Nezávislé hry cz

Na webu se před nedávnem objevil nový nezávislý projekt Nezávislé hry specializovaný na psaní o nezávislých hrách. Nezávislost je heslo dne. Co jsou to nezávislé hry, může se jeden čtenář ze sta zeptat. Inu, to jsou takové hry, které jsou dělané pro peníze, jen nemají velkého vydavatele. To by ale byla jen poloviční pravda - celá polovina nezávislých, také zvaných jako INDIE her, je dělaná pro radost. Indie hry se dají také popsat jako malé hry - někdy ale narostou až do takových rozměrů, že jejich svět je několikanásobně větší než lecjaká AAA hra. Hráči stavebnice Minecraft by mohli povídat...

A teď k webu Nezávislé hry.cz, o kterém tento článek je. Nejdříve něco málo k designu. Nenajdete na něm reklamní pruh, banner, ani malý odkaz na obchod se sado maso pomůckami. Dá se říct, že tento web to s obsahem myslí vážně, když neotravuje žádnými reklamami. Design je sympatický, skoro by se dalo říct, že designéři měli při jeho tvorbě nezávislé úmysly (!).

Recenzí je v tomto okamžiku celkově patnáct, což je za měsíc existence docela pěkné číslo. Nejen recenzemi je stránka zásobována, najdeme tu preview chystaných nezávisláren, ale dokonce i rozhovory s nezávislými tvůrci, jejichž existence vyloženě závisí na tom, být alespoň trochu zviditelněni na internetu. Zatím se jim povedlo vyzpovídat tvůrce Penumbry a v druhém případě ukrást Kultuře kriplů našeho vlastního Erika Svedanga (no fuj, to se nedělá!), který s námi udělal náročný rozhovor v srpnu před dvěma roky. Fandy nezávisláren potěší i skvěle řešené rychlé aktualitky ve sloupci napravo, ale tady mám obavy, že za měsíc, dva už nebude tolik nadšení, aby aktualitky byly aktuálně doplňovány.

Kvalita textu bude oním rozhodujícím faktorem, zda stránka Nezávislé hry přežije, jestli si získá čtenáře nebo naopak bude jejím katem, smějícím se už v tuto chvíli kdesi v povzdálí. Pokud se k tomuto můžu osobně vyjádřit, první recenze na Jollyho Rovera určitě není špatná. Jen možná mi chyběl u textu obrázek ze hry, protože napínat fantazii jako strunu od piána při čtení herní recenze není zrovna ideální (a už vůbec ne bezpečné).

Ze stránky Nezávislé hry mám pocit, že se nesnaží o to, informovat o všem, co se kde "šustne". Na to energie stále malého týmu pochopitelně nestačí. Ale víte co? Pokud vám žilami proudí pozitivně nezávislá krev, není nic co by vás zastavilo od přidání se k tamní redakční pětce. Potřebují vás!

zeal

Might & Magic: Day of the Destroyer

Léto je na úplném vrcholu, což se dá vyčíst z venkovních teploměrů, které hlásí 39 stupňů! A teplota stále stoupá...

A to znamená, že na pohyb venku to není. To je příležitost, kdy my, hráči, rádi zalézáme do našich temných komor, kam Slunce nesvítí a zapínáme ty naše monitory od našich bzučících beden nebo obří televize, k nimž jsou připíchnuté naprosto božské herní konzole.

Projel jsem dnes dopoledne očima, co to mám nachystáno na harddisku a ono čekalo tam několik nerozehraných spařeb, o kterých jsem si před časem řekl... co kdyby! V jednom adresáři Might & Magic celá série (originálky od všech dílů jsou zaházené kdesi ve skříni). Zavzpomenul jsem na časy, kdy jsem popocházel se svojí partají po světě Meče a Magie (což je špatně přeložený Might and Magic) a adventuřil jsem, a stínal hlavy nepřátel dobra a lootoval, čili okrádal, podobně jak to teď dělali přistěhovalci v Anglii. Neskutečná a hlavně nekončící zábava. Jestli mě to ještě chytne, řekl jsem si a rozhodl se pro osmičku, kteroužto jsem ještě neměl mockrát projetou.

