do sanitky a udělal jsem trochu nepořádek na silnici, kde mě po chvilce dopadli konečně poldové a zastřelili mě, když jsem jim dal najevo, že mě živýho nedostanou. Ráno druhého dne odcházím z nemocnice, před kterou se rozhodnu napadnout chlápka, kterej tam tak nervózně popocházel. Jenže to už se do bitky přichomítl někdo druhý a situace vypadala takto: já masím chlápka, novej týpek masí kudlou zezadu mě. Za moment přijíždí policie, poldové vystupují z vozidla a jeden z nich kráčí ke mně se zdviženou zbraní. Dávám si automaticky ruce za hlavu... chlápek, co mě řezal zezadu kudlou, ještě za přítomnosti policie, spokojeně kudlu zasouvá za pásek a poklidně odchází kamsi pryč. Asi zpátky do ghetta.

GTA bude vymakané teprve až v něm nebudou podobné nedotaženosti těžkého kalibru - konkrétně předposlední věta předchozího odstavce. Možná ale chtít brilantně dotaženou hru od Rockstaru je bláhové, a nakonec GTA nikdy nebylo simulátorem města jako spíš simulátorem zloděje aut, který nikdy neusiloval o to, být realistickou hrou. Vždyť poldům se vždy dá ujet tak, že si v garáži přestříkáte barvu auta. Tak aspoň ty semafory, kdyby ty k něčemu byly. Takhle tam pomalu ani nemusí být pruhy na silnici, i ten chodník slouží dobře jako průjezdná cesta, když tam zrovna nejdou žádní chodci. Huh, no ale možná jsem si vybral ke hraní špatnou hru. Měl jsem asi přece jen zahrát tu Castlvanii.

zeal

Databaze her rocks!

2011-03-17T18:05:00.000+01:00

Ještě předtím, než jsem se dozvěděl o spoustě skvělých stránek na internetu zaměřujících se na žvatlání nebo epické povídání o hrách, vždy jsem tajně doufal, že tam, kdesi v kyberprostoru, existuje místečko s velkou databází a spoustou přívětivých uživatelů oné databáze. První takovou databází her, na kterou jsem se až ujeveně díval, byl Gamespot, na který jsem chodil bezmála nějaký ten rok.

Dlouhý příběh zkrátíme a pak, v roce 2008 jsem objevil databaze-her.cz a co se nestalo, už jsem na žádnou jinou databázi nepřešel a zůstal tam. Její, určitě ne fantastický, ale skvělý určitě, systém bodování komentářů dává jednomu pravou motivaci něco zplodit, textového a plně vystihujícího mého pohledu k onému hernímu kousku mou osobou zahraného, eeerrrmh.

Databáze databaze-her je stále ve stavu, který není zdaleka ideální. Chybí tam spousta her. Grafika je omšelá a taková lehce... řekněme základní. Chybí třeba tohle a nebo tohleto. A zaměřuje se jen na PC. Kdo dnes hraje jen na PC? Zkráceně řečeno: k dokonalosti toho chybí spousta. To ano, ale je to místo, na kterém je radost se, ať už přímo nebo nepřímo, podílet. Názory na hry jsou často použitelnější než z oficiálních recenzí, a občas, ale ne tak často, vás nějaký názor dožene za hranice šílenství. Rovnováha ale zůstává. Pokud na databazi-her ještě nejste, přijďte a uvidíte, že i na českém netu existují fajn místa, která stojí za to, nejen navštěvovat pravidelně, ale i podílet se na nich.

zeal

GoG! Vlastně Messiah!

2011-03-12T03:55:00.000+01:00

Konečně se mi podařilo rozjet Messiaha. Tuhle zajímavou hru se mi nepodařilo nikdy předtím spustit, byť v době jejího uvedení, tj. asi rok 2000, mi ji nikdo neupirátil, takže jsem ji zkoušel rozjet až na XP-čkách a na těch se, jak víme, některé hry nerozjedou, ani kdybyste se třikrát pokrájeli a v tom stavu volali na Microsoft hot-linku.

