Úvaha: Hry nás spojují

Pokud nebudeme počítat internet a telefon, tak hry jsou nejspíš jediné médium, které nás dokáže spojit. Představte si různé scénáře: bitva proti vetřelcům na hranici Sluneční soustavy, odbouchávání zombií kdesi v malém městečku v Arizoně nebo válčení na bojišti za druhé světové. Týmové hry mají tu sílu vytvořit pouto mezi dvěma a více osobami, a to aniž by žili ve stejné zemi. Takovou sílu mají videohry. 

A naopak, politika je něco, co lidi rozděluje. Dá se tak říct, že politika je opakem videoher. Možná proto jsou videohry tak oblíbené. Může je hrát kdokoli a nehledě na to, jaký žánr upřednostňujete, v očích ostatních hráčů budete vždy viděni jako hráč videoher. Na druhou stranu, pokud volíte jednu politickou stranu, v očích ostatních, kteří volí jiné strany, než vy, budete vždy viděni jako ti špatní.

Proč to tak je? V poslední době se šíří názor, že volič nějaké strany je špatná osoba. Aby na světě nebylo úplně krásně, jistí lidé rozdělují společnost tím, že tento názor zesilují a v důsledku se tak rozpadávají skupiny lidí, kteří spolu předtím tak krásně vycházeli. Rozdělená společnost znamená pro jisté lidi velký zisk. Jak to? Tuhle nenávist lze v lidech úspěšně krmit a dokonce na tom i vydělávat. Clickbaitové stránky, které záměrně zkreslují informace, a že jich není málo, se tím dokážou uživit. 

Bohužel tento názor přebírají i běžní lidé, kteří z toho žádný zisk nemají, a z nějakého důvodu, aniž by nad tím víc přemýšleli, nemůžou jinak, než odsoudit druhého člověka jen na tom základě, jakou stranu volí, nebo jakého politika mají v oblibě. Nedává to smysl a ničí to společnost. Dokud se tohle nezmění, už zřejmě nezažijeme takové časy, jaké byly v naší zemi v devadesátých letech, v době naprosté svobody.

Je mi třeba úplně jedno, kdo to tu čte: ať jste superkomunisti, supernacisti, superwokeisti nebo voliči něčeho, co ještě nevzniklo, ale dřív nebo později vznikne, jste tu vítáni. Politika by totiž neměla hrát žádnou roli, co se týče posuzování lidí. 

zeal

Pixel Art nedává smysl

 

Již nějakou dobu se ve videoherní tvorbě - především na nezávislé scéně - používá grafický styl Pixel Art. Podle mého průzkumu je tento styl definován slovním spojením "vidět pixely" /přeloženo jako vidět malé čtverečky vyplněné jednou barvou/. Problém nastává v tom, že Pixel Art je často spojován se zařazením "retro", zejména díky mylné představě, podle níž se dříve na obrazovkách monitorů měly objevovat viditelné pixelové čtverečky. Pamětníci jistě ví, že jednotlivé body rozhodně neměly tvar čtverečků, a to díky neschopnosti tehdejších CRT obrazovek zobrazovat pixely jako přesné čtverečky. Proč je to důležité? Rozdíl je výrazný. Není pochyb, že tehdejší hry sice byly odkázány na používání čtverečků. Ty ovšem nebyly na obrazovkách vidět, protože spojením dvou a více čtverečků často vzniklo něco, co na moderní obrazovce vypadá podstatně jinak. LCD-až-OLED monitor není schopen zobrazit pixely jako něco jiného, než pouhé obyčejné čtverečky. A vzhledem k tomu, že při smíchání různých barev vznikaly různé křivky a jiné, často velmi drobné, detaily, které použitím pouhých čtverečků na moderní obrazovce prostě nejde vytvořit, tehdejší grafická tvorba by se dala označit skoro až bez nadsázky za alchymii. Míchání barev představovalo výběr z nabídky 262 tisíc možností pro monitory VGA. Ve výsledku vznikaly obrazovky, u nichž by nejeden často řekl, že mají mnohem vyšší rozlišení, než jaké ve skutečnosti měly. Herní tvůrci přišli na to, jak vyhrát nad technickými omezeními své doby.

Pixel Art z tohoto důvodu nedává žádný smysl. Moderní technologie zobrazují pixely jako ostré vyplněné čtverečky, které jsou na bližší pohled nepěkné. Není na nich nic neobyčejného. Nedá se s nimi ekonomicky nakreslit kvalitnější kresba. Přesto je tento styl, který tehdy stylem vlastně nebyl, protože nic jiného se použít nedalo, oblíbený /?/ u řady herních tvůrců, především těch, kteří pracují s nižším rozpočtem. Dnes máme 4k rozlišení, miliony barev a grafické programy mají spousty efektů, díky nimž se dá udělat profesionálně vypadající grafika. Tito herní tvůrci přesto z nějakého důvodu tyto možnosti odmítají. Raději dělají hry s Pixel Artem. Jeho hlavní devízou má být přenesení hráče do dob minulých... A to je vlastně nepravdivé, protože nic takového tehdy na monitorech k vidění nebylo, co se týče ostrých nudných pixelů, jak již bylo vysvětleno v prvním odstavci. 

zeal

GAMEDEV v roce 2023

Pixel art je pojem, který jsem poprvé slyšel někdy okolo roku 2009. Čtverečková grafika, bylo mi řečeno. Tvůrci videoher s malým rozpočtem se začali uchylovat k tomuto stylu, protože se na obrazovku dá dát jen určitý-omezený počet pixelů. A za předpokladu, že výsledné rozlišení je velmi malé oproti možnostem dneška, je tu recept na to, jak si ušetřit námahu. Jen tolik čtverečků na vyplnění obrazovky, aby to zvládl i obyčejný fanda videoher. Výsledek je vpravdě čtverečková hra. Nebo tomu říkejme umělecký styl. Pixel art.

Úplně přejděme diskusi o tom, že někdo šikovný může z těchto čtverečků vytvořit něco krásného a raději se zaměřme na otázku: Proč se tvůrci videoher tomuto stylu vůbec věnují? Proč jdou vlastně nazpět, a ne dopředu?

Dokázal bych si představit, že se někdo k tomuto způsobu tvorby grafiky uchýlí z důvodu, že na nic jiného si ani netroufne. Kreslení ve photoshopu přináší výsledky, jako kdyby je ve skutečnosti namaloval v ms paintu. Tak co teda dál? Končíme nebo vyzkoušíme poslední možnost: čtverečky? A jelikož nejde v nízkém rozlišení udělat něco, co by vypadalo jako hra z našeho století, musí se uż dopředu takováto nemoderně vyhlížející věc označit jako hra budgetová, v jiných kruzích známá i jako "indie" hra. 

Někdy se nedá ani nic jiného dělat, je-li v rukách jen toliko talentu. Je to určitě v pořádku - každý člověk je šikovný v něčem jiném (naštěstí). 

