Standardní update blogu 29. února

Poslední dobou mě má v hrsti prokrastinace a já si takhle řekl, že se nedám jen tak. Co to znamená? Také to, že bych mohl na svůj blog psát častěji. Hry stále hraju. Chuť do psaní mám taky, stále. Teď ale stejně nevyšlo nic zajímavého, takže ani nebyl nějaký větší důvod updatovat blog.

Nedávno jsem tu psal o PDF-ku, které chci zhotovit, abych si ho (PDF-ko nebo jiný future proof formát) jednou otevřel a mohl zavzpomínat, jak... jsem fandil hrám. Na něm stále pracuju, určitě bude, nepanikařte, a hlavně vydržte. Ano, prsknu sem na něj link, až bude hotové. Třeba o něj bude mít zájem i někdo jiný.

Taky jsem tu, a nebylo to zase tak dávno, psal o tom, že bych to tu věnoval něčemu, stylizoval, dal tomu nějaké téma tomuhle blogu. Ale jaké? Retro hry mě nezajímají. Možná bych to tu mohl věnovat střílečkám. Rád střílím. Ale víte co, já docela uvažuju nad tím, že bych Casual Core jednou úplně věnoval tvorbě počítačových her. No to by bylo úžasné, aspoň myslím. V současné době shodou okolností na jedné hře dělám, tak ony zkušenosti budou. OK, to by asi tak bylo pro dnešek vše.

Díky za pozornost

zeal

Mass Effect 3

V nedělní odpoledne jsem si našel trošičku času na nejnovější PSN demo. Mass Effect 3.

Tahle série je všemi vyzdvihovaná jako jedna z těch, která má na to, aby se podle ní natočil dvousetmilionový film a vůbec se na ni, resp. na oba předchozí díly, pěje jen sláva a dost možná se už moc nezkoumá tedy o kolik jsou ostatní hry skutečně horší, jaké je to ve skutečnosti. Jestli jen tak náhodou nemá ten Mass Effect hratelnost na stejné úrovni jako ta lehce nadprůměrná koridorovka z Německa nebo jestli je originálnější vesmír v Mass Effectu nebo v seriálu Farscape.

A teď vychází už třetí díl, pravděpodobně závěrečný díl trilogie, a je zřejmé co bude následovat. Oslavná recenze bude střídat bouchající šampaňské a další tučný šek za dobře odvedenou práci od EA. Vždyť taky zaslouženě. Mass Effect trojka je opět hrou, která nevypadá úplně blbě, když ji souběžně pustíte na televizi v obchodě vedle efektního sci-fi fláku. A to dokonce ani ve chvíli, když skončí úvodní intro film a rozjíždí se herní část. Protože je to jedno a to samé. Pro nehráče je už teď Mass Effect 3 takovým lákadlem, že je úplně jedno, jestli ho herní kritici nakonec roztrhají... což se nestane a stát ani nemůže (pokud nechtějí skončit v herním byznysu)... Sázím dolar na to, že se stane to druhé, tedy že ho budou všichni do jednoho nosit na ramenou a s úsměvem od ucha k druhému mu spílat radostné ódy. Protože Mass Effect je ta epická série podobající se Star Treku, nebo Star Wars, a taková hra tu v herním průmyslu od konce století (tj. od posledního Wing Commandera) dost chyběla. Přehlížet chyby u téhle hry bude ale poměrně snadné, vždyť BioWare jsou tvůrci respektovaného (i když podle některých jedinců i docela nudného) Baldur's Gate.

Své dojmy z dema můžu shrnout do několika vět. V jedné větě bych napsal asi něco o tom, jak ti digitální herci mají strašnou animaci, a že jakýkoli filmeček s živými herci z počátku devadesátých let je mnohem působivější. Druhá věta by obsahovala můj nářek nad zbytečnou rozlehlostí scénáře - je to epické až až, až je mi to úplně jedno, kdo co a s jakými mimozemšťany na koho zaútočí. Ve třetí bych si zanadával nad tunelovostí; tohle je hra pro všechny - nedá se nikam spadnout, jediný směr je rovně. Ani samotné střílení nepatří mezi to nejlepší, a třeba takový Binary Domain ho má o dost lepší. Nicméně, vypadá to, že v téhle hře není nic vyloženě špatného, a pokud hrajete Mass Effect také kvůli příběhu, tohle zakončení je prostě "povinnost" a navíc je to Mass Effect 3.

