Pár notiček

Jak jste se mohli dozvědět z předešlého článku, hlavní hrdina Dark Seedu Mike má zkrátka o zábavu postaráno. Asi ne tak, jak by si zrovna přál, ale rozhodně se nenudí. Na to můžete vzít jed.

Tak. Tohle by mohlo posloužit jako pěkný úvod k článku, který vznikl takříkajíc z "nudy", že?

1. notička - Goblini jsou zpátky

Můj první dojem: "Whow!"
Moje dojmy potom, co jsem viděl první obrázky: "Uh. Whah..."
Dojmy po prvním sesypání: "není všechno... grafika není všechno...",

Budu upřímný a rovnou ze sebe vybalím, že na Gobliins 4 jsem už šáhl. Jo, jo... hrál jsem je, ale abych řekl pravdu, nadšený z nich nejsem. Byla to jen chvilička, no dobrá čtvrthodinka. Staří známí goblini se vrací, aby všem těm Tomášům pověděli něco o tom, jak se dělá zábavná hra. Tohle bych napsal předtím, než jsem je začal hrát (ba možná ještě předtím, než jsem vïděl obrázky). Asi takhle - je to podobné ostatním Gobliiins hrám, hraje se to skoro na chlup stejně, ale jaksi tomu chybí ten původní humor. Oni to sice dělali titíž autoři, a ony ty základy pro humorné scénky tam jsou, jenže, pravdou je, že humor v Gobliiins (klíčová část hry) stál na parádních dvědé animacích. A v Gobliiins 4 samozřejmě díky třidé, a navíc nijak povedené, grafice ten humor v současné podobě dřívějších kvalit zdaleka nedosahuje. Zvlášť viditelný rozdíly jsou při kouzlení čaroděje a nadávání skřítků v situacích, kdy je sadisticky vystavíte smrtícímu roji včel, zabijácké kukačce a kdoví čemu ještě (ta paměť...).

Pauza na výdech.

Nicméně, to neznamená, že se k nim nehodlám vrátit. I přesto, že v nich není ten humor, který jsem měl na Goblinech tak rád, hratelnostně to není vůbec špatná hra, alespoň první úsek hry vypadal po téhle stránce docela dobře. Dostat Troupa z jeho boudy ven nebylo tak těžký, ale... začíná se přece obvykle tou nejjednodušší pasáží a tak je pořád šance, že hra jde ve stopách extra těžkých úkolů prvních dvou, tří dílů. Nijak se do Gobliiins 4 nepohrnu, přece jen mě teď zaměstnává temnotemný Dark Seed. A i ten mi dává zabrat. Huh.

2. notička - Nostalgii zmačkat a zahodit (alespoň v případě herních časopisů)

Jednou za pár dní si sem tam zajdu do supermarketu (jako každý normální člověk), kde si nakoupím, popř. tuhle činnost spojím s návštěvou kina, doplněním benzínu v autě a nebo s..., nebo podobnou sociálně zdravou činností. Teď jsem tady na sebe prozradil pár věcí a přitom Nikdy nevím, kdo mě sleduje. Sakra. Ale když už je to venku, tak aspoň dokončím to, co mám na srdci. V supermarketu totiž chodím pravidelně okolo časáků (tedy nejen v supermarketu, ale jinde se mi nechce tak utrácet :) ). Zhruba z devadesáti procent jsou zaměřené na ženské čtenářstvo - samé levné plátky, bez kterých se dá spokojeně žít (ale to mluvím za sebe) -, a z toho zbytku mě samozřejmě zajímají časopisy jednak filmové (ty teda kupuju jen tak na prolistování, třeba na záchod), už méně mě zajímají hudební (byly doby, kdy jsem je měl jako prioritu č. 2, těsně za herníma) a pak tu jsou ty herní. No, jak už jsem se někde vyjadřoval, rozhoduje DVD příloha, případně moje potřeba dlachnit v ruce herní čtivo - který si většinou nepřečtu, protože, k tomu už jsem se někde vyjadřoval. Mám ještě v živé paměti, kdy jsem byl na herních časácích závislej. A že to byla závislost. Ještě ze setrvačnosti jsem pár let kupoval Level, aniž bych z toho měl dvakrát velkou radost. No, ale přejdu k jádru věci.

