Špatné seriály

ALCATRAZ

Rád sleduju seriály. Obzvlášť ty seriály, ve kterých není nuda. A tak se nedá divit tomu, když jsem po čtvrtém dílu vzdal Alcatraz. To je seriál, ve kterém se 300 vězňů přesune v čase do přítomnosti, ne najednou, ale hezky po jednom - jeden díl, jeden alkatrazan -, aby se ukázal někde ve městě, někoho tam zastřelil; a potom ho vypátrá tým Sama Neilla a Huga z Lostu, kteří ho z nějakého super podivného důvodu zase vrátí do Alcatrazu, do té stejné cely, asi v naději, že se po naplnění vězení zase přesunou zpátky v čase a vězni si odsedí svůj trest, jimž jim byl vyměřen dle zákona. Je to záhada, proč tohle a tamto, a i když se pokaždé děje úplně to samé, přesto se tu najde nějaká vteřinka, jež posune děj zase dál - záhadné pozadí seriálu zesílí nebo naopak povolí. Děj absolutně nezáživný, a máte jistotu, že se v každém díle stane to samé. Naprosto to samé... S tím jak si seriál vymysleli se ani nic jiného stát nemůže, ledaže by ho najednou začal psát někdo jiný.

TERRA NOVA

O Terra Nova jsem napsal článek. Článek o tom, jak moc se mi líbil pilot. No aby ne. První dvojdíl byl naplněný akcí, zajímavým dějem, slušnými triky, načrtnutím interesantních dějových linek, načmáráním postav, jenž nebyly úplně jedno dimenzionální (otec rodiny jako vězeň a bývalý polda, šéf osady, kterého chtějí zabít). Terra Nova začala slibně, jak jen se to podařilo pouze malému množství seriálů. Nabídl toho tolik, že by to vystačilo na celovečerní film. Takhle parádní dobrodružství s dinosaury tu rozhodně nebylo od dob třetího Jurského parku. A pak se něco pokazilo. Ubylo dinosaurů, ne na jeden nebo dva díly, ale na několik dílů. Divák seriálu by se mohl zeptat, jestli tam náhodou už nespadnul ten meteorit, který míří k Zemi, zatímco lidé si staví ten nový hezký domov s pěkným názvem Terra Nova, protože lidé tam nenarazí na žádné prazvíře, na louce, dokonce ani v lese. Co ale bylo horší, dobrodružný seriál nahradila podívaná pro malé děti a důchodce. Hlavním postavám byl odebrán zdravý rozum, tón seriálu snížil (popř. mnohonásobně zvýšil) věkovou hranici divácké cílovky, což se v praxi vyznačovalo třeba i tím, že se po pilotním seriálu na dinosaury už nikdy nevystřelilo - prý na příkaz Stevena Spielberga - a nikdo v podstatě nebyl nikdy žádným pra ještěrem zraněn, a úplně nejhůř bylo, když jsme se dozvěděli, že i ti záporáci - Sixers (Tramtadadadá, Sixers!) - jsou vlastně hodní, jelikož jsou vydíráni zlými lidmi z budoucnosti. Tudíž nikde v dohledu žádní skuteční záporáci, žádní dinosauři, žádná společná interakce postav, která by byla jen trochu zábavná - totální nic v seriálu za rozpočet, o němž se po netu nesou opravdu zajímavé zvěsti, že ho někdo vytuneloval. To, že ho někdo podělal, je ale jisté.

THE CAPE

Nejsem si jistý, jestli sem tenhle seriál vůbec patří. Špatný je, ale je také zábavný. Je zábavný takovým tím způsobem, že člověk u něj čeká na tu zábavu, a když se mu jí nedostává, tak aktivně upozorňuje na chyby, nahlas komentuje, proč je to taková sračka, a ne zábava, jak si původně myslel. The Cape hlavně nedává smysl. Zápletka nemá hlavu ani patu z toho důvodu, že záporák Chess se tu poněkud vyšachuje ze hry - tím, že veřejně označil hlavního klaďase za Chesse, se zbavil možnosti používat svoji superhrdinskou identitu a tím se dostal seriál do pořádného průseru, jelikož Cape nemá tím pádem žádného pořádného protivníka, se kterým by bojoval. Jsou tu sice nějací gangsteři, ale - řekněme si to na rovinu - žádný z nich se prostě nedá brát natolik vážně, abysme byť jen na chvíli mohli uvěřit, že Cape by mohl přijít o svůj plášť. Za celou dobu tohoto seriálu jsem nepochopil, proč mu cirkusáci pomáhali, ani to, proč je policie nikdy nevypátrala, když bylo při loupežích zcela očividné, odkud ti bankovní lupiči přišli... i to, že se do cirkusového stanu s lupem vrátí. Zřejmě ještě uplyne pár pátků, než kompletně zapomenu na nezvykle dlouhé a psychologicky diskutabilní scény, v nichž Cape za oknem sledoval svého synka jak spí v posteli zíral na spícího synka v posteli s výrazem bývalého českého dirigenta nejmenovaného dětského orchestru. Celé to zachraňovala nádherná Summer Glau, kterážto je má oblíbenkyně. V posledních dílech se tu dělo něco opravdu velice podivného - v blízkosti Summer se objevovaly bílé dveře, zničehonic, možná z jiné dimenze... a já neměl ani tucha, co se to děje.