Mass Effect 3!

zeal

Soumrak herních recenzí

Herní recenze. Dříve mělo smysl herní recenze číst, protože nebyl internet. Resp. internet nebyl důležitý, nehrál prim, a to bylo zhruba do doby, než u nás padl monopolní Telecom a objevilo se konečně schopné připojení. Recenze informovaly o hrách, tj. byly hlavním zdrojem informací, sloužily jako informační jednička až do onoho okamžiku, než jste si hru buďto zakoupili nebo ji upirátili, resp. jste si ji nainstalovali a zahráli.

Na výsledném score, tedy bodovém ohodnocení, ani tak moc nezáleželo, hlavní bylo se dozvědět, co ta která hra umí a dokáže. Počet časopisů na českém trhu se v čase měnil, jednu dobu časopisy přibývaly a pak, asi zákonitě, nastalo období, kdy musel někdo z kola ven. Autor článku si pamatuje, že jednu dobu podporoval až tři časopisy - Level, Score a OPS2M -, zároveň přiznává, že to bylo neobvyklé, protože opravdu běžné bylo, aby si jeden čtenář, hráč, pořizoval za měsíc jen jeden herní magazín.

S rozmahem internetu zmizely ze stánků značky jako PC Gamer, Gamestar a další. To začínalo období, kdy internet přestával být pouhým doplňkem k časopisům, naopak důležitost internetu jako zdroje informací začala převažovat. Krátce po přelomu tisíciletí tu zbyly pouze dva herní časopisy, jejichž hodnota /nikoli však jejich cena/ klesala úměrně se snižováním poplatků za připojení k internetu. V posledních letech jsou herní magazíny stále více považovány za nevýhodnou investici, což dokazuje trend klesajícího počtu prodaných výtisků.

Největší výhoda internetových recenzí je bezesporu v tom, že se k hráči dostanou v čas (včas), kdy jsou zapotřebí, tj. právě v den vydání herního titulu. A to pro papírové časopisy znamená opravdovou porážku.

Internet je ale, jak se později ukazuje, opravdu doslova a do písmene oceán, ve kterém obrovské vlny můžou potopit kohokoli, nezařídí-li se podle internetových pravidel. Herní weby jsou tak nuceny neustále aktualizovat, zaměřují se na přinášení novinek. Těch je ale každý den tolik, že nezbývá (chtějí-li být lepší než konkurence) než zahlcovat své čtenáře informacemi, které jsou sice aktuální, ale už málo koho zajímá, že (některé) nejsou tak podstatné, jak se je herní weby snaží prezentovat.

Význam recenzí se snižuje úměrně s počtem vydaných zpráv o chystaných titulech, kdy je čtenář postupně s hrou seznámen až do té úrovně, že už se k recenzi, dřívějšímu hlavnímu zdroji informací, nevrátí z prostého důvodu: už má všechny podstatné informace.

Zbytečnost recenzí/hodnocení podporuje i fakt, že většina her je ohodnocena v rozmezí 7-10 z 10. Čili to znamená, že existuje jen malá šance, že hráč dostane nekvalitní produkt - což v minulosti určitě obvyklé nebylo.

Jistě není daleko doba, kdy recenze zmizí úplně. Už včera působily jako přežitek doby minulé. Příčina v jejich přežívání/umělém udržování na životě v dnešní době je snad v tom, že zatím není známo, jaký přesně efekt to (zrušení recenzí) vyvolá v kontextu internetové herní žurnalistiky. Na diskusních fórech se dá přečíst, že spoustu hráčů hodnotící čísla už nezajímají, nebo jim zdaleka nepřisuzují takový význam jako v minulosti. Otázkou také je, nakolik je v onom přežívání recenzí/hodnocení zainteresovaný herní distributor - hodnocení 10/10 na krabičce, u popisku hry v digitálním obchodě, je reklamou k nezaplacení, nemluvě o tom, že dobré ohodnocení jistě přispívá k dobrým vztahům mezi herním médiem a distributorem.