Když jdu okolo časopisové sekce, někdy mám takový pocit, že by bylo hodně fajn, kdyby mezi nima byl i TEN časopis, který je čímsi výjimečný, obsahem naprosto strhující a prostě speciální. Časopis, který bych otevřel proto, že si ho chci přečíst od začátku do konce. Často někde (v diskusi na Excalibur blogu, na Bonuswebu, ...) čtu, že prý jsou kvalitní herní časopisy věcí minulosti, že ten skvělý pocit (nedočkavost, kdy se ten můj oblíbenej časák zas objeví v poličkách supermarketu, příp. v trafice) patří době dávno minulé. Když se na to podíváte z lepšího, a nostalgií nezamlženého, úhlu, tak zjistíte, že je to naprostý nesmysl. Vždyť totéž by se dalo říct i o televizních seriálech, filmech, hudbě, knížkách - kdyby všechno tohle bylo v současnosti slabé, určitě bysme všichni, včetně mě, se slzou v oku vzpomínali na staré dobré časy - jenomže já se u nových seriálů neskutečně bavím, často se dokážu nadchnout u nějakého nového filmu a pořád mě dokáže odrovnat fantastická knížka. Dnešní herní časopisy mě, a jistě nejen mě, ukolébávají ke spánku (pozor při čtení na záchodě!), takže argumenty, že dnes nemůže existovat zábavný a kvalitní časák o poč. hrách kvůli tomu, že už nejsou devadesátá léta, mi přijdou hodně mimo.

zeal

Temné sémě

"Au, au, ta bolest! Zase mě bolí hlava.", řekl Mike.

Jak já měl, a pořád mám, rád adventury! Ani se mi nechce věřit, jak jsem po letech hraní 3D, většinou akčních, konzolovek a nějaké té síťové akční hry na PCčku skoro zapomněl na to, jaký že úžasný žánr jsou adventury. Totéž platí na dungeony, tahové strategie a ještě několik dnes už mrtvých žánrů (žánrů, co nestaví na technologii).

Každý adventurista bude se mnou určitě souhlasit, když napíšu, že je na nich něco zvláštního, až magického, co se v žádném jiném žánru nenajde. Atmosféra, obzvláště ona je to, co k adventurám lidi dřív přitahovalo a bezpochyby taky příběh, který nikde jinde nemá takové důležitosti, jako právě tady. Ale úplně tím hlavním lákadlem, kterým oplývaly adventury, byla jedinečná příležitost stát se hlavním hrdinou onoho příběhu - ne tedy jen pouhým pandulákem, který běží chodbami z bodu do bodu a kolem něj se vypráví jakýsi "příběh". Ten je tedy dnes vedle blýskavých efektů bohužel jaksi vedlejší, asi proto, že se dneska upřednostňuje technologie před vším ostatním (RIP). A taky možná proto, že dobrý scénář je extrémně těžké napsat. Skoro stejně tak těžké je přijít na opravdu zajímavou zápletku, takovou, která by měla moc hráče k sobě přitáhnout a přinutit ho doslova splynout s herní postavou. A to se dle mého názoru podařilo právě titulům Dark Seed 1 a 2.

Abych ale nechodil zbytečně okolo, tak se hned přiznám, že jsem ani jeden díl zatím nedohrál, takže tento článek berte spíš jako tip na hru pro chladné večery, než jako shrnující článek, kde bych se rozepsal o tom, o čem Temné sémě (pěkný název) vlastně je, a taky o tom, jak dobré ve výsledku ty hry jsou. Na vyřknutí verdiktu je potřebuju mít dohrané. O čem sem ale napsat můžu, je to, jak na mě zapůsobily.

