Dojmy z 3DS

Aby bylo jasno hned na začátku, nejsem fanda Nintenda, žádný jeho handheld či jiné pekelné zařízení od něj nevlastním a už z počátku se mi 3DS zdálo víceméně podezřelé. 3D do kapsy? Kdo by něco takového chtěl?

Včera jsem si takhle šel do Electroworldu pro barvu do tiskárny a co nevidím, krom boxujícího chlápka obestoupeného davem hrajícího na lagujícím Kinectu (z důvodů nutnosti velkého prostoru mimo obchod v chodbě) bylo mezi herními přístroji nově k ohmatání Nintendo 3DS. Nejprve jsem si myslel, že jde o klasické DSko... grafika na handheldu byla totiž 2D a nápisu 3DS jsem si zprvu nevšiml. Zapnutá kamerka s nápisem "augmented reality" na obrazovce a ujištění od kamaráda, že jde o nový handheld mě přesvědčily, že jde skutečně o 3DS. Chvíli jsme hledali AR kartu pro zapnutou augmented reality hru, ale nikde jsme ji nenašli. Na podivném čtverečkovém menu jsem proto zapátral po nějaké hře.  Face shooters byla jediná hra na přístroji. Vyfotil jsem nejbližší ksicht z herní krabičky. Ten se přilepil na nepřátelské bubliny, které létaly kolem mě a já tak musel handheldem pohybovat v prostoru, abych je našel a následně je sestřelil. Hmm. Grafika byla ve 2D. Až potom má duchapřítomnost o trošku víc vzrostla a já si vzpomněl, že na 3DS existuje páčka na kraji, která koriguje 3D efekt. Ten byl vypnutý, což by dávalo smysl - přece chtějí, aby se přístroj po třech hodinách nevypnul -, na druhou stranu handheld měl na sezení nabíječku, takže navstala otázka: tedy proč byl efekt vypnutý? Po posunutí 3D páčky nahoru se obrazovka změnila a 3D efekt zafungoval v plné parádě.

Nutno uznat, že napoprvé je 3D efekt vcelku působivý. Hra ale až tak zábavná nebyla a navíc tu nastal jeden problém. Fámy nelhaly, totiž 3D efekt opravdu funguje jen z jednoho úhlu, a tak je nutné 3DSko držet v jistém náklonu před sebou a při zvedání a otáčení ho křečovitě svírat v dlaních. Při jemném nahnutí handheldu do strany se efekt zbortí a je vidět jen nějaký nečitelný 2.5D patvar. K tomu mi ještě přišla horní 3D obrazovečka opravdu malinkatá a dokážu si jen stěží představit, že bych na ní měl hrát Metal Gear Solida či Resident Evila a podobné výpravnější hry. Celkově zklamání, možná by ale nebylo, kdyby byla k přístroji spoutaná nějaká pěkná dívka. Taktéž jsem nemohl otestovat žádného Maria, takže dojmy neberte jako finální.

Letní challenge

V létě obvykle svoji konzoli zamykám na tři západy - vlastně ne, mám chuť ji zamknout na tři západy, protože kdo by za tak krásného počasí ležel doma před televizí, když může ležet venku a užívat si radostí léta. Vynechat hraní úplně ale není zase ten nejlepší nápad, protože občas si něco zahrát je fajn a hodně fajn je, když na hraní dostanete chuť a právě při oné chuti zapnete nějakou tu smažbu.

Říkal jsem si před chvílí, když jsem se na Youtube díval na hezká videa z Doom 2, co takhle si sám sobě zadat nějaký herní challenge na léto? To zní dobře, ale co za drsný challenge si vybrat, aby to přitom byla zábava? Dohrát nějakou těžkou Dosovou hru? Zkusit Iron Mana v Mirror's Edge? Neuronit slzu při hraní Heavy Rain? Hrát Diablo 2 v kuse po dobu 80 hodin? Možná si zadám dva - jeden lehčí, uskutečnitelný, jako dohrání Doom 3, např., a druhý nějaký maso, jen přesně nevím, jaká hra by nejlépe splňovala mou představu opravdové hráčské výzvy.

This is Duke Nukem Forever!

