Na jednu misi jeden mrtvý zelený mozek

To znamená, že po třech misích to už jsou tři mrtví, do americkou vlajkou zahalené rakve položení vojáci organizácie X-COM.

Ne, nehraju původní UFO. Hraji to nové, které vytvořil Sid Meier, geniální tvůrce strategií, strategie Civilization. Takže. Docela bída, asi si někteří ostřílenci myslí. A já si říkám: Jak může vymakaný, od podkolenek až po čepici ozbrojený, zelený baret padnout už v první misi? To je když se na hru moc nesoustředíte, resp. když riskujete, aniž byste byli do hry zahryznutí až po tu sladkou náplň, která je uprostřed Snickers (či ve středu jiné známé tyčinky - už jsem si dlouho žádnou nekoupil) a... Ale zpět k X-COMU.

Ufouni mou jednotku zmátli. To je ono. A ne jen jednou. Dařilo se jim ve více případech. Nejprve se mi stalo takové faux pas, kde jsem omylem zůstal trčet pouhý metr přede zdí, kde na mého německého elitního vojáka bylo odevšad vidět. To se v případě, kdy je mimozemská aktivita až příliš aktivní, nevyplácí a rozhodně se za to platí až příliš vysoká cena.

Myslel jsem si, že jsem se poučil. Ale to už se uprostřed náměstí odehrávalo jiné, podobně dramatické faux deux, kdy výbuch auta ožahnul mého původně velmi šikovně ukrytého vojáka, který se o něj opíral. Je štěstí, že přežil i po zbytek mise. A smůla byla, že nestvůry dostaly jiného uprostřed náměstí za sloupem stojícího vojáka z Velké Británie, o několik momentů později.

Při zachraňování osob z bohatších vrstev se nevyplácí riskovat, nevyplácí nechat osobu pobíhat v perimetru ufounských palebných pozic. Jednak, vojáci mají práci s hledáním slušných míst, odkud se dá vystřelit a zároveň pokrýt všechny možné úhly tak, aby byl bohatý klient v relativním bezpečí  -  druhak jsem měl při zachraňovací misi pocit, že ona osoba byla až moc bohatá na to, aby mí borci zůstali po dobu hraní bez byť jen malého zranění. Nakonec jsem byl rád, že pouhý metr od bezpečí stíhačky, se o klienta postarala skupinka šedivých monster vykouknuvších z místečka, které se do oné osudné chvíle zdálo být vesmířany netknuté. Voják však i tak padl. Asi karma. Každopádně, po nepodařené záchranné misi celou Austrálii pohltila panika a chaos, za což se zasloužily zřejmě tamní noviny a televize, které informovaly o neschopnosti... hmm... vojáků zachránit místního multimilionáře.  Už to tak bývá, že běžný občan má tak desetkrát až dvacetkrát menší šanci na přežití, než multimilionáři. Proto ta panika.

Ale co. Finance neubývají, důvěra občanů v program X-COM očividně neutrpěla a Čína má ten satelit, který si tak moc přála - jenže bez základny, bez ní je jim jen na to, na co je Komár 2 české armádě.

zeal

Herní shrnutí

Stále hraji Borderlands 2, a ač jde o dávku fantastické zábavy, už tam trochu začínají vylézat na povrch první mušky, ale zatím nejde o žádné pořádné mouchy, takže Borderlands 2 stále hraji. Á propos, je teď venku nějaká lepší hra než dvojka Borderlands? Míněno nová, max měsíc na trhu. Zdá se, že ne. Možná na indie scéně se objevilo něco, co sází na hratelnost, podobně jako Borderlands 2. No uvidíme, jestli se mi bude chtít zapátrat po něčem takovém, ale zatím jsem spokojen s těmi Borderlands 2, holt Gearbox umí a recenze jejich um reflektují.