Na druhý díl, ke kterému jsem se dostal před několika lety díky cover CDčku, si vzpomínám ne zrovna živě, ale i tak jsou to vzpomínky velmi cenné. Pamatuju se, že mě atmosféra hry pohltila natolik, že jsem se neodvážil zničit si zážitek podíváním se do návodu. Ušlechtilý to přístup, jen škoda, že díky němu jsem se tehdy připravil o možnost ji dohrát. Zasekl jsem se na takovém ošklivém místě, kde mě - vlastně ne mě... mou postavičku (jo, tak je to správně!) obtěžovali takoví dva podivní chlápci, kteří Mikea (hlavního hrdinu) nechtěli pustit dál. Zapomněl jsem dodat, že to bylo v alternativní dimenzi - kam se Mike občas chodil v parných dnech ochladit. Ale ono je to ve skutečnosti trochu zapeklitější.

Někdo totiž zabil Mikeovu bývalou spolužačku Ritu. Rita je mrtvá. Zabil ji Mike? Každý, až na starého dobrého Mikea, je o tom přesvědčen. Ale jakou roli v tom hrají bytosti z alternativní dimenze? Jejich výtvarné ztvárnění napovídá, že nijak dobrou.

Ačkoli má Dark Seed 2 fantastickou zápletku, přiznám se, že ještě než jsem se k němu dostal, hru jsem si ze stránek časopisu zafixoval v hlavě především díky její fantastické grafice (navíc jsem prostě nemohl odolat adventuře s digitalizovanými herci - každý máme svoji úchylku, že). Něco na těch malbách H.R. Gigera A digitalizovaných hercích bude. Ještě jedno mě k ní přitáhlo - to, že šlo o temnou adventuru. Jako fanoušek napětí a "tajemna" jsem si nemohl DS 2 nechat ujít, a udělal jsem dobře.

Teď po několika letech jsem se při hledání Dosových her na abandonware stránkách dostal poprvé k jedničce. Ani nevím proč a jak se mi mohla tak dlouho vyhýbat - ještě teď si vybavuju, jak mě učarovala její grafika a texty, když jsem na Dark Seed četl recenzi před dávnou dobou v Excaliburu. Je tedy fakt, že se její grafika může zdát na dnešní dobu už jako hodně oldschoolová (je tam málo barev, nízké rozlišení), po chvilce hraní ale zapomenete (já zapomněl), že jste měli o grafice větší než malé pochybnosti. Grafika je totiž hodně slušná, a ani na mém velkém širokoúhlém LCDčku jsem si nevšiml, že bych hrál něco z dávných časů. Zatím mě hra chytila možná stejně jako kdysi dvojka, v co jsem ani nedoufal.

Zápletka je jednoduchá, ale o to silnější. Mike (ten stejný Mike ze dvojky, jen s delším vlasovým ohonem) je opět postavou, kterou ovládáte a opět jde o zdigitalizovaného herce (ano!). Zmínku si zaslouží fantastická atmosféra, které pomáhá nádherně divná hudba. Dialogy ve hře skoro nejsou, to jen když to dává smysl v rámci příběhu (zajímavé... zajímavé). Tajné chodby, hodně netradiční postupy ve vyprávění, fungující koupelna, strašidelný hřbitov, policejní stanice a obchůdek s potravinami. A krom toho mimozemšťané, či v angličtině Ancients, v Mikeově hlavě a situace, kdy policie zavírá bez udání důvodu. Ve hře můžete umřít - ve vězení. Takový je Dark Seed od již zesnulé kalifornské firmy Cyberdreams.

Uf, to jsem se rozepsal. Ale na druhou stranu, zase je aspoň co na CC číst, když už ho neaktualizuju tak často.

