Residentní zlo posedmé

Jako velký fanda horrorů jsem si musel pořídit sedmého Resiho. Měl jsem pro to dva pořádné důvody: První, je to pro Virtuální realitu; druhý, je to opět pořádný horror. Už prvních pár minut mi dalo za pravdu, že nejde o další military "sci-fi" řežbu. Sedmý díl se vrací zpět ke komornějšímu stylu prvního Residenta a vlastně se to posunulo i někam úplně jinam. Technicky, už nejde o third person hru - hrdinou jste tentokrát vy a ne postavička před vámi - a ono je to navíc takové, jak to Capcom údajně zamýšlel udělat už s prvním dílem, tedy že na zombie koukáte z očí do očí. Stylem, jde o atmosferický horror, kde na hrůzu čekáte, zatímco ona se plíží a plíží, aby na vás v ten nejpohodlnější okamžik vyskočila.

Začíná to vystoupením z auta a pak následuje procházka lesem, kterým bych ve skutečnosti nejraději proutíkal jak nejrychleji to jen jde. Není tam nic konkrétního, co by bylo zvlášť strašidelné - ten pocit, že je něco v nepořádku, to neviditelné cosi, co je hrůzostrašné, pokud by se to zhmotnilo z prázdna v bezprostřední blízkosti před vámi, tam je. Residentní zlo, příhodný to název.

A aby tam nešlo jen o ten pocit, že se může cokoli kdykoli pos*at, už v páté minutě vstupujete dovnitř lesní chaloupky, ve které nesvítí světla. Už ty okenice vypadaly podezřele, svojí velikostí, jako kdyby měly bránit před čímsi nebezpečným tam venku v tom ošklivém lese. Anebo aby se zlo nedostalo ven? Jen chvíle pátrání stačí na to, abyste si udělali rychlý závěr: horror se odehraje ZDE a ne v lese, kde jste měli ten neustálý pocit, jako kdyby na vás mělo něco každou chvíli vyskočit. Když už si říkáte, že to byla chyba, vejít dovnitř, a chcete honem rychle odejít, náhle zjišťujete, v momentu čiré hrůzy, když zataháte za kliku vstupních dveří, že už nejdou otevřít a tam cosi dál, za vámi v tmavé místnosti si už na vás začalo dělat chuť, a to něco rozhodně není top modelka, která vám před chvílí připravila vydatnou večeři.

Jediné, co bych mohl sedmému Resimu zatím vytknout, je absence podpory virtuálních ruk - neboli PS Move ovladačů. S Dualshockem se to sice hraje dobře, ale ovládat obě ruce, popřípadě s nimi zašermovat v prostoru a vůbec brát věci jako ve skutečnosti, případně otevírat šuplíky a zapínat spotřebiče a vůbec dlachnit a otáčet si věci těsně před virtuální helmou, by na zážitku určitě přidalo. Nevím nakolik je to pro programátory složité - dokonce, a to je co říct, ani exkluzivní titul Robinson od Cryteku podporu PS Move nemá (a když skloníte hlavu, ty ruce tam prostě vidět jsou a to jejich podivné umístění v prostoru je důkazem toho, že na podporu se myslelo, ale nakonec k ní nedošlo a nikdo neví, jestli se k ní Crytek ještě vrátí - měl by).

Ale například perfektní je, když jste u dveří a bojíte se, že na vás něco skočí, můžete vstát ze židle a protáhnout hlavu do prostoru a kouknout se na obě strany, jestli tam v chodbě něco nečíhá. Popisovat, co je v první hodině a něco, nemá moc smysl, ledaže nechcete být překvapení, až se do sedmého Resiho pustíte - pokud jste ho ještě nehráli. Se začátkem jsem moc a moc spokojenej, dál to má být údajně ještě strašidelnější, ale na to se ještě musím pořádně připravit.

Rezeal

VrrrVision: VR Worlds

Zatím jsem hrál dvoje herní antologie PlayStation VR Worlds a Playroom, obojí výborné, a nejnověji Robinson: The Journey.

Playstation VR Worlds má v sobě pětici her. Prvně jsem zkusil fascinaci potápění se pod mořem, která končí děsivým setkáním se žraločí nestvůrou. Nevím jak ostatní virtualrealitní hráči, já Ocean Descent považuji za perfektní úvod do virtuální reality.

Pak je tu trojrozměrný (Ping) Pong, v obrovské aréně, ve výšce, z níž byste rozhodně nechtěli sletět hlavou dolů. Očima - či spíše vaším svítícím hledím - posíláte čtverec na místo budoucího dopadu protivníkem odstřelené letící koule. Hra je těžší a těžší, pocit je i přes archaičnost herního konceptu futuristický.

Další je tam jízda na prkně jako ve filmu Rollerball, kde se snažíte vyhýbat se autům a zůstat na silnici, a to vše jen za pohybu vaší hlavy. Jde o divokou jízdu s možným točením hlavy krátce po dojezdu.

V London Heist se z hráče s helmou na hlavě stane zločinec - v této hře fantasticky uchopujete předměty, např. mobil, a pocit je to skoro stejný jako ve skutečnosti. Jediná hra, ve které střílíte z nelegálně pořízené zbraně, a nejen to, nabíjíte zbraň druhým Move ovladačem, nebo si můžete do jedné ruky vzít doutník a druhou rukou jej podpálit zapalovačem. Když doutník přiblížíte k helmě, objeví se kouř. London Heist má příběhovou linku, více úrovní a je to zatím moc dobrá hra, až se mi chce říci, že bych si ji klidně pořídil i za plnou cenu jako samostatný titul.

Na závěr je tu podivný sci-fi mech simulátor na asteroidech, ze kterého mě trochu bolela hlava. Ale, naprosto mě uchvátil nápad. Když se koukáte pod sebe, vidíte, na rozdíl od ostatních her ve VR Worlds, tělo, nikoli však vaše, ale aliení a už to je zážitek sám o sobě. Mačkáním na ovladač vidíte, jak se alienovi hýbají prsty. Střílení a harpunování je bezvadné, skákání po asteroidech už jen možná trochu je na lehkou bolest hlavy, ale nevím jestli za to nemůže fakt, že jsem ji hrál jako poslední - asi po hodině hraní ostatních titulů.

A jako bonus je tady pinkání s koulema v menu, což je tam jen jako sranda jako součást menu, ale upřímně, jedná se o fantastické využití VR - po odpinknutí se k vám koule, ať už odletěla kamkoli, zpátky vrátí a občas z takového úhlu, odkud to nečekáte. Je to takový basketball bez koše, ale zábava tak jako tak.

Ještě bych málem zapomněl, v menu je vidět váš DualShock 4, přesně tak, jak se na něj díváte při běžném hraní, ovšem tady se na něj díváte skrze VR helmu. Můžete s ním otáčet, přibližovat, určitě i zahodit - to ale s ohledem na cenu (1500 za kus) nedoporučuju.

V dalších článcích přijde na řadu Playroom a Robinson: The Journey.

virtual zeal