Ze zápisníku válečného veterána, část 1: Úvod

Válečné běsnění, to je moje.

Věděl jsem to už od okamžiku, kdy se na mě poprvé pousmála úvodní obrazovka prvního Wolfensteina. Řeknu vám, že není nic intenzivnějšího, než čelit pronikající přesile, která má namířeno k mému zákopu, ve které je krom několika mrtvol pouze moje maličkost. Není nic úžasnějšího, než dobytí těžce střeženého spawnu, nebo ještě lépe ubránění špatně hlídaného spawnu proti skupince lepších hráčů, eh, co to plácám, německých oficírů samozřejmě! (to v případě, když hraju zrovinka za Spojence)

Wolfensteina jsem jednu dobu smažil jak o život, div se kolem mě nikdo neusmažil, jaké horko před monitorem bylo. To bylo ještě předtím než jsem si pořídil filtr. Doba šla ale dál a nové hry daly na stařičkého W-steina zapomenout. Ale jen do chvíle, než se objevilo pokračování. Nejprve šlo jen o takovou nostalgii, než jsem tedy okusil multiplayerové demo. Ah, jaj, křach, prásk! Oblíbená hra na první zkus, joj, to se nezapomíná. Návrat na Wolfenstein byl dost zdařilým druhým dílem, ačkoliv mi v jeho singleplayerové části řada věcí nevoněla. Např. to, že mi v ní scházel pocit realismu. Zombie? Uber vojáci? Pcha, fuj, co to dělá ve válečný hře?! Až teprva Wolfenstein: Nepřátelské území, multiplayer hra vydaná zcela zdarma, nabídla tu pravou ultimátní válečnou arkádovou simulaci, kterou si moje válku milující já mohlo naplno užít. V originále jako Enemy Territory (ET) byla hra, která mě stoprocentně pohltila a v podstatě to byla po jedno dlouhé období snad jediná PC hra, kterou jsem hrával. Zkušeností je hodně, až by to možná vydalo na celou knihu. Dnes ze sebe vypotím jen takový úvod, kraťoučký článek s obecnými informacemi a příště se třeba pustím do něčeho nebezpečnějšího. Co ty na to, milý a anonymní čtenáři? He?

Dvě strany válka má

Mé začátky v ET nebyly nijak slavné. Nebyly tedy ani nijak děsivě špatné, mušku jsem chvilkami měl ucházející - na vojína a zelenáče to v rámci možností šlo. Sem tam uštědřený kopanec Hitlerovým vojskům mi ale byl, jak šel postupně čas, málo a zachtělo se mi zlepšit se, ve střelbě i v taktice. Mým cílem bylo i umírat méně během hry, zároveň být však co nejblíž dění. Jak chápeš správně, rozhodně nejsem a ani jsem nikdy nebyl ten typ hráče, který by si liboval v zabíjení zpoza rohu nikým neviděn, nezván. Takový způsob hraní by mě nebavil a ano, správně chápeš, já hraji pro zábavu. To je důležitá informace a zmiňuji ji proto, že v ET se postupem času objevila spousta hráčů, kterým nešlo vyloženě o zábavu, ale brali ji jako jakýsi druh sportu - takové zkrachovalé existence, dalo by se říci. Ale zpět k ET.

Jako začátečník jsem sloužil u munice. Doplňoval jsem zásoby těm, kteří se vraceli z těžkých bitev, ve kterých ztratili krom několika litrů krve drahou, předrahou munici a když šlo opravdu do tuhého zavolal jsem na pomoc vysílačkou dělostřelectvo, v dalším případě jsem kouřícím flakonem označil místo, na který byl seslán krásný koberec... ehe, teda nálet. Můžu napsat, že jsem plnil jedno z nejdůležitějších povolání. Ano, v té době mi to tak přišlo. Říkal jsem si, jak dobře to umím - můj nálet přece zabil naráz pět skopčáků (!). No ale pak se ukázalo, že v hromadném zabíjení je nejlepší služba u raketometu a u té se jen sedí, zaměřuje, sedí a sedí. A vypálí, a sedí. Nic pro mě! Radost z náletů zmizela, beztak si křížky za mrtvé připisoval chlap u děla nebo pilot B-17ky. Tím pádem jsem podal žádost o přeřazení. U mediků prý byla sháňka, ještě větší u inženýrů, kterých si chlapi nejvíc považovali. Bodejť by ne, když tři čtvrtě sraček na bojišti byly kusy bývalých inženýrů. Tamhle ucho, ruku s vlaječkou jste poznali okamžitě, někde byly jen kleštičky, většinou u tmavého čerstvě vyhrabaného místa, kde měla původně být odjištěná mina. Tak jsem si podal takovou možná až podivnou žádost o to, střídat se u inženýrů a mediků. Bylo mi vyhověno.

Moje vojenská kariéra začala vzkvétat. Už jsem nebyl jen řadovým vojákem. Byl tam cítit potenciál, že jednou... jó, že jednou budu tím, kdo bude bitvy rozhodovat. A nebyl jsem to jen já, kdo měl takový pocit. Časem si mých výjimečných schopností všiml i ten bláznivý řečník podobající se Charlie Chaplinovi a já měl dilema: přidat se k druhé straně a využít naplno svého potenciálu nebo zůstat u správné party a možná se nikdy nedočkat dne, kdy se bude nepřítel dopředu třást před mým jménem v soupisce vojáků. O tom, jak jsem zvolil, ale až někdy příště.

zeal