Byla doba, kdy jsem často vzpomínal na své rané herní zážitky z dětství, jenž by se daly charakterizovat nejlépe asi tak, že jsem toho moc nenaspal, když jsme např. hráli celou noc Lemmings, a končili až nás volali k obědu, a to už byl druhý den, nebo kdy se můj národ snažil pozabíjet ty ostatní v Civilizaci, či kdy moje skupinka fantasy hrdinů byla polapena v dunžónu, ve kterém někdo zhasl. V té době, kdy jsem si vzpomínal na desítky klasických, ale i některé podivnější hry, jsem si říkal, že už podobné hry nikdy nikdo neudělá (z dnešního pohledu docela úsměvné) a už bych býval málem podlehl depresi a skončil se hraním, kdyby se nezrodil nápad na koupi japonské krabičky s písmenky PS2. Po jejím zakoupení se mi rázem otevřel zcela nový svět her, který mě z toho smutku nad koncem éry her na PC jako by rázem vyléčil. Byl to naprosto jiný druh zábavy, byla z něj cítit taková svěžest a energie, že jsem na PC zcela zanevřel a s přáteli, mající v tu dobu podobný problém, jsme jej poslali ke všem čertům a začali vyhlížet nové hry na PS2. V té době jsem se taky stal fanouškem obrázkového časopisu OPS2M, jehož doteď mám ve vzpomínkách jako velice fajnový časopis.
PC hry na dlouhou dobu jako by úplně vymizely - jediné, co mi je připomínalo, byl mini-Level, kterého jsem kupoval kvůli velmi sympatické ceně a velikosti. Zjistil jsem z něj, a na dlouho tomu nebylo jinak, že PC hry sestávají převážně z nepovedených a špatně ovladatelných konverzí z PS2 a to, co nebyla konverze, byl často shit. Věděl jsem, že PC je na tom tak špatně, jak dobře je na tom moje PS2ka. A tak to bylo fajn, protože PS2 mě ještě dlouho dokázala překvapovat: Killzone, Prince of Persia 1, 2, Metal Gear Solid 3, GTA: San Andreas a další přírůstky, které vynikaly ať už tím, či oním. Ovládání bylo správné, už ne ta otravná klávesnice se spoustama čudlíků - a vůbec, kdo hraje hry na psacím stroji?
No nebudu tu lhát, totiž, když byla ohlášena PS3, a byly ukázány první filmečky, tak PS2 se stala čímsi, co bylo překonané, a tím pádem už ne taková legrace na ní hrát hry. Už jí chyběla novost, ta schopnost fascinovat mě, náročného hráče, fanouška videoher, jakoby se v tu chvíli něco pokazilo.
To jsem se, ač velmi pomalu, ale jistě vracel k PC, kde tedy o dobrou hru zakopnout bylo poměrně těžké. Ale prostě ta jedna se našla, resp. už jsem ji hrával dříve, ale teď byla ta správná chvíle se do ní více ponořit. Enemy Territory byla zdarma a byla to hra všech her, jak jsem po nějakém tom hraní zjistil. Dokonce jsem se v ní stal velmi dobrým a to už mi PS2 byla jaksi volná.
Koupí PS3 se zase vpálil do mého neherního těla ten náboj, který na mě vystřelila v prvních letech 21. století PS2. Mirror's Edge byla tou hrou, která mi předvedla, že next-gen není jen prázdné slovo a že hry stále můžou jít o spoustu kroků vpřed. Dále to byl LittleBigPlanet, díky kteréžto hře jsem zjistil, že vůbec ty nejlepší hry se stále můžou objevit, a tohleto přesvědčení se mě ještě díky několika titulům pevně drží a já tak plně věřím, že PS4 přinese ještě lepší hry než byly na PS3, na PS2, ale i na PC v devadesátých letech.