Tak, tentokrát nic co se týká her. Redaktoři z Bitmob.com se chystají zabít Playstation, tak jsem tím docela znechucen a protestuji proti takovým článkům formou offtopic článku.

zeal

Memory Vision: Hry od Legendu

Hry od Legendu mě zajímaly už mnohem dřív, ještě v době, kdy byly jejich obrázky poházeny po stránkách SCORE a já si říkal, že bych si to strašně rád zahrál. Deathgate, Shannara a další jako např. Gateway 2 nebo Companions of Xanth... Na text velmi bohaté obrazovky mě však odradily, ale ve skutečnosti to bylo tak, že se mi hry od Legendu vyhýbaly - snad krom Superhero League of Hoboken -, a já se tak dostal ke svojí první (ale spíše ke druhé) Legenďácké hře až poměrně pozdě. Byla to hra, která byla už celá ve 3D a její název byl totožný s fantasy knižní předlohou, ano bylo to Wheel of Time. Kolo času byla 3D adventurní střílečka z pohledu očí - vlastně z pohledu počítačové obrazovky (jako ostatně všechny hry od Legendu) - a měla zajímavé fíčury jako byla různá manipulace s prostředím. Na čarování se tu, alespoň myslím, taky nějaký čas našel.

Následně jsem si do počítače sehnal Unreal 2, střílečku, kterou pohřbily české herní časopisy, ani ne v recenzích, jako spíše tak porůznu v článcích... hmm.... což jsem osobně nikdy nepochopil, protože střílečka to byla prvotřídní, fantasticky atmosferická (desetkrát atmosferičtější než Unreal jednička), vymakaná o fíčury jako stavění štítů, napínavější díky záhadnějším a podstatně těžším nepřátelům, technicky na výši (krom vnitřku lodě) a plná originálních úrovní, které občas byly opravdu strašidelné... když nepřátelé přicházeli z obrovské dálky a z repráků (?) se najednou ozývalo podivné křičení. Velkou část zábavy Unrealu 2 představoval multiplayer, který by určitě obstál ještě dnes (Tribes Ascend je řádně očesaná verze unrealovského XMP multiplayeru).

Před několika dny jsem si zahrál Companions of Xanth a byl jsem příjemně překvapený v jakém nadmíru zábavném stylu je hra vytvořená. Upřímně netuším, zda ještě v nějaké jiné hře je možné hrát za počítačový monitor, tipoval bych ale, že žádná další hra takovou zajímavou zkušenost nenabízí. A co víc, je to klasická adventura, ale hraná v multiplayeru (!), sice jen proti CPU, ale i tak je to nápad, který by se měl objevit spíše v této době, než v půlce devadesátých let. Protivník - adventuristka - je o pár kroků napřed, je proto nutné se do hraní pořádně opřít. Přece se nenecháte porazit holkou! Na začátku si musíte vybrat poradce, takového, který vás nenechá zemřít v první jeskyni. Jednoduché jak facka, ač velmi nepochopitelné, jak jsem sám na sobě zjistil...

O Superhero League of Hoboken snad někdy až příště, možná si ho ještě před článkem zahraju, abych si ho trochu víc osvěžil.

zeal

Blood Omen: Legacy of Kain levně

Na PSN teď běží v rámci dočasně snížených cen akce Lost Treasures a mezi těmito poklady se skrývá i jeden, který je mi velmi blízký. Blood Omen: Legacy of Kain jsem prvně hrával už dost dávno, ne na konzoli, ale na PC, a velice mě bavil, a nejen proto, že upířích her byl v té době nedostatek.