A jaký ten Messiah tedy je? Dobrý, dobrý, jen pár věcí na něm kazí ten krásný dojem skvělého zapomenutého klenotu od těch Shiny, co ukovali MDK-je. Low-life charakter textur kazí první dojem, pohyb postavičky druhý a nešikovné zaměřování nepřátel třetí. Ještěže je tam Bob a tudíž nejoriginálnější postavička v hlavní úloze 3D akční počítačové hry vůbec. Bob je malý andílek seslaný z obláčků za jedním účelem - aby se postaral o pár menších problémů, které tam někdo vytvořil... Jak už asi tušíte, problémy se budou řešit násilím - však by to jinak nebyla akční hra -, ale ne pěstmi! Na to je má Bob až příliš malinké a vůbec... proč si špinit ruce, když si je může ušpinit někdo jiný, a tak se Bob zmocňuje prvního, zdá se, že úplně mrtvého, těla, které sice ještě před chvílí žilo, ale Bob má štěstí, že v momentě začátku hry je mu plně k dispozici.

Padne mu. Jakoby mu už odedávna patřilo.

Nejdřív se hráč dozvídá, že odpalování krabic, jež se odehraje vždy po vložení ruky do otvoru k tomu určenému, mu dopomůže ke zbraním a také, logicky, k nábojům. Proběhne přestřelka a pak další, ale to už jich je proti Bobovi víc. A tam mi hra spadla. Žádné prásk, bum nebo tak z reproduktorů - prostě ladný pád do XP-ček, jako kdyby mi hra chtěla sdělit: nestojím za to, běž si zahrát nějakou lepší, nějakou, která nepadá a neudělal ji ten strašný pán, který má na starosti herní odpad Enter the Matrix. No, zkusím ji dát ještě jednou, a tentokrát když všechno ostatní povypínám, tak by snad nemusela spadnout skoro na začátku.

Druhé dojmy "incoming"?

zeal

Jaká cena je ta správná?

2011-03-05T02:57:00.000+01:00

Z festivalu Cinema Mundi jsem si na chvilku skočil do Game. Podívat se, co bych si ten den byl býval mohl pořídit, kdybych si ovšem vzal víc peněz. Preowned konzolová sekce je moje oblíbená, ba nejoblíbenější ze všech regálů v obchodě a já se u ní zastavím vždy, ani jednou ji nevynechám.

Rozdíl mezi novou hrou a tou, která už byla owned, je jeden jediný - hra už byla fyzicky v jiném přístroji. Jinak je povrch disku čistý jako okno v kanceláři Billa Gatese - ještě před dodáním na prodejnu dodatečně vyčištěná přístrojem k tomu určeným. Není tedy důvod kupovat novou, když je preowned identická. Jediný důvod proč sáhnout hluboko do kapsy je snad jen koupě za účelem darování někomu, koho baví roztrhávat průhledné obaly.

Hry v tomto regále, hry určené hráčům, kteří nechtějí vyhazovat zbytečně víc, než je zdrávo, jsou v cenové relaci od 200 do zhruba 1000. Najdou se tam i levnější, ale to jsou vyloženě jen sporty a podobné "neprodávající se" žánry, a samozřejmě i dražší, které už je lepší si koupit s průhledným obalem, protože stovka navíc už v cenové hladině 1800-2000 nikoho nevytrhne.

Přemýšlím celkem o Borderlands za 390, ale tam ještě váhám, protože nerozehraných stříleček mám přece několik a kupovat teď hned další by asi nebyla dobrá investice - kdoví kdy bych se k těm Borderlands dostal. Pak mám poměrně dost spadeno na X-blades, už docela dlouho, a cena nechce klesnout z 690 níž. A přitom se začala prodávat snad ještě před Mass Effectem a Dragon Age, které oboje stihnuly klesnout z ceny 1500 na zhruba 200 Kč.