No lepší, to není to správné slovo, protože u her dost záleží na době vzniku, podmínkách, kdy a s kým je hrajete, za jakých okolností se k nim dostanete a vůbec je tu celá řada faktorů, které prostě znemožňují vybrat jednu hru z roku 1995 a postavit ji proti jiné hře z roku 2009. O LBP třeba můžu napsat, že je to hra, u které jsem se nejvíc nasmál. U Silent Hillu 2 jsem měl nejvíc nahnáno. A u Civilizace jsem si nejvíce potrénoval jak rozšiřovat svůj národ na úkor těch jiných. Nemůžu napsat, jaká z nich byla nejlepší. To zkrátka nejde. U nové generace konzolí upřímně věřím, že se ta nej něco hra objeví, a také to, že nebude jen jedna, ale dokonce několik.
zeal
čtvrtek 18. července 2013
úterý 16. července 2013
Level 231 Červen-Červenec
Za 99 Kč je to myslím dobrá koupě, a teď mám na mysli to, co je vyryté v nadpisu článku: Level dvouměsíční číslo s poněkud vybledlou obálkou, ale zato smějící se novou cenovkou v levém horním rohu. Nepůjdu do detailů, na to je zaprvé hezké počasí a zadruhé jsem časopis ještě nedočetl. Kupoval jsem ho teprve před dvěma týdny, takže ještě mám k dobru zhruba ještě další dva, kdy vychází číslo 232, a doufejme, že už jen jako měsíčník.
Co mě nezaujalo, hned bych to tu měl zmínit, ať už můžu jen chválit, krom obálky, je plná hra, jakási hopsačka, a to sice poněkud známá, z doslechu mi to cosi říká, ale zase mi přijde trošku podivné hrát na klávesnici skákačku, protože takové hry se mi nejraději ovládají na gamepadu, či na dotykové obrazovce (ne ideálně, ale dle mě se tam hodí více, než na obří obrazovku). Dále mě zklamala lživá informace o návratu Ondřeje Průšy, který do časopisu nenapsal jediný článek. Design mě nechal chladným, ačkoli úplně špatný není. Příšerný článek se v tomto novém Levelu také, bohužel, najde. A teď k tomu pozitivnímu.
Časopis je narvaný články, a to od zajímavých lidí, či lidí ze zajímavého prostředí. Některé názory nevím jestli brát smrtelně vážně, či s větší rezervou a rozestupem horních a dolních rtů, např. Jáma pekel, a u jiných můžu jen se zájmem pokyvovat hlavou, což se podařilo např. Michalu Rybkovi anebo Lukáši Macurovi. Je fajn si přečíst další článek od Jana Herodese, ovšem mám takový pocit, že zmínka o recenzování z warezu je trošku nebezpečná, ačkoli plně koresponduje s jedním z posledních Honzových článků, v němž se rozpovídal o smyslu herních časopisů jako o informačním zdroji pro obyvatele Tortugy.
Za ani ne celou stokorunu je tento svazek článků tisknutých na ještě zcela ne kvalitní papír, ten bude až v příštím čísle, spíše dobrou koupí. Těžko říct, jak na časopis budou reagovat ti, kteří se rozhodli koupit si ho z nostalgie - ti asi budou zklamáni, a možná překvapeni, ať už pozitivně, či negativně -, na to je časopis až příliš jiný, málo se zaměřující na konkrétní hry a více se specializující na články, kterým sice chybí pohled z nečekaného úhlu, ale zato jsou psány tak, že se z nich člověk to důležité dozví.
Podle prvního čísla bych řekl, že to "tam" ještě úplně není, a že možná ještě pár čísel bude trvat, než se Level dostane do té podoby, která bude bez všech chybitchek a jiných kazících prvků. Co takhle pro další číslo nějakou veselou obálku, nejlépe v oranžovém provedení? Když už máme to léto. Alespoň jeden článek od Ondřeje Průšy a klidně i jen nějaký blogový žblept, aby to smazalo to nedorozumění s návratem Drakena? Co nějaké zapojení čtenářů? Jen pasivně číst není to pravé a já jako čtenář bych si rád zasoutěžil, či přispěl čímkoli, a ne dopisem, který je v dnešní době, době internetových fór, již něčím naprosto zastaralým.