zeal

Co pro mě znamená Silent Hill

Konkrétně Silent Hill 2 pro mě znamená skutečný milník v hraní her. U něj to bylo vůbec poprvé, kdy jsem měl u hry nefalšovaný pocit, že ta nepříjemná atmosféra uvnitř hry nekontrolovaně vytéká z malých škvírek na boku televize a já s tím, usazen nehnutě v křesle v obývacím pokoji, prostě nemůžu nic udělat. Do té doby jsem hrával jen na PC, tedy na monitoru, který jsem měl už dostatečně vyzkoušený, že ani při těch nejpodezřelejších hrách (Doom), z něj nic nevyleze (ani nevyskočí). Vždyť je to monitor! Na druhou stranu televize... Tv, telka, telebedýnka, telebedna byla to zařízení, které mi v předškolním věku zajistilo nespočet špatně prospaných nocí. A teď jsem měl na televizi hrát napínavou a opravdu zvláštní akční adventuru, u níž jsem dopředu vážně netušil co od ní čekat. O Silent Hillu jsem do té doby věděl jen to, že je to technicky špičkově zvládnutá hra, a že nabízí děsivý příběh vyprávěný až nezvykle povedenými filmovými sekvencemi.

Byla to jedna z mých prvních Playstation 2 her a já byl do té doby zvyklý na úplně jiné hry, převážně pracující se statistikami, interfacem a reagující na myšidlo. A Silent Hill 2 nic takového neměl. Byla to hra z jiného světa - nakonec je z Japonska -, hra, která se už od prvních minut nejevila jako normální klasická videohra, ale jako spíše takový experiment, který měl za úkol zjistit, co je ještě hráč schopen akceptovat, a kde už začíná ono testování lidského subjektu s plastovým ovladačem v rukách. Asi nikdy nezapomenu na cestu do města, na pětiminutovou procházku, při které se vůbec nic nestalo, a přesto jsem nějak tušil, že se mi během toho nevinně vyhlížejícího procházení snaží cosi z těch čtverečků na televizi dostat na ta nesprávná místa v hlavě. Dokázal mě úplně pohltit převážně díky tomu, že jsem na něj nebyl dopředu připraven. A o tom to celé bylo.

Nejenom, že to byla strašidelná hra, ale její působivost spočívala hlavně v tom, že jsem nevěděl, jak tahleta videohra vlastně funguje, co si na mě přichystala a o co tu jde především, jestli o plnění herních úkolů nebo o vlastní přežití. Pořádnou ránou do zad bylo až nepříjemně realistické pojetí. Úplné sesypání mé osoby před jediným zdrojem světla v absolutně temné místnosti způsobila absence byť i jen malých chybiček, které by mohly Silent Hill 2 jako mistrovské dílo od ďábelských tvůrců nakřápnout a posléze rozmačkat, a já bych si uvědomil, že hry mi ještě dlouho neposkytnou takový opravdový hrůzný zážitek jako první filmový Vetřelec.

Poprvé jsem byl s hlavním hrdinou skutečně tam. Nejdříve jsem otevřel poštovní schránku, přečetl si dopis od Marie, nasedl do svého nablýskaného auta, zapnul rádio a dupnul na plyn. Po nějaké době jsem přijel k tomu podivnému městečku zvané, trefně, Silent Hill. Po dlouhé cestě jsem si odskočil na WC a pak konečně vyrazil hledat odpovědi na možná už dopředu zodpovězené otázky s jistým velmi nepříjemným pocitem, že jsem dorazil na možná nejhorší místo široko daleko a navíc v tu nejhorší možnou sezónu.

A McDonald nikde poblíž...

První potyčku s monstrem, které má místo hlavy pyramidu, jsem zvládl se zatajeným dechem, což tedy přiznávám asi zní fakt směšně, ale věřte, že ještě v roce 2004, nebo kolik, byl Pyramid Head skutečná nestvůra na úrovni Freddyho Kruegera, o to větší, když jste ji ve hře dopředu nečekali. Dnes už hrůza Pyramiďáka zřejmě nikoho nevystraší, ale při mém prvním průchodu hrou jsem opravdu měl nahnáno. Křik hrůzy prozvonil všechny okolní místnosti, když se za mnou tahleta příšera rozutíkala špinavou chodbou, s velkým ostrým nožem v ocelové ruce, a už už se k mé osobě přibližovala a mně se v té chvíli vykreslovaly před očima ty hrůzy, kdyby mě, Jamese, chytila a zatáhla do té tmavé díry od kanalizace, odkud se ještě nikdo živ nevrátil.