Jaké jiné hry se objevily v minulých měsících, ke kterým ještě můžu něco dodatečně říct? Těšil jsem se na Legends of Grimrock, o nichž jsem se ale dozvěděl teprve až krátce před vydáním, takže jsem vlastně nemohl být až tak zklamaný výsledkem, jak bych asi byl, kdybych ho očekával řekněme dva roky dopředu.

Ke Spec Ops: The Line mohu napsat asi jen to, že je to další Spec Ops, s pěkným prostředím, ale s blbými protivníky, kteří prostě ve hrách s námi ještě nějakou tu dobu budou, dokud někdo nepřijde na způsob, jak tu umělou inteligenci vylepšit tak, aby se hra dala dohrát bez jediného WTF momentu. Mimochodem, ani Borderlands, a dokonce ani skvělé Borderlands 2, se bez trapné WTF situace dohrát nedají. Vždy dojde k nějaké té AI poruše a to je prostě nemilé vždy, když jste do hry zažraní a bavíte se, aniž byste měli pojem o tom, kolikátého vlastně je a za jak dlouho vstáváte. Takováto chybička, kdy vás AI, před kterou stojíte, nevidí nebo když si AI splete svoje HQ s propastí, opravdu dokáže pokazit dokonalý herní zážitek. Obávám se, že ani další generace konzolí nebude v tomto nutně dokonalejší, jelikož AI není, k naší smůle, záležitostí dobrého hardwaru - údajně i na 286 šlo, a vlastně lze naprogramovat (bacha - důležité slovíčko ahead, rejpalové) téměř dokonalou umělou inteligenci. Problém je, že stále nikdo neví jak na to.

Dragon's Dogma je pěkná RPG konzolovka, ale z hraní dema mi přišlo, že je to až moc podobné sérii Monster Hunter. Takže nic nového pod sluncem a proč ji hrát, když si můžu dát vypilovaný Monster Hunter, či čisto-rubačkově orientovaný Demon's Souls, který opět vyloženě vyniká v tom, co nabízí?

Krabička Brink za čtyřicet pětek se mi začíná obalovat pavučinami a já si říkám, jestli přece jen nestáhnout data, která jsou jinak na DVD, ze Steamu, abych si ho konečně zahrál. Smažbě Quake Wars od téže firmy je, mimochodem, už pět let. Great game, great memories, jinak řečeno taky jako GG, jak by řekl závislák na Enemy Territory.

Za nějaký ten týden vychází Dishonored (asi něco jako Thief) a X-Com (strategie!), takže do té doby musím dohrát ty Borderlands 2, abych neměl, jak se říká, rozečtené dvě knížky zaráz. ;)

zeal

Kterak jsem na Vistách nehrál Perihelion

S Fake Everestem ne za humny, ale už tady, s doporučením od lékaře ještě pár dní ležet, s notebookem připraveným, sic bez internetové koncovky, ale kdo koneckoncù potřebuje být pořád online, zkrátka s jedinou možnou alternativou ke stolnímu počítači, chystal jsem se na TO. Na jedinečnou spářku Perihelionu!

Jak mi prozradil blogovací kolega MickTheMage, Perihelion je hustá hra. Je prý daleko, předaleko hustější než cokoliv z dnešní nabídky her a na to určitě všichni, kdo si pamatují na megahustotou přetékající pařby dob minulých, slyší. Jak by taky ne, když her s hustou atmosférou je dnes tak málo, skoro tolik, jako čerstvých kusů masa u McDonalda. Proč ale? Prodávají se málo? Nebo jsou úplně neprodejné?

S Perihelionem mám osobní nevyřízené účty, stejně jako s pár dalšími hrami na Amigu (Valhalla, Black Crypt a pár dalších). Jejich obrázky jsem v době, kdy kralovalo PC, nedokázal vytřást z hlavy. Tajně jsem doufal, že jejich verze budou jednou předělané na tu moji nadmašinu. A bohužel...