zeal

Hraní Iron Manem

Někdy mi připadá, že díky čekpointům (kde se objevíte okamžitě po vaší herní smrti) ztrácí hry na působivosti. S neomezeným počtem opakování ze stejného místa nemá hráč moc velkou (= žádnou) motivaci projít další úsek hned napoprvé - není důvod se snažit, a zatímco hledáte fungující taktiku, je jedno jestli vás při tom někdo odpráskne, jelikož se opět objevíte na tom stejném místě, jako předtím, nepřátelé se respawnují, počet coca col v automatu se doplní, a vy jste, na rozdíl od CPU postav, o něco chytřejší. Po několika "kill me, I don't care at all" pokusech je vaše taktika tak perfektní, že nepřátelští vojáci pár milisekund před svou smrtí vám ani nestačí říct, jak jen dělají svoji práci, a že vaše zabití jim žádnou radost neudělá. Ze hry po chvíli mizí napětí, pocit nebezpečí, že jediný krok z trubky stranou rovná se definitivní konec hry. Po nějakém čase je úplně jedno, jestli se z tamtoho bunkru vyřítí otravná nestvůra, která vám v předchozím levelu dělala starosti, nebo, že se odtam vyřítí dokonce ve větším počtu.

A je to zase o tom, najít tu správnou taktiku, a přitom se nemusíte vůbec bát, jestli ji nenajdete napoprvé, ani napodesáté. Dřív nebo později ale na ni (jako pokaždé) přijdete, což je určitě fajn, avšak musíte uznat, že to tak úplně nevypovídá o vašich hráčských dovednostech. Zkrátka a dobře, dohrát např. Mirror's Edge nebude nic těžkého pro nikoho. Pokud by ale byla možnost spustit ME v Iron Man módu, to by teprve bylo NĚCO. "Ty jsi fakt dohrál ME Iron Manem?" "Tak to máš můj obrovskej respekt." V ME se najde hodně míst, kde můžete pohnout páčkou na dualshocku trochu víc, než jste chtěli a už padáte do hlubiny, odkud vás ani písek času nevytáhne zpět a hra končí, a v případě Iron Mana byste si těch několik hodin předtím museli prostě zopakovat. Pokud byste na to ovšem měli nervy. Ale na druhou stranu, ten pocit, že jste dohráli hru, jako ME, na jeden život, ten za to rozhodně stojí. Teda, aspoň si to myslím, ME na jeden život jsem neudělal - alespoň zatím ne (a vzhledem k tomu, že občas nečekaně spadnu z trubek dolů a už nevstanu, o tom raději ani nepřemýšlím). :)

zeal

It was a Good old day

O "retro" hrách občas přemýšlím. Jak mě bavily, snažím se rozvzpomenout si na jejich atmosféru, přemýšlím o hrách, které jsem vzdal, abych místo nich vyzkoušel jiné, ty co právě v mém okolí letěly. A když mě to opravdu jednou za čas chytne (což se zase tak často nestává, abych byl upřímný), snažím se vybavit si chvíle, kdy jsem bloudil v kobkách Darkmoonu, nebo se potuloval po světě Wizardry 7 a snižoval počty Savantových služebníků, a nebo hledal bájnou pevnost Ishar. Samozřejmě takové vzpomínání se neobejde bez toho, aniž bych si nevzpomněl na moje srdcovky. A že jich bylo. Zrovna teď mě třeba napadá First Samurai, kterého jsem hrál v takové zvláštní době, a možná proto mi přirostl k srdci. Vybavuju si začátek jednoho léta, sluníčko vysoko na obloze a já měl chřipku. Právě mi přišly nové hry a já se do nich pustil, ani točení hlavy mě nezastavilo. X-Com: Apocalypse byla jedna z těch her a přesto, že mi nebylo moc dobře, musel jsem prostě zjistit, jak se hraje, čím přesně se liší od druhého podmořského dílu a taky, jestli je tak dobrá, aby mi vůbec stálo za to být přikovaný u monitoru. Nostalgie, no, každého to jednou povalí. Nikdo není z ocele, že...