Na Day of the Destroyera jsem asi už zapomněl, protože první co mě docela šokovalo: mohl jsem si vybrat jen jednu postavu. Postupně se k vám ve hře přidávají další dobrodruzi, minotaur se k vám přidá, jestli máte ještě místo ve skupině, nebo Necromancerka. Ale na začátku si může hráč zvolit jen jedinou postavu. Asi jsem trochu zariskoval nebo si chtěl hru ozvláštnit, možná jsem kvůli tomu šoku ani nemohl pořádně rozmyslet tohleto první dilema: s kým tedy začít. Doufám, že má volba hrát za drsného krvelačného upíra nezamezí v nastolení klidu a míru celé pohádkové zemi Erathia (ale přesněji Enroth na kontinentu zvaném Jadame).

A přece mě hra chytla a nechce jen tak pustit, pokaždé, když k ní usednu. Might & Magic vůbec patří mezi ten druh her, kde se často ptáte: to už uběhlo tolik hodin? Vždyť jsem to začal hrát před chvílí! OMG. Jon Von Caneghem stvořil monstrum... ne. Stvořil výbornou hru, monstrózně kvalitní hru, která je natolik dobře vymyšlená, že se u ní zkrátka nejde nebavit. Má to nejlepší z RPG: zajímavý příběh, pohádkový svět, jež není ničím omezený, parádní world design, na dnešní dobu stále slušnou (tj. postačující) grafiku, propracované RPG mechanismy, zábavné vyzbrojování a levelování postav a tím pádem skvělý pocit z čehokoliv, co vaší partě pomůže dostat se dál. Nakonec má tahle série i fantastickou atmosféru, kde vyniká především šestka, poté sedmička a pak následuje Destroyer.

Na dnešní dobu přeloženo: je to na bázi Falloutu 3, jenže ve stylu Oblivionu, jen pohádkovější a více se u toho člověk zabaví. A mám dojem, že je to navíc promakanější, než obě zmíněné hry. Sice má horší vizuály, ale ty beztak nejsou důležité, když vás hra vtáhne do sebe. Nakonec co se hrdinské fantasy týče, neexistuje lepší volby než Might & Magic.

Co jsem zatím odehrál v Day of the Destroyer? Má skupina s upírem v čele rozprášila desítky pirátů, kteří se vylodili na Kudlovém ostrově. Roznesli jsme medicínu nemocným na okolních ostrůvcích. Prolezli jsme kobku plnou pastí a rozsekali všechno živé uvnitř. Vykonali jsme spoustu hrdinských questů. Doplavili jsme se do země zvané Ravenshore, čili Havraní pobřeží, kde zatím sbíráme odvahu na plnění dalších dobrých skutků a čistíme batohy od všeho harampádí, zkrátka všechny ty milé starosti předtím, než se zase pustíme do putování v nebezpečných končinách tohoto fantasy světa.

zeal

Herní všehochuť

Mamoulian se nám stále ještě nerozbásnil, což mě nutí sem napsat pár řádek. Zaprvé, Brink mi nejede, a to kvůli Steamu. Ten po mně chce, abych si hru stáhnul znova, tj. abych stahoval sedm gigabajtů, které se povalují na DVD disku. Děkuji, nechci. Tak někdy v budoucnu.

Z her, které mě nejvíc v poslední době upoutaly, bych mohl jmenovat Killzone 3, kteroužto hraji na Move odstřelovačce, což je moc šikovná věcička, která se rozhodně vyplatí vlastnit. A jaké nové hry mě zajímají? Např. From Dust od Erica Chahiho. Všichni mluví a píšou o tom, jaká bude bomba Deus Ex, takže i tam je nějaká ta malá zvědavost, i když pokud si ho nebudu moci koupit z UK kvůli regionálnímu uzamykání, tak si ho asi jen tak nezahraju.

Vypadá to, že Kultura kriplů nám odešla do důchodu. Škoda, že Blogger neumožňuje ukázat nějaký ten zajímavý graf podobně jako v Civilizaci jedničce, když jste dali namísto quit game položku retire. Graf návštěvnosti sice po ruce nějaký je, ale je dost nudný, abych řekl pravdu - rovná vodorovná čára.

