Komentář: Proč na recenzích nezáleží a nikdy nezáleželo

Z dětství si pamatuju, že mě při prohlížení herních časopisů vždy nejvíc zajímaly obrázky. Až potom to bylo číslo, tedy skóre, jaké hra dostala a text jsem četl jen v případech, že mě hra dostatečně zaujala z oněch obrázků. Vizuální stránka mi totiž už na první pohled vysvětlila jednak to, o čem hra je, ale také další informace: o jaký typ hry jde nebo nakolik krvavá hra je. No schválně, pokud by na dvou, čtyřech až šesti stranách byly jen screenshoty ze hry, nejspíš bych si udělal, s přispěním výsledného skóre, o hře naprosto stejný obrázek, jako kdybych si přečetl horu textu píšící o této hře. Tedy jde o první argument hovořící proti recenzím.

Kdysi před delší dobou jsem psával o filmech a tedy mám určitou představu o tom, co recenze je, jak má vypadat a také to, že její vyznění zcela stojí na tom, jak dobře se, s nadsázkou řečeno, vyspím. On je opravdu velký rozdíl v tom, zda recenzujete film od vašeho oblíbeného režiséra anebo od režiséra, kterého nenávidíte. Může jít o dva stejně kvalitní filmy, ale vždy lépe ohodnotíte ten od vašeho oblíbence. A projde vám to: Stejně to nikdo nepozná! U filmu nebo u hry se vždy dá argumenty cokoliv vynést do nebe nebo potopit, a to proto, že ony argumenty budou solidní. I ta největší hrubka se dá nějak obhájit, a ten nejlepší lesk poplivat. Jde o to přesvědčit vaše čtenáře a to je velmi jednoduché, protože vám věří. Je pak velmi jednoduché tuto důvěru zničit, napíšete-li dvě recenze na stejný film, kde ho v jedné poplivete a ve druhé vynesete do nebe. Jde o argument číslo dva.

Herní periodika potřebují ke svému přežití dobrý vztah s firmami, které hry vydávají nebo je publikují. Tento vztah lze zpřetrhat jedinou nešťastnou recenzí (Kane and Lynch 6/10 jako příklad z historie) a tudíž si šéfredaktoři těchto herních periodik dávají sakra velkýho majzla, aby o té nové hře od Awesome Studios nenapsali nic, co by se panu Awesomovi mohlo nelíbit. A navíc, on je přece pozval na ten raut a opět pozve, pokud dají jeho hře osmičku namísto čtyřky, kterou by si hra tak moc zasloužila. Zní to jako pohádka, ale svět takový zkrátka je. Argument číslo tři.

Otevřel jsem nejmenovaný herní web a kouknu se na první recenzi na hru, o které nic nevím, a už z prvních odstavců chápu, že půjde o text, kde si autor odškrtává kolonky. Autor začne masivní horou textu, která o hře nic neřekne a dál už se jede představa, co tam být má. Nedá se to ale moc číst: sdělení je příliš nesouvislé a dře, jako když se snažíte naostřit minci na zatuchlém kávovém automatu. Herní recenze je dnes ztracené umění. Argumentem číslo čtyři to dnes uzavřeme.

recenzeal

Reportáž: Comic Con Prague 2026

Jak jste si mohli všimnout v předchozím článku, CC (Casual Core) byl opět na CC (Comic Con) a opět to o něčem bylo. Tudíž mi nezbývá než o tom krátce napsat. 

Byl pozván Robocop, civilním jménem jako Alex "Peter Weller" Murphy, a já se rozhod pro jedno foto, když už k nám přiletěl z Los Angeles a byla tu tahle možnost mít fotku s někým, kdo se mi v dětství pozdával. V dospělosti člověk zjistí, že postava z filmu nerovná se herec a to platí i zde. Peter Weller je komplikovaná osoba a ta nejhorší věc je, že nerad mluví o filmu Robocop! Zmínil jsem se mu tedy o jiných filmech - Leviathan a Screamers -, načež mi poděkoval, že jsem mu připomněl, že režisér Screamers má v ten den narozeniny (pak se po zkoumání mobilu opravil, že je to až v následující den). Co mě zaujalo, zmínil se, že videohry nemá rád, a já zjistil, že za to možná může jeho syn, který hraje ostošest. Pravda je ale taková, že mu hry nedělají fyzicky nijak dobře: jen vidina her na obrazovce mu přijde, jako kdyby byl na drogách. Co ještě řekl? Jedinou hru, kterou v životě hrál, byl Lunar Lander. A ještě dodal, že mu Nintendo v roce 1988 poslalo plnou krabici her Robocop, a že žádnou z nich doteď nerozdělal. Údajně mu za tuhle krabici někdo nabídl 600 tisíc dolarů. Ještě dodal, že až tu nebude, tak teprve potom může být krabice prodána. A já dodám, že to vypadá, že čeká, až z něj udělají skutečného Robocopa, a teprve potom bude prodej těchto her v tom správném stylu. Robocop prodávající hry Robocop v původním obalu? Zní to podivně, ale nakonec takový je i Peter Weller.