O nostalgii tu ale psát nechci, beztak by to zajímalo málokoho, takže nebudu dál chodit okolo klávesnice a napíšu rovnou, proč byl dnešek tak pěkným dnem (ano, ten nadpis)! Přišel mi poštou vyhraný notebook (super levné funkční Pentium), na kterém hodlám vyzkoušet řádku raných Dosových her a přednost bych chtěl dát hlavně těm hrám, které mi z nějakého důvodu ušly, minuly mě, mého piráta a vlastně i zdejší herní trh. Taky cítíte to elektrické napětí ve vzduchu?! Krom spousty neznámých her jsem si na disk nahrál i své oblíbence, Jill, Ricka a Perského Prince (a to jak 2D, tak 4D). Zatím jsem pořádněji ozkoušel jen jednu hru, ale zato pořádně vypečenou. Noční můru v Elm Street - sice nostalgie mlčí, ale přísahal bych, že jsem ji u někoho kdysi před stovkami let už viděl. Ve hře máte za úkol utíkat (heleme, odkud se inspirovalo Mirror's Edge) před kotelníkem Freddy Kruegerem (toho znáte), který vás rozsápe svojí baseballovou rukavicí, jedna radost, v případě, že se vás bude dotýkat po dobu deseti vteřin - což je fajn, jelikož není moc velká šance, že ho při hledání jeho domku na Elm Street minete víc jak pětkrát na zlomek vteřiny. Na nějakou mini recenzi jsem toho neodehrál ještě dost, takže žádné závěry sem zatím psát nebudu. A teď přemýšlím o tom, že bych mohl rozehrát i nějaké zajímavé tituly, které se mi pozdávaly a nedohrál jsem je, jako Amazon, Eco Quest a Laura Bow (taková detektivka od Sierry). Hmm, mám se nač těšit...

Navíc, vyšel mi článek na Kultuře Kriplů, z čehož mám neskutečnou radost. Před spaním dám ještě na chvíli Noční můru, redakce Casual Core se tímto loučí a přeje všem svým čtenářům pěkné sny. It was - afterall - a Good old day...

zeal

Obtížnost dávných 2D her

Čas od času omýlané téma, u kterého se asi pokaždé většina diskutujících shodne, že dávné 2D hry byly neskutečně těžké v porovnání s tím, co máme k dispozici dnes. V porovnání s jakými hrami přesně? Enter the Matrix, kde vám šipka ukazuje kam máte běžet a souboje v Max Paynovském bullet timeu jsou ke zvládnutí levou rukou? Prey, kde na mimozemské základně srabsky odrovnáváte své nepřátele jako duch z věčných lovišť lukem s neviditelnými šípy? A nebo Mirror's Edge, kde stiskem jednoho tlačítka pokaždé víte, kam máte běžet a zbytek obtížnosti je jen o tom, naučit se skočit v pravý okamžik? Jsou moderní hry lehčí a těžké - ještě předpokládám je pořád možné začínat hru na obtížnost Hard. Tak když vám vadí lehkost dnešních her, začněte hned na Hard.

Rozdíl v obtížnosti je hlavně díky tomu, že ve 3D se dá dělat podstatně víc úhybných manévrů. Můžete se schovávat za překážky a to ne jen z jednoho úhlu a na monstra můžete vymyslet spoustu různých taktik, pokud vás v tomhle hra nijak neomezuje (vhodí vás do chodby a nepřítel si to na vás nakračuje s úmyslem vás rozsekat na maděru). S více možnostmi pohybu a řešení různých situací tu máme hodně nesnadný úkol pro vývojáře: udělat hru co nejvyváženější, ale aby v průběhu hry docházelo k postupnému zvyšování obtížnosti. Tzn. těžší nepřátelé, méně překážek, za které se dá ukrýt, méně lékárniček a nábojů a dá se říct, že to ve spoustě her docela dobře funguje.


Udělání podobného průběhu ve 2D je ale těžší oříšek, chcete-li, aby hra nebyla stejná, aby hráče nadále motivovala k jejímu dohrání (aby v ní nebylo moc míst, která jsou na první, druhý, třetí pokus neudělatelná), ale zároveň abyste to neměli příliš lehké - přecejen pohyb ve 2D je lehčí než ve 3D. Pokud vezmu za příklad hru od Bitmap Brothers Gods, co si vzpomínám, tak zvlášť lehká nebyla, ale dohrál jsem ji, takže zase tak těžká být nemohla. Pokud jste při jejím hraní dávali dobrý pozor, sem tam přemýšleli a naučili se pár fíglů, dohrát se dala (samozřejmě i bez srabských sejvů). Vzpomínám si ale taky na některé extra tuhé, mezi kterými byl třeba Metal Mutant - kde jsem do hry nedokázal proniknout natolik, abych ji uměl levou zadní, Sleepwalker - kde vaším úkolem bylo v roli psa kopat vašeho náměsíčného pána do pozadí na střechách paneláků, což bylo i v prvních úrovních vrcholně těžké a ani Alley Cat jsem nedohrál, takže i na ní muselo být něco nezvládnutelného.