Na druhou stranu mi to přijde jako lenost. Zapnout PS, udělat čtverečky, okopírovat padesát let starou hru a "call it a day", jak by řekl Jack London. Úděsná lenost, až to zamrzí. Mám na mysli tedy tvůrce, kteří u tohoto způsobu tvorby her nejen začínají, ale i končí. Soumrak videoher. S takovou by videoherní průmysl nikdy nedostal šanci pořádně zkomerčnět. V devadesátkách by zanikl.

Jako důkaz se stačí podívat na historii videoher. Po čtverečkách ani stopa - jen marně byste je hledali na CRT monitoru. Už v začátcích 90s se technologie natolik posunuly, že hry vznikaly neskutečně pokročilými technikami, často mimo počítač, načež bylo vše nakonec zdigitalizováno a později nadále upravováno. Jediné, co to všechno kazilo, bylo nízké rozlišení. Z evoluce her lze vyčíst, že tvůrci byli hladoví po technologiích. Chtěli pro své hry to nejlepší. 

Myslím, že je to velmi úctyhodný cíl, tedy nejen udělat co nejhezčí hru, ale s využitím nejnovějších technologií dát hrám i budoucnost. Přinést něco nového - obsahově, ale i technologicky. Nadchnout nejen nové hráče, ale třeba i ty, kteří na hry snad už i zanevřeli - třeba proto, že "už jim nemají co nabídnout". 

A tak na závěr říkám: Je to na nás, kolegové gamedevové, tvořme s rozmyslem. A hlavně: tvořme nové hry. Retro má taky své místo na světě (v tom tmavém koutě) a své vlastní autory (oslavující úspěšnější kolegy). Takže asi tohle jsem chtěl napsat, když jsem si tak zapřemýšlel nad tím, jak se zrovna já stavím k tvorbě videoher. 

zeal

Z trezoru: Proč existují konzolové války?

Psáno pro Casual Core dne 30. května v roce 2010.

Protože blbost lidí je neomezená? Ale jinak. Co to vůbec taková konzolová válka je? Příklad: pár lidí se někde v diskusi dohaduje o tom, že jeho (nebo její) konzole je ta nejlepší. Proč by se někdo chtěl dohadovat o něčem tak... nedůležitém? Protože blbost lidí je neomezená? Kdyby to bylo tak jednoduché.

Jenže nejde jen o diskuse jako takové. Jde o články, které vyvolávají "flame" (tzv. flamebait články), jde o novinky, které zveličují význam prodejnosti konzolí, her na tu kterou konzoli a mimo další i srovnávací články, které ukazují, o kolik hůř ta hra vypadá na té druhé konzoli. Tohle všechno a navrch fanboyství herních novinářů vytváří prostředí pro "konzolové války". Obyčejný hráč je víceméně jen takovou nevinnou obětí.

Teď se blíží výstava E3 a jednou z horkých debat je Kdo svými produkty zastíní ostatní, což je dost podivné téma, když se nad tím trochu zamyslíte. Nemělo by být důležité spíše to, že tři velké konzolové firmy představí svoje produkty, a že všichni se mají tudíž na co těšit? Většina z nás má jen jednu konzoli a já tu klidně napíšu, že mě osobně absolutně nezajímá co nového přinese svým zákazníkům Nintendo nebo Microsoft, protože mám konzoli od Sony a jinou v blízké budoucnosti kupovat nehodlám. Taky, proč by mě měla zajímat jiná konzole, když na ní nikdy nic hrát nebudu, že? PS3 mi perfektně vyhovuje, je to má oblíbená konzole kvůli mým oblíbeným sériím z PS2, popř. PS1, a to mi k herní pohodě bohatě stačí (a občas samozřejmě i to PC).

Je myslím docela jasné, proč existují konzolové války. Protože jsou hnacím motorem. Protože je to jeden z mála způsobů jak zavolat na hráče a vyrušit ho od hraní nebo od nějaké jiné činnosti. Je to jeden z posledních způsobů jak získat hráčovu pozornost a přimět ho, aby se staral... což se dá využít mnoha způsoby.

zeal

Z trezoru: Je dobrej nápad, tvořit dnes nezávislý hry?

Psáno pro Casual Core dne 3. února 2010.

Prej na Iphonu, tam je zlatej důl. A prej podle časopisu GameSauce je tvorba malejch hříček seriózní byznys. Že je teď ten správnej čas tvořit, protože to vydělá. Že jestli do toho nejdeš pro peníze, nemá cenu vůbec s nějakou tvorbou začínat. Zaručenej úspěch, říkaj, když se pustíš do nějaký hříčky. Výdělek prý tutovej.


No jo, dobrá, rád bych něco vytvořil. Zatím jen něco neorganickýho, co se bude líbit.


Vem nápad odtamtud, smíchej ho s jiným a přidej něco, co je "on". Aspoň minimální úspěch je jasnej, něco to určitě hodí. Odborníci budou jásat, budou mít o čem psát. Třeba o tvým úspěchu, jak sis vydělal na Steamu.


Ale kdeže, já bych spíš něco, co potěší, zaujme nebo zahřeje tam...


V peněžence, a vlastně kde jinde.


Ne, mám na mysli spíš tam, u hertze. Tam, kde člověk má to nadšení pro hraní počítačových her.


To nejde moc dohromady, ne? Nadšení a byznys. Prostě vem nápad, přidej roztomilou grafiku, zbytečně se s tím nepárej, spoj další dva nápady v jeden a propaguj to jako originální hříčku. O ničem jiným to není. A když budeš mít štěstí, vydaj to i na konzoli. Přece nechceš dopadnout jako ten Karel Papík.




zeal

Úvaha: Odkud se vzal fenomén nezávislých her, a neměl by odejít tam, odkud přišel?

Videohry se mění a ty dnešní jsou rozhodně jiné, než jaké byly v devadesátých letech. Jsou v lecčems lepší a leckdy jsou tak nudné, že by u nich usnul i neustále pohotový Angryvideo Gamenerd. Ty velké už nemají čím překvapit, dá se globálně řici - avšak výjimky se stále objevují. Co je s velkými hrami obecně špatně?

Řekl bych, že hráčům se (ale možná jen podvědomě) nelíbí jejich neustálé odkloňování se od videoherního stylu dřívějška. Hry už "herně nesmrdí", dalo by se shrnout. Proto se najednou zničehonic objevil fenomén nazvaný "nezávislé hry", aby už nedostatek "herně smrdících her" nebyl tak citelný a v dohledné době ho nadobro eliminoval. A proto si spousta lidí koupilo, či upirátilo, Minecraft, čili hru, která smrdí nejvíce videoherním aroma, a je jedno, jestli jsou tihleti hráči na skládání Lega už velcí, není na tom ostatně nic špatného, na skládání kostiček. Videoherní studia, ta s vlastní kanceláří, či budovou jimi plnou, nemají trpělivost s děláním her vypadajících, jako kdyby byly určené pro tlusté spoluobčany hrající v tmavém koutě svého pokoje, a jejich ambice jsou daleko vyšší: dělat produkty podobající se filmům, protože filmový průmysl táhne prostě víc, než blikající automaty někde v zakouřené herně. Lidem se to líbí, a hráčům, kterým na hrách záleží trošku víc, se to už tak moc nepozdává, a proto tu máme nezávislé hry, které splňují definici videohry o něco lépe, než za několik desítek milionů vytvářené AAA hry, a nejen to: nezávislé hry mají od filmů dále a tenhleten fakt je přesně to, co hráčům vyhovovalo vždy, v každé dekádě.