Mezi nejlepší hosty patřil i černošský herec z Policejní akademie Michael Winslow. Ten mi při focení pověděl vše o hře Cyberpunk. Bavili jsme se o ní několik minut. Já mu říkal o tom, jak skvělá tato hra je a on mi pověděl, že si hru obstaral, jakmile vyšla, ale že ji poté musel někomu darovat, protože ji kvůli většímu množství bugů nemohl hrát. Řekl jsem mu, že jsem musel před prvním hraním dlouho čekat na "next gen update", protože přece jen hra slibovala hodně a teprve až s tímto updatem mohla přinést slibované ovoce. Exkluzivně zde můžu napsat, že Michael si hru po mém doporučení hodlá opět obstarat a zahrát, když už je plně hratelná.

Co dál? Zamířili sem (tam) spousta cosplayerů v maskách všech kvalit. Překvapili mě Predátoři - ti mimochodem vypadali stokrát lépe než ten hnus, co byl v poslední Disneyovské adaptaci s přístupností PG-13. Nezklamal Mikoláš Tuček, jemuž byla letos bohužel odejmuta role moderátora diskusí v anglickém jazyce - nebo jsem na něj alespoň nenarazil. Tukan chodil často okolo nás čekajících ve frontách a nejspíše se z nás vyfotil vždy jako ten úplně první. Nebyl tu zbytečný, moderoval nějakou herní diskusi s českým herním vývojářem - nějaká strategie -, a bylo tam i publikum, i když to je možná moc silné slovo. Byla tu i Bětka moderující anglické diskuse - jednoznačně jde o nejlepší moderátorku CC. Příští Comic Cony bez ní (z důvodu těhotenství) budou nejspíš velmi slabé.

Comic Con Prague měl špatně vyřešenou jednu věc. Voda stála kolem sedmdesáti korun. Půl litr vody tedy. Přinést si vlastní vodu bylo zakázané. Trestuhodné. Chtělo to Robocopa, aby nám pomohl dostat se k vodě za férovou cenu.

robozeal

Dojmy z Legacy of Valor, druhé demo

Zastaviv u stánku s medovinou rozhodnuv se tu porozhlédnout, když znenadála přijda trhan mečovou ranou poznán, požádav mě o chvíli, navrhnuv mi erpídží.

A to už jsem byl zpět na Comic Conu, když jsem prošel velkým zářícím kruhem zvaným Chappa'ai - který tam opravdu byl hned vedle, jen pár metrů od stojícího Filipa Husáka, šéfa projektu, kterému jsem raději neřekl nic o Casual Core. Přece jen, upřímně psané články nejsou nikým oblíbené a já nechtěl skončit jako ten trhan s bodnou ranou na krku, který zval kolemjdoucí k zahrání zbrusky nově vyjetého dema Legacy of Valor.

Herní část začíná opět v táboře, kde je potřeba posbírat luk a šípy (?) a promluvit si s družinou. Měl jsem podezření, že se začne něco dít už v táboře, protože dva družiníci začali nečekaně vibrovat u táborového ohně. Na to přišel trhan s moderním telefonem a začal si za slov "Tohle jsem ještě neviděl" nahrávat obrazovku - v té chvíli jsem si uvědomil, že jsem asi našel zbrusu nový bug. Na slova "Co jste předtím udělal?" jsem jen zakroutil hlavou a když mi bylo dovoleno hrát dál, mohl jsem se konečně ponořit do hry.

Opět jako v prvním demu, mluvení s družinou neprobíhá v jediném momentě: musíte chodit po táboře a klávesou E aktivovat jednotlivé členy družiny, abyste si mezi sebou něco pověděli. Musím tady poznamenat, že problémy s označením dialogové možnosti byly už opraveny. Je škoda, že dialogová možnost je vždy pouze jedna - ve finální hře jich snad bude víc. Družiníci mají i různé charaktery, protože, jak mi bylo řečeno, jeden z nich je prý extra vypečený. Když tedy dojde ke všem rozhovorům, přichází čas vyrazit. Ano přesně tam, za šipkou směřující za hory, lesy i doliny. Jediným soupeřem je vám v téhle fázi hry vaše stamina, která se doplňuje, nemáte-li zmáčknutý Shift. Běžíte krajinou a po každém zdolaném  bodu v prostoru, kam je třeba doběhnout, se objeví nový. Vůbec poprvé jsem narazil na oblasti zvané "not included in demo" - ani se tam nedalo jít -, ale i tak se neztratíte. Stačí změnit směr. Zase tak komplikované prostředí hra nemá. 