Vnitřek Levelu v současné podobě je trošku takový chaos - nevím, kde se pánové inspirovali, třeba to mají perfektní a já ten koncept blbě chápu -, věřím však, že dříve, než-li později, se to podaří dát nějak do kupy a že tu bude skutečně dobrý časopis pro všechny, koho zajímají hry a nechtějí si ho pořizovat za luxusní cenu. Právě tohle měl ve svých plánech Martin Ludvík, který dokonce zvažoval cenu ještě o polovinu nižší, obsahově ale mělo jít o trošičku odlišnější produkt. Dá se tedy říci, že Level tuto mezeru na trhu, zvanou levný herní časopis, víceméně zaplácnul a jestli to Levelu vydrží, to už je zase na další povídání. Jako první krok k dosažení tohoto cíle vidím v absenci jakýchkoliv pochyb o šanci papírového časopisu v dnešní době. Takový jeden pochybovačný článek podle mě zařízl Next Level, když i mě, nadšence do časopisů, nahlodal a čtvrté číslo jsem už nepořídil, ale také kvůli zvýšené ceně.
zeal
Co mě nezaujalo, hned bych to tu měl zmínit, ať už můžu jen chválit, krom obálky, je plná hra, jakási hopsačka, a to sice poněkud známá, z doslechu mi to cosi říká, ale zase mi přijde trošku podivné hrát na klávesnici skákačku, protože takové hry se mi nejraději ovládají na gamepadu, či na dotykové obrazovce (ne ideálně, ale dle mě se tam hodí více, než na obří obrazovku). Dále mě zklamala lživá informace o návratu Ondřeje Průšy, který do časopisu nenapsal jediný článek. Design mě nechal chladným, ačkoli úplně špatný není. Příšerný článek se v tomto novém Levelu také, bohužel, najde. A teď k tomu pozitivnímu.
Časopis je narvaný články, a to od zajímavých lidí, či lidí ze zajímavého prostředí. Některé názory nevím jestli brát smrtelně vážně, či s větší rezervou a rozestupem horních a dolních rtů, např. Jáma pekel, a u jiných můžu jen se zájmem pokyvovat hlavou, což se podařilo např. Michalu Rybkovi anebo Lukáši Macurovi. Je fajn si přečíst další článek od Jana Herodese, ovšem mám takový pocit, že zmínka o recenzování z warezu je trošku nebezpečná, ačkoli plně koresponduje s jedním z posledních Honzových článků, v němž se rozpovídal o smyslu herních časopisů jako o informačním zdroji pro obyvatele Tortugy.
Za ani ne celou stokorunu je tento svazek článků tisknutých na ještě zcela ne kvalitní papír, ten bude až v příštím čísle, spíše dobrou koupí. Těžko říct, jak na časopis budou reagovat ti, kteří se rozhodli koupit si ho z nostalgie - ti asi budou zklamáni, a možná překvapeni, ať už pozitivně, či negativně -, na to je časopis až příliš jiný, málo se zaměřující na konkrétní hry a více se specializující na články, kterým sice chybí pohled z nečekaného úhlu, ale zato jsou psány tak, že se z nich člověk to důležité dozví.
Podle prvního čísla bych řekl, že to "tam" ještě úplně není, a že možná ještě pár čísel bude trvat, než se Level dostane do té podoby, která bude bez všech chybitchek a jiných kazících prvků. Co takhle pro další číslo nějakou veselou obálku, nejlépe v oranžovém provedení? Když už máme to léto. Alespoň jeden článek od Ondřeje Průšy a klidně i jen nějaký blogový žblept, aby to smazalo to nedorozumění s návratem Drakena? Co nějaké zapojení čtenářů? Jen pasivně číst není to pravé a já jako čtenář bych si rád zasoutěžil, či přispěl čímkoli, a ne dopisem, který je v dnešní době, době internetových fór, již něčím naprosto zastaralým.
