neděle 7. června 2009

K čemu slouží česká herní kritika?

Znáte to. Jeden okamžik vás políbí múza a vy aniž jste to předem tušili, máte v hlavě celý článek. Sednete ke klávesnici, utřete si ruce od toho, od čeho byly upatlané (teď v parnu frčí hodně zmrzlina) a vy jen zapisujete, co se to v té hlavě najednou objevilo. K čemu slouží herní kritika, to je téma tohoto článku a já jen předestřu, že můj následující pohled není jediný správný - vždyť rádio taky není jen na poslech hudby, můžete jím zatloukat hřebíky, může sloužit jako ochrana srdce před kulkami v drsné pražské čtvrti anebo jej můžete mít jen tak na okně, jako okrasu, takové ty vietnamské pěkně blikají a vůbec to vypadá esteticky nádherně! Ale to je zase můj názor, se kterým nemusíte souhlasit.

Začnu tak, aby to bylo chronologicky zcela správně - začnu minulostí. Herní časopisy jsem si nejdříve kupoval z důvodu, že mě zajímal jejich obsah. Byl jsem v té době doslova mimo ze všeho, co se jen točilo okolo počítačů a chtěl jsem zkrátka vědět všechno o hrách, programech a různých periferiích z tohoto "podivného" světa. Potom, co už jsem se dostatečně okoukal, jsem začal brát herní časopisy jako něco, co je moc fajn číst. Rád jsem si přečetl zajímavý článek, nějaké ty novinky, zdrcující recenzi a samozřejmě i další texty, které psaly o zajímavě vypadajících hrách. Z tohoto můžu vyvodit jediné. Nikdy jsem si herní časopis nekoupil, nikdy si nepřečetl recenzi z toho důvodu, abych zjistil, jestli se ta či ona hra vyplatí koupit. Ani osobně neznám nikoho, kdo by se podle recenze rozhodnul, že si tamtu hru koupí, protože o ní tak hezky napsali a dali jí štempl 9/10. Myslím si, že hru si člověk koupí ne na základě nějaké recenze, ale jen a pouze podle vlastního úsudku, který vyplyne po zhlédnutí vizuálního materiálu a přečtení nějakých základních informací - takových, které jsou třeba na oficiální stránce hry.

Proč jsem si tedy herní časopisy kupoval? Protože se mi dobře četly, vyhovovalo mi, jací redaktoři do nich psali, člověk se pobavil a zároveň i něco dozvěděl (to už byl takový bonus k tomu). Za cenu asi šedesát korun, nekupte to. Poté přibyla plná hra. Za sto padesát korun, nekupte to a bude se vám hlavou honit kousavá myšlenka - proč to za tu cenu nekoupit? To bylo ale ještě v době, kdy originálka stála asi desetinásobek. Jistý vliv na rozšířenost herních časopisů měla jistě cena internetu, kterou monopolní Telecom držel dlouho vysoko, a nikomu, krom několika bláznů, se tak vysoké částky platit nechtělo. Samozřejmě prodejnost zvyšoval konkurenční boj Levelu a Score. Možná jste tohle sami říkali: "Hele, Level tý blbosti dal hodně. Tady vidíš, že jen ve Score tomu rozumí!" Tehdy byly herní časopisy na svém vrcholu, prodejní čísla byla okolo šedesáti tisíc a to bylo ještě v době, kdy lidem do domů zaváděli internety. To se psalo ještě záživně - samozřejmě jen v jednom ze dvou herních časopisů, v tom druhém psali mentálně nevyvinutí chovanci z ústavu pro retardované spoluobčany.