V jedné chvíli mě přepadli lapkové - bitku stačilo plně přenechat družinářům a ani ne po minutě bylo po nich (po lapcích). Po zdolání dalších několika destinací se ve hře objeví krásný hrad. U něj opět proběhne několik rozhovorů a následuje renderovaný filmeček a ve finále je tu boj se záporákem (ale nejspíš jen jedním z mnoha). Bohužel jsem nikde nezjistil, jak tasit meč, tak jsem zvítězil jen za použití pěstí. Tvůrci pojistili vysokou úspěšnost hráče několika lahvičkami na doplnění energie, aby dojem z dema byl nakonec pozitivní.

Demo končí ne zrovna malým počtem textových obrazovek, kde je dovysvětlený příběh. Na něm to bude nejspíš celé postavené, tudíž nepůjde jen o čistou arkádovou záležitost.

Člen společnosti stojící za Legacy of Valor mi potvrdil, že hra by měla vyjít za dva roky, ale že reálnější odhad je čtyři léta. Osobně mi projekt přijde jako velmi sympatický a chápu, že zatím dvě vydaná dema jsou opravdu jen technologického rázu a hra tedy bude úplně jiná, mnohem propracovanější, než to, co si mohli návštěvníci Comic Conu vyzkoušet. Držím palce, ať se to povede!

zeal

Jak jsem si nezahrál Relooted

Hra Relooted vybízí k nelegální činnosti - konkrétně navádí ke krádeži. Tak jsem si řekl, že za špatným nápadem bude jistě špatná hra. Podle autorů umělecká díla do muzeí nepatří, tak je potřeba je odtam ukrást. Z místa, kde jsou chráněna před téměř jistým zničením. A ano, autoři Relooted to myslí stoprocentně vážně a můžeme se domnívat, že to nemyslí jen v rámci této hry. 

Zeptal jsem se proto umělé inteligence, jak je to vlastně možné, že někdo může propagovat krádež a hned na to jsem zjistil, že existují krádeže špatné a správné. Ta správná se jmenuje repatriace. Chtěl jsem proto využít této logiky k získání hry pro recenzi na Casual Core. A takhle to dopadlo. 

 rezeal

Úvaha: Hry nás spojují

Pokud nebudeme počítat internet a telefon, tak hry jsou nejspíš jediné médium, které nás dokáže spojit. Představte si různé scénáře: bitva proti vetřelcům na hranici Sluneční soustavy, odbouchávání zombií kdesi v malém městečku v Arizoně nebo válčení na bojišti za druhé světové. Týmové hry mají tu sílu vytvořit pouto mezi dvěma a více osobami, a to aniž by žili ve stejné zemi. Takovou sílu mají videohry. 

A naopak, politika je něco, co lidi rozděluje. Dá se tak říct, že politika je opakem videoher. Možná proto jsou videohry tak oblíbené. Může je hrát kdokoli a nehledě na to, jaký žánr upřednostňujete, v očích ostatních hráčů budete vždy viděni jako hráč videoher. Na druhou stranu, pokud volíte jednu politickou stranu, v očích ostatních, kteří volí jiné strany, než vy, budete vždy viděni jako ti špatní.

Proč to tak je? V poslední době se šíří názor, že volič nějaké strany je špatná osoba. Aby na světě nebylo úplně krásně, jistí lidé rozdělují společnost tím, že tento názor zesilují a v důsledku se tak rozpadávají skupiny lidí, kteří spolu předtím tak krásně vycházeli. Rozdělená společnost znamená pro jisté lidi velký zisk. Jak to? Tuhle nenávist lze v lidech úspěšně krmit a dokonce na tom i vydělávat. Clickbaitové stránky, které záměrně zkreslují informace, a že jich není málo, se tím dokážou uživit. 

Bohužel tento názor přebírají i běžní lidé, kteří z toho žádný zisk nemají, a z nějakého důvodu, aniž by nad tím víc přemýšleli, nemůžou jinak, než odsoudit druhého člověka jen na tom základě, jakou stranu volí, nebo jakého politika mají v oblibě. Nedává to smysl a ničí to společnost. Dokud se tohle nezmění, už zřejmě nezažijeme takové časy, jaké byly v naší zemi v devadesátých letech, v době naprosté svobody.