Ehm. Hra je naprosto úžasná a to je vše, co by o ní stačilo napsat. Možná ještě do závorky by se dalo dodat, že je to jedna z nejpropracovanějších stříleček vůbec, že je old school v dobrém smyslu slova (pamatujete se na obrázek, kde je level design stříleček dříve a dnes? Duke jede na tom lepším designu). To, že jde snad o jedinou humornou střílečku z pohledu očí za poslední dekádu, asi netřeba psát. Co já na recenze? Nejdřív jsem se tomu divil, proč tomu někdo dává 0 z 10 nebo 1 z 10, a někdo milosrdné 2/10. Ale pak mi došlo, že herní média vlastně stojí a padají na čtenosti, na schopnosti udržet si čtenáře a koho by zajímalo, že ten oblíbený Duke Nukem dostal průměrnou známku 8/10? Asi nikoho. Nízká hodnocení po tak dlouhé době pro vysoce očekávanou hru, čtenost zaručena. Tak si ji hlavně nenechte ujít, hlavně ti z vás, kteří se bojí cokoliv s touto hrou podniknout, protože Duke Nukem Forever uštědřili recenzenti prachmizerná hodnocení. Nevěřte všemu, co se píše na internetu. DNF je pecka, na kterou budete ještě několik let v dobrém vzpomínat. Duke is back, baby! Duke is back.

Review Vision: Duke Nukema na vás!

Už dřív jsem měl nemalé podezření, že recenzenti svá procentuální hodnocení od sebe obkoukávají, aby se nemohlo stát, že by se náhodou "spletli". Před nějakým časem jsem tu napsal na podobné téma článek a jak jsem si tehdy tímto nebyl ještě tak úplně jist, dnešní stav recenzentské scény to jasně dokazuje každý měsíc, každý den, kdy vyjde nějaká hra a potřebuje recenzi. Například Tron si vysloužil pěkných pětadvacet přesně tam od herních pisálků, a to částečně i z důvodu (nebo jenom kvůli tomu?), že až nápadně připomíná Perského prince. Když to nezamaskuje tak dobře, jako Lara v dílu Legend, tak holt může existovat jen jeden rozsudek: hra je špatná. Ale co mě nakoplo k napsání článku? Duke!

Duke Nukem Forever má na Metacritic od 50 do 62 procent a to je: špatné. Jako vážně obrovsky špatné - z pohledu fanouška počítačových her je Noční můra na Elm Street hadra. Rána fotbalovým míčem ze dvou metrů do rozkroku. A teď se ptejte, proč nikdo nemá rád herní recenzenty. Nebo proč nikdo nečte recenze. Nebo proč už nikdo nekupuje Level.

Nějaké důvody pro udělení nízkých známek se vždy najdou - u recenzentského řemesla to vždy fungovalo tak, že obhájit se dá všechno, ovšem nejvíce záleží na tom, jak se člověk vyspí. A proto existuje Metacritic a Gamerankings, aby nevznikal chaos a vlastně, aby tu byl nějaký řád. Někdo by řekl, že "kvalitní" hra musí mít za sebou vždy velkou společnost, velkou reklamu nebo někoho, kdo má velkou peněženku. Cosi pravdivého na tom bude - Eidos a Jeff Gerstmann by mohli vyprávět.

Osobně dost koukám, jak se k Dukovi recenzenti mají. Je to odplata za dlouhé čekání? Nebo následky profesní deformace osobnosti, kvůli níž si recenzent už nepamatuje na dobu, kdy se u her dřív bavil, a že to bylo / je to hlavní, co je u her důležité?

Ve hře se dá zabloudit, je to ten důvod? Nebo je tu jiný důvod, ten, že je to old school? A proč by to mělo být zrovna špatné? Některé recenze si zase radikálně odporují - zatímco jeden recenzent se v úrovni ztratil, druhému přišlo nestoudné, jak lineární levely DNF má. Vím o několika recenzích, které šly experimentálně o dva, tři body dolů, a to jen proto, aby stránka měla zásah - čili "hit", jinak řečeno, aby na sebe přitáhla pozornost. Něco shnilého je někde, a není to v Dánsku.

Eurogamers komunitae

V den, kdy se spustil český Eurogamer, jsem si na oné stránce vytvořil účet - byl jsem nadšen z nového pěkně vypadajícího serveru, s jehož anglickou verzí jsem neměl žádnou zkušenost. V té době - a teď vám nenapíšu, kdy to přesně bylo - šlo o nejnadějnější český herní server snad od dob prvního (stařičkého) Bonuswebu. Takové byly alespoň mé pocity. Plně narážím na Eurogamers, což je komunitní část serveru. Sliboval jsem si od ní mnohé, nejvíc to, že na ni budu chodívat jednou denně: neustále upravovat svůj žebříček nejlepších her, přidávat komentáře ke hrám, číst si postřehy ostatních a mít přehled o tom, kdo z mých kolegů hraje tu novou hezkou hru, a spoustu dalšího.