Nezávislá studia, nezávislí vývojáři her? Michael Dailly, tvůrce Lemmings a Grand Theft Auto, říká, že tehdy, tj. v devadesátých letech, byli nezávislí všichni. To jen nedávno se objevila tahleta nálepka, která rozlišuje na ty, kteří dělají ve velkém studiu, a na tvůrce sídlící (obvykle ve své vlastní) "garáži". K čemu ale taková nálepka? Dá se říct, že se to může chápat jako varování zákazníkům: "pozor, na tuhle hru bylo vynaloženo málo finančních prostředků, tudíž to tak dobře nevypadá" a pozitivněji pak: "na tuhle hru bylo vynaloženo málo peněz, roztomilost zaručena a my budeme rádi, když nám pomůžete".

Velká studia vydávající jedno pokračování za druhým už trošku začínají nudit nejen o hrách přemýšlející hráče, ale i čtenáře herních blogů, a kdo je dnes nezávislý je tak obecně považován za někoho, kdo má tu moc přijít s něčím úžasným, čerstvým a herně zajímavým (když už ne dílem tak) dílkem. Je to slyšet nejen na sociálních sítích, ale i v diskusích a herní média píšící o nadějných talentech z "garáže" také nepřehlížejí, jakou rychlostí si tento fenomén "nezávislých" her získává sympatie hrajícího davu. Není divu, že stále více "profi" herních vývojářů odchází z velkých studií zakládat malá (ehm) "nezávislá" studia. "Jsme nové indie herní studio", píše se na jejich stránkách.

Proč je tahleta nálepka "nezávislé hry" v poslední době stále častěji uplatňována, jsem už napsal. Teď se chci zeptat: Nebylo by lepší, kdyby žádné rozlišování na černé a bílé nebylo? Také se často plete, kdo je ještě indie a kdo už ne: je to malá firma bez vydavatele? Pokud získá vydavatele, už není indie? Pokud tvůrce Minecraftu prodá milion titulů, je stále ještě indie? Zadruhé mi to přijde jako nicneříkající nálepka, která prakticky nic neznamená. "Jsme indie!" No a co?

Pod čarou. Na nezávislou dráhu se ve svých posledních křečích údajně vydal ale i Lucasarts, s hříčkou Lucidity, což se nelíbilo nejmenovaným redaktorům jednoho (taktéž nejmenovaného) herního časopisu: velké studio s dlouhou historií přece nemůže dělat nezávislé hry (!), čtu při kávě. Za to pět bodů dolů. No chápete to?

zeal

Nebaví mě kvůli jedné hře stahovat 20 GB

Tohle není blogový příspěvek na téma: proč jsou hry dnes tak veliké, když ještě nedávno se vešly na jediné DVD, alébrž miničlánek na téma: proč digitální služby vůbec nabízejí hry, které jsou tak veliké, že jejich stažení trvá celý den; a někde, kde je internet stále pomalý, tak i mnohem déle.

Když si chci zahrát určitou hru, ideálně si ji vezmu do ruky a dám ji do přístroje, kde se mi ihned zapne. Takhle to třeba fungovalo na PS2. Dnes jsem si postěžoval, jak dlouho trvá, než se mi hra nainstaluje na PS3 - prostě si chci ihned zajezdit a zjistím, že ještě musím čekat nějakých pět minut. Řeknete si "pět minut ještě nikoho nezabilo", ale pokud se tohle děje častěji, tedy, že si chcete zahrát vždy něco nového, těch pět minut si počkáte každý den, a to jen v případě, chcete-li si zahrát jen jednu hru denně.

U Battlefield 3 je to mnohem delší čekání, protože stahování 20 GB dat rozhodně není na 5 minut - tak rychlý internet myslím ještě v ČR není a nějakou dobu nebude, aby stáhnutí takto velkého objemu dat proběhlo takřka bleskově. U nového Levelu je jako "originálka" Red Orchestra 2, která má údajně také 20 GB a já už teď vůbec nemám náladu si tuhle hru instalovat, resp. stahovat, protože by to zabralo jednak celý den (kdoví jestli budu mít chuť ji hrát zítra) a druhak bych se musel ten jeden den obejít bez streamování MP3, posílání a stahování různých legálních dat, které by cestovaly až nepříjemně pomalu, protože na pozadí by se stahovala obří hra. A ještě nemluvě o tom kolik místa zaplácne na disku.

Digitální distribuce bude jednou "prímová služba", avšak dnes je víceméně nepoužitelná. Jednou se dočteme v učebnicích, že Steam předběhl svoji dobu. A také to, že "krabičkové hry", resp. hry distribuované normální cestou tu zůstaly ještě dlouho poté. U těch (na PC) ale taky poslední dobou existuje jen jediná cesta jak hru z disku nainstalovat - způsobem digitální distribuce, tj. že je jedno, jestli máte hru na DVDčku, prostě si ji musíte stáhnout celou a DVD v mechanice slouží jen jako několikabajtový instalátor (!). Chtěl jsem si zahrát Brink, ale stahovat ho, když ho mám na DVD, se mi tedy nechce. Tento agresivní přístup Steamu a Originu mě teda nijak nenadchl a tak si raději zahraju něco na konzoli, než abych nechal na PC stahovat něco celý den, a to aniž bych věděl, jestli to nakonec bude stát za to, nebo jestli budu mít ještě chuť na tento určitý titul.

zeal

Už dlouho jsem nehrál žádnou adventuru

Je to děsivé, alespoň pro mě, když si teď uvědomuju, že už je to velká řádka dní, kdy jsem naposledy zapnul nějakou adventuru. Žádné už se neobjevují? Ale kdeže. Např. je tomu pár dní, co vyšla jedna velice pěkná adventura A Tale of Two Sons, a prý nejde o pokračování české adventury A Tale of a Hero, ač podle názvu by to tak být mohlo.

Snad je to i tím, že adventury v poslední době nejsou moc populární, a já jako většina hráčů se spíše koukám po titulech, o kterých se mluví a píše a to je zřejmě jedna z daní za to, že chcete být součástí herní komunity. Mají to holt blbý - některé - v tom, že se nedají ovládat gamepadem a tím jsou, dá se říci, vyřazeny z hlavního dění v herním průmyslu. Ta dobrá zpráva je, že A Tale of Two Sons gamepad podporuje a je tu tím pádem slušná pravděpodobnost, že se zrovna této hře podaří vrátit žánru adventura její bývalý lesk, když ne slávu.

Není divu, když mě zaměstnávají samé nové akční tituly, ve kterých to akcí doslova vybuchuje, a vůbec jsou tak chytlavé a narvané adrenalinem, až u toho člověk prostě nemůže myslet na jiný žánr. Adventuřit znamená pomaloučku se nechat stáhnout do hry, aniž byste postřehli, že za oknem je už pět ráno. Kdežto akční hry nabízejí "nářezový odpočinek", který můžete vypnout třeba za deset minut a jste spokojeni - v případě, že jste si u toho střílení v čínské čtvrti vedli slušně.

