středa 22. srpna 2012

Zánik Levelu: Dá se mu zabránit?

Co jsem si přečetl informaci o aktuálním nákladu dříve toliko zbožšťovaného časopisu Level z této stránky, první pocit, co se u mě dostavil, bylo zhrození. Krátce následované úlevou, kterou vystřídalo zhrození. Fakta: Časopis si ze stánků koupí už jen 2372 lidí a tohle číslo je už tak malé, že je na místě bít na poplach. Ale naštěstí nejde o nic život ohrožujícího - jde jenom o časopis -, tudíž žádné mnichy na kopcích zuřivo bijící na poplach nikdo z nás neuslyší.

Když jsem tu posledně zmiňoval čísla, s jakými operovali prodejci Levelu, byl jsem někde u čísla 7 a půl tisíce, a to bylo asi před dvěma léty, pokud se mé informační zdroje nemýlí. Podle výpočtů by tohle mohlo - a podle statistik mělo (!) - znamenat, že se Level za pouhý rok odporoučí na tiskařské smetiště.

Nebo snad je ještě šance na odvrácení katastrofy?

Důvod, proč se tak neodvratně náklad časopisu sunul - a momentálně stále sune - ke dnu, byla jednoznačně cena, nad kterou se chtělo nejednomu fanouškovi videoher zvracet. Redakce tento fakt odmítala zhruba jeden celý rok (nechce se mi dohledávat), po který časopis prodávala za 260 krvavých korun. To se samozřejmě promítlo na rychlosti, jakou náklad za oněch asi dvanáct měsíců zeštíhlil. Teď ale podle výše linkovaného článku by měla cena poskočit o celých šedesát korun dolů a tím by mělo být konci Levelu zabráněno. Nebo si to alespoň myslí redakce Levelu. Říkám si, dlouho jsem ho nekoupil a za dvě sta bych popřemýšlel, jestli koupit, což je významný pokrok od rázného nikoli. Je tu šance, že bych si Level opět po strašně dlouhé době koupil, když už se bude prodávat "jen za trochu dražší cenu", nakonec docela by mě zajímalo jestli se odposledně v něčem časopis zlepšil, či zda se posunul někam úplně jinam.

A když už tedy stojí oněch přijatelných 200 Kč, o čem by měl Level psát, abych si ho pořizoval každý měsíc? Jednoznačně o hrách na herní konzole. Ty mě ostatně zajímají ze všeho nejvíc. Vedle velkého pokrytí všeho konzolového bych si rád přečetl i o obskuritách, které velké herní weby ignorují. Myslím si, že by se mělo psát i o hrách na minulou generaci konzolí, které se stále dají pořídit v obchodech. A rozhodně by se měl soustředit ve větším než malém množství na čtenáře. Bylo by naprosto skvělé, kdyby se podařil najít způsob, jak značnou měrou zapojit čtenáře do tvorby samotného časopisu. V tomto je, podle mého názoru, onen jakýsi recept na úspěch, od něhož se Level každý měsíc pomalu, ale jistě vzdaluje.

Tak a teď honem rychle hrát Uncharted 2!!

zeal

středa 8. srpna 2012

Demon's Souls jako droga


Demon's Souls jsem si prvně zahrál teprve před několika dny. Nejvíce za to může fakt, že tento herní titul nebyl dostupný v obchodech, natož dostupný za správnou cenu. A jelikož ho už moje PS3 dostatečně protočila ve své čtečce Blu-ray, můžu zde sesumírovat, jak se mi tedy tento jistě všemi už dohraný výtvor z roku 2009 pozdává: bez všech pochybností můžu napsat, že je to hra, kvůli které se vyplatí koupě PS3. Pro ty méně majetné, či PC hráče, tu naštěstí (?) stále existuje řešení v podobě Dark Souls, kterážto hra je údajně vylepšený klon v tomto článku diskutovaného titulu. Nakolik je Demon's Souls jiné od jeho volného pokračování netuším, jisté je však jedno: po dohrání si ho pořizuji, protože v případě Démonů jde o herní drogu, takovou, která se musí často doplňovat do organismu, jinak přijde šok v podobě návratu do mrazivé reality, která směřuje cestou bezdotykového hraní na drahém mobilu.