První věc, co mě onoho dne v momentu zarazila do země, byla prakticky neexistující databáze her. Prázdná databáze je dost možná vhodnější výrazivo. Nemožnost tuhle skutečnost změnit mě zarazilo v druhé chvíli, která na tu první těsně navázala. Dny plynuly a s databází se nic nového nedělo. Pár lidí si mě přidalo do přátel, a já na oplátku zase je. Na hlavní stránce komunity se zobrazovalo počítadlo dní, jak dlouho už nebyl ten a ten přítel přítomen na stránce online. Týdny se měnily v měsíce a počítadlo pravidelně zvedalo počet dní, kdy se naposledy Vojta přihlásil na Eurogamers.

Jednu dobu jsem byl v první desítce sociální hry Name that Game. Ale netrvalo dlouho a přestalo mě bavit tipovat z jaké asi verze Superbiků pochází ten obrázek s motorkou nebo jakému Mariovi se podobá Mario.

Je škoda, že z Eurogamers nikdy nevzešlo to, co se už delší dobu děje na www.Databaze-Her.cz.

The Good, The Bad Vision #1

Říká se, že všechny úspěchy se musejí slavit, jinak jednoho dne může svět připomínat prázdné šedivé místo beznaděje. Mno...

Nejdřív začnu tím, co se mi moc nepovedlo - což je úplně v rozporu s první větou; neúspěchy by se měly přecházet bez povšimnutí, nebo alespoň s pocitem ponaučení pro příště, tak či jinak by neměly být rozmazávány zde na blogu. Ale když už jsem zvolil takový název...

The Bad

Můj článek na KK s velmi chytře vymyšleným názvem: Bez emocí by hrám bylo vlastně lépe

Článek o emocích ve hrách skutečně neměl být hloubkovou sondou do vnitřku her, jako spíše zábavným počtením o nekvalitách emočně vyžírkové pochoduju-tunelem-zastavím-se-a-střílím hry Homefront. Neúspěch především vidím v tom, že komentáře zaujaly daleko hlubší stanovisko než můj povrchní a velmi snobsky napsaný postřeh k již zmíněné hře Homefront. A opět, jako už několikrát v minulosti, komentáře se soustředily na obecnější téma, do kterého můj článek píchl, ne však na článek samotný. Příště možná bude lepší napsat jen nadpis Emoce ve hrách a následovné Diskutujte...

The Good

Můj (už trošičku starší) článek na TBL: Originalita ve hrách se přeceňuje

Odvážné myšlenky se vždy poznají podle toho, že na ně někdo z davu zareaguje "Hloupost!" a k tomuto výkřiku se přidají dlouhé a mnohem delší odstavce od ostatních. Upřímně, neřekl bych, že by můj článek oplýval zrovna odvážnými tvrzeními, on spíš říká to, co je "očividné" a co jen možná není až tak viditelné, jako spíš pod svícnem, který je všem na očích, ale část z nich to prostě nevidí, nebo nechce vidět. A to, že originalita v herním průmyslu neexistuje - ne v tom smyslu, že je něco natolik nevídané, unikátní, že to tu ještě v jedné, či jiné formě nebylo. Zpětně si říkám, jaký pěkný a možná i užitečný článek!

A teď jsem si tak říkal, co by se asi mezi herními pisately stalo, kdyby někdo udělal hru, ve které by byl robot s obří haksnou. Kopie Bioshocku! To by znělo ze všech stran, celá ta virtuální nenávist by opět obletěla web a možná by se objevila za čas i v nějakém časopise. Jenže každý správný fanda počítačových her přece ví, že první takový exemplář s obří rukou se objevil ve hře Shogo (schválně odkud to sebrali jeho autoři).

E3 tak jaké to letos bylo

Fanboyové si tu svoji konferenci pochválili, ostatní se víceméně nudili, tuhle pozvedli obočí, ale jinak spíš mávali rukama, ani ne kvůli pozdravu, jako spíš z nudy. Žádné super šokující odhalení. Z novinek nebylo na E3 v podstatě nic nově odhaleného, co by stálo za řeč. A proto jen takovéto krátké pozastavení a ne ultra mega dlouhej shrnující článek na Kultuře kriplů, se kterým bych si dal práci, dal práci neurazit, protože Nintendo předvedlo fakt divnej ovladač, velkej na přenášení, ba i na to, jen tak do ruk jako gamepad. Kdo si tohle koupí, zvlášť když už ani nestačí, že je to od velkého N, jak je vidět na mizerných prodejích 3DS. Letošnímu E3 vévodily hry. Hlavně mě zaujalo Uncharted 3, asi proto, že mám PS3, a tak kdybych měl X-Box, zaujalo by mě Halo 4. Tak a to by bylo vše k tomuto E3.