Osobně onu hranici "slečno, kupuji!" vidím kolem 250 Kč. K této sumě pomale klesá většina her, ovšem až příliš pomalu na můj vkus a přitom se za tu dobu na pulty obchodů dostane tolik her, tolik jich jde s cenou dolů, že si často říkám, proč jen ti prodejci nejdou s počáteční cenou níž. Je mi ale jasný, že prodejci jsou raději, když si málo lidí koupí předražené tituly, než kdyby si spousta lidí koupila levnou hru. Podivné.... ale prostě to tak je.

zeal

Kam s herními nápady #2

2011-03-04T02:22:00.000+01:00

Včera mě napadl výbornej nápad na logickou 3D hru, respektive na First Person puzzle hru ve 3D prostoru. Jsem si vědom toho, že už jen díky tomuto žánrovému zařazení může být moje hra obviňována z vykrádání Half-Life 2, popř. Garyho módu anebo fackována médii za přílišnou podobnost s Portal. Její koncept je přesto geniální, dle mého pohledu, a uskutečnil-li bych tento projekt, věřím, že by si své fandy našel. Dokonce až takové fanoušky, kteří by mi chtěli za hru poslat cinkáčky na Paypal účet. Bohužel programátor, se kterým bych mohl v blízké budoucnosti spolupracovat, momentálně nemá čas a až ho mít bude, zcela jistě bude nejdřív chtít zkusit něco osvědčeného, než bude vůbec uvažovat o tom, nacpat svůj kód do něčeho neotřelého.

A zatímco jeden nápad mi teď odpočívá v bloku, je dost možné, že dříve nebo později se objeví další, také podobně skvělý. Co s tím? Ještě minulý rok bych uvažoval o tom, že bych je tu postupně začal publikovat. Jenže, to jsem si ještě neuvědomil, že pokud mám vskutku originální nápad, nejlepší je se o něm nikde nezmiňovat, protože v dnešní době browserových translátorů jeden neví, kdo může o mém nápadu číst, a posléze ho ukrást, a hůř, pokládat za nápad svůj vlastní.

Tímto ale rozhodně neuzavírám kapitolu gamedesignu na svém blogu, to určitě ne. O herních mechanikách tu hodlám psát i nadále, pokud se dostaví nálada a také příznivé podmínky. A vůbec o možnostech, kam by mohly hry směřovat, je bezpečné psát. Proč? Nejde o konkrétní nápad, a často jde o myšlenku takového rozměru, že to indie vývojář prostě neukradne, protože to bude nad jeho síly. Příklad takového článku: Dynamický příběh ve hrách.

zeal

Ke Score tématu

2011-03-02T17:56:00.000+01:00

Nedávno jsem si pořídil adventuru ~~Posel Smrti 2~~ Simon the Sorcerer 4, a k tomu jsem dostal nové číslo časopisu Score. Řekl jsem si, že nakouknu dovnitř... a tam článek, no přímo téma. Tématický článek o tom, co číst v mezidobí, mezi vydáním starého, už ošuntělého Score a toho zbrusu nového, které ještě nevyjelo z tiskárny. Tak bezva, konečně nějaké zajímavé počtení.

Jaký to byl šok, když jsem mezi tipy nenašel ani jeden český web, blog, či cokoliv (výjimkou budiž osobní stránka bývalého šéfredaktora), a ještě větší šok, když jsem se dozvěděl, že mám číst zahraniční webstránky - takové ty zdroje informací, které jsou svojí aktuálností před papírovým Score o míli napřed. To je mi ale vážně podivné. Neznám opravdu nikoho, kdo si kupuje herní papírové časopisy a chodí na zahraniční weby. Vlastně neznám nikoho, kdo umí pořádně anglicky a kupuje si papírové herní čtivo. Dobrá, téma se zabývá těmito stránkami právě proto, že tyhle zahraniční zdroje nikdo ze čtenářské cílovky nezná. Co to znamená, nejspíš to, že Score na svých stránkách vyjmenovalo několik anglicky psaných webů, které si běžný čtenář Score jen stěží přečte.

