Znáte to. Jeden okamžik vás políbí múza a vy aniž jste to předem tušili, máte v hlavě celý článek. Sednete ke klávesnici, utřete si ruce od toho, od čeho byly upatlané (teď v parnu frčí hodně zmrzlina) a vy jen zapisujete, co se to v té hlavě najednou objevilo. K čemu slouží herní kritika, to je téma tohoto článku a já jen předestřu, že můj následující pohled není jediný správný - vždyť rádio taky není jen na poslech hudby, můžete jím zatloukat hřebíky, může sloužit jako ochrana srdce před kulkami v drsné pražské čtvrti anebo jej můžete mít jen tak na okně, jako okrasu, takové ty vietnamské pěkně blikají a vůbec to vypadá esteticky nádherně! Ale to je zase můj názor, se kterým nemusíte souhlasit.Začnu tak, aby to bylo chronologicky zcela správně - začnu minulostí. Herní časopisy jsem si nejdříve kupoval z důvodu, že mě zajímal jejich obsah. Byl jsem v té době doslova mimo ze všeho, co se jen točilo okolo počítačů a chtěl jsem zkrátka vědět všechno o hrách, programech a různých periferiích z tohoto "podivného" světa. Potom, co už jsem se dostatečně okoukal, jsem začal brát herní časopisy jako něco, co je moc fajn číst. Rád jsem si přečetl zajímavý článek, nějaké ty novinky, zdrcující recenzi a samozřejmě i další texty, které psaly o zajímavě vypadajících hrách. Z tohoto můžu vyvodit jediné. Nikdy jsem si herní časopis nekoupil, nikdy si nepřečetl recenzi z toho důvodu, abych zjistil, jestli se ta či ona hra vyplatí koupit. Ani osobně neznám nikoho, kdo by se podle recenze rozhodnul, že si tamtu hru koupí, protože o ní tak hezky napsali a dali jí štempl 9/10. Myslím si, že hru si člověk koupí ne na základě nějaké recenze, ale jen a pouze podle vlastního úsudku, který vyplyne po zhlédnutí vizuálního materiálu a přečtení nějakých základních informací - takových, které jsou třeba na oficiální stránce hry.
Proč jsem si tedy herní časopisy kupoval? Protože se mi dobře četly, vyhovovalo mi, jací redaktoři do nich psali, člověk se pobavil a zároveň i něco dozvěděl (to už byl takový bonus k tomu). Za cenu asi šedesát korun, nekupte to. Poté přibyla plná hra. Za sto padesát korun, nekupte to a bude se vám hlavou honit kousavá myšlenka - proč to za tu cenu nekoupit? To bylo ale ještě v době, kdy originálka stála asi desetinásobek. Jistý vliv na rozšířenost herních časopisů měla jistě cena internetu, kterou monopolní Telecom držel dlouho vysoko, a nikomu, krom několika bláznů, se tak vysoké částky platit nechtělo. Samozřejmě prodejnost zvyšoval konkurenční boj Levelu a Score. Možná jste tohle sami říkali: "Hele, Level tý blbosti dal hodně. Tady vidíš, že jen ve Score tomu rozumí!" Tehdy byly herní časopisy na svém vrcholu, prodejní čísla byla okolo šedesáti tisíc a to bylo ještě v době, kdy lidem do domů zaváděli internety. To se psalo ještě záživně - samozřejmě jen v jednom ze dvou herních časopisů, v tom druhém psali mentálně nevyvinutí chovanci z ústavu pro retardované spoluobčany.
