Wow. Znáte to? Když chvíli neupdatujete blog, tak se vám toho v hlavě nahromadí tolik, že byste to nejraději chtěli shodit vše zaráz z jedné z věží World Trade Center (příliš brzo?). Prostě proto. Námětů na články, ať už dobré nebo jen lehce nadprůměrné (výkyvově až po ty čistě geniální) je tolik a jak to tak bývá, času není nazbyt a zábav lepších než tohleto blogování je povícero. Rozhodl jsem se pro takový "fastforward blog post", což myslím není nutné překládat. Takže čím začít? Článkem. Napsal jsem, myslím docela slušný,
článek na KK o Duke Nukemovi, který vystihuje můj pohled na Duke Nukem Forever. Už to není, jak to správně
vystihl Overwatch na TBL, legenda, DNF se totiž stává realitou a ta je, jak všichni víme, dost hnusná a sem tam bolestivá. DNF je tady, konečně, vlastně ještě ne, ale bude, už brzo a konečně se uvidí, jestli to stálo za těch více než deset let čekání. Ne, opravdu si nemyslím, že by vůbec nějaká hra za to stála. A má se to navíc ještě tak, že já na tohle pokračování stejně nečekal. Měl jsem vždy za to, že se zhruba v roce 2002 na něm přestalo dělat a takové to dráždění čtenáře, že DNF se jednou objeví, byla jen taková fakt vtipná legrácka, kterou stejně nikdo nebere vážně.
Co já na DNF gameplay video z výstavy PAX? Chcaní jako mezihra? Blowdžop (to jen tak kvůli vyhledávačům) od dvou studentek najednou? Ježdění v džípu? No jo, a bude toho víc, ptám se?
Mafii 2 ještě nemám, ale celkem o jejím sehnání uvažuju. A že tam není tráva, kvůli tomu z World Trade Center neskočím. Ehm.
Kinect je vážně divnej způsob, jak ovládat hry. Tohle říkám po zhlédnutí dalších videí, na kterých hráči vypadají, jako kdyby dostali první vycházku z ústavu, kde byli zavření hodně dlouhou dobu.
Mám neskutečně divný dilema. Hrát Dragon Age za člověka, noblesního rytíře, jehož osudovou cestu jsem měl přečtenou ještě předtím, než jsem vložil instalační DVDčko do mechaniky, nebo za elfa, zřejmě čaroděje, u kterého nevím, jestli pouhé sesílání kouzel je v takové hře to pravé ořechové s malinou navrchu, anebo za krajně nesympatickýho trpaslíka, kterýžto má dost možná to nejlepší herní scenário (alespoň co jsem tak vypozoroval na loňském Digitexu), ale zase jak říkám, proč hrát stovku hodin s postavičkou, která na monitoru nevypadá ani trochu dobře? Asi to nakonec udělám, jako jsem to udělal při prvním hraní Diabla - rozehraju to za všechny tři a s tím nejlepším to dotáhnu až do konce. Kde na to ale vezmu čas?
Tolik nápadů na originální herní koncepty a tolik překážek v cestě. That's a blow.
A abych zůstal věrný duchu blogování, ne vše se točí kolem her, a já tu zmíním pár delikates pro případné zájemce o pikantní informace. V posledním týdnu jsem si zakoupil čtyři velmi zajímavé knížky, dvě z Česka, dvě z Británie (každá za pouhou libru), tři z toho jsou převelice zajímavé sci-fi a čtvrtá něco těžce úchylného, neboť první věta zní: Spalte svoje oblečení. Ne. Spalte tuhle knihu. Tak je to správně!
A tak, kdo ví, možná se zlepším ve psaní, protože... protože čtení prý zvyšuje literární kvocient. Čtení beletrie, je nutno poznamenat. Učebnice a skripta vám zvýší leda tak krevní tlak.
Ptám se sám sebe. A když už to sem píšu, ví to někdo z vás? Flickr nebo nějaký jiný web? Jaký je ten správný pro sdílení fotek? Co
Deviant, a nevadí, když deviant nejsem?
Co mě doopravdy zajímá. Kolik si asi tak vydělávají hudební skladatelé v herním průmyslu? Přemýšlím, jestli do toho mám jít. Jenže, jak velký honorář chtít za první soundtrack, který vlastně potřebuju, abych vůbec nějaké svoje služby mohl nabízet?
A poslední bod: Konečně se mi podařilo rozjet VooDoo Kid! Ani nevím proč, tahle moje oblíbená adventura z minulého století mi pokaždé jela tak pomale, až jsem měl pocit, že ji nepouštím ze svého harddisku, ale že mi ji někdo posílá na pohlednicích skrze službu OnLive.
zeal