Score bylo kdysi, před deseti lety, výborným časopisem, který jsem rád četl, a to ne kvůli recenzím (kritikám), alébrž proto, že mě jeho autoři dokázali vždy pobavit nebo zaujmout, někdy oboje dohromady. Po exodu mojí oblíbené redakce do Izraele sice nenastalo to, co čekáte, že bych napsal - tedy, že jsem si ho přestal kupovat - , ale výrazně u mě poklesl zájem o něj. Samozřejmě, že po tak dlouhé době, kdy Score vycházelo, u mě nemohl jen tak z čista jasna zmizet zájem o herní dění, takže jsem ze setrvačnosti pokračoval v kupování, ale už jsem ho přestával číst - výjimku jsem udělal pouze u svých několika oblíbených autorů, kteří na chvíli zůstali -, až jsem ho přestal úplně kupovat momentem, kdy mi dalo jeho vydavatelství důvod. Score nevyšlo a já věděl, že je čas na změnu. To v pLevelu tehdy z téhle situace těžili tuším reklamou, že Level je jediný časopis, který vychází pravidelně. Level, no... Level neměl nikdy tak dobré autory, jako Score, ale zrovna v té době, kdy končilo kvalitní Score, se leveláčtí redaktoři nějak dali dohromady a nálada v časopise byla natolik fajn, že jsem u Levelu zůstal. A ty dopisy čtenářů - hehe, v jednom čísle otisknuli (nebo jim jiné nedošly?) dopisy tvrdě kritizující časopis a Rybka zvýrazňoval ty šťavnaté pasáže (takové ty ve stylu "Jste na hovno, neumíte psát, žabaři."). Rozdíl mezi dopisy tehdy a dnes je takový, že dřív je psali lidé se zaujetím, zajímala je kvalita. Dnes? Mám z nich dojem, že je jim časopis úplně a dočista ukradený. A proč píšu o dopisech, když je téma herní kritika? Souvisí to s tím tak, že tehdy tam ten vztah čtenář a časopis/redakce rozhodně byl a právě na dopisech je vidět, že je to pravda, a ne naopak. Vřelý vztah mezi čtenáři a autory časopisů umožňoval, aby byl časopis čtivý, dobře psaný a v neposlední řadě zábavný.

Ale co to? Najednou existuje rovnítko mezi zábavným a amatérským (z toho můžeme obviňovat Tomíkovu redakci, ale psst...) a následuje cesta do pekel herní publicistiky. Oba časopisy se snaží o profesionalitu a moje teorie, ta, že si je nikdo nekupoval kvůli recenzím (tedy kvůli účelu, ke kterému recenze obecně slouží), začíná ukazovat svůj holý zadek, čili v praxi propadem čtenosti až do dnešních čísel okolo deseti tisíc, v případě Score ještě méně. Vinit z toho internet je až příliš jednoduché a sám za sebe můžu říct, že na internetu recenze nevyhledávám, nečtu si je... až na nějaké ty výjimky. Proč taky? Proč si je číst, když nejsou zábavné?

Trvalo to nějaký čas, ale už jsem se smířil s tím, že herní časopis, ať už ten papírový nebo elektronický, už nikdy nebude takový, jaký býval. Není snaha, je jiná nálada ve společnosti a můžu tady vypsat další spoustu důvodů, proč to tak je. Osobně nemám nic proti současným redakcím. Level se vyvinul do té podoby, kam dlouho směřoval a Score... to se propadlo do pekla a jednou za čas vystrčí svoje shnilé růžky, za které zatáhnu, když je zrovna na Score připlácnutá nějaká pěkná hra. Čímž chci říct, že v obou najdete výborné profesionální recenze a skvělé články. Ano, ale něco důležitého jim chybí a proto je mi fuk, že tam jsou.

Dřív jsem časopisy četl, protože mě ke hraní INSPIROVALY. A za to všem redaktorům, jejichž články jsem četl tak rád, patří obrovský dík. To je taky to jediné, co od herního psaní chci - aby mě to inspirovalo ke hraní. Dnes se má všeobecně za to, že recenze jsou důležité, a že jsou potřeba jen proto, že se bez nich v obchodě s počítačovými hrami nikdo neobejde. To možná platívalo před rokem 1995, kdy jsme toho o hrách moc nevěděli.