Přiznávám, že mám stále menší trpělivost, co se týče hraní her, a je to zapříčiněno i tím, že mám v "knihovně" několik desítek krabiček s Blu-ray disky čekajícími na ten moment, až je otevřu a poroučím jejich vnitřky do vnitřku PS3. Je prostě stále co hrát, dokonce i zahrát poprvé a ten hráč typu, že si sednu k hernímu přístroji a hraju několik hodin v kuse, už také nejsem. Možná, že kdyby vyšla Enemy Territory 2, tak bych se jím zase stal... A teď, když vyjde Quake Wars 2: Titanfall, tak je tu také jistá pravděpodobnost. No a jaká adventura by mě přiměla k podobnému přečinu vůči užitečnému nakládání s časem? Asi další Kyrandia, řekl bych. Dark Seed 3 rozhodně taky. Na ten bych šel stát půlnoční frontu do Xzone. Takový ty pokračování různých oldskůl adventur by mě taky přiměly udělat si čas. Nějaká opravdu originální, resp. čerstvá adventura se zajímavým námětem by mě určitě přesvědčila, abych u počítače znova pořádně a trpělivě četl, naslouchal a klikal na různé polygony a trojúhelníky, jenom aby moje postavička našla ten stále doutnající doutník v sudu s pískem, kam ho, a nijak pečlivě, strčil zahradník zbavující se důkazů.

zeal

Nevšední herní zážitek aby Molyneaux pohledal

S filmy je to jiné. Vždy se najde nějaká zajímavá podívaná. Ale u her, u těch je to docela bída. Heavy Rain zatím vyšel jen jeden. A The Dark Sorcerer není hra, ale zážitek to byl i tak veliký. Už jsem to psal na KK, že chci kvalitní příběh. Stačil by mi ale klidně i příběh, který by nebyl recyklovaný více, než maso u McDonald's. Dříve to bylo hlavně o zážitcích (o penězích až v té řadě, do které hráč neviděl). Dnes ty zážitky jsou natolik stejné, že radši než hraní devadesátého osmého klonu Call of Duty, člověk si raděj dá i nějakou tu amatérskou hru - viz stále populárnější indie hry.

Něco fajnového, kdyby bylo. Třeba další díl Simona Sorcerera, klidně. Předposlední mě bavil a ten poslední alespoň zaujal, a na pár chvil docela pobavil. Možná hledám ve špatných internetech, a kupuju špatné herní časopisy - kandidát na herní večer plný nadšení ve vzduchu okolo monitoru nikde.

V nejhorším případě se musí sahat do zásob. A teď nevím, jestli se v nich, i s trochou toho žonglování, vůbec něco najde. Jinak jsem si teď v Tescu koupil za sto korun Dragon Age 2 pro X360. Ale je to dobré? Nezjistím to až po několikahodinovém hraní, jestli teda jo, že je to makové či ořechové? Jak je na tom příběh? Není to jen nějaké klišé ze středověku?

Pak bych měl nově hru Driver: San Francisco (8/10 na Gamespotu) pro PS3 pořízenou za pár stovek. Ale jaký zážitek nabízí? Je to Need for Speed jen situovaný do města? Je to další GTAčko? Určitě nenabízí takovou "lidovou řachandu" jako Saints Row. Tak proč bych se do toho měl vůbec pouštět? Já myslím, že bych se do Drivera pustil pokud nabízí totéž, co moje oblíbená hra Midtown Madness, čili ježdění ve městě se silným důrazem na dodržování dopravních předpisů, ale trailer, tuším na předchozím E3, takovou, či podobnou hru nenaznačoval. Takže zase se ocitám na začátku článku, kde se ptám na to, jaká hra mi nabídne lepší (ne nutně jiný) zážitek, než většina vycházejících her, včetně těch, které sice vyhrávají různé ceny, ale pro mou osobu nejsou příliš zajímavé?

Už aby začaly hromadně vycházet ty hry, které se zaplatily na Kickstarteru.

Slyšel jsem, že např. Shadowrun Returns není úplně špatný. Vida! První kandidát na pořádné zahrání je tu.

zeal

Proč se těším na novou generaci konzolí

Byla doba, kdy jsem často vzpomínal na své rané herní zážitky z dětství, jenž by se daly charakterizovat nejlépe asi tak, že jsem toho moc nenaspal, když jsme např. hráli celou noc Lemmings, a končili až nás volali k obědu, a to už byl druhý den, nebo kdy se můj národ snažil pozabíjet ty ostatní v Civilizaci, či kdy moje skupinka fantasy hrdinů byla polapena v dunžónu, ve kterém někdo zhasl. V té době, kdy jsem si vzpomínal na desítky klasických, ale i některé podivnější hry, jsem si říkal, že už podobné hry nikdy nikdo neudělá (z dnešního pohledu docela úsměvné) a už bych býval málem podlehl depresi a skončil se hraním, kdyby se nezrodil nápad na koupi japonské krabičky s písmenky PS2. Po jejím zakoupení se mi rázem otevřel zcela nový svět her, který mě z toho smutku nad koncem éry her na PC jako by rázem vyléčil. Byl to naprosto jiný druh zábavy, byla z něj cítit taková svěžest a energie, že jsem na PC zcela zanevřel a s přáteli, mající v tu dobu podobný problém, jsme jej poslali ke všem čertům a začali vyhlížet nové hry na PS2. V té době jsem se taky stal fanouškem obrázkového časopisu OPS2M, jehož doteď mám ve vzpomínkách jako velice fajnový časopis.

PC hry na dlouhou dobu jako by úplně vymizely - jediné, co mi je připomínalo, byl mini-Level, kterého jsem kupoval kvůli velmi sympatické ceně a velikosti. Zjistil jsem z něj, a na dlouho tomu nebylo jinak, že PC hry sestávají převážně z nepovedených a špatně ovladatelných konverzí z PS2 a to, co nebyla konverze, byl často shit. Věděl jsem, že PC je na tom tak špatně, jak dobře je na tom moje PS2ka. A tak to bylo fajn, protože PS2 mě ještě dlouho dokázala překvapovat: Killzone, Prince of Persia 1, 2, Metal Gear Solid 3, GTA: San Andreas a další přírůstky, které vynikaly ať už tím, či oním. Ovládání bylo správné, už ne ta otravná klávesnice se spoustama čudlíků - a vůbec, kdo hraje hry na psacím stroji?

No nebudu tu lhát, totiž, když byla ohlášena PS3, a byly ukázány první filmečky, tak PS2 se stala čímsi, co bylo překonané, a tím pádem už ne taková legrace na ní hrát hry. Už jí chyběla novost, ta schopnost fascinovat mě, náročného hráče, fanouška videoher, jakoby se v tu chvíli něco pokazilo.

To jsem se, ač velmi pomalu, ale jistě vracel k PC, kde tedy o dobrou hru zakopnout bylo poměrně těžké. Ale prostě ta jedna se našla, resp. už jsem ji hrával dříve, ale teď byla ta správná chvíle se do ní více ponořit. Enemy Territory byla zdarma a byla to hra všech her, jak jsem po nějakém tom hraní zjistil. Dokonce jsem se v ní stal velmi dobrým a to už mi PS2 byla jaksi volná.