Je mi třeba úplně jedno, kdo to tu čte: ať jste superkomunisti, supernacisti, superwokeisti nebo voliči něčeho, co ještě nevzniklo, ale dřív nebo později vznikne, jste tu vítáni. Politika by totiž neměla hrát žádnou roli, co se týče posuzování lidí. 

zeal

Running Man 2025 (Recenze)

Viděli jste Běžícího muže? Tak teď je příležitost vidět ho znovu a jinak! Bez Arnolda, vašich oblíbených hlášek, bizarních zabijáků: operního pěvce, hokejisty, dřevorubce a dalších, ale zato s přemrštěnou stopáží.

V originále hrál Arnold Bena Richardse, policistu, který odmítl zmasakrovat dav demonstrantů z helikoptéry. V nové verzi hraje Glen Powell (Hangman z Top Gun: Maverick) také Bena Richardse, ale krom jména se v ničem dalším nepodobá. Do hry Běžící muž se přidá dobrovolně, sice pod tíhou okolností, avšak byla tu možnost promyslet si to - protože vyhlídky nejsou zrovna okey. Lovců, kteří po něm jdou, je nespočet. Těm navíc ještě pomáhají drony-zabijáci a práskající spoluobčané, kteří požadují Richardsovu krev (až do jistého momentu - kdy se scenárista rozhodne to změnit, aniž by divák pochopil, proč najednou skandují Richardsovo jméno - po všech těch vraždách, kterých se podle televize dopustil). Hra o miliardu peněz trvá jeden měsíc, takže šance na přežití není moc veliká. Utíkat ale celý měsíc nebude, protože na rozdíl od originálního filmu koncept televizní soutěže nedává moc velký smysl. Nejchytřejší, a přípustná, strategie je schovat se. Tím pádem televize nemá žádné záběry, kde by běžícího Richardse pronásledoval charismatický zabiják - pro nejlepší sledovanost. Zkuste si to představit: v budoucnosti zapnete televizi, pustíte si živé vysílání soutěže Běžící muž a on nikde. V programu se mluví o tom, že jsou mu lovci na stopě. No nezní to jako ta nejlepší zábava budoucnosti?

Jenže, pokud se Ben Richards srabsky schová, stále nemá vyhráno. V kontraktu s televizí má totiž napsáno jasně černé na bílém, že každý den musí do (futuristické) poštovní schránky vhodit (futuristickou) kazetku s nahrávkou-důkazem, že stále žije. To je nejspíš opatření, aby bylo v případě nehody jasné, že finančně náročný lov nemusí pokračovat. Z pohledu scenáristy je to však berlička, aby dávalo jakžtakž smysl, že se nemůže jen tak ukrýt do bunkru a tam přečkat třicet dní. Ale! Jak je ve filmu vyřčené, kazetky do schránky nemusí vhazovat přímo Ben Richards - a taky, není v nich zaznamenán datum a čas, kdy nahrávka byla pořízena, a tím pádem je možné, aby zprávy nahrál hned první den. Pak je může do stejné schránky vhazovat třeba soused a nikdo nepozná, že Ben Richards odjel kamsi na dovolenou. Nedává to smysl.

Co je dál nedotažené - ve hře soutěží i další "běžci" - konkrétně dva. Ale ve filmu je víceméně neuvidíme. Ani s Benem Richardsem nevytvoří tým - pokud by spolupracovali, možná by tu byla šance na zábavnější podívanou. Taky nedává moc smysl, že lov se koná v obydlených čtvrtích, kde i diváci můžou u svých obrazovek přijít o život. Ale to je nejspíš ta nadsázka, která se má pochopit, jinak si film příliš neužijete.

A pokud vás tyhle průměrné filmy nebaví, raději se podívejte na film Jackpot! s Johnem Cenou v hlavní roli (z loňského roku), protože jde v podstatě o ten samý film, jen s drobným rozdílem, že jde o akční komedii. 

zeal

Comic Con pokolikáté?

