Žít a zemřít v Enemy Territory

Her, o kterých bych řekl, že jsou téměř dokonalé, není mnoho a těch dokonalých je ještě mnohem méně, dá se říct, že bych je napočítal na prstech jedné ruky. Enemy Territory je taková hra. Bez chybičky. Né tedy úplně bez... ony ty chybičky tu jsou, a ne zrovna malé, ale s hrou přímo nesouvisejí. Takže se nepočítají.

To jsem se takhle v roce 2003 seznámil s hrou Wolfenstein: Enemy Territory, která je jakože multiplayer k Return to Castle Wolfenstein a úplně nejlepší na tom je, že je to zdarma. Neváhal jsem a hru nainstaloval. Co mě zprvu velmi příjemně překvapilo, byly různé typy vojáků - do té doby to měla asi jen jediná hra, Battlefield: 1942 - a po chvilce strávenou se hrou jsem si všiml hlavního elementu, na kterém ta Enemy Territory stojí. Spolupráce jednotek je důležitá a hlavně potřebná k dokončení mapy. Nejdříve jsem hrával za muničáře, dodával jsem munici jednotce, házel flakony a důležitou roli hrál fakt, že jsem nechtěl v jediném momentu hry chodit jen s nožem, či pistolkou, protože v takovém případě bych asi neměl moc šancí.

Jak šel čas, vystřídal jsem další povolání. Všiml jsem si, že medik je na tom asi nejlépe po stránce životaschopnosti. Nemá sice takovou až palebnou sílu jako voják, ale pokud se jednotka vypaří a já zůstávám na válečném poli osamocen, medik má dokonce jedinou šanci na přežití v podobně černých scenáriích.

S narůstajícími zkušenostmi jsem povolání střídal, a to už mi nevadilo, že jsem se ocitl v týlu nepřítele jen s 10 HP a posledními jen dvěma granáty v hůlce. Na plantnutí dynamitu více HP nebylo třeba, jen bylo nutné se šikovně schovat a vyčkávat na příchozí skupinku engů, které čekalo u vchodu překvapení.

Uplynulo nějakých tisíc her a v jeden večer se mi do myši dostal fígl, jak dávat rychlé a přesné hedky. Toho večera jsem jich nasázel dobrých sto za mapu a to už jsem tušil, že Enemy Territory nebude nikdy stejné. Po tomto levelování mého hráčského umu jsem už toliko nesázel na lékárny, ani na flak vestu, či jiné srabské pomůcky a dokonce jsem občas vytáhnul do boje jen s pistolí v ruce, která sázela nemotornému nepříteli zprava, zleva, jednu ránu za druhou přesně do čela, kam programátoři ukryli cinkající (no fakt) mechanismus. S takovou výhodou se hra stávala jednodušší a jednodušší, tak jsem si ji, pro zachování zábavnosti, sám sobě ztěžoval, a zábava zůstala. Následovalo vození na Czsk, Bio a Efterlyst. Abych zase nevypadal, že jsem jen vodil, tak "občas" někdo povodil i mě. :)

Nakonec jsem zůstal věrný Hirntotu, jednomu z mála serverů, kde zábava převládala nad vším ostatním. Celkem mě překvapuje, že cit pro střílení hedek se mi i po dlouhých pauzách vrací, i když už to tak slavné není. Chtělo by to hrát čtyři hoďky denně, aby se skil zase vrátil. Ale holt, hrát v jednom kuse jen jednu hru, ač dokonalou, není tak úplně ono. Doteď mám z Enemy Territory neskutečně mnoho úžasných vzpomínek, spoustu filmečků a zničenou pěst. Zkrátka a jednoduše Enemy Territory Forever a nikdy jinak.

zeal