Na začátku si volíte, za jakou stranu budete hrát. Buďto za levici nebo pravici. Já si zvolil levici, protože demokraté jsou mi přece jen o trošku sympatičtější než republikáni a navíc mi přišlo zábavné, zahrát si za Obamu. Ten je tu sice pojmenovaný jako Jack Ohama (otázka je proč), ale je to jasný Obama už jen proto, že ho namlouvá dabér "obamovým" hlasem a vůbec je ve hře několik dalších nápověd, které ale nebyly třeba, jelikož už ta podoba a hlas je více než jasný důkaz o tom, že herní tvůrci používají Baracka Obamu jako hlavního kandidáta demokratické strany. Tak...
O Race for the White House se dá napsat, že je to asi simulátor. Také se dá o něm říct, že má blíže k deskovce než ke skutečnému simulátoru, třeba už jen proto, že se hraje na tahy, a ty navíc neprobíhají ve skutečném čase. Máte na výběr několik variant, jak si naklonit voliče. První a asi nejčastější, je jezdit po státech - resp. posílat obrázek svého kandidáta po mapě USA - a tam se vyjadřovat k aktuálním tématům, a to tak, že vždy vyberete z nějaké nabídky možných vyjádření a vpravíte ji stlačením jediného tlačítka. Poté se objeví filmeček, kde vymodelovaný Obama (vlastně Ohama) má nějaký neskutečně nudný proslov - na druhou stranu nudný jen pro vás, protože voliči se rozhodně u takového proslovu nenudí a naopak vás volí, když vyberete zrovna ten, který v onom státě podle struktury obyvatelstva funguje nejlépe. Naštěstí se dá rychle vypnout. Abyste zjistili, co platí na voliče jakého státu, je třeba projít a pročíst si civilopedii a ještě lepší možnost je, volit odpovědi podle toho, co vám přijde jako "správné" - na to, co je "správné" ostatně voliči slyší nejlépe (aby ne) a je úplně jedno, jak jsou ony sliby nerealizovatelné a pod. Protože co je před volbami a co po nich, to jsou dvě rozdílné strany jedné mince. Pokud spadáte do malého procenta hráčů, kteří nerozeznají dobré od špatného, u každé odpovědi jsou vám (pro jistotu, jeden nikdy neví!) k dispozici obrázky se smajlíky. Netřeba Alberta Einsteina k tomu, abyste zjistili, že větší počet smějících se smajlíků vám zaručí křeslo prezidenta Spojených států amerických.
Krom činnosti do detailu popsané v předchozím odstavci ještě můžete ve volbách podvádět. Občas se s vámi spojí tajný agent a nabídne vám, že vašemu protivníkovi zlomí nohy za nějaký ten tisíc, ale spíše telefonicky nahlásí bombu, takže v onom státě toho dne váš republikánský kolega nevystoupí nebo ho zapletou do sexuálního skandálu - jak se to ostatně dělá v reálu -, a tím mu trochu klesnou preference. Na podvody mi nikdy nepřišli, tak nevím... podle mě to potřetí už mělo být podezřelé. Nakonec tohle není skutečný simulátor.
Málem jsem zapomněl na televizní debaty. Ty probíhají stejně jako proslovy, takže opět vybíráte jedno z témat, která zajímají americké voliče a jediný rozdíl tady je v tom, že musíte zvolit populárnější odpověď než protivník. Výherce se pak usmívá a poražený se mračí. Po jedné z televizních debat vám buď trochu klesnou preference, nebo - šok! - stoupnou.
Ještě si můžete za peníze sponzorů zaplatit reklamní kampaň. Po zaplacení automaticky stoupají preference. Jsou tu čtyři druhy reklam. Platil jsem všechny. Poslední půlhodinu jsem díky tomuto měl asi pět set (bodů?) a protivník se posunoval po mapě s nula (!) body, a já se začal nudit. Kdo by čekal, že po získání hlasů od VŠECH občanů USA, hra okamžitě skončí ve váš prospěch, šeredně by se mýlil.
Hraní je velmi stereotypní už po desáté minutě, kdy už není co objevovat. Díky absentující psychologii voličů tu neexistuje sebemenší prvek napětí či nějaká ta náhoda, která by vám trošku zavařila. Jakmile přijdete na správný způsob krmení občanů absurdními sliby, máte vyhráno. Problém je, že k vítěznému cíli musíte onu výherní formuli opakovat dokola až po den, kdy dojde k vyhlášení vítěze, a to nějakou hodinku trvá.
Až když dojde k převzetí Bílého domu, teprve pak vám dojde, jakého blbého nesmyslu jste právě byli spolupachateli. Hra mi sice dala nějaké ty informace o prezidentské kampani, jak to asi probíhá, co to obnáší a kolik to vše stojí, a co, proč a kolik a tak podobně. Námět mě zaujal, ale nemůžu jinak, než hodnotit velmi nízko. Zábava to je asi tak na pět minut, po nichž už nic nového k hráči do pokoje nepřijde, a já nechápu, jak jsem u toho zůstal tak dlouho. Na konci jsem byl na sebe tak naštvaný, že jsem si ani neposlal na Facebook vítěznou fotku usmívajícího se prezidenta v oválné pracovně se svým jménem na rámečku a hru jsem odeslal zpátky vydavateli. Naštěstí bylo možné požádat o refund, dokonce velmi snadně. A já mohl konečně jít spát.
zeal
0 komentářů:
Okomentovat