Není Comic Con, na kterém bych nebyl. V rámci České republiky samozřejmě. Už od prvního CC... Hmm, to je divný to takhle psát. Tak zkusím znova. Už od prvního CoCo... To je lepší (velký spokojený smajlík)! Takže, kde jsem to byl? Aha. Už první CoCo byl plný velké energie vyzařující jak z pořadatelů, tak z hordy návštěvníků, která se vetřela hlavním vchodem do budovy s největší koncentrací všeho podivného i nepodivného ze světů veškerého fantastična. Bylo to jako záblesk svobody bořící šedý svět komunismu... Hmm, to je asi přestřelené. Ale o prvním CoCo bych to napsat mohl. Mohl jsem si podebatovat s Johnem Rhysem-Daviesem o všem, co nás oba v tu chvíli zrovna napadlo, bez časového limitu. Byl jsem akceptován do Hvězdné pěchoty samotným Johnnym Ricem z Buenos Aires, města, které podlehlo odpornému vetřelčímu útoku. Dostal jsem spoustu podpisů, vyfotil se se skupinkou malých Jawů volajících Utini, kdykoli potřebovali něco sdělit. Prošel se okolo mě Ondřej Neff, když jsem si prohlížel modely hvězdných lodí z vesmíru Hvězdných válek. Bylo to jako přijít poprvé na místo, které do té doby neexistovalo.

Teď už byl tolikátý ročník, že už se mi to postupně začíná slévat dohromady. Až po zapátrání by mělo jít o desátý, ne ročník, ale CoCo! Šest jich bylo v Praze, čtyři včetně tohoto v Brně. Takže již podesáté na CoCo, a Co já na to CoCo Co? Ehm.

Musím v první řadě pochválit Mikoláše Tučka a Alžbětu Trojanovou, dva mé oblíbené moderátory diskusí, bez nichž bych si už nedokázal CoCo představit. Je vždy radost je potkat, ať už na přednášce, u stánku, u eskalátoru nebo ve stejném hotelu. Tukan (Mikoláš Tuček) má za sebou jedny z nejkontroverznějších panelových diskusí všech dob, v tom nejlepším slova smyslu. Jeho pověstná diskuse s Michaelem Biehnem o Terminátorovi a Aliens byla chvílemi možná napínavější, než všechny díly Terminátora a Aliens dohromady (Do you speak English?). I zde na desátém CoCo byli oba přítomni - Tukan bohužel v menší míře, nebo alespoň jsem na něj nenatrefil tolikrát, jak bych si (byl býval) přál. Na druhou stranu, při herním kvízu řekl na mikrofon mou soutěžní přezdívku (velmi velmi nesprostou, mrk mrk) úplně na celý sál, tak jsem si řekl, že s Tukanem je prostě sranda - pokud zrovna nepíše článek do Score.

Co se mi na tomto CoCo nelíbilo? Uvědomil jsem si, že pořadatelům dlouho trvalo pochopit, že vynechání názvu města z názvu Comic Con je přinejmenším hodně neuctivé. Doteď měly všechny Comic Cony ve jménu název města, jen Brno jim asi přijde jako velmi velký trn v oku. Někomu v Praze se zdá, že je naprosto nepřijatelné, aby v České republice existovalo jiné město než Praha. Už jsme si zvykli (?), že moderátorka Draky při každé příležitosti dupe po Brnu a chrlí jedovaté poznámky před zahraničními hosty při snaze zamaskovat je do vtipného tónu. Letos v tom pokračovala jen první den, ale kdoví, třeba jen nabírala síly na příští rok. Oslím můstkem se dostávám k další hrozné skutečnosti: jídlo. Bez přehánění je tu mafiánsky předražené jídlo, kdy člověk k tomu ještě navíc čeká dlouho, aby si s drahým jídlem někam sednul - a ne na zem. Na druhou stranu odpadla kontrola batohů, takže... Příští ročník všichni ušetří?

Z hostů tu byl Mark Ryan (můj oblíbený Nasir z Robina Hooda a také namluvil čmeláka v Transformerech), Christopher Judge (Tealc z Hvězdné brány a Kratos!!! z God of War) a další. Při focení s Markem Ryanem, hercem z Robina Hooda, jsem ocenil možnost mít na stejné fotce i robota BumbleBeeho v životní velikosti. Proč ne? Jako, proč by tam nemohl být? Nakonec, bylo to mé rozhodnutí. Ptali se mě a já souhlasil. 

Co ještě můžu dodat? Jak Mark Ryan, tak Christopher Judge na mě udělali velký dojem. Stejně silný dojem na mě udělal číňan z Policejní akademie 3, který při podepisování opakovaně pronášel svou oblíbenou repliku "I Love America!", aniž bych ho o to žádal - třikrát, s maximálně plným nasazením. Prostě perfektní zážitek, který se dá zažít asi jen na Comic Conu. 

Takže co, co? Asi toto.

zeal