Rozdíl v obtížnosti mezi dnešními a dávnými PC hrami vidím hlavně v tom, že dřív jste u nich museli dávat větší pozor, museli jste mít trpělivost se je naučit hrát, čili věnovat jim čas na rozdíl ode dneška, kdy se pořád všechno zrychluje, bla, bla, a tudíž na ně "dnešní člověk" nemá tolik času, jako dřív (vážně?).


Jiná kapitola o obtížnosti ve hrách jsou automatovky, a teď zrovna nemyslím nejnovější House of the Dead, Time Crisis nebo Lost World. I ty mají sice "schválně" nastavené, aby hráč dostal občas pořádnou dávku olova, ale to jen z toho důvodu, abyste občas automat za tu super zábavu záslužně nakrmili. U klasičtějších 2D akcí ta obtížnost byla hutná, třeba kvůli mizernému páčkovému ovládání, defaultně nastavené hard obtížnosti a taky už jen z toho důvodu, že o ně byl obrovský zájem - čím rychleji automat oškubal prvního hráče, tím rychleji mohl začít škubat dalšího. Tomu říkám ideální továrna na peníze.

zeal

Poznámka pro Robotrona: nefunguje ti email.

Bude Excalibur nebo nebude?

Herní časopis Excalibur je jedna z mnoha věcí, které si vybavuju z dětství, vzpomínám na něj především ve spojitosti s prvotním nadšením do PC her. První číslo jsem si prohlížel dokonce v době, kdy jsem ještě žádné PCčko neměl a bylo to hodně o tom, že informace o jakékoliv hře (která se jakýmkoliv způsobem lišila od televizních Atari her) mi vyrážela dech. Někde stačily jen obrázky (Alone in the Dark, Ultima Underworld), abych začal uvažovat o zakoupení hry. Text mi potvrdil, že mé nadšení není mylné a že některé z nich opravdu stojí za to.

U Excaliburu jsem chvíli zůstal jen kvůli nižší ceně, jakmile ale kapesný na svačinu o něco stouplo, nemohl jsem odolat modernějšímu konceptu Score. Další Exáčská čísla jsem vídával u kamaráda, a většinou mi stačilo vidět obálku s obsahem, maximálně jsem ho prolistoval, taky kvůli tomu, abych zjistil obsah a jestli v něm není recenze něčeho jiného, než ve Score. Sem tam jsem později nějaký číslo koupil, jednou vyhodil peníze za ultra drahý číslo, ve kterým byly parádní obrázky z Heart of Darkness, ale jinak mi na něm vadily nevyužitý bílý plochy - řekl bych, že půlka časopisu byly jen prázdný listy. Pak Ex přešel, podobně jako Klan, na Cdčko a to už jsem věděl, že s tímhle časopisem není něco v pořádku. Po dlouhý době vyšlo číslo v trafikách, co slibovalo opětovný návrat mezi časopisovou elitu. Podle podivný grafický úpravy a slabšího textu to vypadalo na úplný konec Excaliburu a plakát modelky mu nepomohl, ba spíš naopak mi přišlo, že tohle do herního časáku nepatří.

