Co pro mě znamená Silent Hill

Konkrétně Silent Hill 2 pro mě znamená skutečný milník v hraní her. U něj to bylo vůbec poprvé, kdy jsem měl u hry nefalšovaný pocit, že ta nepříjemná atmosféra uvnitř hry nekontrolovaně vytéká z malých škvírek na boku televize a já s tím, usazen nehnutě v křesle v obývacím pokoji, prostě nemůžu nic udělat. Do té doby jsem hrával jen na PC, tedy na monitoru, který jsem měl už dostatečně vyzkoušený, že ani při těch nejpodezřelejších hrách (Doom), z něj nic nevyleze (ani nevyskočí). Vždyť je to monitor! Na druhou stranu televize... Tv, telka, telebedýnka, telebedna byla to zařízení, které mi v předškolním věku zajistilo nespočet špatně prospaných nocí. A teď jsem měl na televizi hrát napínavou a opravdu zvláštní akční adventuru, u níž jsem dopředu vážně netušil co od ní čekat. O Silent Hillu jsem do té doby věděl jen to, že je to technicky špičkově zvládnutá hra, a že nabízí děsivý příběh vyprávěný až nezvykle povedenými filmovými sekvencemi.

Byla to jedna z mých prvních Playstation 2 her a já byl do té doby zvyklý na úplně jiné hry, převážně pracující se statistikami, interfacem a reagující na myšidlo. A Silent Hill 2 nic takového neměl. Byla to hra z jiného světa - nakonec je z Japonska -, hra, která se už od prvních minut nejevila jako normální klasická videohra, ale jako spíše takový experiment, který měl za úkol zjistit, co je ještě hráč schopen akceptovat, a kde už začíná ono testování lidského subjektu s plastovým ovladačem v rukách. Asi nikdy nezapomenu na cestu do města, na pětiminutovou procházku, při které se vůbec nic nestalo, a přesto jsem nějak tušil, že se mi během toho nevinně vyhlížejícího procházení snaží cosi z těch čtverečků na televizi dostat na ta nesprávná místa v hlavě. Dokázal mě úplně pohltit převážně díky tomu, že jsem na něj nebyl dopředu připraven. A o tom to celé bylo.

Nejenom, že to byla strašidelná hra, ale její působivost spočívala hlavně v tom, že jsem nevěděl, jak tahleta videohra vlastně funguje, co si na mě přichystala a o co tu jde především, jestli o plnění herních úkolů nebo o vlastní přežití. Pořádnou ránou do zad bylo až nepříjemně realistické pojetí. Úplné sesypání mé osoby před jediným zdrojem světla v absolutně temné místnosti způsobila absence byť i jen malých chybiček, které by mohly Silent Hill 2 jako mistrovské dílo od ďábelských tvůrců nakřápnout a posléze rozmačkat, a já bych si uvědomil, že hry mi ještě dlouho neposkytnou takový opravdový hrůzný zážitek jako první filmový Vetřelec.

Poprvé jsem byl s hlavním hrdinou skutečně tam. Nejdříve jsem otevřel poštovní schránku, přečetl si dopis od Marie, nasedl do svého nablýskaného auta, zapnul rádio a dupnul na plyn. Po nějaké době jsem přijel k tomu podivnému městečku zvané, trefně, Silent Hill. Po dlouhé cestě jsem si odskočil na WC a pak konečně vyrazil hledat odpovědi na možná už dopředu zodpovězené otázky s jistým velmi nepříjemným pocitem, že jsem dorazil na možná nejhorší místo široko daleko a navíc v tu nejhorší možnou sezónu.

A McDonald nikde poblíž...

První potyčku s monstrem, které má místo hlavy pyramidu, jsem zvládl se zatajeným dechem, což tedy přiznávám asi zní fakt směšně, ale věřte, že ještě v roce 2004, nebo kolik, byl Pyramid Head skutečná nestvůra na úrovni Freddyho Kruegera, o to větší, když jste ji ve hře dopředu nečekali. Dnes už hrůza Pyramiďáka zřejmě nikoho nevystraší, ale při mém prvním průchodu hrou jsem opravdu měl nahnáno. Křik hrůzy prozvonil všechny okolní místnosti, když se za mnou tahleta příšera rozutíkala špinavou chodbou, s velkým ostrým nožem v ocelové ruce, a už už se k mé osobě přibližovala a mně se v té chvíli vykreslovaly před očima ty hrůzy, kdyby mě, Jamese, chytila a zatáhla do té tmavé díry od kanalizace, odkud se ještě nikdo živ nevrátil.

I dnes považuji Silent Hill 2 za jednu z nejvíce inovativních her všech dob, za jedinou nefalšovaně strašidelnou hru (Silent Hill 4 v tomto jen o vlásek neuspěl) a za úžasnou zkušenost s videohrami, která mi vlila do žil obrovské nadšení pro nové videohry, jenž se dodnes, díkybohu, nevyčerpalo.

zeal