Suše, stroze FPS

Za krajně suchým a strohým nápisem, a vlastně zkratkou, FPS stojí žánr "střílečka z pohledu vlastních očí". Víme, víme. Žánr, ve kterém jdete z bodu A do B a střílíte všechno, co se hne a má to vůči vám negativní postoj. Skoro jako ze života. Ale k jádru věci. Co se chce čtenář dozvědět v recenzi Doom střílečky?

(Je mi jasné, že všechny recenze se píšou bez ohledu na žánr, ale nějaké ty rozdíly v nich přece jen jsou.)

Jak takovou recenzi začít? Co dát do prvního odstavce? Jaká jatka se odehrávají ve hře? Nebo o co v ní jde? Zajímá to někoho? Pozadí vzniku hry nebo nějaký žblept, kterým odzbrojíme nepřipraveného čtenáře? Zaujmout! Ale čím? Nebo jít rovnou k podstatě sdělení? Chodit okolo horké kaše a natahovat, natahovat až z toho vznikne nechutně dlouhá roztahanost, kterou nikdo nedočte až do konce? Nápad. Co takhle začít nejprve kontextem, tedy že jsem tu hru konečně obdržel a že to té firmě dalo zabrat, ale nakonec se urodilo? Jo, úvod by byl. A dál?

Co čtenáře opravdu zajímá? Když se k tomu odhodlá - začte se do recenze té nové FPS, co je TA (nebo ty) informace, kterou on hledá? Trochu z obecnějšího hlediska si chce určitě přečíst konkrétní důvody "pro", ale také "proti" a když je číslo jiné než 7, zajímá ho jasný důvod, "proč". To by bylo. A teď k tomu, co odlišuje recenze Doom stříleček od těch ostatních. Recenzent by se měl rozepsat o všem, co je pro tento žánr specifické. Zbraně. Lineárnost levelů. Skriptované události. Nepřátelé. Jejich AI. Engine. Novinky v žánru. Poměření s nejlepší hrou žánru, kterou mají hráči v povědomí.

A vlastně, teď si tak říkám, proč jednoduše neudělat takovou recenzi formou dotazníku? Čtenář se dozví, recenzent se neunaví. Takové shrnutí by navíc nezhltlo moc času, kterého je dnes méně a méně, protože nabídky je stále více a více. No ale to je takové malé odbočení.

Osobně co já preferuji, je, že se na začátku, to je v první polovině, dozvím vše potřebné, těch několik hlavních informací, a pak dostanu náladu na něco hodně subjektivního, spíš než na nějaké povídání o tom, jak to FPS obecně funguje nebo něco takového, co by mělo být nejlépe v preview. Pak v případě FPS chci vědět, jak si stojí ta hra mezi konkurencí, co je v ní lepší, nebo naopak a ustojím i tabulky s popisy zbraní - vlastně tohle si přečtu vždy rád a je to podobný případ, jako kdyby u simulátorů někdo psal v tabulkách o tom, jaké typy letadel lze ve hře sestřelit.

Jak to vidím já, to je samozřejmě jen jeden pohled z mnoha a já navíc nejsem ten, kdo bude tím hlavním terčem mojí recenze. Ale i tak se zkusím zamyslet, co by asi každý, ne každý, fanda stříleček přece, chtěl vědět o Necrovision, než se ta hra dostane na jeho harddisk.

zeal

It's ruined. It's ruined!

Ááááá. Á je to tu. Tenhle blog je momentálně ve fázi, kdy z něj nemám ani trochu dobrý pocit. Nevím jestli za to můžou slabé články nebo jen fakt, že jsem si myslel, že to po roce bude ten nejlepší blog pod Sluncem (a není). Možná obojí, ale minimálně jedno z toho. Ani mé poslední články na KK mi nepřijdou zvlášť dobré, zdaleka nejsou tak dobré, jako mé předchozí pokusy. Možná je to ale proto, že mě víc baví psát přímo o hrách, než tvořit komentáře a úvahy, které zpočátku vypadají velice slušně, ale pak zjistíte, že je různí lidé čtou zcela různě a pointa je, že jste se s tím psali zbytečně.