A abych to nějak zakončil, k napsání tohoto článku mě inspiroval krom krásné do latexu navlíknuté múzy ještě fantastický článek od Jana Eislera o jeho cestě na E3 z červnového čísla Score, které vyšlo přesně před deseti lety.

zeal

sobota 6. června 2009

Duke Nukem For Ever

Tak, pozornost čtenářů jsem si už získal, takže se do toho rovnou pustím, co říkáte? :) Abych se inspiroval u daleko lépe píšícího kolegy, začnu slovy: "Bloguji, tedy jsem." Ano? Co?! No, vždyť o tom to celé je, nebo ne?

Casual Core se řítí rychlostí několika závodních blesků do svého dalšího stádia. Ano, je to tak. Já to vím, vy to taky určitě víte... Pro nově příchozího čtenáře vysvětlím: na tento blog posílám příspěvky už pátý měsíc a to je už dostatečně dlouhá doba na to, aby došlo k něčemu... zásadnímu... k něčemu, co tento malý a v blogové džungli také bezvýznamný blog odešle někam dál. Přemýšlel jsem o nějaké zásadní změně, ne zrovna o novém střihu... eh, designu stránek, ale spíš, co se týče obsahové stránky, možná o novém přístupu k blogování jako takovému.

Nechci, aby se jako řada jiných blogů (těch se smutným osudem) přetransformorfoval na stránku o všem a o ničem. Také bych byl nerad, aby se moje původně nadšenecké psaní přeměnilo na nějaké nudné plácání o herním průmyslu, který, ač to možná tak nevypadá, moc zajímavý zase není. Ne, děcka, i tam jde jen a pouze a v zásadě v té první řadě o peníze a až teprve v té poslední o to ostatní.

Než přijdu na to, jakou nejlepší cestu pro blog zvolit, rozhodl jsem se, že do té doby zanechám blogování. Nebude to na dlouho, na to si můžete klidně vsadit. Ne jako na jistou počítačovou postavu, která slibovala a už se nikdy nevrátila. Ne, nejmenuji se Duke a už vůbec nejsem radioaktivní.

zeal

čtvrtek 4. června 2009

Ze zápisníku válečného veterána, část 1: Úvod

Válečné běsnění, to je moje.

Věděl jsem to už od okamžiku, kdy se na mě poprvé pousmála úvodní obrazovka prvního Wolfensteina. Řeknu vám, že není nic intenzivnějšího, než čelit pronikající přesile, která má namířeno k mému zákopu, ve které je krom několika mrtvol pouze moje maličkost. Není nic úžasnějšího, než dobytí těžce střeženého spawnu, nebo ještě lépe ubránění špatně hlídaného spawnu proti skupince lepších hráčů, eh, co to plácám, německých oficírů samozřejmě! (to v případě, když hraju zrovinka za Spojence)

Wolfensteina jsem jednu dobu smažil jak o život, div se kolem mě nikdo neusmažil, jaké horko před monitorem bylo. To bylo ještě předtím než jsem si pořídil filtr. Doba šla ale dál a nové hry daly na stařičkého W-steina zapomenout. Ale jen do chvíle, než se objevilo pokračování. Nejprve šlo jen o takovou nostalgii, než jsem tedy okusil multiplayerové demo. Ah, jaj, křach, prásk! Oblíbená hra na první zkus, joj, to se nezapomíná. Návrat na Wolfenstein byl dost zdařilým druhým dílem, ačkoliv mi v jeho singleplayerové části řada věcí nevoněla. Např. to, že mi v ní scházel pocit realismu. Zombie? Uber vojáci? Pcha, fuj, co to dělá ve válečný hře?! Až teprva Wolfenstein: Nepřátelské území, multiplayer hra vydaná zcela zdarma, nabídla tu pravou ultimátní válečnou arkádovou simulaci, kterou si moje válku milující já mohlo naplno užít. V originále jako Enemy Territory (ET) byla hra, která mě stoprocentně pohltila a v podstatě to byla po jedno dlouhé období snad jediná PC hra, kterou jsem hrával. Zkušeností je hodně, až by to možná vydalo na celou knihu. Dnes ze sebe vypotím jen takový úvod, kraťoučký článek s obecnými informacemi a příště se třeba pustím do něčeho nebezpečnějšího. Co ty na to, milý a anonymní čtenáři? He?

