Byla doba, kdy jsem často vzpomínal na své rané herní zážitky z dětství, jenž by se daly charakterizovat nejlépe asi tak, že jsem toho moc nenaspal, když jsme např. hráli celou noc Lemmings, a končili až nás volali k obědu, a to už byl druhý den, nebo kdy se můj národ snažil pozabíjet ty ostatní v Civilizaci, či kdy moje skupinka fantasy hrdinů byla polapena v dunžónu, ve kterém někdo zhasl. V té době, kdy jsem si vzpomínal na desítky klasických, ale i některé podivnější hry, jsem si říkal, že už podobné hry nikdy nikdo neudělá (z dnešního pohledu docela úsměvné) a už bych býval málem podlehl depresi a skončil se hraním, kdyby se nezrodil nápad na koupi japonské krabičky s písmenky PS2. Po jejím zakoupení se mi rázem otevřel zcela nový svět her, který mě z toho smutku nad koncem éry her na PC jako by rázem vyléčil. Byl to naprosto jiný druh zábavy, byla z něj cítit taková svěžest a energie, že jsem na PC zcela zanevřel a s přáteli, mající v tu dobu podobný problém, jsme jej poslali ke všem čertům a začali vyhlížet nové hry na PS2. V té době jsem se taky stal fanouškem obrázkového časopisu OPS2M, jehož doteď mám ve vzpomínkách jako velice fajnový časopis.
PC hry na dlouhou dobu jako by úplně vymizely - jediné, co mi je připomínalo, byl mini-Level, kterého jsem kupoval kvůli velmi sympatické ceně a velikosti. Zjistil jsem z něj, a na dlouho tomu nebylo jinak, že PC hry sestávají převážně z nepovedených a špatně ovladatelných konverzí z PS2 a to, co nebyla konverze, byl často shit. Věděl jsem, že PC je na tom tak špatně, jak dobře je na tom moje PS2ka. A tak to bylo fajn, protože PS2 mě ještě dlouho dokázala překvapovat: Killzone, Prince of Persia 1, 2, Metal Gear Solid 3, GTA: San Andreas a další přírůstky, které vynikaly ať už tím, či oním. Ovládání bylo správné, už ne ta otravná klávesnice se spoustama čudlíků - a vůbec, kdo hraje hry na psacím stroji?
No nebudu tu lhát, totiž, když byla ohlášena PS3, a byly ukázány první filmečky, tak PS2 se stala čímsi, co bylo překonané, a tím pádem už ne taková legrace na ní hrát hry. Už jí chyběla novost, ta schopnost fascinovat mě, náročného hráče, fanouška videoher, jakoby se v tu chvíli něco pokazilo.
To jsem se, ač velmi pomalu, ale jistě vracel k PC, kde tedy o dobrou hru zakopnout bylo poměrně těžké. Ale prostě ta jedna se našla, resp. už jsem ji hrával dříve, ale teď byla ta správná chvíle se do ní více ponořit. Enemy Territory byla zdarma a byla to hra všech her, jak jsem po nějakém tom hraní zjistil. Dokonce jsem se v ní stal velmi dobrým a to už mi PS2 byla jaksi volná.
Koupí PS3 se zase vpálil do mého neherního těla ten náboj, který na mě vystřelila v prvních letech 21. století PS2. Mirror's Edge byla tou hrou, která mi předvedla, že next-gen není jen prázdné slovo a že hry stále můžou jít o spoustu kroků vpřed. Dále to byl LittleBigPlanet, díky kteréžto hře jsem zjistil, že vůbec ty nejlepší hry se stále můžou objevit, a tohleto přesvědčení se mě ještě díky několika titulům pevně drží a já tak plně věřím, že PS4 přinese ještě lepší hry než byly na PS3, na PS2, ale i na PC v devadesátých letech.
No lepší, to není to správné slovo, protože u her dost záleží na době vzniku, podmínkách, kdy a s kým je hrajete, za jakých okolností se k nim dostanete a vůbec je tu celá řada faktorů, které prostě znemožňují vybrat jednu hru z roku 1995 a postavit ji proti jiné hře z roku 2009. O LBP třeba můžu napsat, že je to hra, u které jsem se nejvíc nasmál. U Silent Hillu 2 jsem měl nejvíc nahnáno. A u Civilizace jsem si nejvíce potrénoval jak rozšiřovat svůj národ na úkor těch jiných. Nemůžu napsat, jaká z nich byla nejlepší. To zkrátka nejde. U nové generace konzolí upřímně věřím, že se ta nej něco hra objeví, a také to, že nebude jen jedna, ale dokonce několik.
zeal
0 komentářů:
Okomentovat