Koupí PS3 se zase vpálil do mého neherního těla ten náboj, který na mě vystřelila v prvních letech 21. století PS2. Mirror's Edge byla tou hrou, která mi předvedla, že next-gen není jen prázdné slovo a že hry stále můžou jít o spoustu kroků vpřed. Dále to byl LittleBigPlanet, díky kteréžto hře jsem zjistil, že vůbec ty nejlepší hry se stále můžou objevit, a tohleto přesvědčení se mě ještě díky několika titulům pevně drží a já tak plně věřím, že PS4 přinese ještě lepší hry než byly na PS3, na PS2, ale i na PC v devadesátých letech.

No lepší, to není to správné slovo, protože u her dost záleží na době vzniku, podmínkách, kdy a s kým je hrajete, za jakých okolností se k nim dostanete a vůbec je tu celá řada faktorů, které prostě znemožňují vybrat jednu hru z roku 1995 a postavit ji proti jiné hře z roku 2009. O LBP třeba můžu napsat, že je to hra, u které jsem se nejvíc nasmál. U Silent Hillu 2 jsem měl nejvíc nahnáno. A u Civilizace jsem si nejvíce potrénoval jak rozšiřovat svůj národ na úkor těch jiných. Nemůžu napsat, jaká z nich byla nejlepší. To zkrátka nejde. U nové generace konzolí upřímně věřím, že se ta nej něco hra objeví, a také to, že nebude jen jedna, ale dokonce několik.

zeal

Změnil jsem názor na mobilní hry

Ještě celkem donedávna jsem neměl o hrách na mobily nijak valné mínění. Samozřejmě, o hrách, které vycházely na před-Androidovské modely mobilů si myslím i dnes totéž - hry, které jakžtakž stály "za to" byly jen malinké logické hříčky, většinou o dvou odstínech šedi. Hraní na mobilech mi přišlo jako takový nesmysl, když jsem mohl vytáhnout mnohem lepší, hrám dedikovaný, vietnamský Tetris, že, a tenhleten dojem z hraní na telefonech se dnes změnil právě díky Androidímu zařízení, které je takové jakoby malé PC do ruky.

Díky relativně vyššímu výkonu se dá mluvit o Androidu telefonu jako o celkem solidním zařízení do ruky, na kterém se dá dokonce i něco hrát. Není to tak, že bych teď vyloženě vyhlížel na Androidu nové hry - žádné dlouho očekávané pecky tady nenajdete, snad krom další verze Angry Birds -, jsou tu ale povedené hry, které dokáží zabavit, a to je opravdu překvapení, resp. bylo, když jsem poprvé šahal na Androida, a zkusil tu první hru, která vypadala jako něco daleko jiného, než ty blbůstky z mobilů. 

Google Play v tomto hraje nemalou roli. Máte po ruce, s vyhledavačem u prstů, velmi pestrou škálu her a jediné, co vás od nich odděluje, je jedno kliknutí - to je přes Wifi úplná pohoda, rychle se vám nahraje hra, za niž nezaplatíte nic, a to je také další rozdíl od starších her např. z Nokie, kde hry stály větší než vkusnou cenu. Hledání her je zábava. Vyťukání slovíčka do vyhledávače, které jste ještě nepoužili a čekání, co to na vás vyplivne, je součást zážitku zvaného Android. 

Vcelku nedávno jsem objevil Ninja Chicken, naprosto parádní hru ve stylu Joe Danger (či Mirror's Edge), kde je nutné udělat level dosažením vždy jiného, předem nastaveného cíle, jako upuštění vajíčka do ptačího hnízda, nebo sebrání peněz, jedno divnější než druhé, ale v rámci hratelnosti to dává smysl, protože u prvního mačkáte tlačítko v pravý okamžik a u druhého se soustřeďujete, abyste se slepičkou trefili obrázek mincí. Level končí, až když splníte úkol, a to je bezva, a lepší než u Joe Dangera - namísto opakování misí odznova tu hrajete tu jednu, dokud ji nedohrajete!

A taky jako vývojář, který právě chystá hru na Android, je jen logické, že mi je tato platforma sympatická. Když jsem si teďka spustil vlastní hru na malém přenosném zařízení, bylo to jako, když jsem prvně spustil hru na 386ce, a možná to bylo ještě o chlup lepší. Hmm, a já si ji zase půjdu zapnout, moc mě baví, i když ještě není hotová.

zeal

Co vykrást?!

Je pravidlem, že každý herní developer se posadí před monitor a prohlásí: Co vykrást?! Přeloženo do slušného jazyka: Kde se inspirovat? Přeloženo do jazyka, kterému porozumí herní novinkář: Tak jaký žánr? Každá hra spadá pod nějaký herní žánr a pokud ne, tak jde o hru spadající do vlastního žánru. Jak jsem se již rozepsal v článku o inspiraci, každá hra je takový žánr sám o sobě a vždy bude zcela normální, bude-li herní developer chtít nějaký ten herní žánr rozšířit.

A tak je vždy poměrně srandovní číst, že tahleta či tamta hra vykrádá tamtu či jinou hru. Žánr stranou. Pozor, vykrádačka!

Pokud chci udělat hru s vybuchujícím panáčkem, bude to pro někoho kopie toho skvělého Explodemona, ale pro jiného to bude hra ze žánru Explodemon. Pak tu jsou takové případy, kdy se žánr utvoří teprve až s populární hrou, jako např. Doom, který prakticky vyzmizíkoval Wolfensteina jako zakladatele žánru, protože Doom byl prostě lepší a tudíž se žánr jmenoval dlouho Doom. Stejně tak Minecraft, jehož předchůdce Infiniminer mohl být tím, po kom by se pojmenoval kostičkový stavěcí žánr, ale Minecraft byl prostě lepší a stahoval se lépe, než Infiniminer, takže máme žánr zvaný Minecraft, a ne Infiniminer.

Právě si vybírám, jaký žánr bych rozšířil. Chci dělat na mobilní hře, která nebude plošinovka (tu už dělám jako první mobilní titul). Je správné podívat se po žánrech, které jsou na mobilech úspěšné, ale i po těch, které jsou neúspěšné, ale mohly by být za jistých podmínek populární, anebo prostě po zajímavém konceptu, který by se dal osázet vlastními nápady.

Takže, copak vykrást, pane Černá ruko?

zeal

Nejlepší éra hraní za rohem?

Mám takové tušení, že "příští generace konzolí" nám přinese možná tu nejlepší éru hraní, snad vyjma té, na které každý z nás vyrůstal. Začíná-li Next Gen letos, tak Bioshock Infinite ho už "jakoby" začal. Jak se ale můžete přesvědčit níže, nepůjde jen o konzole, ale i o kvalitní smažení na PC - Might and Magic X vypadá téměř dokonale, až na ten podivný způsob pohybu, který do této série podle mě až tak nezapadá, a to jen z toho důvodu, že jsem začínal na plynule pohyblivých M&M's dílech. A samozřejmě to bude nový Metal Gear Solid, kde si to rozdají nejen hadi versus obludy, ale hlavně speciální jednotky FOX a XOF, které se, již podle názvů, vyloženě nemají rády. Trailery vypadají naprosto úžasně - po stránce filmové estetiky mají v herní branži jen malinkou konkurenci.