V části, kde jsou zmíněné "blogy", bych (ještě než jsem se dozvěděl, že tam nic z česky psaných webů není) očekával například Kulturu kriplů, Angry player, Deník nespokojeného hráče, snad i TBL, a možná ještě nějaký (ale tenhle můj zcela určitě ne). Další článek věnovaný herním blogům uveřejněný třeba hned v dalším čísle, nebo v čísle s příští kvalitní originálkou, asi nelze očekávat. A to je škoda.

zeal

Ještě k Bulletstorm

2011-02-28T17:59:00.000+01:00

Snad největší překvapení bylo, když jsem zjistil, že nejde o humornou akci ála Duke Nukem. Bulletstorm je víceméně vážná, ale dějově ani trochu chytrá, interaktivní podívaná, kterou trailery chtěly ukázat v naprosto jiném světle: šílená akce, kde napichujete každou chvíli někoho na kaktus za super hlášek hlavního hrdiny a za super dunivé hudby od Nine Inch Shnails a přitom řvete, jak jste neřvali od dob Duke Nukem 3D. A přitom nedostanete nic jiného, než Painkiller smíchaný s Necrovision.

Rozejděte se, není tu nic k vidění, nejspíš měl znít propagační slogan ke hře. Ani těch hlášek tam není tolik, dokonce ani mimozemšťanská brutalita, se kterou by měli být spokojeni něměčtí cenzoři, není taková, jak to televizní média popisují. Bublina splaskla... dalšímu hypeu Epic Games uvěří už jen málokdo.

Zbytek dojmů je tady.

zeal

Kde bychom byli bez chodiček

2011-02-25T01:29:00.000+01:00

V časech herního starověku až středověku se objevila velká spousta nových herních žánrů. Od casual hříček, přes 3D střílečky až po takzvané mystovky, adventury z našeho pohledu. Vůbec nejdůležitější byly asi chodičky, díky nimž existuje dnes žánr "third-person action frenetic shoot 'em all 'cause they bleed".

Můj oblíbený hrdina byl Harry. Voják s kupou svalů, plamenometem, jehož plamen nepřátele dokázal spálit až na uhlík, a s výborným jet-packem, který se hodil, no, skoro pořád. Je dost možné, že zachraňoval dívky od chapadlovitých monster ještě dřív než Duke Nukem. Mezi další moje oblíbené lidské hrdiny patří Jill, dívka z džungle a to z prostého důvodu - lepší skákačku v shareware odpadu bylo těžko pohledat, a to včetně onoho přeslavného Duka. Ten byl dobrý a vůbec sympaťák, ale na Jill zdaleka neměl. Jedna z nejlepších chodičko-mlátiček byl Indiana Jones. Šlo o hru, v níž jsem byl velice špatný... a tak jsem raději koukal na monitor, když Indyho hrál (chodičko-RH-pozitivní) kamarád, kterému to šlo skoro od ruky a já tak viděl velkou část hry a i to jeho zápolení se na mě částečně přelévalo, takže jsem měl skoro pocit, jako kdybych to hrál já. Z dalších postav musím jmenovat Ricka Dangerouse - tvrďák posílající mobilní bomby mě dostal na dlouhou dobu. Hra byla velice propracovaná co se týče variability činností - tuhle skočit, podlézt, poslat bombu, vyšplhat po žebříku, vyhnout se letícímu laseru, zastřelit záškodníka a v přesném načasování. Hrdinové obývající jiné období - tam mi padl do oka, resp. hra se mi zalíbila, gladiátor z Gods. A to tak hodně, že jsem ho musel provést až na úplný konec... kde se mi parchant odvděčil tím, že se mu zachtělo projít hru ještě jednou. Další byl Risky, bojovník z lesů, který sice často umíral, ale nějakým zvráceným způsobem mi to bylo jedno a chtěl jsem se i přesto dostat dál. Princ z Persie je myslím předvídatelná volba, takže toho jsem si schoval pěkně na konec. Kdo mi tu ještě schází? Já věděl, že jsem zapomněl na někoho důležitého. Na Prehistorika, na něho se přece nezapomíná!