A teď to dobré. Čtrnáct followerů na blogu je velkej úspěch, takže jistá motivace do budoucích postů tu určitě je. Další věc - pořídil jsem si novou grafiku, která zvládne i nejnovější hry, což je důležitá událost, jelikož si budu moct na vlastní hardware vyzkoušet ty nové skvělé PC hry, které bych si na konzoli nezahrál. Včera jsem si dal Necrovision a řeknu vám, to je zkrátka old school jak se patří - jen ty filmečky to trochu kazí (hlavně to, jak nejdou přeskočit). Skvělá střílečka, co o ní napsat víc.

Koupil jsem si nové číslo Score. A asi mi nezbývá jiná možnost, než ho pochválit.

Necrovision na maximální detaily vypadá moc hezky. Dokonce jsem měl pocit, že jsem viděl v jednom momentě teselaci - střechu s prohnutými taškami do ú. Drakensang v plných detailech nevypadá o moc lépe, než na střední detaily. Další hry jsem prozatím neměl čas vyzkoušet, ale docela mě láká Metro 2033 na Direct X 11.

Tak to je pro dnešek vše.

Nejlepší Arkanoid klon

Není to ArcaMania, není to Krypton Egg, ani Peggle. Nejlepší je Popcorn!

Zapomněli mu dát mozek

Hodnocení bylo jeden z důvodů, proč jsem si četl časopisy. Hodnocením je myšleno slovní výplach prostoru lebky, kam se mu nashromáždily nové myšlenky. Mu, myšleno recenzentovi. Nové myšlenky ve smyslu poznatků z právě dohrané počítačové hry. Ani tak nezáleželo, jestli se dotyčný recenzent mýlil, tedy jestli hodnotil pod vlivem, nebo jestli mu dotyčná záležitost až příliš sedla nebo nesedla. To nejdůležitější bylo nakonec to, co jsem si o tom přečetl. Přeložil jsem si to do svého vlastního skoro-jazyka a věděl jsem. A proto záleží na tom, kdo to napíše, vlastně koho čtu. Hodnocení her není exaktní věda, protože na každého ten který kousek dokáže zapůsobit jinak a někdy taky úplně naopak.

Teď jsem si dočetl jednu zajímavou recenzi. Meat Puppet je hra o jakési masové panně, před kterou by minimálně každý casual hráč utekl do nejbližší ambulance a tam si nechal co nejrychleji vypreparovat vlastní mozek. Na to vsaďte obsah své lebky. O Meat Puppet jsem slyšel poprvé, ale jakmile jsem se dočetl, že spadá do herního žánru Crusader: No Remorse, a že to je vážně slušné spařivo, 8/10 jen zacementovalo moje odhodlání zcizit tento výtvor chorých myslí a zahrát ho. Jenže masová assassinka, kterou vysílá na nebezpečné mise její loutkář, nikde, ani na GoGu, ba ani na Abandonsharu. Ani v obchodě, nikde, kde to ukrást. Peníze na benzínce netřeba krást, nikde kde to koupit. Nijak, jak to zahrát. Pomóc, pomóc, nic.

zeal

Na obhlídce v Sanitariu

"Ach...", otevřel jsem oči a zahleděl se před sebe pokouše se zaostřit zrakem tu podivnou modř, kterou jakýsi zvrhlý umělec použil k vymalování zdí. V místech, kde se omítka drolila bylo, teď už docela jasně, vidět, že popraskané zdivo bylo tou modří přímo nasáklé. Po té divoké noci už ani pořádně nevím, co se stalo, že jsem skončil tady, na lůžku v malé místnosti dva krát dva metry. Něco mi říká, že mě tu nechali přespat, abych opět nezasedl za volant zpitej téměř do němoty, jak to po každý velký pitce dělávám.