I dnes považuji Silent Hill 2 za jednu z nejvíce inovativních her všech dob, za jedinou nefalšovaně strašidelnou hru (Silent Hill 4 v tomto jen o vlásek neuspěl) a za úžasnou zkušenost s videohrami, která mi vlila do žil obrovské nadšení pro nové videohry, jenž se dodnes, díkybohu, nevyčerpalo.

zeal

Co čeká SONY, až vyjde PS Vita

no comment

FF hry jsou na PSN momentálně za polovinu ceny

Před včerejškem jsem si z PSN zakoupil Final Fantasy VIII a IX za úžasnou cenu 135 Kč za jednu hru (až do zítra se dají na PSN koupit FF hry za polovic!). Tím pádem mi ještě zbývá zakoupit FF XIII, FF XIII-2, FF I - VI a pokud mě to tak chytne, že se stanu vysloveně skalním fanouškem, tak asi nebude jiné možnosti, než si sehnat i (údajně spíše špatné) online díly FF XI a FF XIV.

Jenže... To bych stále neměl FF sérii kompletní, protože ještě existuje asi padesát dalších her, které na značce FF profitují, posouvají ji někam jinam anebo příběhově navazují (nebo předbíhají) a háček je v tom, že člověk musí vlastnit vícero systémů, aby je všechny spustil, čili musí zaplatit obrovskej balík za tuhletu legraci. A to se mi, alespoň teď, opravdu nechce, ba to snad ani není reálné, že bych si teď dokázal pořídit úplně vše, včetně dalších, a velmi zbytečných, systémů jako DS a 3DS.

Takže to vidím tak, že mi budou bohatě stačit díly VII-XII bez oné jedenáctky, která je online a já navíc takové hry nehraju, a jen možná si koupím tu XIII, o které se napsalo, že je tak lineární, až to snad ani nemá cenu hrát. Tedy jestli je FF XIII lineárnější než X, tak mám docela strach, jestli se tam náhodou jen nemačkají kolečka a čtverečky podle toho, co zrovna bliká na obrazovce. Každopádně, na Final Fantasy mě vždy zajímaly ty unikátní fantaskní světy, které nikdy neměly a možná stále nemají na herní scéně konkurenci a hratelnost byla vždy až někde na dalším místě. Jelikož ale FF X všude nosili na ramenech a na FF XIII se házela špína a volalo se na ní do nočních můr, tak mám opravdové dilema, jestli je to vůbec FF a ne nějaká FF zkomolenina.

zeal

Dojmy ze Syndicate

Hra, na kterou se hned tak nezapomíná. Tak tohle je klasika s velkým K! Perfektně vytvořená živoucí města... Pro mě jedna z nej her. Takové jsou ohlasy na původní nekompromisní hru od Bullfrogu o vyvražďovacím komandu smrti, které v betonové džungli plnilo rozkazy, o kterých se nám nezdálo ani v těch nejzlejších snech (alespoň některým z nás). Po devatenácti letech se tato hra vrací, od jiné firmy a s jiným pohledem kamery. Jak se povedla? Upněte své zraky níže...

Nejprve tedy přišlo mírné rozčarování z toho, že Syndicate nabízí prakticky totéž, co Killzone a vlastně i cokoliv dalšího střílecího. Z toho skvěle sestříhaného nabušeného traileru, který vyšel asi před dvěma měsíci nebo kdy, jsem získal pocit, že by se mohlo jednat o napodobeninu Deus Ex: Human Revolution, a jak jsem záhy zjistil, nebyl jsem jedním z tisíce, kdo takový pocit měl, ba naopak si to myslel každý druhý. Těžko říct, zda "kooperační demo" v tomto případě znamená, že je to schválně čistě jen o střílení a v plné hře se to bude hrát markantněji jinak. Každopádně, jde tu jen o vystřílení několika náměstí od nepřátelských vojáků a to sice není nijak originální, avšak není to ani automaticky špatné... Třeba já si dneska chtěl zastřílet a demo Syndicate mi to dopřálo.

