V té době všudepřítomné radosti jsem si začal na netu hledat své první zdroje herních recenzí a článků. A našel jsem. K mému velkému překvapení ale tyto herní recenze a články byly neskutečně nudné, a to tak, že jsem poprvé ve svém dospělém životě začal přemýšlet o tom, že bych snad i já cosi napsal, o něčem z prostředí her, u čeho bych se mohl zasmát, když už to na té hrejní stránce nejde. Chtělo to ale nejdříve nějaké testovací místo, kde bych nahodil pár písmenek a zjistil, jestli se u toho zasměju. Jestli se u toho zasměje i někdo další mi, upřímně, bylo jedno. Databázeher byla místem, kde jsem si vytvořil speciální účet a začal jsem se psaním svých vůbec prvních herních komentářů. A nakonec jsem usoudil, že jsou opravdu vtipné, na míle vtipnější, než co jsem mohl v té době číst na neskutečně suchých, bezpečně píšících webech, které připomínaly domov důchodců pro vysloužilé nevtipné autory Excaliburu, kteří už nemohli dál, předstírat, že je baví psát pro čtenáře aktivně hrající. Tak špatně na tom byly herní weby v roce 2009. Donutily mě, přírodního lenocha, zvednout se z gauče a něco napsat.
V té době začala fungovat originálně psaná stránka Kultura kriplů, takže jsem v tom jistě nebyl sám, kdo si myslel, že o hrách by se mělo psát alespoň s trochou nadšení. Přidal jsem se, nebo přesněji - byl jsem přidán -, a co se dělo dál, to už víte, pokud si to dnes pamatujete. Vyšla spousta článků. Taková, že jsem musel články cpát i jinam, třeba na Casual Core. Padesát až sto komentářů pod článkem nebylo nic výjimečného. Lidé prahli po něčem alespoň trochu nesuchém, co nebyli redaktoři velkých webů ochotni, možná ani schopni, nabídnout.
Jak už to tak bývá, nic nevydrží navždy a ani Kultura kriplů nebyla natolik odolná, aby se vyhnula svému skonu. Ten byl zapříčiněn mimojiné i různorodostí redakce. Lidé, co si mysleli, že se navzájem znají, se už nepoznávali. Někteří odešli, jiní byli vyhozeni. Noví redaktoři, kteří je zastoupili, nebyli tou čerstvou krví, jež byla potřeba pro rozpumpování nového života stránky. Komunikace umřela celkově, poslední členové si sebrali své kytary a tiše odešli, bez potlesku, který si možná ani nezasloužili. Byl úplný konec. Alespoň jsme to vydrželi déle, než pan Engeor. To jediné mi na tomto konci přijde jako pozitivní věc.
Tento neslavný konec dvou K (KK) bohužel negativně poznamenal i mé působení zde na Casual Core, které je kvalitou článků už pár let lehce pod úrovní současného Bonuswebu. Samozřejmě i má záliba v programování a digitálním kreslení na tom měly svůj podíl. Aby se čtenář na toto místo pravidelně vracel, na to je potřeba, aby se tu objevoval článek alespoň jednou týdně a na to bohužel není čas. Neříkám, že CC končí, jen, jak jste si již jistě všimli, je momentálně psané s obrovskými pauzami. A nevím, jestli se to změní.
Rovněž svět se změnil a z čeho se tehdy dala dělat legrace, je dnes už tak vážné téma, že ani nemá smysl se pokoušet trefit ho nějakým fórem. Hněv statné modrovlasé ženy za levný fórek asi nestojí, zvlášť v dnešní době asociálních sítí, kdy se informace šíří rychleji, než získání diplomu za úspěšné vystudování gender studies.
Co se to ve světě, za dobu od založení Casual Core, vlastně událo? Ani Ice s Andrewem by nedokázali předpovědět tu velkou spoušť, a to jsem jako dítě věřil v jejich vševědoucí schopnosti a uznával jejich polobožský status.
Gamergate. Ve zkratce: Korupce herních novinářů, kteří psali pozitivně o těch hrách, v nichž měli svůj finanční podíl. Někde jinde se dočtete jiné verze, o čem to tehdy bylo. Každopádně, nabralo to většího významu, když SJW infiltrovali herní scénu a velké armádě hráčů a hráček to nedalo a začali svoji životní vášeň bránit veškerou svojí duševní silou a získanými schopnostmi z hraní různých her. Jak bitva vypadala, asi nejlépe ukázal Steven Spielberg ve svém nejnovějším trháku Ready Player One. Tehdy jsem to detailně sledoval a řekl bych, že bitva ve filmu je takové intenzity, s jakou hráči v roce 2014 bránili videohry před útoky lidí, kteří se je rozhodli zničit.
Politická korektnost měla ovládnout hry a zničit je zevnitř. To se bohudík zatím nepovedlo, ale jeden nikdy neví, jak tato situace, boj za srdce videoher, bude pokračovat. Válka se nevede jen na sociálních sítích, nebojují jen hráči, bojiště je mnohem větší, má obrovský politický rozměr. Mám pocit, že těmto lidem, kteří bojovali v této kulturní válce za nás, a že to nebyli jen hráči, ale i samotní herní tvůrci, můžeme děkovat za to, že se na dveřích každého herního studia po celém světě jednoho krásného rána jen tak hned neobjeví vyhláška s vypsanými body, co se smí a naopak, co se nemůže objevit ve videohře.
Léta páně 2018 vyšla asi první hra vůbec dělající reklamu České republice nejen tím, že je od českého studia, ale hlavně svým obsahem. Je to hra o Česku. Můžeme na ni být všichni právem hrdí a tím spíš, že její tvůrci odmítli dělat do ní zásahy, které po nich chtěli šílení zastánci politické korektnosti. Jistě to nebude bez "odpovědi" a vlastně už teď si každý může na zahraničních webech přečíst o tom, jak Warhorse Studios zkreslili historii vlastní země, protože v Kingdom Come nejsou žádní indiáni, přestože podle amerického historika Johna Smithe začátkem patnáctého století obývali území od Vltavy až po Svratku. Takový politicky korektní odstavec, jenž nemá s pravdivou verzí historie nic společného, má dokonce i recenze na Eurogameru. Nejedná se tedy jen o výkřiky na Twitteru, či jiné jeho obdobě.
Příští rok to bude rovných deset let od založení CC a já věřím, že alespoň do té doby ještě s blogováním vydržím. Možná i trochu déle. Po dalších deset let asi ne, ale vím o někom, kdo určitě tak dlouho vydrží. Tudíž budoucnost českého herního
zeal