S trochou nesnází s udržením stability jsem se posadil a po pár vteřinách si uvědomil, že nejsem v žádném podřadném hotelu. "Ne, ne." Zakroutil jsem hlavou a hned s tím přestal, jelikož jsem nechtěl nahodit podlahu včerejším obědem. Za zamřížovaným oknem těžce pršelo a já si nemohl vybavit, kde to vlastně jsem. "Herdek." Procházka mi udělá dobře, zaznělo mi v hlavě, aniž bych tomu jen trochu uvěřil. Dveře byly otevřené a v hale, nebo prostě v tom větším prostoru, který tak trochu připomínal interiér prázdné divadelní budovy s jejími lóžemi, v nichž nikdo neuklízel dobré století, se svítilo a já v patře nade mnou zahlédl pohyb. Schody naproti mě a já věděl, že po nich musím nahoru, protože jsem zkrátka musel vědět, kde to jsem. Kam mě to někdo z toho večírku zašil, a taky, co je to za podivné pravidelné zvuky, které se ozývají z toho místa nade mnou.

Divný zápach se linul z dolních pater a já si raději nepředstavoval, jaký je jeho původ.

Kdosi v šedivém plášti se opíral hlavou o zeď. A pak prásk! Lebkou přímo do zdiva. Zdroj toho pravidelného bouchání byl vysvětlen, ale otázek se najednou objevilo tolik, že se mi zase chtělo zvrátit veškerý obsah pod sebe na zem, možná proto, že mi teď přišlo uvěřitelnější nalezení otázek ve změti vlastních zvratků než od té osoby pyšně stojící a dokola napodobující Zidaneho poslední fotbalový zákrok. Diagnóza - šílenec? Ať to bylo jakkoliv, ten kdosi hlavičkový souboj se zdí evidentně s každým dalším zásahem prohrával. Čelo měl už téměř na maděru a odstup mezi předchozím a následujícím úderem se stále zvětšoval. "Na slovíčko, pane Zidan, neměl byste pár odpovědí?" Bum. Zeď v tom měla jasno. Nezboří se a nezboří, i kdyby to mělo znamenat, že tomu šílenci od krve upadne hlava. Zvenčí se ozvalo hromobití a slejvák ještě víc ztěžknul.


zeal

Sajmon a Šimon, jeden z nich je kouzelník

Před asi deseti dnama jsem rozehrál už pátého Simona Sorcerera a co já na to? "Pane vrchní, v mé polívce je moucha!" Je to víceméně dobré, pokud od toho nečekáte něco, co by vám vyleštilo zrak. Ovšem ta zápletka! Mimozemšťané napadnou kouzelnou zemi a na Simonovi je, se jich zbavit. Co?! Nesouhlaste se mnou, ale to je tak blbé, až to vypadá, že to vymyslelo individuum, které každé ráno stává s kořalkou v pravé ruce. Hnus. Ti mimozemšťané. Po grafické stránce jakbysmetlo. Ale to se naštěstí týká jen jich a ne Simona a zbytku hry, který je na tom podstatně lépe.

První část v městečku je poměrně slušná. Líbil se mi Simonův humor a pár vtipných nápadů, které společně s bizarní kreaturou Swamplingem (kdybyste jen slyšeli ten dabing!) tvoří chutnající herní zážitek. Pak je tu pasáž, kde se musíte dostat ze zajetí a tam jsem na chvíli okusil utrpení, které kdysi museli adventuráři na denní bázi podstupovat. V tomhle případě nešlo o pixelhunting, ale jen o "malinký detail", co mi znemožňoval postoupit do další části hry. Simon mi teď chodí trasou lodní bar, pláž s Karkulkou a velkej šutr, asi skála. Úkolů má rozpracováno, no jéje, a dokonce má detektor s velkým množstvím kombinací a já zatím ani nevím, kde přesně ho použít. Voodoo panenku jsem ošatil, probodl a dal jí najízt pár stovek voltů a ani podle oficiálního in-game návodu "Jak na Voodoo" se mi ne a ne probudit k životu, ne ta panenka, ale jakýsi vědec, kterého zabili mimozemšťané.