Z ostatních tvorů se mi zapsal do paměti kosmonaut Captain Comic, jehož odrhávačku jsem dodnes nedokázal vymýtit z hlavy. Mám takový pocit, že Comic byl vůbec první skákačkou, kterou jsem kdy u kamaráda s počítačem viděl. I když tam si nejsem úplně jist - mohl to být Princ... jak to bylo přesně, to už se asi nikdy nedozvím. Každopádně, Comic na mě udělal DOJEM. Ze zvířecí říše nejde nezmínit lišáka Foxe. Skákání na odpadkové koše a možnost sbírat a házet neužitečné věci na zle vypadající chodce, na to se jen tak nezapomíná. Skvělý byl Jazz, akční králík. Co se mi vrylo do paměti, byly především výborně vymyšlené úrovně. Metalový mutant jako borec na konec. Nejskvělejší atmosféra u chodiček vůbec!

Pokud se někdo už ptá, protože vidí, že článek nepokračuje, KDE JE MARIO?!!, na to je odpověď jednoduchá: o Mariovi se tady v tom článku psát nebude, protože jsem NES nikdy nevlastnil. To stejné Sonic a Donkey a další stvůry. Je mi jasné, že honem, co tento článek pošlu na Casual Core, tak se mi vybaví další, a další skákačky, které jsem vlastnil a hrál, div se mi neroztavil filtr na televizním monitoru, ale to už bude pozdě. Takže Barb-bárien a já chcu trpaslíka, jinak nebudu hrát. Ehm. :)

zeal

PS. Tohle bylo taky hodně fajn.

Minikomentáře #4

2011-02-21T18:06:00.000+01:00

Po internetu se šířily nadšené titulky: videoherní hudba vyhrála Grammy. Konečně! Pak se přišlo na to, že skladba by vyhrála i kdyby u žádné hry nebyla. Stále se ale nepřišlo na to, že Grammy není prestižní cena.

Na Games.cz se píše: "Geohot na svém webu shromáždil od fanoušků finanční příspěvky, které mu pomohou v právním boji proti Sony." Tak on to přece jen dělal pro peníze.

Telltale chtějí vzkřísit sérii King's Quest, kterou už ale stihl vzkřísit někdo jiný. Poslední oficiální King's Quest ve 3D byla docela hrůza - a Telltale má prostředky udělat hru ještě hrůznější.

Zrušení Mirror's Edge 2 se dá interpretovat i pozitivně: pro EA je tato značka stále důležitá. Zřejmě ne až tak důležitá.

Gran Turismo 5 je podle čísel nejprodávanější hrou v historii PS3. Stále ale má co dohánět - na Halo 3 mu zbývá prodat 2 miliony kopií.

zeal

Seriál o tvorbě hudby: úvod

2011-02-20T19:59:00.000+01:00

Co takový článek dělá na čistě herní stránce, asi si říká vaše druhé já. A já na to hned, že jde o velmi podobnou činnost jako je vytváření hry. Hudba je samozřejmě daleko svobodnější - jelikož nejde výhradně jen o produkt určený do obchodů. Její tvorba má ale podobné hnáty a víceméně i hranice, jež mají své specifické znaky a svou logiku. Prostředkem budiž program, do něhož pan strůjce fláká noty, akordy a vůbec vše, co dobře zvučí a co se dobře poslouchá, podobně jako...

Stejně jako herní vývojář tak i hudebník po nějakém čase stráveném s hudebním programem ví, co funguje a co rozhodně nejde dohromady. Časem tahleta pravidla, na která přichází buďto sám nebo z textů povalujících se na internetové síti, začínají utvářet jeho vlastní pohled na to, o čem hudba vlastně je. Jak do ní hudebník proniká stále víc a víc, vzdaluje se od toho klasického posluchače, jímž byl "předtím", a tvorba tak pro něj postupně už není jen o tom původním cíli, napsat pár skladeb, právě je stále více o tom zabývání se oním procesem víc do hloubky. Hledá svůj vlastní zvuk.

Jaké jsou největší rozdíly mezi tvorbou hudby a her? Potřeba publika je mnohem nižší u hudby než u her, kde je potřeba hráče vyloženě klíčová. Pravidla mají mnohem větší význam u tvorby her, kde jde říct, že je něco pokažené, než u hudby, kde "to může znít jak chce, ale téměř nikdy to není špatně". Konzumenti vytvářejí podobu výsledné hry oproti hudbě, kde o podobě rozhodne ze sta procent její tvůrce.

