Co na to Helghast aneb blogování o spoilerech na Killzone 2

Ach, ten internet. Opět jsem se dozvěděl něco, co jsem nechtěl - konkrétně spoilery na konzolovou hru Killzone 2 -, a to jsem jen nakoukl do komentářů pod recenzi, kde jedno individuum vyžvanilo hned několik spoilerů. Vážně nechápu potřebu takových jedinců vyzradit co nejvíc ze hry, jen aby nám, běžným hráčům, ukázali, že to fakt hráli. "Jo, a Bruce Willis je duch, až to uvidíte, tak mi uvěříte, že jsem to viděl před váma." Hmm, třeba právě v tomhle má výhodu papírový časopis, do kterého se dává obsah a zároveň se u toho přemýšlí (alespoň kdysi to tak platilo, teď nevím, časopisy obvykle rychle prolistuju). Na webu se to v komentářích nedá moc uhlídat, což není chyba provozovatelů, problém ale je, že zrovna u Killzone 2 - hra, která vychází na PS3 až za celý měsíc - to nebyl nikdo z řad čtenářů - šlo o herního pisálka, který na onom nejmenovaném webu občas nějakou recenzi napíše. Co na to říct - je to smutné, jaký člověk může psát recenze a přitom mu nedělá problémy čtenářům touto formou zkazit zážitek jedné z nejočekávanějších her dneška.

Že vědět dopředu o hře nehraje roli? Pokud si to myslíte, divili byste se, jak velký vliv to má na herní zážitek. Naprostá nevědomost o tom, co za klíčové události, šokující momenty (např. týkající se stropu v Silent Hill 2) mě čekají dál ve hře, totiž dokáže udělat s herním zážitkem opravdové divy.

Pointa na závěr: vážení herní "novináři", nekažte ostatním neopakovatelné zážitky z her a vyhýbejte se přílišné popisnosti. Čtenost vašich slohových výtvorů tím nezvýšíte a nás jen zbytečně okradete o herní zážitek, a vlastně i dobrou náladu.

zeal

Je o herní recenze ještě zájem?

Někdejší vydavatel Excaliburu Martin Ludvík chtěl nedávno přijít na trh s novou koncepcí časopisu, ve které by nebyly žádné recenze. Šílené? Dřív, když jsem byl ještě nadšeným čtenářem herních časopisů, bych řekl, že přišel o rozum. A dnes? Jsem toho názoru, že je to tah nesmírně zajímavý. A to zejména proto, že herní recenze už zdaleka nejsou, co bývaly. Říkám - pryč s nimi.

Recenze dnes

V dnešních recenzích chybí cosi, říkejme tomu ASD (neplést s LSD). Pro každého to může být něco jiného, ale všechno to má jedno společné. Něco, co člověka přinutí jít ke stánku v deštivém počasí, jen aby si mohl koupit svoje oblíbené čtivo pouze pro to, aby si početl (promiňte - teď mi ukápla pomyslná nostalgická slza). Pokud se podíváme na dnešní stav českých herních časopisů, je to dost k pláči. Nedá se to číst! Jak v posledních letech tuhle situaci pozoruji, není to jen můj názor. Netýká se to pouze recenzí, ale časopisu jako celku. Někomu v něm chybí stálá redakce, druhému schází upřímnost redaktorů (autor bezduše hru popisuje aniž by šel přímo na věc a u známého titulu není schopen říct čtenáři do očí, jaká že je to hnusná sračka), třetímu vadí chladná profesionalita (tu se dokáže naučit i Hloupý Honza), čtvrtému vadí herní neerudovanost dnešního "pisálka". A přeplácanost a celková (smrtící) nepřehlednost časopisu v tom hraje taky podstatnou roli (ach ten dnešní design). Jednou z velkých výtek je pak to, že časopis by neměl být jen sbírkou článků - časopis musí fungovat jako časopis (viz první čísla Score), i když tohle se dá těžko popsat, natož vysvětlit. Recenzím nechybí POUZE nadšení, chybí jim ASD, které by mě přimělo přicucnout se k papíru a objet zrakem každý každičký řádek, abych pak po otočení poslední stránky časopis odložil a slastně vydechl. Krátce řečeno - dnešní recenze jsou o ničem. Pryč s nimi. Pryč s časopisem! Ale počkej, kvůli tamtý plný hře si to koupím.

Je o recenze vůbec zájem?

Dnes je jiná doba, vše je na internetu. Tak proč by někdo chtěl číst recenze v papírovém časopise, ptám se. Ale ne, zeptám se jinak. Proč by dnes, v době internetu, chtěl někdo vůbec číst recenze? Na internetu si můžeme pustit video ze hry, můžeme si celkem rychle stáhnout demo a vyzkoušet hru přímo, čímž si o ní uděláme dobrý obrázek (dobu hraní, popř. technické detaily zjistíme ze stránky výrobce). V dnešní době zavedených žánrů má naprosto každý o hrách slušnou představu, často lepší, než kdejaký profesionální novinář. Hráči ví, jaké hry chtějí hrát. Z recenze bysme se detailně dozvěděli, jaká vlastně ta hra je. ALE - určitě by bylo lepší, kdyby někde existoval nějaký výcuc z ní, který by posloužil stejně a navíc by nehrozilo, že bysme při zjišťování těch informací usnuli.