Ta tam je roztomilost prvních dvou dílů. A vypadá to ještě o kousek sterilněji než čtyřka. Ale co naplat, když si to diktuje trh, tak není jiné možnosti, než ho poslechnout. Smutné, ale co s tím naděláme. Herní úkoly se dají zaškatulkovat jako docela lehké, ale sem tam se objeví i něco, co potrápí vaše mozkové buňky a není to demence scénáře. Humor, který se objevuje sem a tam, je TEN důvod, proč dát pátému Simonovi šanci. A samozřejmě je tu ještě jiný - protože to JE adventura. Klasická, point'n'click styl, těžce zastaralá, ale přesně tak to máme, my adventuristé, nakonec nejraději.



zeal

Stroke Vision: Někdy je internet až příliš "Heavy"

Jak je známo, internetová herní komunita je organického druhu, zvlášťě když dojde na téma "ta moje konzole je větší, než ta tvoje". To občas beru, někdy je to sranda, každej se chce po práci nějak vyblbnout a někdo to dělá způsobem, že v diskusích schválně vyvolává "flame". Každý máme svoji představu o zábavě. Co ale nedokážu pochopit, je když se někdo mermomocí snaží něco nenávidět a jde za tu hranici, kde už to připomíná víc posedlost, než legraci. Existuje pro taková individua nějaká slušivá přezdívka? Tak například anti-fanboy? Moron taky ujde.

V poslední době se tihle pomatení vtipálkové přicucli k Heavy Rain, a to jen proto, že je to hra, která se liší od těch ostatních (tak ji zbijme, když si o to sama žádá, co?). Pár lidem asi vlezlo do hlavy, že Heavy Rain nikdy nebude na tom jejich přístroji, a to jim hlodá mozek takovou měrou, že jedinou obranou je útočit na něj všemi možnými i nemožnými prostředky. Co jsem tak zpozoroval, nejvíc jim asi vadí, že u něj hráč nemá dostatečnou volnost. "To musí být krok vzad, ne? Hele a nemá to ani multiplayer a stejně je to jen film, kterej si můžu zahrát na Youtubu." Na Youtube sice videa jsou, a to interaktivně přizpůsobená, jenže co jsem viděl, tak na těch Youtube videích je podobná hratelnost, asi jako kdyby tam byl Mortal Kombat a vy byste myší vybírali, jaký úder teď právě provedete. Zábava pod psa. Nic, co se byť jen trochu přibližuje původní hratelnosti. A co teprve, až půjdou "hrát" hry pro Natal přes Youtube. To bude keců, jak jsou ty hry špatný, omezený a kdovíco.

To je prostě nesmysl. Na Youtube videích je jen pouhý zlomek hratelnosti (dá li se vůbec o hratelnosti jako takové mluvit), v podstatě můžete ovlivnit hru jen ve zlomových okamžicích. Takže ten Mortal Kombat by vypadal tak, že byste se čuměli na Raidena jak se pohybuje ke svému protivníkovi a už už se chystá na úder a najednou vám tam vyskočí možnosti, vy jednu zvolíte a pak se koukáte na Raidenovu pravačku, která si to míří k čelisti protivníka. Pak asi další minutu sledujete jak se ti dva snaží ze sebe udělat krvavej flek a zase: je tu nějaká nabídka, kde si něco vyberete a pak zase za vás hraje někdo jiný. Ne, tak takhle se ta hra nehraje. Přes Youtube se vážně hrát nedá. Ani Mortal Kombat, ani Heavy Rain. A co takhle Rebel Assault? Ten možná... taky ne.







zeal

Někdy si říkám, že bych si pořídil Nintendo