A teď k záporům této jinak úžasně zpracované hry. Už na začátku jsem zaznamenal jisté problémy s kamerou, resp. s ovládáním, popř. s obojím. Demon's Souls je nesmlouvavé a tvrdě punishuje prohřešky, které by se daly shrnout jako lemplovské hraní. Je to prý nejtěžší hra této generace konzolí a já tomu vcelku i věřím. Musím ale dodat, že za velké procento obtížnosti, obávám se, může nedokonalé ovládání, či kamera, a vlastně obojí najednou. Mít obtíže s umístěním svého rytíře před jiného rytíře, protože program reaguje nanejvýš přesně na vaše prstíky, je prostě a jednoduše opruz a designérská chyba v jednom. Stává se to celkem často, ale naštěstí se tomu dá s trochou zkušeností víceméně vyhnout, když se na svoje počínání - tedy prsty na analozích versus mega citlivá fyzika na obrazovce - hezky soustředíte. Někdy se to nepovede, ale holt takový už je... Demon's Souls.

Takže co na Demon's Souls vyzdvihnu? Téměř vše, protože jak už jsem naznal, či spíše vyartikuloval přímo v názvu článku, tato hra je herní droga a to znamená, že obsahuje vše, co může hráč jen od hry chtít, zvláště hledá-li mlátičku ve středověkém prostředí. Popisovat ji tu nebudu, to už udělali jiní, mnohem ostřílenější blogeři, redaktoři a jiní pisatelé věnující se psaní o hrách. A já bych se tu jinak obíral o čas, který můžu investovat třeba do hraní Demon's Souls (*wink^).

zeal

sobota 4. srpna 2012

Race for the White House dojmy

Jaké to je být prezidentem Spojených států amerických, tak na takovou hru si ještě počkáme. Dnešní kousek, o kterém se tu kratičko rozepíšu, nabízí hráčům šanci, jak se k takovému prezidentování dostat. A že ta cestička není až tak lehká, o tom se přesvědčíte, pořídíte-li si Race for the White House. Vlastně, co to píšu... Cesta k prezidentskému postu je lehká. To asi není takové překvapení, protože cílovka tohoto herního kousku není hardcore hráč, nýbrž přesný opak.

Na začátku si volíte, za jakou stranu budete hrát. Buďto za levici nebo pravici. Já si zvolil levici, protože demokraté jsou mi přece jen o trošku sympatičtější než republikáni a navíc mi přišlo zábavné, zahrát si za Obamu. Ten je tu sice pojmenovaný jako Jack Ohama (otázka je proč), ale je to jasný Obama už jen proto, že ho namlouvá dabér "obamovým" hlasem a vůbec je ve hře několik dalších nápověd, které ale nebyly třeba, jelikož už ta podoba a hlas je více než jasný důkaz o tom, že herní tvůrci používají Baracka Obamu jako hlavního kandidáta demokratické strany. Tak...