No, jako úvod to myslím stačí. Příště to snad bude srozumitelnější.

zeal

Co všechno se dá považovat za retro?

2011-02-12T15:04:00.000+01:00

Co znamená retro? Něco, co je překonané. Otázkou je, jestli pouze po technologické stránce. Osmibitová grafika je retro. To proto, že dnes díky moderním technologiím můžeme v pohodě kreslit ve 32 bitové hloubce barev a ve vysokém rozlišení, a není proto důvod se omezovat menší paletou.

Avšak...

Panáček, který běží ze strany na stranu a sbírá body je retro. Míček, co létá z jedné strany hřiště na druhou je retro. Skupinka dobrodruhů putující jeskyní a zabíjející potvory je retro. Tyhle a jistě ještě celá řada dalších příkladů existovaly kdysi dávno, avšak ještě dnes se s nimi setkáváme, což by mělo být krajně podezřelé, nebýt jednoho detailu. Nové použití starého nápadu způsobí, že už se o retro nejedná.

A taky...

Některé postupy, či nápady, které se už objevily v minulosti, nemusí spadat pod retro, pokud ovšem předstihly svoji dobu. Pokud se používají v nezměněné podobě a přitom působí stále moderně, tak není důvod je označovat za retro.

To je ňák složitý...

Každý má nějakou představu o retru. Pro někoho to je kostičkovaná grafika, pro druhé cokoliv, co existovalo před více než cca deseti lety. Pro dalšího je to jen prázdné slovo, kterým se ohání lidé, kteří chtějí pokrok za každou cenu - takoví se od retra chtějí co nejvíc vzdálit, třebaže výsledek je pak ve skutečnosti mnohem horší (3D font zasazený jakoby do prostoru).

Někdy je zapojení retra do moderního celku dobrá věc. Může to působit svěže... A občas je prostě fajn vzít nějaké retro a přetvořit ho v úplně novou věc, jak to ostatně funguje u spousty nápadů.

Návrat retra ve hře 3D Dot Game Heroes, kde je vše postaveno z velkých pixelů.

Na retru je fajn, že není automaticky špatné. Může se stát třeba tohle: dostanete se k videohrám, resp. k jejich tvorbě, až teď a stvoříte bez ohledu na vaši neznalost herní historie něco, co silně připomíná grafiku z osmibitů a přitom nebylo ani zdaleka vaším záměrem skládat poctu těmto "herním vykopávkám". Naštěstí existuje cosi jako umělecký záměr - který vás zachrání (až na specifické výjimky) téměř vždy.

Retro je zkrátka cokoliv, co už vyšlo z módy - např. hudba 80. let -, zároveň to však neznamená, že se to v jakékoliv obdobě už nemůže časem vrátit. Podmínkou ovšem je, že to musí stále fungovat.

zeal

2. výročí Casual Core

2011-02-10T16:18:00.000+01:00

Už jsou to dva roky, co jsem se rozhodl psát, původně pokusný, blog o hrách a fakt, že to vydrželo, s občasnými přestávkami, tak dlouho, si jistě zaslouží samostatný článeček a pomyslnou fanfáru.

Celkově vzato jsem spokojen se stavem, v jakém se Casual Core momentálně nachází, tj. že jde stále o ten malý sympatický blog, na který občas zavítají čtenáři. Pokud mi vydrží slina, budu se snažit tohle místo updateovat tak často, jak jen to bude možné.

A ještě k důvodům, proč bude Casual Core i nadále připojen k elektrické síti: jaký jiný blog si dovolí kritizovat herní molochy jako EA a Activision, jaký jiný blog si dovolí "házet špínu" na české herní časopisy Score a Level, jaký jiný blog chystá kritiku Games.cz, Eurogameru a Hreje a nakonec, jaký jiný blog má tak velký záběr, že si na své přijde ale opravdu úplně každý?

Zajímavé články přibudou již brzy. Spousta jich je rozepsaných a vůbec myslím, že se má čtenář Casual Core nač těšit.

zeal

BAF!

2011-02-05T03:14:00.000+01:00

Kartáček na zuby mám zabalenej. Můžu vyrazit do Egypta.

zeal