Fascinoval mě příběh. Hlavní hrdina se z hodného aristokrata mění ve zrůdu, když v pekle zavolá po pomstě na vrazích, kteří ho propíchli, zrovna když Kain vycházel z hospůdky. Divíte se? To se nedělá! Šokovalo mě, že tu vlastně hrdina nestojí na straně dobra. Chápete, že se chce za svoji smrt pomstít, ale už vám nedochází, proč (doslova) vysává nevinné civilisty. Jediné vysvětlení je to, že Kain není ani náhodou "dobrák od kosti" a že se tu v příběhu cosi pokazilo. Říkáte si: "Přece hlavní hrdina nemůže být zlý, to není možné, aby hrdina nebyl hrdinou." Je to ale tak. Tvůrci ze Silicon Knights takto na poradě rozhodli a kdo ví, co je k tomu vedlo.

Naprosto mě okouzlila atmosféra, kterou jsem v té době nemohl dostat ani na chvíli z hlavy. Kouzelné intro, jež jsem poprvé viděl v herním obchodě několikrát po sobě, ten ne úplně běžný pohled kamery, ta krásná a velmi sytá barevná světla všude okolo, ten design úrovní s tajnými místnostmi, tlačítky a tajemnými rakvemi a celé to podtrhoval komentář hlavní postavy, což bylo do té doby zcela nevídané a vyloženě atmosferické.

A já tomu komentáři moc nerozuměl. Také právě tohle mělo za příčinu, že jsem Legacy of Kain nedohrál. Včera jsem měl obrovskou radost, když jsem objevil, že Blood Omen je v nabídce PSN za zcela senzačních 80 korun. Přesně tolik mi ještě zbývalo ve virtuální PSN peněžence a jak se říká "chytit šanci za pačesy" (huh, kdo ví co to znamená!), tak jsem okamžitě zakoupil a jsem za to rád.

Rozhodně doporučuji všem hráčům i hráčkám. Tohle je to pravé herní maso! Nízká cena vydrží ještě pár dní, tak zbytečně neotálejte!

zeal

Android dojmy

Android dojmy. Pořídil jsem si Android, i přesto, že jsem se svou hudební Nokií byl spokojenej. Ani ne tak proto, že by mi Nokia už nestačila, nebo že se mi bude lépe chodit se dvěma mobily zároveň, ale zkrátka proto, že už mám Nokii hodně dlouho a chtěl jsem konečně upgradovat, abych byl up-to-date a vůbec ani ta cena nebyla tak vysoká. Jedna z prvních věcí, kterou jsem musel ihned vyzkoušet, byly herní aplikace. Takže jsem si pořídil dvě hry: Jedna z nich se jmenuje Hero of Sparta (alespoň doufám) a odehrává se ve starověkém Řecku, kde má můj hrdina za úkol vybít všechno do poslední potvory, takže nic překvapujícího, no a ta druhá je vesmírná střílečka s názvem No Gravity a její příběh je složitější, než se na takovou hru sluší. Má to dlouhý intro, lidé v roce 8000 se nakazí nějakým neznámým morem z vesmíru a další mezihvězdný konflikt je na světě.

K Hero of Sparta můžu napsat, že má fantastickej úvodní renderovanej filmeček. Grafika hratelné části je už o poznání horší, a k mému překvapení je úroveň grafiky ještě slabší než na PSP, tak buďto jsem si vybral hru, která nereprezentuje špičku mobilních telefonů, anebo je to haló okolo konce handheldů jedna nafouknutá bublina. Tohle jestli má soupeřit s PS Vita, tak opravdu hodně štěstí ve válce argumentů. Co se hratelnosti týče, bylo mi už předem jasné, že se to PSPčku nemůže po této stránce rovnat, takže zbytečnou kritiku tohoto a támhletoho vynechám. Co mě nejvíce překvapilo, a nutno dodat, že příjemně, byla perfektní odezva displeje, ještě o nějaký ten kousek rychleji reagující než má moje Nokia. V podstatě tohle mě nakoplo k delšímu hraní. Mlácení, a že o ničem jiném tahle hra není, probíhá jedním tlačítkem a já tohle docela chápu, že to asi nemůže mít nějaké složitější kombinace jako jsou ve hrách pro konzole. A tudíž je to kandidát na rychlé omrzení, ale naštěstí je tam přítomná parádní hudba a určitě i ten efekt, že hraju prvně na Androidu, způsobil, že jsem u hry nějakých dvacet minut vydržel. Je škoda, že na zmlácení těžších nepřátel a bossů stačí pouze těsnit se pod funící držku minotaura, či kentaura, a mačkat tlačítko bez nějakého rozmýšlení zda mám použít i to druhé tlačítko, kterým se postavička brání, nebo jakože brání, protože po zmáčknutí tlačítka obrany je to takové, že chvíli nějak trvá, než se postaví do obranné pozice a stejně mu to ubere totožnej počet energie, jako když se nebrání a pořád mlátí hlava nehlava. První kapitolu jsem projel poměrně snadno na střední obtížnost a dojem z hraní je určitě rozporuplný. Má to skvělou hudbu, není to úplně špatné a ovládací prvky reagují překvapivě mnohem lépe, než jak jsem čekal. Přes tyto klady Hero of Sparta působí jako postižená verze God of War vyrobená někde ve Vietnamu, kde se na nějakou kontrolu kvality vůbec nehledí.

