Kterak jsem na Vistách nehrál Perihelion

S Fake Everestem ne za humny, ale už tady, s doporučením od lékaře ještě pár dní ležet, s notebookem připraveným, sic bez internetové koncovky, ale kdo koneckoncù potřebuje být pořád online, zkrátka s jedinou možnou alternativou ke stolnímu počítači, chystal jsem se na TO. Na jedinečnou spářku Perihelionu!

Jak mi prozradil blogovací kolega MickTheMage, Perihelion je hustá hra. Je prý daleko, předaleko hustější než cokoliv z dnešní nabídky her a na to určitě všichni, kdo si pamatují na megahustotou přetékající pařby dob minulých, slyší. Jak by taky ne, když her s hustou atmosférou je dnes tak málo, skoro tolik, jako čerstvých kusů masa u McDonalda. Proč ale? Prodávají se málo? Nebo jsou úplně neprodejné?

S Perihelionem mám osobní nevyřízené účty, stejně jako s pár dalšími hrami na Amigu (Valhalla, Black Crypt a pár dalších). Jejich obrázky jsem v době, kdy kralovalo PC, nedokázal vytřást z hlavy. Tajně jsem doufal, že jejich verze budou jednou předělané na tu moji nadmašinu. A bohužel...

Vše bylo nachystané. Svaly napnuté. Kosti na prstech pro jistotu párkrát promnuté (snad ten jejich praskot neslyšel nikdo z kolemjdoucích venku) a já byl připraven. Visty byly připravené. Trochu jsem zapochyboval: "Co když to na nich nepojede, vždyť hry pro DOS na nich nejezdi". Ale vzhledem k tomu, že Amiga je něco jiného než DOS, myslel jsem pozitivně, až tak, jak jen to šlo. Musel jsem, nebylo na vybranou. Myšlenka na sebe pařícího Perihelion mě držela na nohou, vlastně v pohodlném posedu. Zádama opřen ve správné poloze, notebook ve zdravé vzdálenosti od rozkroku, správná ruka na myši. Myš zaparkovaná na DVDčku hustého filmu.

A mohlo to začít. Tajming byl správný. Byla půlnoc. Sluchátka jsem měl vnořená do uší, ostatně nebylo jiné možnosti.

Mačkám tlačítko Amigového emulátoru. Pe... Per... Perihe... Perihelio... Ani jsem nedořekl název hry a Windows mi hlásí... nějakou CHYBU! Néééééééééé! To snad není možný, k čemu ty Visty jsou?! Jak já se těšil. Smajlík by se tu hodil, ale myslím, že žádný by adekvátně nevystihl ten smutek, to zklamání, a navíc mě smajlíky někdo odnaučil. A já si nevzpomenu, kdo to byl. Sakra, to je noc.

Tak se aspoň podepíšu.

Jak se jen sakra jmenuju?