Blíží se, pomalu, ale jistě, vydání nového Frontieru (či pro pamětníky Elite) s novým názvem Star Citizen. V přípravě je nový díl Tormentu s podnázvem Tides of Numenera, a ještě od těch stejných tvůrců se chystá Wasteland 2 ze světa, buďto totožného, nebo minimálně velice podobného, Falloutu.  Bude nová Ultima, o níž si lze již teď na netu najít informace pod lehce zapamatovatelným názvem Shroud of the Avatar: Forsaken Virtues.

Na co se osobně hodně těším, to je Deep Down. Akční RPG, které vypadá mnohem lépe, než co bylo v tomto žánru kdy vytvořené? Něco mi říká, že tohle si pořídím v den, kdy se hra dostane na pulty obchodů. A pak je tu velká spousta dalších her, na které se těším, jako třeba Watch Dogs nebo Beyond od Quantic Dreamu (na který se tedy těším ještě víc než na Deep Down, ale pssst).

Guido Henkel (člověk, který mě začal sledovat na Twitteru, a až poté jsem zjistil, že pracoval na Realms of Arkania - fakt cool) neuspěl s financováním své hry Thorvalla. Zato teď mina twitteru psal, že na GDC se ukazovaly nové přilby s virtuální realitou. Příslib lepších zítřků?

A je toho ještě víc. Myslím ale, že už jen tohle stačí pro představu o další éře hraní, která vypadá opravdu skvěle, bude mít velmi kvalitní vnitřnosti a již teď má sílu nefalšovaně nadchnout. Herní budoucnost nikdy nevypadala lépe!



zeal

Kéž by adventury byly více jako Mocný vládce Oz

Myšleno samozřejmě jen ty pohádkové, ne takové ty, u nichž vás autoři chtějí co nejvíce potrápit nijak milým obsahem (takzvané anti-pohádkové adventury). Mocný vládce Oz je film, který všem tvůrcům počítačových her ukazuje, jak se to má dělat... jak se má správně dělat pohádkový svět, a vůbec pohádka, která funguje napříč všemi generacemi.

Je obecně známo, že ne mnoho her by obstálo jako film. Také se ví, že filmy na tom nejsou, co se týče převedení na počítačové monitory, o nic lépe. V případě Mocného vládce Oz, který je prequelem k událostem filmu Čaroděj z téže země z roku 1939, jde však o výjimku potvrzující pravidlo, tedy přesněji vzato má všechny předpoklady pro to, aby podle něj nějaká chytrá herní společnost udělala parádní pohádkovou adventurku. Nakonec, film už takovou adventurou je a já se tu odvážím napsat, že by stačilo onen filmový pás jen oskenovat do počítače, přidat grafický interface a bylo by zaděláno na jednu velmi prímovou adventku, jež by svojí pohádkovou atmosférou přitáhla k monitorům všechny fanoušky pohádkových příběhů - a nakonec úplně všechny, i ty smutné případy, jenž tráví čas ve hrách přetvářením virtuálního zlata v pravé peníze.

Svět Oz je po vizuální stránce tak poutavý, až se vám vyloženě chce po plátně koukat, kde a co ještě autoři vymysleli a přidali do scény, aniž by na to kameraman chtěl nějak upozornit. 3D brýle pocit z pohádkového světa ještě umocňují a teď si říkám, že by bylo moc fajn, kdyby se 3D nejlépe již v průběhu tohoto roku rozšířilo i na počítače. Postavy světa Oz jsou takové, jaké byste čekali - na první pohled velmi ploché, avšak po nasazení brýlí s větším počtem 3D už krapátko rozměrnější. Zlo a dobro je na tom podobně. Nejdříve se zdá všechno jasné, ale pak... je to ještě jasnější. Hlavní hrdina působí opravdově, na rozdíl od pohádkových postaviček, a pochází z šedé reality a tím pádem se do něj divák může perfektně vžít. Má i vlastní inventář: Těžkou tašku plnou různého harampádí. Namísto toho, aby do ní vesele sbíral nepotřebné předměty, z ní už jen vytahuje, co se mu zrovna hodí, resp. co dává smysl použít na tom a tom místě. Co také použitelného sbírat v zemi Oz?

Děj je parádně srozumitelný, takže ani malé dítě ho nemá problém "followovat". Totéž dialogy a činy jednotlivých postav. Vše je krystalicky jasné. Nikdo nemá nic za lubem. Nikdo nepokukuje do kamery švidravým pohledem, aby dal divákovi pokyn k rychlému rozhodnutí, jestli ona postava náhodou neplánuje v příští scéně vykonat něco děsivého, či naopak zda se nehodlá obětovat za hlavního hrdinu dramatickým skokem do propasti. Přesto tu je pár dějových zvratů, které mají schopnost pobavit a dát příběhu jiskru k zažehnutí další kapitoly. To je něco, co adventurám vyloženě chybí.

Já jsem s Mocným vládcem Oz naprosto spokojen a věřím, že ostatní hráči adventur, a nejen oni, kteří ještě váhají, by mohli být také. S úspěchem filmu je tu naděje, že by se pohádkovým adventurám mohlo začít blýskat na lepší časy. Ostatně vliv filmového průmyslu na ten herní je nepopiratelný, a tak s trochou toho štěstí tvůrcům adventur snad brzy dojde, že tu po všech stránkách pořádná pohádková adventura nebyla již pěkně dlouho. Tak držme palce, aby jim to došlo, a hlavně, aby s tím něco udělali.

Dělání her je těžší, než si dokážete představit

Dělání her je těžší, než jsem si dokázal představit. Takový herní nápad jsem míval načrtnutý během pár okamžiků, ale o jeho přivedení k životu jsem si nikdy nemyslel, že by to mělo být kdovíjak těžké. Ale opak je pravdou. Jde o složitý proces, dlouhý, no časově náročný až až, v podstatě se do toho nevyplatí jít, nemáte-li rádi videohry. Teprve teď vím, co vše obnáší vytvářet ty virtuální světy, ve kterých se ostatní tak náramně baví, až na chudáka tvůrce. Taková dřina, a jakmile je hotovo, hráči buďto nadávají nebo jinak kritizují, že ty dialogy a ten scénář, Briane Fargo, jinak to docela ujde, ale teď hrajeme nějakou střílečku místo toho nudného Tormentu.

Kritizovat tvůrce počítačových her? Jak můžete?! Ne, to je samozřejmě v pořádku. Vlastně, víc než v pořádku. Bez toho to totiž nejde. Těžko si dokážu představit sebe, jak po zahrání nějaké hry jako zombie vstanu, uklidím ovladač, vypnu televizi ovladačem značky zombie korp., vrátím disk do krabičky, kterou následně odnesu na poličku, bez jediného mrknutí oka, bez jediného cuknutí obličejového svalu a pak si začnu číst dnešní noviny, sekci "jak si dnes stojí na burze mé akcie".