Score mělo v posledním čísle jako přílohu Necrovision. Ptám se: proč tam nedali dvojku?! Jedničku už mám z Levelu. Tak, že by byla v příštím? Budu napjatě sledovat, jak se věci vyvinou. Hmm...

zeal

Jak bylo v Londýně

Jelikož je Casual Core herní web, a vlastně přesněji herní blog, nebudu tu nijak podrobněji psát, jak jsem si užil Londýn. Nebudu se tu rozepisovat o nepokojích, které se děly napříč Londýnem, ani o tom, jak jsem tohleto všechno vnímal, když jsem přijel do centra nepokojů, do čtvrtě Croydon, o níž den před mým příjezdem (tj. 9. srpna) prohlásilo BBC, že jde o válečnou zónu.

Ale stejně k tomu musím něco málo napsat. Byl to takový hodně divný pocit, když jsem si na převozu koupil noviny s titulkem Anarchie v Anglii, s fotkou hořícího domu, který zapálil dav složený z naštvaných přistěhovalců, na přední straně. Až po návratu do ČR jsem zjistil, že šlo o obchodní dům asi dvě ulice od mého hotelu. Po takovém zjištění se dostaví hodně nepříjemný pocit, ještě nepříjemnější, než když jsem zjistil, že hned vedle mého hotelu stojí mešita. Ale abych se vrátil ke hrám. Během plavby přes kanál La Manche jsem s kolegou střílel teroristy v perfektní akci Razing Storm, což byla, považte, velice slušná příprava pro nadcházející události v reálném Croydonu. Měl jsem, přiznám se, trochu zvláštní pocit, když vchod v jednu chvíli zatarasil příhlížející arab, který se koukal jak to s US jednotkama nandáváme jeho spoluobčanům. No byla to jen hra s neškodnýma plastovýma zbraněma...

Třetí den jsem si odskáknul do trafiky, abych si tam koupil jeden velice dobrý hudební časopis a když už jsem tam byl, podíval jsem se taky po nějakých těch herních časopisech. To bych nebyl já, kdybych je tam nechal jen tak bez povšimnutí ležet. První jsem šáhnul po časopisu Retro Gamer, jelikož byl jako první na ráně. Titulka s opicí a nápisem Game Over for 8-bit si mě získala, a tím pádem putovala do mé dlaně připravené odevzdat hromádku prodavači na stůl. Druhý byl EDGE, takový těžký snobsky vypadající časopis, o kterém jsem toho slyšel až moc na to, abych si ho nevzal. Následoval Electronic Gaming Monthly, o kapku lehčí než EDGE, ač o stejných rozměrech. Další časáky už byly věnované jednotlivým konzolím. Nintendo power a X-360 jsem musel z pro mě jasných důvodů vynechat. Vzít jsem si však musel zdaleka nejlépe vypadající časák v obchodě - oficiální Playstation magazín s krásnou dvojvrstvou obálkou věnovanou Bioshock Infinite. Bonus uvnitř jsou exkluzivní artworky Bioshock Infinite - prostě nádhera - a BluRay disk plný dem, což se vždycky hodí.

Když jsem nechodil okolo vymlácených výloh a zmlácených turistů svíjejících se v bolestech na zemi obklopených skupinkou policistů (pravdivý příběh), v ulicích Londýna jsem pokukoval po GAME. Čtvrtý den jsem se do něj konečně dostal - výlet byl poznávací, tak proto - a já si brousil zuby na X-box. Jo. Čtete správně. Byl jsem připraven dát sto liber za X-360. Cena je to slušná a jeden X-360 doma navíc se může hodit. Jaké zklamání ale bylo, když mi po desetiminutovém rozhovoru prodavač konzoli od Microsoftu NEDOPORUČIL z důvodu častého problému, který tuto konzoli sužuje: samozřejmě Red Ring of Death, který zmínil jako velký problém. Do PS3 by šel ihned - říkal mi -, ale jít do X-360 je velký risk. Tak jsem si nakonec koupil Killzone 3 a se špetkou zklamání odešel.