Pak jsem si musel vyzkoušet No Gravity, to je ta druhá hra na Android, o které jsem psal v úvodu. V ovládání máte raketku a pálíte po asteroidech, pak následně po nepřátelských stíhačkách a vy můžete zvyšovat rychlost (ale naopak dupnout na brzdu jaksi nejde, asi proto, že ve vesmíru ve skutečnosti nejde brzdit) a ovladačem uhýbáte do čtyř směrů. Tohle není žádný nemilosrdný Wing Commander, takže při střelbě hra míří tak trochu za vás. V opačném případě by to bylo asi vcelku obtížné, asi by to zkrátka nebylo pro všechny. Jako v případě první hry je herní obsah docela monotónní, i když se to snaží tvářit chvíli od chvíle jinak. Jednou máte za úkol usmažit několik asteroidů, které míří na stanici. Podruhé máte rozstřílet náhodnou skupinku stíhaček útočících na asteroidy, potřetí je to další tucet stíhaček, ale tentokrát útočí na stanici. Zbraně se nemění, ale násobí se. Jeden kanón v průběhu hraní můžete zvícenásobit, a tím pádem po automatickém zamíření mačkáte tlačítko méně krát. Prezentace se mi líbila, ale po celou dobu hraní se nemění a kdo ví, jestli je v dalších levelech jiná planeta, u které se střílí. Možná ale chci více než je Android vůbec schopen nabídnout, a taky možná by hry na něj stály mnohem víc, kdybych si přál více druhů raketek, zbraní, úkolů a prostředí. Ať je to jakkoli, mám takové tušení, že nějaká hodně chytlavá hříčka se na Android zcela jistě najde. Angry Birds to jistí.

zeal

Nodus Domini, nedokončená česká hra

O ambiciózní hře z českých lesů a hájů Nodus Domini jsem tu před nějakým časem psal. Tehdy to vypadalo, že veškeré důkazy o existenci tohoto projektu byly spáleny a to, co zbylo, ještě bylo pro jistotu zalito betonem. Až teď se mi podařilo detektivně vypátrat video, které potvrzuje, že se mi ten den na Invexu v roce 97 opravdu nezdál. Cybernetic Cinema tam skutečně Nodus Domini prezentovala.

Dnes to tak, jako tehdy, už nepůsobí, fantastické to zcela určitě není, ale před patnácti lety jsem na to jako malý hráč koukal s otevřenou pusou, aniž jsem pořádně věděl o čem to je - na letáku psali jen cosi o nějaké posádce, která ztroskotá na cizí planetě, či něco takového. Někde ten letáček snad ještě bude, mezi úlovky z Invexu, pokud je někdo nevyhodil.

zeal

Fortress jako předobraz Half Life 2

Včera jsem se podíval na Fortress, což je sci-fi z počátku 90. let, kterou režíroval kultovní režisér Stuart Gordon. Při sledování jsem si několikrát řekl, že zrovna tohleto mi něco hodně připomíná a pak jsem si vzpomněl. Tohle přece bylo v Half Life 2.

Konkrétně scéna, kde Christophera Lamberta přivezou do né úplně super technicky pokročilého vězení a on spolu s ostatními kriminálníky kráčí chodbou obklopenou bachaři, je totožná se začátkem HL 2. Šéf vězení vítá vězně z dobře viditelné obrazovky a ujišťuje je, že s nimi naloží užitečným způsobem. Nejen tohle má ale Half Life 2 společné. Bachaři, resp. v HL 2 mimozemšťané, ve Fortress bio-roboti, jsou docela podobní. Hláška "Rise and shine" tu zazní, stejně jako v úvodu Half Life 2. A ten počítač s ženským hlasem Zed a jeho pojízdné robotické kamery silně připomínají Half Life 2: Portal.

Originální nápady se nerodí jen tak a někdy je prostě jednodušší převzít něco odjinud a snažit se to trošičku zamaskovat (ten úvod se moc zamaskovat nepovedlo), než několik hodin mučit váš mozek a neustále mu domlouvat, aby jel konečně na plný výkon.

zeal