Resumé

Jsem toho názoru, že o (rádoby)profesionální recenze není a ani nikdy nebyl zájem. Dřív se herní časopisy četly prostě z toho důvodu, že to bylo v módě - všechno, co se týkalo her bylo v módě. Bylo to cool, něco nového, moderního - kdo chtěl být cool, musel tuhle módu následovat. A následovalo se to s radostí, protože Score a Level psali chytří a talentovaní lidé, dvě dobré party, které se navzájem prostřednictvím čtenářů popichovaly. Byla to zábava. Až do doby, než se z počítačových her stal velkej byznys. Myslím, že dnes by se to v takovém měřítku zopakovat nedalo, ale věřím, že Excalibur s jeho QWE, pokud by počítal i s ASD, měl slušnou šanci uspět. Protože já si o hrách číst chci, ale nemám kde.

Vlastně částečně mám - včera mi přišel balík s dvaceti čísly Score (těmi, co jsem na půdě nenašel), které jsem vyhrál na internetové aukci.

zeal

Proč mají být hry něčím víc, než ve skutečnosti jsou?

Asi si říkáte, jaký podivný nadpis. Někdy, v poslední době velmi často, na webu narazím na větu typu "hry musí být uznávány na úrovni knih a filmů", "veřejnost musí herní průmysl konečně brát vážně", "hry nejsou hry, alebrž forma umění", "počítačové hry jsou něco víc, než jak je vidí průměrný člověk (nehráč)". Autorům těchto vět bych vzkázal jedno: hry jsou prostě hry, nic víc nic míň. Hledat v nich něco víc je ztrátou času. Hra nemá duši (někde jsem četl, že ji má - ale autora tohoto pošahaného výroku opravdu nelze považovat za střízlivého), hra se posuzuje jen podle jediného kritéria: a to jestli JE anebo NENÍ zábavná. Hry tu jsou pro zábavu, žádné intelektuálno - jako v knize nebo ve filmu - tu nemá šanci na přežití. Vyplývá to už ze samé podstaty hry jako takové: hraji, čili se bavím.

Opravdu by mě zajímalo, proč se někteří jedinci pokoušejí hledat tohle všechno v počítačových hrách. Možná proto, že už je nebaví? Nebo jsou herní novináři na tom už tak špatně, že si musí odůvodnit strávený čas nad hrou něčím, před čím by ne-novinář získal respekt? "Nepíšeme o hrách, ale o formě umění. Dnešek jsem celý strávil s formou umění."

Jsou hry vůbec umění? To by bylo na dlouhý článek, na který se zatím necítím. Odpovím ale trochu "šalamounsky": v herním obchodě si můžete vybrat z her jako Dreams to Reality a NHL 09. V dnešní době převládají hry, které staví na kopírování úspěšných modelů a když se objeví něco, co jen trochu stojí ven z řady, hned je to považované za něco víc, než by mělo. Když přijde hra s neobvyklým nápadem nebo když se objeví nějaká, která má hloubku, autory zmíněných výroků to jen utvrdí v tom, že oni přece mají pravdu - "hry jsou něco víc, protože když ne, tak je něco špatně".

A co vy? Měli byste větší radost u hraní vaší oblíbené hry, kdyby byla považovaná za něco víc, než jen za obyčejnou počítačovou hru? Já osobně mám trochu strach z toho, až tvůrci her přestanou dělat hry a začnou programovat umění.

zeal

Slovo na úvod

Vítejte na mém blogu CasualCore, který bude věnovaný jen a čistě hrám, resp. všemu, co se jen letmo dotýká počítačových her. Na úvod chci jen poznamenat, že jsem v životě nikdy nikam o hrách nepsal - to jen abyste, milí čtenáři, měli na paměti předtím než mě za nějaký článek budete chtít hnát ulicí končící v kaluži mé vlastní krve.

Abych se představil. Říkám si zeal (ale pro kolegy bloggery třeba Franta) a začínal jsem na PC AT 386 SX 25 Mhz, které mělo bez tlačítka Turbo 8 Mhz, 2 MB RAM a zažil jsem začátek velkého BOOMU počítačových her ve světě - i u nás. Mé první hry byly Lemmings, Wolfenstein 3D, Golden Axe, Gods a samozřejmě spousta jiných. Pokud se ptáte, kde jsem na všechny ty hry v první polovině devadesátých let vzal peníze, odpovím vám následovně: první hry jsem dostal zadarmo, na další jsem si vydělal prodejem všeho možného (ovocem z vlastní zahrady počínaje, papírem konče) - ale nikoliv za originálky (ty se ještě v obchodech neprodávaly) a už tehdy jsem objevil, kolik počítačových her tam, ve světě, ještě je, a které musím mít.

Ale ještě před vlastnictvím PCčka jsem byl nadšeným hltačem řádků stařičkého Excaliburu. Krásně se četlo, jak Alone in the Dark nebo Ultima Underworld stokrát strčí do kapsy mou oblíbenou cirkusáckou hru z vietnamské kopie Atari, která se nacházela pod mojí televizí, spolu s dvěma víceméně rozlámanými joysticky.

Tak to by snad jako úvod stačilo. Doufám, že se vám tu bude líbit.

zeal