Dvě strany válka má

Mé začátky v ET nebyly nijak slavné. Nebyly tedy ani nijak děsivě špatné, mušku jsem chvilkami měl ucházející - na vojína a zelenáče to v rámci možností šlo. Sem tam uštědřený kopanec Hitlerovým vojskům mi ale byl, jak šel postupně čas, málo a zachtělo se mi zlepšit se, ve střelbě i v taktice. Mým cílem bylo i umírat méně během hry, zároveň být však co nejblíž dění. Jak chápeš správně, rozhodně nejsem a ani jsem nikdy nebyl ten typ hráče, který by si liboval v zabíjení zpoza rohu nikým neviděn, nezván. Takový způsob hraní by mě nebavil a ano, správně chápeš, já hraji pro zábavu. To je důležitá informace a zmiňuji ji proto, že v ET se postupem času objevila spousta hráčů, kterým nešlo vyloženě o zábavu, ale brali ji jako jakýsi druh sportu - takové zkrachovalé existence, dalo by se říci. Ale zpět k ET.

Jako začátečník jsem sloužil u munice. Doplňoval jsem zásoby těm, kteří se vraceli z těžkých bitev, ve kterých ztratili krom několika litrů krve drahou, předrahou munici a když šlo opravdu do tuhého zavolal jsem na pomoc vysílačkou dělostřelectvo, v dalším případě jsem kouřícím flakonem označil místo, na který byl seslán krásný koberec... ehe, teda nálet. Můžu napsat, že jsem plnil jedno z nejdůležitějších povolání. Ano, v té době mi to tak přišlo. Říkal jsem si, jak dobře to umím - můj nálet přece zabil naráz pět skopčáků (!). No ale pak se ukázalo, že v hromadném zabíjení je nejlepší služba u raketometu a u té se jen sedí, zaměřuje, sedí a sedí. A vypálí, a sedí. Nic pro mě! Radost z náletů zmizela, beztak si křížky za mrtvé připisoval chlap u děla nebo pilot B-17ky. Tím pádem jsem podal žádost o přeřazení. U mediků prý byla sháňka, ještě větší u inženýrů, kterých si chlapi nejvíc považovali. Bodejť by ne, když tři čtvrtě sraček na bojišti byly kusy bývalých inženýrů. Tamhle ucho, ruku s vlaječkou jste poznali okamžitě, někde byly jen kleštičky, většinou u tmavého čerstvě vyhrabaného místa, kde měla původně být odjištěná mina. Tak jsem si podal takovou možná až podivnou žádost o to, střídat se u inženýrů a mediků. Bylo mi vyhověno.

Moje vojenská kariéra začala vzkvétat. Už jsem nebyl jen řadovým vojákem. Byl tam cítit potenciál, že jednou... jó, že jednou budu tím, kdo bude bitvy rozhodovat. A nebyl jsem to jen já, kdo měl takový pocit. Časem si mých výjimečných schopností všiml i ten bláznivý řečník podobající se Charlie Chaplinovi a já měl dilema: přidat se k druhé straně a využít naplno svého potenciálu nebo zůstat u správné party a možná se nikdy nedočkat dne, kdy se bude nepřítel dopředu třást před mým jménem v soupisce vojáků. O tom, jak jsem zvolil, ale až někdy příště.

zeal

úterý 2. června 2009

Pokus o recenzi: Zork Grand Inquisitor

"Na Zorku je sranda. Párty, která nekončí. Tak přijeď taky a poznej, jaké to je, žít pod nadvládou Velkého inkvizitora. To je taková zábava, ha ha ha, to bys neuhád, ha... ha ha."

