S trochou nesnází s udržením stability jsem se posadil a po pár vteřinách si uvědomil, že nejsem v žádném podřadném hotelu. "Ne, ne." Zakroutil jsem hlavou a hned s tím přestal, jelikož jsem nechtěl nahodit podlahu včerejším obědem. Za zamřížovaným oknem těžce pršelo a já si nemohl vybavit, kde to vlastně jsem. "Herdek." Procházka mi udělá dobře, zaznělo mi v hlavě, aniž bych tomu jen trochu uvěřil. Dveře byly otevřené a v hale, nebo prostě v tom větším prostoru, který tak trochu připomínal interiér prázdné divadelní budovy s jejími lóžemi, v nichž nikdo neuklízel dobré století, se svítilo a já v patře nade mnou zahlédl pohyb. Schody naproti mě a já věděl, že po nich musím nahoru, protože jsem zkrátka musel vědět, kde to jsem. Kam mě to někdo z toho večírku zašil, a taky, co je to za podivné pravidelné zvuky, které se ozývají z toho místa nade mnou.
Divný zápach se linul z dolních pater a já si raději nepředstavoval, jaký je jeho původ.
Kdosi v šedivém plášti se opíral hlavou o zeď. A pak prásk! Lebkou přímo do zdiva. Zdroj toho pravidelného bouchání byl vysvětlen, ale otázek se najednou objevilo tolik, že se mi zase chtělo zvrátit veškerý obsah pod sebe na zem, možná proto, že mi teď přišlo uvěřitelnější nalezení otázek ve změti vlastních zvratků než od té osoby pyšně stojící a dokola napodobující Zidaneho poslední fotbalový zákrok. Diagnóza - šílenec? Ať to bylo jakkoliv, ten kdosi hlavičkový souboj se zdí evidentně s každým dalším zásahem prohrával. Čelo měl už téměř na maděru a odstup mezi předchozím a následujícím úderem se stále zvětšoval. "Na slovíčko, pane Zidan, neměl byste pár odpovědí?" Bum. Zeď v tom měla jasno. Nezboří se a nezboří, i kdyby to mělo znamenat, že tomu šílenci od krve upadne hlava. Zvenčí se ozvalo hromobití a slejvák ještě víc ztěžknul.
zeal
0 komentářů:
Okomentovat