Tak třeba znechucení nad Facbookem

Měl jsem chuť napsat další článek, tak jsem si vymyslel téma. Týden jsem nebyl na Facbooku, dnes jsem se tam znova přihlásil, pane jo, ani jsem ho ten celej týden nepotřeboval.

Krom toho je celej ten Facbook pěknej nesmysl. Mám stovku jakože followerů nebo kolik jich je, a čtu od nich každou poznámku. Mezi tou spoustou změti informací, které se tam hromadí zejména kvůli tomu, že jsem se tam přiznal, jaký skupiny poslouchám, a na co se dívám za film, do jakých skupin se zařazuju, co mi jakože voní za výrobky a jakou petici jsem podepsal, aby jako ten seriál obnovili, se tam skoro nedá orientovat.

Podstatou Facbooku je, že tam hodím nějakej echt rozum a čekám, koukám na to a refreshuju jak blázen, jestli na to někdo zareaguje. Jestli ne, jsem z toho znechucenej, odcházím si zapálit a liju do sebe flašku rumu, a říkám si, co jsem udělal špatně, že mi to nikdo z té stovky lidí neokomentoval. WHAT WENT WRONG???!!!

A pak si tam říkám, že je to přece pořádnej nesmysl, že když budu něco komentovat a čekat, že mi taky něco okomentuje, když komentují ostatní a každý přece má tendence něco komentovat. A pak taky přece to, firmy mají možnost, nebo lidi mají možnost si od firem posílat reklamu přímo na svojí stránku a kdo není na Facbooku, ten přece nemůže existovat, když už ten internet je dneska všude a Facbook je ta sociální síť, kterou zná ale úplně každý a brát reklamy přímo na stránku je vlastně jednoduchý a hlavně výhodný, protože tam pořádají soutěže, nebo mi nabízejí výrobky. A je to vůbec děsně důležitý chodit na ten Facbook a psát o všem, co mě zrovna napadne, zanadávat si na ty politický šmejdy, okomentovat, co jsem četl na super cz, protože ta herečka se zase zvětšila na místě, kde jsou prsa a já k tomu musím něco napsat, aby mi někdo z toho sta followerů napsal, jakou mám pravdu nebo, že to kecám, ale hlavně, aby tam ten můj komentář nezůstal jen tak viset, bez povšimnutí, protože to by znamenalo, že ani já nebudu mít chuť okomentovat komukoli z té velké spousty followerů zase ten jeho nebo její komentář, a pak, že ten internet šetří čas.

No a hry tam teda nestojí za nic, teda krom pár blbostí, ale ty se dají najít i někde jinde, braintraining se dá hrát vlastně i na WC, ale to už zacházím do detailů, do kterých bych zašel jen na Facbooku, protože na svým profilu si píšu osobní věci, protože je to můj osobní profil. A tady na blogu si psát něco na té úrovni netroufnu, protože nevím kdo to tady čte krom Tomáše Marnýho, několika kriplů, redakce Score, několika úchylných blogerů, několika, redakce Levelu, několika lidí z redakce Games.cz, pár mých kamarádů, kteří nikdy nepřičuchli ke hraní, MickaTheMage, kripla, a vlastně několika kriplů, mé osoby a mého druhého já, možná i mé třetí já je nějakým řádně zvrhlým způsobem zainteresované, ale zatím si není jisté. Prý ten Facbook ji láká víc, ale ten já teď striktně fakt navštěvovat nebudu, protože jsem za ten týden udělal tolik věcí, že bych je nebyl s to udělat, kdybych čekal na komentář od někoho, kdo mi na stránku háže nesmysly, a rozumy, a já to prostě nestíhám číst a čekat, kdy mi někdo napíše k tomu, co jsem zrovna internetem poslal k té Facbook a když vidím, že tam někdo je online a čeká na moji reakci nebo zrovna má něco rozepsaného, teda píše, tak se chytám za klávesy a říkám si, že je potřeba tam něco napsat, třeba jen něco, co by ten den někoho zaujalo, když to zaujalo i mě.

Facbook asi fakt ne, k čemu to je užitečné nevím. Jaký je tam pro mě profit? Touto otázkou, možná řečnickou, to píšu raděj pro jistotu, to kdyby mi to tady tohle ten rozum, článeček, nechtěl nikdo okomentovat, uzavírám rozpracovanou a jak koukám i do dostatečné hloubky zpracovanou myšlenku. Teď si tak říkám, mám počkat na tu tiskovku Konami? Proč je jen uprostřed noci, to fakt nedává smysl. Třeba pak půjde stáhnout, to je ono, stáhnu si ji. Snad se povede jako loni a bude Dance Masters novej a zase lepší díl!