Zpátky přes kanál La Manche jsem se k herním automatům málem nedostal - skupina skautů obsadila místnost rychleji, než jsem ji našel. Po večeři byla ale už poloprázdná a tak jsem dal Time Crisis 3. Pak jsem zasedl ke Grid: Race Leader, výborné to hře zvláště v multiplayeru. Můžu o ní napsat, že šlo asi o nejlepší závodky, které kdy byly pro automaty vytvořené. Vážně skvělá hra. Tak a to by bylo zhruba vše herně spojeného s mou návštěvou nepokoji zmítaného Londýna.

zeal

Mamoulian strikes back!

Andrew se vrací na herně pisatelskou scénu! Hip hip hurá!! Nevím jak vy, ale já si na oslavu této události vytáhnu z beden všechna SCORE (jen ty před-Tomíkovské, samozřejmě - ty ostatní jsou ostatně spálené...) a začtu se do nějakého pekelně dobře napsaného textilu, vlastně textu! Moje oblíbená obálka z celé historie SCORE je bez přemýšlení naprosto jednoznačně číslo 9 s Kilrathi smějícím se ksichtem. Je to neuvěřitelné, ale koupi čísla 9 si pamatuju úplně živě, jako by to bylo před chvílí, kdy jsem u stánku řekl panu prodavači, ať mi podá SCORE a já vytahoval drobné z kapes a prodavač počítal a počítal, až jsme asi po minutě došli k sumě 27 korun. Já mu začal slibovat, že se k němu druhý den vrátím a ty tři koruny mu donesu a nemilosrdný stánkař odmítal a já nakonec odjel autobusem s prázdnou. Obálka jakoby z jiného světa mi zůstala v hlavě a já si po zbytek dne říkal, o jakých hrách se asi píše uvnitř, a co je to za hru s tou super nestvůrou na obálce? A Tajemství oslího ostrova? Česká hra???!!! Musím to číslo ihned mít!

Tak a já si s psaním tady na blogu dám asi pauzu, když už mám konečně koho číst! :) Vivat Mamoulian!

zeal

Duke Kick-Ass Nukem

Říkám si: ještě, že vyšel, ten Duke Forever! Tak zábavnou střílečku jsem dlouho nehrál.

A pak je tu ta záležitost s recenzemi. Duke dostal od recenzentů, řekněme, blivajzová hodnocení. Asi si teď máme všichni říkat, že Duke Nukem Forever je kdovíjak špatná hra a nemyslet si nic jiného, protože recenze mluví jasně. Jenže ono to jaksi ani trochu nejde, myslet si to, když jsem si ho už zahrál, a já prostě vím, že to tak není. A tak si říkám, jestli si z toho nemáme, my hráči, spíše vyvodit něco jiného. Třeba to, že Duke Nukem Forever se nelíbí recenzentům.

A dá se jim divit, když je Duke Nukem celá ta léta vodil za nos? Dá se divit tomu, že recenzenti dají nižší hodnocení hře od firmy, která dnes prakticky už nic neznamená? A už vůbec se nedá divit tomu, že recenzenti to osolí hře, která přetéká nekorektním humorem, jenž ani trochu nezapadá do současného pseudo-seriózního stavu herního průmyslu, kde "dříve silikonová ranařka" Lara je nyní vystrašená křehká dívka s emocemi. Ha, ha.

Někdy si říkám, proč vůbec sledovat nějaké herní weby, když recenze se dnes už nepíšou pro čtenáře, ale pro herní firmy. V neposlední řadě i pro herní distributory. Může to znít jako nějaké klišé, ale něco pravdy na tom bude. A u Duke Nukema je tahleta skutečnost krásně vidět. Takže i z tohoto důvodu jsem vděčný za Duke Nukem Forever.

Let's go Manhunt a další ZX hry

Zcela správně, Manhunt na ZX je tématem tohoto mini článečku, který jsem se rozhod stvořit ihned po příjezdu z Karlových varů, kde ještě teď, mimochodem, probíhá filmový festival.