Vše bylo nachystané. Svaly napnuté. Kosti na prstech pro jistotu párkrát promnuté (snad ten jejich praskot neslyšel nikdo z kolemjdoucích venku) a já byl připraven. Visty byly připravené. Trochu jsem zapochyboval: "Co když to na nich nepojede, vždyť hry pro DOS na nich nejezdi". Ale vzhledem k tomu, že Amiga je něco jiného než DOS, myslel jsem pozitivně, až tak, jak jen to šlo. Musel jsem, nebylo na vybranou. Myšlenka na sebe pařícího Perihelion mě držela na nohou, vlastně v pohodlném posedu. Zádama opřen ve správné poloze, notebook ve zdravé vzdálenosti od rozkroku, správná ruka na myši. Myš zaparkovaná na DVDčku hustého filmu.

A mohlo to začít. Tajming byl správný. Byla půlnoc. Sluchátka jsem měl vnořená do uší, ostatně nebylo jiné možnosti.

Mačkám tlačítko Amigového emulátoru. Pe... Per... Perihe... Perihelio... Ani jsem nedořekl název hry a Windows mi hlásí... nějakou CHYBU! Néééééééééé! To snad není možný, k čemu ty Visty jsou?! Jak já se těšil. Smajlík by se tu hodil, ale myslím, že žádný by adekvátně nevystihl ten smutek, to zklamání, a navíc mě smajlíky někdo odnaučil. A já si nevzpomenu, kdo to byl. Sakra, to je noc.

Tak se aspoň podepíšu.

Jak se jen sakra jmenuju?

L4D: OM4G

Původně bych to do ní neřekl, ale teď to v článku prostě napsat musím. L4D je vážně pecka. Možná ne jako MW 2, na kterou se taky chystám, až tedy její cena trochu spadne, ale prostě a zkrátka pecková hra, u které se dá zažít něco podobného jako v Dawn of the Dead. Čili podobně skvěle úžasného!

L4D je hra, která chytne a nepustí, a pokud ji včas neodstřelíte jazyk, tak vás klidně i sežere. To jen abych tu v těch pochvalách originálně využil i nějakej ten herní prvek.

Zaprvé, autorům se skvěle daří vytvářet scenária, která evokují filmové scény. Nebudu rozebírat, jak se jim to podařilo, to by jistě bylo na delší článek. Zadruhé, hra je to návyková a v Expert módu nabízí pravou výzvu, nebo taky jinak řečeno: výzvu pro skutečné hráče. A zatřetí, L4D je přímo jako stvořené pro lidi, co ve hrách rádi spolupracují. Super je to, že společně bojujete proti počítači. Tím pádem nedojde k tomu, že jste frustrováni, když je na serveru někdo, kdo je lepší, nebo někdo, kdo vám v horším případě pije krev - tady frustrace není, resp. vůbec nehrozí, že by byla tak obrovská jako v kompetitivních střílečkách. Tuhle hru doporučuji jako takovou odvykačku bývalým hráčům ETčka, Call of Duty, Counterstriku, a kdoví čeho ještě.

Moc se mi tedy líbí ta filmová atmosféra. Jsou tu silné atmosferické momenty, jako vystřižené z nějakého survival horroru, a taky některé, co by se spíš hodily do torture porn subžánru. Je tu celkem dost možností strategizování, takže po několika hodinách jen tak neomrzí. Tahle hra se prostě povedla a po prvním dnu jejího hraní jsem naprosto spokojenej. Pokud natrefíte na dobré spoluhráče, jde o metal-death herní zážitek. A za pár dnů tu máme pokračování!

zeal

Left 4 Dead

Příběh Left 4 Dead se má asi takhle: blá, blá, blá, objevily se zombie, ale my jim budeme říkat raději infikovaní, protože to tak bylo i v tom cool zombie horroru 28 Days Later, blá, blá... blá.

A pak se to spustilo. Hra, která asi zatím nejvěrněji podala svědectví o tom, jaké to je, být hlavním hrdinou v zombie horroru.

Jdeme na to. Zapněte si baterky, nabijte zbraně, lékárničku s sebou, každý z nás ji bude v kritickém bodě potřebovat.