Score bylo kdysi, před deseti lety, výborným časopisem, který jsem rád četl, a to ne kvůli recenzím (kritikám), alébrž proto, že mě jeho autoři dokázali vždy pobavit nebo zaujmout, někdy oboje dohromady. Po exodu mojí oblíbené redakce do Izraele sice nenastalo to, co čekáte, že bych napsal - tedy, že jsem si ho přestal kupovat - , ale výrazně u mě poklesl zájem o něj. Samozřejmě, že po tak dlouhé době, kdy Score vycházelo, u mě nemohl jen tak z čista jasna zmizet zájem o herní dění, takže jsem ze setrvačnosti pokračoval v kupování, ale už jsem ho přestával číst - výjimku jsem udělal pouze u svých několika oblíbených autorů, kteří na chvíli zůstali -, až jsem ho přestal úplně kupovat momentem, kdy mi dalo jeho vydavatelství důvod. Score nevyšlo a já věděl, že je čas na změnu. To v pLevelu tehdy z téhle situace těžili tuším reklamou, že Level je jediný časopis, který vychází pravidelně. Level, no... Level neměl nikdy tak dobré autory, jako Score, ale zrovna v té době, kdy končilo kvalitní Score, se leveláčtí redaktoři nějak dali dohromady a nálada v časopise byla natolik fajn, že jsem u Levelu zůstal. A ty dopisy čtenářů - hehe, v jednom čísle otisknuli (nebo jim jiné nedošly?) dopisy tvrdě kritizující časopis a Rybka zvýrazňoval ty šťavnaté pasáže (takové ty ve stylu "Jste na hovno, neumíte psát, žabaři."). Rozdíl mezi dopisy tehdy a dnes je takový, že dřív je psali lidé se zaujetím, zajímala je kvalita. Dnes? Mám z nich dojem, že je jim časopis úplně a dočista ukradený. A proč píšu o dopisech, když je téma herní kritika? Souvisí to s tím tak, že tehdy tam ten vztah čtenář a časopis/redakce rozhodně byl a právě na dopisech je vidět, že je to pravda, a ne naopak. Vřelý vztah mezi čtenáři a autory časopisů umožňoval, aby byl časopis čtivý, dobře psaný a v neposlední řadě zábavný.
Ale co to? Najednou existuje rovnítko mezi zábavným a amatérským (z toho můžeme obviňovat Tomíkovu redakci, ale psst...) a následuje cesta do pekel herní publicistiky. Oba časopisy se snaží o profesionalitu a moje teorie, ta, že si je nikdo nekupoval kvůli recenzím (tedy kvůli účelu, ke kterému recenze obecně slouží), začíná ukazovat svůj holý zadek, čili v praxi propadem čtenosti až do dnešních čísel okolo deseti tisíc, v případě Score ještě méně. Vinit z toho internet je až příliš jednoduché a sám za sebe můžu říct, že na internetu recenze nevyhledávám, nečtu si je... až na nějaké ty výjimky. Proč taky? Proč si je číst, když nejsou zábavné?
Trvalo to nějaký čas, ale už jsem se smířil s tím, že herní časopis, ať už ten papírový nebo elektronický, už nikdy nebude takový, jaký býval. Není snaha, je jiná nálada ve společnosti a můžu tady vypsat další spoustu důvodů, proč to tak je. Osobně nemám nic proti současným redakcím. Level se vyvinul do té podoby, kam dlouho směřoval a Score... to se propadlo do pekla a jednou za čas vystrčí svoje shnilé růžky, za které zatáhnu, když je zrovna na Score připlácnutá nějaká pěkná hra. Čímž chci říct, že v obou najdete výborné profesionální recenze a skvělé články. Ano, ale něco důležitého jim chybí a proto je mi fuk, že tam jsou.
Dřív jsem časopisy četl, protože mě ke hraní INSPIROVALY. A za to všem redaktorům, jejichž články jsem četl tak rád, patří obrovský dík. To je taky to jediné, co od herního psaní chci - aby mě to inspirovalo ke hraní. Dnes se má všeobecně za to, že recenze jsou důležité, a že jsou potřeba jen proto, že se bez nich v obchodě s počítačovými hrami nikdo neobejde. To možná platívalo před rokem 1995, kdy jsme toho o hrách moc nevěděli.
A abych to nějak zakončil, k napsání tohoto článku mě inspiroval krom krásné do latexu navlíknuté múzy ještě fantastický článek od Jana Eislera o jeho cestě na E3 z červnového čísla Score, které vyšlo přesně před deseti lety.
zeal