A jak teprve kritizuju hry během jejich hraní, no jeje.

Ono prozření, že vlastně dělání her je obrovská dřina, ovšem nemění nic na mém pohledu na jejich kritizování, resp. nadávání na autory za neschopnost. Je to byznys hlavně a především - žádné umění - a jako každý byznys má i tento svá pro a proti. Můžete získat milion dolarů za šest hodin nebo taky žádný dolar za celý měsíc. A spíše tito tvůrci her, hlavně ti, kteří do své tvorby moc neinvestují, neuspějí. Není to žádná procházka růžovým sadem, přesto je tvorba her, alespoň z mého pohledu, naprosto fascinující, jedinečná zkušenost a oproti takovému natáčení filmů je skvělá v tom, že vaši vizi v podstatě nic nelimituje. Herci ji nelimitují, rozpočet na výpravu ji nelimituje, časový diagram vám ji nelimituje. Můžete se k ní vracet i po vydání. Vylepšovat ji, a co víc, můžete ji přetvořit v takovém rozsahu, až ji nikdo z jejích hráčů nepozná. To můžete - máte-li tu energii a nadšení pro vytváření her.

Je to až děsivá představa, kolik je toho potřeba udělat, naučit se a poslat přes input do počítače signálů, jen pro malinkatou akcičku uvnitř vesmírné lodičky, v níž se pokazila hodňoučká uměloučká rozumbrada HAL 9000, jež je přítomna v této malé hře jen jako malinkatý červeně blikající čudlík na zdi, který nic jiného nedělá. Unity práci sice ulehčuje, ale ne vždy - modelování, texturování, na to Unity nemá minimální vliv -, a pak asi deset dalších činností, které byste v Unity neudělali, ani kdybyste se počmárali červenou fixou.

A už z tohodle důvodu jsem rád za Android market. Je to šance, jak dostat svůj výtvor, na kterém jste udělali obří kus práce, k co nejvíce lidem, a je to také šance, že vás za to odmění buďto pěkným komentářem, nebo dolarem, který sice až tak nepotěší jako pěkné slovo, ale hodí se ho mít tak či onak. PC je bohužel na tom mnohem hůře, a v podstatě se moc nevyplatí dělat vyloženě pro PC, protože jediná schopná služba je Steam, a ten bohužel indie vývojáře spíše trestá, než by jim pomáhal.

zeal out

Zlo ve hrách, díl 2.

Chtěl bych navázat na už poněkud starý článek Zlo ve hrách. V něm také padla otázka, proč se některé hry, případně jejich autoři, vyhýbají zobrazení všeho negativního. Jen aby se to snad nikoho nedotklo. Ten Dead Space 3. Je to prý horror, mrtvý kosmos v názvu a opět tu stojí jeden živý kosmonaut proti řádce, a možná i sloupcům, necromorphů, čili mrtvých xenomorphů. Necro dosadíme za xeno a máme zombí verzi aliena z filmu Alien. A to je další důkaz toho, že oblekové v EA nejsou rádi, když se zabíjejí skuteční xenomorphové. Vůbec, zombie ve hrách jsou stejnou náhražkou, jako když se v devadesátých letech vyměnila červená krev za zelenou, protože z červené barvy šel strach. Tehdy.

Dnes, například v onom Dead Space, by šel strach, kdyby na obrazovce pobíhal tvor podobající se vychrtlému africkému basketbalistovi s dvojitou vysunující se čelistí. Hrůza pomyslet, co by na to asi říkaly děti. Zombie jsou v pořádku - "...ti neublíží, Ondro, to jsou jen namaskovaní klauni". Ale to vám řeknu, když se chci bát, další Dead Space, ať zní hrůzostrašněji, si nepořídím, protože u něj se bát nebudu.

Je smutné, že zombie je to maximum k čemu jsou herní firmy ochotny se "snížit". O to horší je situace, když tyhlencty zombie jsou dnes už snad v každé druhé hře, nejčastěji jako DLC. Zkuste si představit, že by v devadesátých letech byla zelená krev skoro v každé druhé hře. Jediné štěstí je, že zombie jsou přítomny převážně v módech prodávaných jako DLC a jen díky tomu faktu můžeme vděčit za to, že zombie ještě nezpůsobily katastrofu na poli videoher. Já bych se nebavil například u střílečky, ve které by tekla zelená krev. Ani ne tak proto, že by to s červenou bylo nějak zásadně lepší, ale prostě bych se nedokázal do hry ponořit. Asi bych si pořád říkal: "...kdy v příběhu došlo k mimozemské invazi? Nebo, ten pán s brokovnicí a kšiltovkou nevypadá jako aristokrat."

Pár výjimek by se ale našlo. Ta, jež mě z nich nejvíce potěšila, byl určitě Heavy Rain. Dospělá, seriózní hra s morálně zkaženými postavami, hra nebojící se ukázat lidskou stránku i z té temnější, realističtější stránky. Existují i výjimky, u nichž ale obsaženost zla původně nebyla zamýšlena: Resident Evil 5 a Kane & Lynch 2, kde jsme v roli bělochů stříleli ty jinak zabarvené "nepřátele". Nic takového ale tyto hry poskytnout neměly, čímž se vše vrací do bodu nula a tyto hry se vyřazují ze seznamu her obsahujících zlo. Jen dodám, že je to dobře.

Zlo ve hrách by totiž mělo mít jisté hranice.

Tomáš Zvelebil

Fascinující herní koncepty

Do té doby jsme hráli jinak, hlásá plakát od herních mistrů Origin Systems. Člověk, nikoli robot (už jsem ho málem zmínil ve svém nejnovějším článku pro KK), pod kapotou, tedy kápí. Kat, nesmiřitelný, nemající slitování. Bouchačka nastavená na usmrcení. Nekupte to!

Tohle mě jako hráče oslovuje. Srozumitelné, svým způsobem šokující a je tu příslib revoluce. Od hráčů pro hráče. Ne další střílečka, ale skutečně "real deal", masox, který nelze přehlédnout. Od lidí, kteří hry dýchají a chtějí je po všech stránkách posunout někam dál. I za cenu, že budeme hrát za tu špatnou stranu. Za cenu, že hra bude posouzena jako vadný produkt, a to nikoli herními recenzenty.

Origin TO tehdy v sobě měl. Dnes? Skutečné hardcore, masami konzumentů neovlivněné, produkty hledající hranu těžko pohledat. Indie tvůrci? Co blížící se konzole nové generace? Kickstarter? Návrat PC scény? Může na mobilu vzniknout něco, díky čemu si při hraní rádi zlomíte palec?

