Everything or Nothing

Kdybych měl sestavit žebříček top 5 mých nejoblíbenějších her na PS2, bez nejmenších pochyb by se vedle takových her jako Metal Gear Solid, God of War, Mashed, Prince of Persia umístil i James Bond 007, za kterého šlo v PS2 hrách hrát dokonce několikrát, ačkoli snad jen jednou jedinkrát se to povedlo na plný počet bodů.

Everything or Nothing osobně řadím na úroveň výše zmíněných her, i když ve slabé chvilce bych dokonce uvažoval i o postu nejvyšším: nejzábavnější a vůbec nejpovedenější PS2 herní titul, jaký byl kdy vytvořen. A to, přiznávám se, byl pro mě docela velký šok, protože herní adaptace filmových předloh nikdy nebyly nijak zvlášť dobré a navíc ten James Bond je přece takové klišé... až je docela nesmysl něco takového hrát. To už se ale ke slovu dostává geniální game design, který je po celou dobu hraní tak promakaný, až bych řekl, že se výjimečně herní tvůrci u toho bavili. Každá úroveň je z hlediska designu čerstvá, žádné opakující se nudné bloudění, protože level designeři nedostali zaplaceno, nehrozí.

Na první pohled je to klasická, nikoli však průměrná, third person střílečka. Zaujme počtem vystřílených nábojnic, výbuchů, padlých nepřátelských agentů a ty nakloněné spíše sofistikovanějšímu obsahu zaujme třeba už jen tím, jak jsou mise vymyšlené. Úkoly pro Jamese Bonda byly asi poprvé natažené na okraj sedačky, aby bylo jen otázkou času, kdy James Bond při jednom z úkolů naposledy zasalutuje britské vlajce. Na tak nebezpečné úkoly, při nichž nábojnice létají jen těsně okolo cizí krví potřísněné vesty agenta 007, je třeba mít, výjimečně v případě této hry, opravdu nacvičeno. Nevím, jak se to Visceral Games povedlo, ale tahle jejich hra se prostě musí v jistých segmentech hrát opakovaně, protože dojet určité mise na jednu nádržku je takřka nemyslitelné. Připomnělo mi to mé herní začátky, kdy ještě hry neměly předvídatelný design a nebylo tak možné dojít na konec levelu s Dualshockem v jedné ruce díky šipečce, bez níž by byl nešikovný hráč ztracen v labyrintu nepřehledného moderního gamedesignu. Některé mise mi daly zabrat, nejvíce ty, ve kterých se používala vozidla - a úplně největší, opakovanou, zábavu mi poskytla jízda na motorce, kde se muselo asi ve dvousetkilometrové rychlosti prokličkovat dopravou a v časovém limitu dojet kamsi nebo kohosi dopadnout.

Asi nemusím na závěr dodávat, že jsem Everything or Nothing s radostí dohrál. Ve zpětném pohledu nenacházím jedinou slabou misi, nebo chybku, kvůli níž bych vzal zpět, co jsem v úvodu tohoto článku napsal: tedy že Everything or Nothing je dle mého jedna z nejlepších her minulé generace konzolí, ne-li ta úplně nejlepší.

zeal