Barbarian

Jako snad každá hra té doby, tedy na konci osmdesátých let, i hra Barbarian byla inspirovaná filmovým hitem. Conan The Barbarian byl oním snímkem, který si každý představil, jakmile uviděl obrázek blonďatého svalovce trénujícího s mečem a uslyšel během úvodní obrazovky ona slova Bárb bárijen.

Hra sice vyšla koncem osmdesátých let, já se k ní ale dostal až trochu později. Nejdříve jsem ji viděl na kamarádově počítači. Až o několik měsíců později se vyskytovala na mém dělu, a to jsem pochopil, že se to hrát nedá, že Bárbárijen není pro moje herní prsty. Každopádně mi uvízl v paměti a onen úvodní slogan Bárb Bárijen se pro mě stal jakousi pomyslnou hymnou nehratelných her doby herního středověku.

Po letech jsem se k němu vrátil, ne skrze DosBox, ale opět na stroji s označením 386. Věděl jsem dopředu, jak špatně ovladatelná hra to je a přesto jsem se do ní pustil. Tentokráte to totiž mělo být jiné. Roky herní zkušenosti! SKILL!!! To mi mělo zaručit, že mě Bárbárijan bude poslouchat na slovo. A opravdu, najednou se mi pomocí funkčních "F" kláves podařilo dříve nemyslitelné. Conan šel, když měl jít, okamžitě se zastavil, když jsem ho k tomu vyzval, vraždil, když k tomu dostal pokyn. F klávesy najednou zněly jako dobrý nápad, jako když se ve FIFA od EA Sports fotbalové mužstvo ovládalo kombinací kláves WASD v době, kdy namísto WASD všichni používali šipky. Nebylo to až tak úplně bezproblémové, přiznávám. Částečně za to mohla i rychlost hry. Ta se sice dala nastavit od 1 do 4, ale z nějakého důvodu na zmáčknutí kláves hra nereagovala, až mezerník mě pustil dál, do první herní obrazovky, kde už kostičkovaný Conan dychtivě očekával první pokyny za nezvykle rychlého třepání svého mečíku.

Upřímně řečeno, podle dnešních (velmi nesmyslných) standardů (kterými se řídí dnešní herní kritici) je Barbarian strašná kravina. Naprostá hovadina se taky dá použít. Po designérské stránce je na tom hra velmi, velmi špatně, totiž... když chvíli jdete a spadne vám nečekaně na hlavu cihla ze stropu nebo když je váš první nepřítel vibrující žabák, je něco opravdu hodně mimo a nejste to vy. Navíc je Bárbárijen rozbitá, špatně naprogramovaná hra a je vůbec vymyšlená tak, že to nedává žádný smysl. Třeba když jste někoho zabili v předchozí obrazovce, při opětovné návštěvě oné obrazovky je vlkodlak zase živ a zdráv, a to nejen on, ale i cihla, která se na vás snaží opět spadnout, i přesto, že "už v této realitě spadla". Nepochopil jsem, proč jsou na některých místech šípy - k nimž je občas těžší se dostat, neboť je střeží nepřátelé, nebo pasti -, protože sebrat určitě nejdou a navíc nemá můj Conan žádný luk.

Bárbárijenovi se ale musí jedno nechat. Je to dost zábavná hra, taková, u které vám potečou slzy smíchu po tváři, protože je to všechno tak zábavně udělané, až se nabízí otázka: Proč nejsou všechny hry takové? Ve hře není nouze o překvapení - díra v mostě. Není nejtěžší, ani není vyloženě lehká. Po pár minutách jsem se dostal do pětiny celkové herní doby! Zato jsem ale často umíral a musel jsem hrát od začátku a musím hned dodat, že mi to vůbec nevadilo, jelikož jsem se z nějakého důvodu bavil i po desátém pokusu dostat se zase o kousek dál.

Ještě k oné podivnosti tohoto herního díla - jistá klávesa způsobí, že Conan zabodne svůj meč do země a poté opravdu bleskovou rychlostí začne běžet na levou stranu, až na začátek, kde ho pak zkosí dvě létající kosy (kosy!). A jinak se mi ještě líbilo fantastické salto vzad, které je ale ve hře tak nějak navíc.

Zítra se pokusím dostat se zase o pár obrazovek dál, cítím v rukou, že se mi to podaří.

zeal