Nezbývá nám nic jiného, než si počkat.

zeal

Vánoce, čas herních radovánek

Snad i letos bude pod stromkem hra. Ode mě tam určitě nějaká bude. Alespoň doufám. Zatím mi z Hongkongu nedorazila... ale ještě máme zítřek, v pondělí z pošty prý taky může přijít, nebo jestli ne, tak tam nakráčím a uvidíme, jestli tam něco bude. Kdyžtak až v úterý. To ale bude pozdě. Už jednou mě česká pošta o Vánocích podrazila. To bylo před několika lety, kdy mi měl dojít tehdy ještě nový Princ z Persie 2 (3?) a úplně nový Metal Gear Solid 3. Pár dnů po Vánocích mi poslali varování, že jim musím dát dvacet korun, jinak že už Metal Gear neuvidím. Ale největší bahno je, že na poštu balíček přišel před Vánoci a já tak mohl nadělit tyhlety skvělé hry pod strom. A Česká pošta všechno pokazila... To už je ale minulost. Hongkong je přítomnost. Tak uvidíme.

No ale zpět k radovánkám. Letos si doufejme zahraju opět něco skvělého. V záloze mám dosud neotevřený nový ikskom. Ouplně nejvíc záložní plán je Wolfenstein: Enemy Territory, u kterého se nedá nebavit, je to jako Ponny Adventure pro malé dívky, úplně nejnářezovější nářezus musus. A další hra, Saints Row 3, kterou už mám nainstalovanou na Steamu. Tímto ještě jednou převelice děkuji MickTheMage-ovi za hezký dárek. :) Pak i docela uvažuji o znovuzahrání Left for Dead, asi druhý díl. Ten bude určitě hrát víc lidí. Na Steamu mám pak ještě zakoupenej Team Fortress 2, ale nemám ho staženej - je toho deset GB - a stejný případ je Brink.

Co chci hrát o Vánocích. LittleBigPlanet!!! A nejraději, když to bude dvojka. To skákání s velkýma zajícema je prostě k popukání. Chtěl bych dát i něco méně roztomilého, ale takových her se holt dělá méně a méně. Škoda, že to Gearbox s Aliens: Colonial Marines do Vánoc nestihnou. Mám tu u X-boxu Alan Wake, takže ho zřejmě prubnu. No a na poličce tu jak koukám na mě ještě čeká Heart of Darkness na PSX a Suffering na PS2 je prý taky slušný nářez. Předpokládám, že bude čas i na hraní Move titulů a Kinect Adventures.

A proč se vůbec nedělají ryze vánoční hry?

zeal

Doplněk k předchozímu článku o zombiích

Otázka v předchozím článku byla více než jasná, alespoň z mého pohledu. Týkala se oblíbenosti zombií ve hrách. Přesto se našel někdo, kdo předchozí článek z nějakého prapodivného důvodu pochopil trošičku jinak. Že zombie ve filmu a George A. Romero, a ne zombie a hry. O filmových zombiích nebyla řeč. Filmové zombie jsou odlišné od těch herních a např. v Land of the Dead už mají zbraně a hrají na trombon (aby přilákaly kolemjdoucí se šťavnatým mozkem v hlavě). Předchozí článek se ptal víceméně na to, zda náhodou hráčům nedělá dobře, když odpravují nevinné... Tak. Teď je to myslím jasné úplně všem.

Ještě bych ale trochu rozvedl přítomnost zombií ve hrách. Totiž, zombie jsou brána jako monstra, která je třeba zneškodnit - Ustřelte jim hlavy! BOOM! Bezva, jak mu odlítla z krku ta hlava. Viděls to? ŠPLÍÍCH!! Nechutný, ale super. Je škoda, že tvůrci videoher na tento fenomén, který světu znovupředstavil filmař George A. Romero (a později Danny Boyle), nahlížejí tak povrchně, až to leckteré hráče, kteří si rádi od střílení občas rádi odpočinou, lehce zamrzí. Vždyť s takovým tématem se dá vyrobit psychologické maso, kdy nevíte, zda "zombie infekce" u někoho, na kom vám záleží, např. na vás, převládne či jestli je ještě možnost najít způsob, jak tomu předejít. Je tu šance na zajímavý vývoj vztahů mezi herními postavami - zabít zombii, kterou dříve jiná postava znala? Nebo ne a ohrozit tím tak jiné postavy, které ještě zombiemi nejsou? A ani nevíte, jestli je Joe hodný člověk, či zbabělec, který by si to tak nějak zasloužil.

Pak je tu problém vůbec v onom pojmu zombie. Mrtvola, která chodí. Jediný impuls létající v jejích pocuchaných neuronech je hlad... Obrovský hlad. Mrtvola, nemrtvola. Do toho McDonald's si prostě zajít musí. Jenže, McDonald's má otevřeno jen pro lidi. Takže se chodící mrtvoly vydávají do ulic pochutnat si na ostatních, kdo ještě má pořádně chutná střeva, a do nich zamotaný nějaký ten hamburger.

Pak je tu ale myšlenka, že vlastně zombie nejsou zas tak odlišné od lidí. Ještě tuhle sobotu jsem měl pocit, že jsem s tím nápadem přišel já. Pak jsem si ale vzpomněl, že to napadlo už mnohem dříve někoho jiného: tahleta geniální myšlenka se objevila v remaku Night of the Living Dead z roku 1990 (jenž je celkově mnohem lepší než černobílý originál).


zeal

Je za oblibou zombie her něco víc?

Proč je taková obliba zombie módů ve hrách? Je to jakýsi přijatelný kompromis mezi strašidelností a zábavou pro publikum, které neunese přítomnost monster ze Silent Hillu na své obrazovce? Je to proto, že zombie zkrátka patří do popkultury (ať už to znamená cokoliv)? Nebo je za oním zabíjením zombií cosi víc, mnohem víc? Je tu jakýsi temný důvod, proč je zabíjení zombií taková zábava?

Při sledování Re-play (ať už si o tom pořadu myslím cokoliv) mě napadla zajímavá myšlenka týkající se obliby tohoto herního žánru. Stalo se tak při uvádění klipu z nového zombie módu Call of Duty: Black Ops 2 (?), kde se zombie snažily dostat do jedoucího autobusu... končící nárazem a následovným přejetím několika zombi účastníků. V té chvíli mě napadlo, že zombi žánr vlastně může být jen záclonou zakrývající strašlivou pravdu, totiž, že by mohlo jít jen o takovou politicky korektní zástěrku pro střílení nevinných lidí. Nevinných. Všimněte si, že zombie nemají zbraně.

Dle této teorie jsou zombie ve své podstatě jen obyčejní lidé s pořádným hladem... na což ostatně přišli už tvůrci Resident Evil 5. To, že jim svítí oči (Black Ops 2) je jen tzv. "blafák" na cenzory, ale vlastně i na všechny hráče neuvědomující si, že jim vlastně dělá radost zabíjení hladových spoluobčanů, a ne monster se svítícíma očima. V oné výše zmíněné ukázce je to, snad poprvé, krásně vidět, že pokud dosadíte za zombie nevinné spoluobčany, prakticky nedojde k žádné změně. Stále půjde o lidi čekající na autobusové zastávce, kteří se mermomocí snaží dostat do vzdáleného supermarketu - a autobus je jediný spoj -, a jejich zneškodňování v nás, ve hráčích, vzbuzuje onen "thrill", který pochází z toho, že jde o jedno velké tabu, ale zároveň je to zábava, protože je to tak dobře zamaskováno... ale ne tak dobře, aby to sami hráči nevěděli - přiznat si to je ale zase věc druhá.

zeal