O Race for the White House se dá napsat, že je to asi simulátor. Také se dá o něm říct, že má blíže k deskovce než ke skutečnému simulátoru, třeba už jen proto, že se hraje na tahy, a ty navíc neprobíhají ve skutečném čase. Máte na výběr několik variant, jak si naklonit voliče. První a asi nejčastější, je jezdit po státech - resp. posílat obrázek svého kandidáta po mapě USA - a tam se vyjadřovat k aktuálním tématům, a to tak, že vždy vyberete z nějaké nabídky možných vyjádření a vpravíte ji stlačením jediného tlačítka. Poté se objeví filmeček, kde vymodelovaný Obama (vlastně Ohama) má nějaký neskutečně nudný proslov - na druhou stranu nudný jen pro vás, protože voliči se rozhodně u takového proslovu nenudí a naopak vás volí, když vyberete zrovna ten, který v onom státě podle struktury obyvatelstva funguje nejlépe. Naštěstí se dá rychle vypnout. Abyste zjistili, co platí na voliče jakého státu, je třeba projít a pročíst si civilopedii a ještě lepší možnost je, volit odpovědi podle toho, co vám přijde jako "správné" - na to, co je "správné" ostatně voliči slyší nejlépe (aby ne) a je úplně jedno, jak jsou ony sliby nerealizovatelné a pod. Protože co je před volbami a co po nich, to jsou dvě rozdílné strany jedné mince. Pokud spadáte do malého procenta hráčů, kteří nerozeznají dobré od špatného, u každé odpovědi jsou vám (pro jistotu, jeden nikdy neví!) k dispozici obrázky se smajlíky. Netřeba Alberta Einsteina k tomu, abyste zjistili, že větší počet smějících se smajlíků vám zaručí křeslo prezidenta Spojených států amerických.

Krom činnosti do detailu popsané v předchozím odstavci ještě můžete ve volbách podvádět. Občas se s vámi spojí tajný agent a nabídne vám, že vašemu protivníkovi zlomí nohy za nějaký ten tisíc, ale spíše telefonicky nahlásí bombu, takže v onom státě toho dne váš republikánský kolega nevystoupí nebo ho zapletou do sexuálního skandálu - jak se to ostatně dělá v reálu -, a tím mu trochu klesnou preference. Na podvody mi nikdy nepřišli, tak nevím... podle mě to potřetí už mělo být podezřelé. Nakonec tohle není skutečný simulátor.

Málem jsem zapomněl na televizní debaty. Ty probíhají stejně jako proslovy, takže opět vybíráte jedno z témat, která zajímají americké voliče a jediný rozdíl tady je v tom, že musíte zvolit populárnější odpověď než protivník. Výherce se pak usmívá a poražený se mračí. Po jedné z televizních debat vám buď trochu klesnou preference, nebo - šok! - stoupnou.

Ještě si můžete za peníze sponzorů zaplatit reklamní kampaň. Po zaplacení automaticky stoupají preference. Jsou tu čtyři druhy reklam. Platil jsem všechny. Poslední půlhodinu jsem díky tomuto měl asi pět set (bodů?) a protivník se posunoval po mapě s nula (!) body, a já se začal nudit. Kdo by čekal, že po získání hlasů od VŠECH občanů USA, hra okamžitě skončí ve váš prospěch, šeredně by se mýlil.

Hraní je velmi stereotypní už po desáté minutě, kdy už není co objevovat. Díky absentující psychologii voličů tu neexistuje sebemenší prvek napětí či nějaká ta náhoda, která by vám trošku zavařila. Jakmile přijdete na správný způsob krmení občanů absurdními sliby, máte vyhráno. Problém je, že k vítěznému cíli musíte onu výherní formuli opakovat dokola až po den, kdy dojde k vyhlášení vítěze, a to nějakou hodinku trvá.

Až když dojde k převzetí Bílého domu, teprve pak vám dojde, jakého blbého nesmyslu jste právě byli spolupachateli. Hra mi sice dala nějaké ty informace o prezidentské kampani, jak to asi probíhá, co to obnáší a kolik to vše stojí, a co, proč a kolik a tak podobně. Námět mě zaujal, ale nemůžu jinak, než hodnotit velmi nízko. Zábava to je asi tak na pět minut, po nichž už nic nového k hráči do pokoje nepřijde, a já nechápu, jak jsem u toho zůstal tak dlouho. Na konci jsem byl na sebe tak naštvaný, že jsem si ani neposlal na Facebook vítěznou fotku usmívajícího se prezidenta v oválné pracovně se svým jménem na rámečku a hru jsem odeslal zpátky vydavateli. Naštěstí bylo možné požádat o refund, dokonce velmi snadně. A já mohl konečně jít spát.

zeal