Podle předchozích událostí, pokud jste hráli ­Nemesis, byste asi řekli, že Zork musí být drsný svět, poušť bez jediné oázy, temný blázinec bez rozumně uvažujícího jedince, hrobka bez jediného živáčka. Ale to byste se mýlili, sakra mýlili! Časy se mění a nová doba není jen prázdná fráze. Velký inkvizitor zbavil Zork veškerého zla, šlechetný toť čin, šlechetný, jestli považujete magii, a její přívržence, za zlo, které musí být vymýceno. Podívejme se na to ale jinak.

Stačí pohlédnout na obyvatele Zorku, třeba i z větší dálky. Jen září, jejich úsměv, ale nejen on, i jejich mysl odpovídá stavu někoho, kdo strávil na veselém večírku dobrých padesát hodin. Smích je nejen na povrchu, ale i někde tam uvnitř něj. Je tam ale i něco víc, než to? Krom touhy přežít asi ne. Ale víc stejně není třeba, uvidíte, až si na Velkého inkvizitora uděláte čas. Bohatě stačí jen pár minut, chvíle, ta rozhodne o tom, zda tomuhle světu propadnete. Světu, jehož krédo je: smát se a přežít. Tak to teď frčí na novém Zorku. A je tu totemizace! No jo, na tu bych málem zapomněl. Dostanou ji všichni ti darebáci, co nemají rádi Velkého inkvizitora, ale pozor, proces je nevratný!

Tak takhle nějak si představuju, že by mi někdo přiblížil náladu poslední hry ze série Zork. Grand Inquisitor mě teď už čtvrtou noc zaměstnává a zatím si na nic nestěžuju. Předchozí díl Nemesis jsem měl hodně rád a vůbec považuju ho za jednu z nejlepších, a nejtěžších, her svého žánru. A Zork GI? Ten se hraje stejně jako jeho předchůdce, taky tak vypadá a v podstatě se v ničem zásadním neliší. Tedy až na tu náladu - ta je až dokonale odlišná, nezůstal kámen na kameni, jak se říká. Nově přibylo kouzlení - to aby hráči mohli přistupovat k problémům vícero způsoby, než jen "tady dej předmět" a "tady za to zatáhni".

Po stránce hratelnosti jsou Nemesis a GI jako dvě dvojčata, jo jo, ale jen na první pohled. Na ten druhý už poznáte, že nejde o dva stejné obrázky, a že s nimi můžete hrát hříčku Poznej deset rozdílů. Jeden rozdíl je již zmíněná magie, druhý třeba to, že víc pracuje s inventářem, než aby se věnoval klasickým puzzlům.

Atmosféra je znatelně slabší než u dusného Nemesis a pokud znáte další díly Zorku, zjistíte, že Grand Inquisitor se v tomto více podobá spíše takovému odlehčenému Return to Zork. V Nemesis jste pomáhali vzkřísit vážené obyvatele Zorku a co že je vaším úkolem tady? Musíte najít tři magické předměty, což tedy nezní nijak poutavě a je pravda, že příběhově je to (alespoň zatím) docela slabé - důvod, proč jsem GI před lety víc nerozehrál.

Puzzly a řešení úkolů, to je oč tu běží. Po této stránce si není nač stěžovat. Hra je vyloženě těžká na těch správných místech, a sem tam je to lehoučké, ale jen z toho důvodu, že to dává smysl: "Tohle by mělo do sebe zapadnout!", řeknete si. A zapadne to.

U Zork Grand Inquisitor, ač je mi velmi sympatický, nemám ten pocit, že jde o něco výjimečného, co si budu pamatovat na věky, jako Zork Nemesis. Jde ale o zábavu, která je po chvíli hraní návyková, takže pozor, pozor, než si ji budete instalovat s tím, že si ji jen vyzkoušíte, a to jen proto, že tu o ní Zeal tak hezky píše! Musíte počítat s tím, že pokud se vám zalíbí, jen těžko od ní odejdete. Abstinenční příznaky se objeví krátce na to, kdy si řeknete, že musíte vyvenčit Rexe nebo když začnou dávat něco hezkého v televizi.

All hail the Grand Inquisitor!

zeal