Vnitřek Levelu v současné podobě je trošku takový chaos - nevím, kde se pánové inspirovali, třeba to mají perfektní a já ten koncept blbě chápu -, věřím však, že dříve, než-li později, se to podaří dát nějak do kupy a že tu bude skutečně dobrý časopis pro všechny, koho zajímají hry a nechtějí si ho pořizovat za luxusní cenu. Právě tohle měl ve svých plánech Martin Ludvík, který dokonce zvažoval cenu ještě o polovinu nižší, obsahově ale mělo jít o trošičku odlišnější produkt. Dá se tedy říci, že Level tuto mezeru na trhu, zvanou levný herní časopis, víceméně zaplácnul a jestli to Levelu vydrží, to už je zase na další povídání. Jako první krok k dosažení tohoto cíle vidím v absenci jakýchkoliv pochyb o šanci papírového časopisu v dnešní době. Takový jeden pochybovačný článek podle mě zařízl Next Level, když i mě, nadšence do časopisů, nahlodal a čtvrté číslo jsem už nepořídil, ale také kvůli zvýšené ceně.
zeal
Digitální distribuce je budoucnost
Všichni to vědí, jen málo lidí si to nechce přiznat. Digitální distribuce JE budoucnost. A právě, budoucnost. Nikoli přítomnost. Vědí to v Sony, a možná také právě proto se jejich nová konzole vystřelila na druhé místo nejprodávanějších herních produktů letoška na Amazonu.
Podle Guye Longwortha, viceprezidenta herní pobočky Sony, většina hráčů nechce kupovat hry okamžitě online. Naopak, běžný hráč si spíše zajde do nejbližší pobočky GameStop nebo Best Buy, kde se dají za menší obnos pořídit hry v krabičkách, ať už nové, stále zabalené či použité, takzvaně již rozbalené. Guy Longworth věří v možnost volby jako cesty, která je pro hráče, zákazníky Sony, ta nejideálnější. Dát hráčům volbu, jak chtějí konzumovat obsah, dává smysl, o to větší, když v současné době stále převažují prodeje fyzických médií nad těmi digitálními - ať už se to týká her, či jiného odvětví, např. filmového.
Proč nutit zákazníky do něčeho, co sami nechtějí? Sony už jednou pohořela na prosazování digitální distribuce jako jediné možné varianty s PSP Go.
Guy Longworth věří, že hry na fyzických nosičích tu budou ještě hodně dlouho, dokonce déle, než si dnes myslí i ti největší optimisté. Proč asi? Říká se, že mezi hlavní důvody, proč je fyzický nosič lepší, patří fakt, že hráč zakoupenou hru "vlastní", na rozdíl od hry pořízené skrze digitální distribuci. Fakt, že krabičkové hry nemají (zpravidla) žádná pofidérní DRM, která omezují vlastnictví jedním, či druhým způsobem, je právě onen rozhodující fakt, proč se hráči disků ještě nechtějí zbavit. Není to tedy tak, že by disk lépe voněl, než internetový kabel, po kterém se hra stáhne z digitálního obchodu, nebo, že hrám to více sluší na poličce, než-li někde tam uvnitř herního zařízení. Možnost hru zapůjčit kamarádovi, nebo ji dále prodat a koupit si z těchto peněz další, je něco, co bude asi ještě nějaký čas tím hlavním argumentem, proč ještě nevstupovat do éry digital-only.
Zvyšující se podíl digitálních prodejů dává tušit, že budoucnost je skutečně digitální. Zatím ji oddaluje neochota digitálních distributorů přiznat zákazníkům práva nad zakoupeným obsahem, která jsou dokonce i podle evropského soudu legitimní.
zdroj: GamesIndustry
zeal
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)