Tma a v ní světelný kužel. Tady nic není, negative, molotov na zemi, pistole, postupujem.

"Mám na mušce... podlaze mrtvou zombii! Zk*rv*syn, je jich tu víc, potřebuju posilu! Přibližují se!"

Palba na plné otáčky.

Aha, tak takhle to vypadá, když namísto naštvaných nájemníků obývají budovu těžce nemrtvé zombie. "Hajzlové, svině... prásk, prásk, wheeeeeee, najs!" Tady je jich pár, rozstřílet je na sračky zdá se zabírá. Mám náboje. Já mám molotova, a prskavku. Náboje! Pokračujeme.

Sakra, je jich tu ňák moc! Kurv*! Potřebuju nabít. Prásk pažbou, švih po pazouře. Tady jsou taky, a odtam taky jdou! Jeden prošel plotem a vyšel zcela neporušen. "No wonder. It's a zombie... I mean infected, afterall!"

Áááááá, chcípněte sračky! Grááááááááá... áh!! Boomer? CO TO JAKO JE? Chcíp.

Díky za zvednutí. Pokračujem. Rata... tatatatatata! Bum!

Vylézám na žebřík. Jsem vepředu. Jako pravý hrdina zombie filmu. Wheeeeeee! Áááááá... něco mě vytáhlo do vzduchu! Ostatní parťáci vylézají po žebříku. Všichni ve stejnou chvíli. Všichni z jednoho místa koukají, jak tam visím a jedna zombie ze mě zobe vnitřnosti. Kolega s nejvíc vystrčenou hlavou se nehýbe. Áááááááááá!

Konečně. KONEČNĚ někoho napadlo vystřelit!

Jdeme dál. Sem tam někoho rozstřelíme a je tam jakási speciální místnost. Dovnitř vlítne stádo asi padesáti slonů s razancí zombie lidí. Masakr končí. S ním končí level a objevují se statistiky, kdo jako zabil nejvíc neg... erm, zombií.

Jó, tohle se mi bude líbit.

Ode dneška mě najdete na L4D pod přezdívkou zealcore.

Heretic II

Heretic II nebyl ve své, a vlastně v žádné, době velkým hitem, jakým naopak první Heretic dozajista byl. Osobně jsem ho kdysi dávno pouze vyzkoušel, abych se ujistil, že o nic nepřicházím a taky že to žádné znaky herní pecky neneslo. Hratelně šlo o něco na způsob Crusaderů z Might and Magic, jen to bylo o trochu akčnější. Což uznejte je bída na to, že šlo o pokračování Doomovky, ve které se střílelo hlava nehlava.

Indie edice: Crayon Caper Rescue

Abych se přiznal tak na freeware "scéně" se orientuji dost těžce. Je ale někdo takový... kdo má v tomhle, slušně řečeno, těžkém bordelu přehled? Jak to tak bývá, člověk je pak odkázán na druhé, kteří o těchto hrách aktivně informují. Kde ale vlastně získat tyhlety cenné informace? Zkoušel jsem se dívat na dvojici českých stránek Plnehry a Freehry a po přečtení několika tamních recenzí jsem s hrůzou uprchl. :( Tak asi zbývá jen to Hrej... a tak jsem hrál.

O víkendu jsem hrál jen Abea

Abe's Oddysee je plošinovka, jak se říká, "par excellence". Patří mezi to nej, co se v tomhle žánru objevilo, a to vyšel na PCčku "až" v roce 1997, takže nejde o žádnou polorozpadlou vykopávku, u které by si jeden domýšlel, jak byla lepší, než ve skutečnosti opravdu byla. Né, to ne. Abea má spousta hráčů ještě v živé paměti (ať už Oddysee anebo jeho pokračování Abe's Exoddus z následujícího roku) a všichni, kdo jsme ho hráli, říkáme, že byl takový, jak je tu pochválený v první větě. Tedy první třída.