S sebou do Varů jsem si vzal šest UMD disků, namátko God of War: Chains of Olympus, Metal Gear Solid: Portable Ops nebo Silent Hill: Origins. A samozřejmě PSPčko. Realita však chtěla, abych na PSP téměř vůbec nehrál, protože na festivalu to letos žilo víc, než jsem předpokládal. V těch málo volných minutách na hotelovém pokoji jsem si ale zahrál cosi, abych úplně neztratil kontakt s herní kulturou. To cosi bylo na emulátoru ZX, což je přístroj, který tu, věřte nevěřte, byl ještě před PC, jak jsem jednoho dne zjistil v sekci Retro v nějakém časopise.

Ještě než přistoupíme k Manhuntu na ZX - a ano, hrál jsem ho proto, že existuje jeho mnohem slavnější jmenovec na PS2 -, řekneme si něco o ZX hrách zeširoka. Na dnešní poměry jde o hry, které jsou prakticky nehratelné, nejen kvůli tomu, jak jsou graficky velice strohé, nebo tím, jak jsou ony hry ve své podstatě až trestuhodně jednoduché, ale také proto, že jsou rozbité, a nikdo by je proto neměl hrát. Pro mě samého je ZX zjevením, které jistě má své místo v historii, jen mé osobě nemá co sdělit - ZX mi vůbec nic neříká.

Na druhou stranu, jak jsem projížděl katalogem těchto starodávných her, musím tu podotknout, že některé kousky mají v sobě cosi alespoň minimálně zajímavého. V jedné hře, a je to textovka (těch tam bylo víc), je souboj, který mi zpracováním velmi připomněl průběh soubojů z Wizardry 7 a jiných dungeonů. Cedulky s číslem sdělovaly kolik bylo sebráno životů, text pod nimi pak kdo je komu sebral, a vlastně uštědřil ránu, a zvuk oznamující zásah, nebo seknutí do prázdna, zazněl pokaždé, když se cedulka vykreslila. Jedna plošinovka pak byla krásným až učebnicovým příkladem toho, jak udělat rozbitou hru. Na začátku jsem nastoupil na výtah, vyjel s ním nahoru a nalevo na balkoně jsem po skoku na něj zastřelil nepřátelskou stvůru. A pak se to stalo. Namísto abych se skokem přes mezeru dostal na zvednutý výtah, spadl jsem do přízemí a bylo zaděláno. Výtah zůstal v prvním patře a má postavička byla bez šance, bez přístupu k výtahu nemohla pokračovat ve hře. Obrazovky vykreslující samy sebe v Asterixovi zaberou dobré dvě sekundy, možná déle, a navíc sám Asterix není krom jednoduchých čar vykreslený vůbec, a tak když s ním projdete přes Obelixův břich, snadno Asterixe ztratíte. Ehm. Další dvě obrazovky jdete lesem, můžete zabít divočáka mačkáním jednoho tlačítka. Na třetí obrazovce jsou stany římanů a souboje jsou o tomtéž, jdete k protivníkovi a mačkáte jedno tlačítko, přičemž se od vás vyžaduje mačkat ho v přesný okamžik, kdy se čáry vašeho Asterixe přiblíží k čarám římské stráže.

Manhunt ZX. Ovládáte v něm tečku Mana, na kterého byl uspořádán Hunt. Ostatní tečky chtějí vašeho Mana polapit a na vás je, abyste tečku Mana udrželi při životě co nejdéle. Pokud omezujete ovládání na čtyři základní směry, životnost vašeho Mana je maximálně čtyři sekundy. Proto je velmi žádoucí, abyste využívali i dalších čtyř směrů, které obyčejně nabízí numerická klávesnice. S takovou je možné hrát hru klidně i deset sekund, a pokud se nenapíchnete na hvěždičku představující kaktus, máte příležitost sebrat tři modré nepohyblivé tečky, které vám zvýší počet bodů. Nevyhnutelné polapení Mana ukončuje hru, jelikož Man má jen jeden život. Nuda? Možná ano. Nicméně tahle hra mi připomenula, že kdysi dávno byla herní doba mnohem kratší než je současný standard šesti hodin. A proto bylo fajn si Manhunt ZX zahrát, osvěžit si paměť, že současné hry jsou vlastně dlouhé, nabízející tolik obsahu, o jakém se dřívějším hráčům možná ani nesnilo.