Pohyb válečnou zónou je poplatný konzolovým FPS akcím, je ale ozvláštněný pomůckou ze Syphon Filter (či Batmana), kdy přijde docela vhod zapnout si zvláštní kameru, která vám zvýrazní nepřátele. Kamerka ale dlouho nevydrží a tak se děje to, že ji zapínáte pokaždé, když po dvou sekundách zhasne. Nepřátelé jsou jednak špatně odlišitelní od vašich parťáků, a zadruhé je všechno ponořené do takové tmy, až je vážně těžké v tom hledat všechny ty vojáčky na balkónech anebo jejich malé černé hlavičky v dálce čouhající za jakousi barikádou.

Celou dobu mi přišlo, že umělá inteligence je buďto hodně slabá nebo na ni EA úplně zapomněla. Jednou se mi stalo, že dvojice nejlepších kamarádů pálila na mého parťáka a já stojím metr za nimi a říkám si, jestli je to v pořádku, že nepoutám jejich pozornost. Tak se rozhodnu provést jim nešetrnou chirurgii zad a po krátké operaci je prohlašuju za mrtvé. Také se stalo, že několik nepřátel nabíhalo do úseku smrti, kde jsme schováni před nebezpečím posílali k zemi jednoho nepřátele po druhém - podivné je, že nikomu z nich nevadí chodit na místo, které je vystlané mrtvolami. Vojáci se vůbec chovají podivně, když je čtyřčlenná četa rozmístěna po bojišti v neočekávaném rozestavení. V takových situacích se občas vyrobí opravdový oříšek pro herní AI.

Nejzajímavější na Syndicate je střílení bossů. Ti můžou trochu pozlobit, jelikož jejich HP je kdesi v oblacích, a to se sníží na rozstřílitelnou úroveň zhruba po jedné minutě vytrvalého střílení. Boss se dá zvládnout lehounce, když jeden hráč slouží jako vábnička - čili chodí okolo domku z cihel, schovávaje se za zdmi a jen občas vykoukne, aby ho boss okolo domečku i nadále pronásledoval, přičemž ostatní, v dostatečné dálce umístění, kolegové pálí přesné rány do těla budoucí mrtvoly.

Po pádu bosse je možné vyndat mu (chudákovi) čip z hlavy a sebrat mu rotační kulomet. Oboje aktivity jsou v demu ale k ničemu, protože demo po zabití druhého bosse končí (první boss ke vší smůle nemá rotačák). Také není, myslím, k zahození informace, že po každé dohrané partičce Syndicate dema se vám přičte na váš (herní) účet počet bodů a jakési speciální tokeny, za něž lze nakoupit vylepšení a snad i nějaké bioimplantáty. Takže motivace vracet se k demu by tu snad byla.

Pokud bych měl hodnotit na bodové stupnici, viděl bych to na slušných šest bodů.

zeal

James versus Pyramid Head rematch

James Sunderland si v Tokiu v den svých narozenin odskočil se svojí dcerou na pizzu. Pak se zalogoval na internet a na svém Facebook profilu spatřil spousty blahopřání od dlouhodobých fandů, což ho natolik dojalo, že musel okamžitě vyrazit! Přesně tak.

Představitel Jamese, americký japonec Guy Cihi, se vydal do arkád a rozdal si to s Pyramid Headem (pokolikáté už?!). Jeho dcera to nafilmovala a fandové se tak můžou podívat, jak to v onen den jeho narozenin proběhlo. Pro fandy je to rozhodně skvělé pokoukání. Hlášky padají, jedna zleva, druhá... no padají. James je jeden z mála badass herních hrdinů, kterým fandit je prostě fajn. Někteří o něm tvrdí, že by klidně obstál i v Resident Evilu. Co byste řekli vy? Já myslím, že kdyby byl James hlavním hrdinou Resident Evil VI, tržby by takzvaně vystřelily do oblak, jelikož tolik fandů, kolik má Silent Hill 2, má jen málokterá strašidelná hra.




zeal