Let's go Manhunt a další ZX hry

Zcela správně, Manhunt na ZX je tématem tohoto mini článečku, který jsem se rozhod stvořit ihned po příjezdu z Karlových varů, kde ještě teď, mimochodem, probíhá filmový festival.

S sebou do Varů jsem si vzal šest UMD disků, namátko God of War: Chains of Olympus, Metal Gear Solid: Portable Ops nebo Silent Hill: Origins. A samozřejmě PSPčko. Realita však chtěla, abych na PSP téměř vůbec nehrál, protože na festivalu to letos žilo víc, než jsem předpokládal. V těch málo volných minutách na hotelovém pokoji jsem si ale zahrál cosi, abych úplně neztratil kontakt s herní kulturou. To cosi bylo na emulátoru ZX, což je přístroj, který tu, věřte nevěřte, byl ještě před PC, jak jsem jednoho dne zjistil v sekci Retro v nějakém časopise.

Ještě než přistoupíme k Manhuntu na ZX - a ano, hrál jsem ho proto, že existuje jeho mnohem slavnější jmenovec na PS2 -, řekneme si něco o ZX hrách zeširoka. Na dnešní poměry jde o hry, které jsou prakticky nehratelné, nejen kvůli tomu, jak jsou graficky velice strohé, nebo tím, jak jsou ony hry ve své podstatě až trestuhodně jednoduché, ale také proto, že jsou rozbité, a nikdo by je proto neměl hrát. Pro mě samého je ZX zjevením, které jistě má své místo v historii, jen mé osobě nemá co sdělit - ZX mi vůbec nic neříká.

Na druhou stranu, jak jsem projížděl katalogem těchto starodávných her, musím tu podotknout, že některé kousky mají v sobě cosi alespoň minimálně zajímavého. V jedné hře, a je to textovka (těch tam bylo víc), je souboj, který mi zpracováním velmi připomněl průběh soubojů z Wizardry 7 a jiných dungeonů. Cedulky s číslem sdělovaly kolik bylo sebráno životů, text pod nimi pak kdo je komu sebral, a vlastně uštědřil ránu, a zvuk oznamující zásah, nebo seknutí do prázdna, zazněl pokaždé, když se cedulka vykreslila. Jedna plošinovka pak byla krásným až učebnicovým příkladem toho, jak udělat rozbitou hru. Na začátku jsem nastoupil na výtah, vyjel s ním nahoru a nalevo na balkoně jsem po skoku na něj zastřelil nepřátelskou stvůru. A pak se to stalo. Namísto abych se skokem přes mezeru dostal na zvednutý výtah, spadl jsem do přízemí a bylo zaděláno. Výtah zůstal v prvním patře a má postavička byla bez šance, bez přístupu k výtahu nemohla pokračovat ve hře. Obrazovky vykreslující samy sebe v Asterixovi zaberou dobré dvě sekundy, možná déle, a navíc sám Asterix není krom jednoduchých čar vykreslený vůbec, a tak když s ním projdete přes Obelixův břich, snadno Asterixe ztratíte. Ehm. Další dvě obrazovky jdete lesem, můžete zabít divočáka mačkáním jednoho tlačítka. Na třetí obrazovce jsou stany římanů a souboje jsou o tomtéž, jdete k protivníkovi a mačkáte jedno tlačítko, přičemž se od vás vyžaduje mačkat ho v přesný okamžik, kdy se čáry vašeho Asterixe přiblíží k čarám římské stráže.

Manhunt ZX. Ovládáte v něm tečku Mana, na kterého byl uspořádán Hunt. Ostatní tečky chtějí vašeho Mana polapit a na vás je, abyste tečku Mana udrželi při životě co nejdéle. Pokud omezujete ovládání na čtyři základní směry, životnost vašeho Mana je maximálně čtyři sekundy. Proto je velmi žádoucí, abyste využívali i dalších čtyř směrů, které obyčejně nabízí numerická klávesnice. S takovou je možné hrát hru klidně i deset sekund, a pokud se nenapíchnete na hvěždičku představující kaktus, máte příležitost sebrat tři modré nepohyblivé tečky, které vám zvýší počet bodů. Nevyhnutelné polapení Mana ukončuje hru, jelikož Man má jen jeden život. Nuda? Možná ano. Nicméně tahle hra mi připomenula, že kdysi dávno byla herní doba mnohem kratší než je současný standard šesti hodin. A proto bylo fajn si Manhunt ZX zahrát, osvěžit si paměť, že současné hry jsou vlastně dlouhé, nabízející tolik obsahu, o jakém se dřívějším hráčům možná ani nesnilo.