V posledních měsících se mluví, nebo spíš mluvilo, o resurektování Excaliburu a už to vypadalo tak, pak jinak a teď se zdá, že to jeho vydavatel myslí opět vážně - pokud tedy do kategorie "vážně" spadá "pokud to nikdo nekoupí, zavazuju se k jeho opětovnýmu vydávání". Nechci se tady vyjadřovat k prodeji známky Excaliburu - je to věc původního vydavatele, do které mi nic není. Přijde mi to ale trochu jako situace z Kocourkova: jednou se počítá s tím, že časopis určitě vyjde, pak se ho jeho majitel rozhodne prodat a když ho neprodá, tak se zavazuje k tomu, že ho bude určitě vydávat. Pak ale taky může nastat situace, že pokud se prodej neuskuteční teď, může se pokus o prodej opakovat, pak ještě jednou a zase, dokud se neprodá za desetinovou cenu.

Myslím, že Ex, pokud začne někdy vycházet, šanci na úspěch má. Levný časopis o hrách je přesně to, co mi v trafice chybí. Že Doupě neuspělo? Nedivím se, moc kvalitní nebylo. Párkrát jsem ho podpořil, kdybych ale měl možnost za stejnou cenu koupit si mini Level, neváhal bych ani vteřinu a koupil si to druhé. Kvalita textu je oč tu kráčí. Teď ale ještě, co ta kvalita je. O čem přesně si chci v takovém herním časopisu číst? V jakém stylu by měli jeho autoři psát? Nechám se překvapit, mou podporu časopis má tak či tak (několik prvních čísel určitě).

zeal

Tak tohle je ta PS3 Home

Když se zrovna v mojí PS3ce neotáčí žádná Blu-Ray, nemusí to znamenat, že ji zrovna nepoužívám. Moderní konzole dnes nabízí pohodlnou možnost hrát dema přímo z disku, přehrávat upscalované filmy stažené z internetu přímo z flashky anebo ji můžete kabelem připíchnout do internetu, kde má PS3 rovnou několik zajímavých služeb. A právě jedné z nich, Home, bych chtěl věnovat následující článek.

Ok, ok, nepíšu o ničem novém, o Home se už napsalo docela hodně, a tak se ani nebudu snažit o jeho popis, protože určitě každý, kdo o něm už slyšel (tj. většina), má alespoň jednoduchou představu, o čem Home je a co všechno nabízí. Smutný fakt je, že toho, prozatím, moc není a ode dne spuštění se toho nezměnilo tolik, aby to stálo za zmínku (ale zase všude jsem nebyl). Ode dne, kdy jsem se po Home procházel poprvé, se ale v něm přesto něco změnilo.

Včera mi Home přišlo jako jeden velký zlý sen.

Nevím jestli to bylo zrovna tím, že jsem včera natrefil na nesprávné uživatele. Nechodím na Home skoro vůbec, takže vážně nemám potuchu. Napadlo mě, že bych se zase mohl podívat, co se na Home objevilo nového - třeba nějaká nová budova, kde by šlo hrát poker. Dám nalogovat, chvíli čekám a už se na mě dívá moje virtuální postavička. Vycházím na balkón, abych se mohl pokochat krásným pohledem na moře. Koukám na baráčky, všechno pěkně detailní, jak to má být, jen jeden detail není v pořádku. Moře je mrtvé - nehýbe se, ale čím to je? Zasekla se animace v Home, anebo tam ani předtím nebyla? I dvacet let staré hry mají vodu, která se snaží o iluzi pohybu. Jsem názoru, že je to chyba programu. Otevírám konzoli, v místech nacházím stará známá, ale i některá nová, kam se zatím připojovat nechci - tak moc času nemám - a tak vybírám kuželkárnu, protože si chci něco zahrát. Načítá se to svižně - hurá do toho!

Tenhle odstavec můžete přeskočit

Bowling, no fajn, snad budu mít štěstí a bude tam volno. Procházím průhlednými panáky k bowlingovým drahám. Hraje se o sto šest a vypadá to, že je zase plno. Tohle je populární hra, jednou jsem ji v Home hrál a zase tak dobrá není - koule mi lítaly jen doleva nebö doprava. Po ujištění, že jsou všechny dráhy okupovaný, jdu ke kulečníku, ale ještě si všímám automatů. Dřív tam bylo narváno a teď byly až na jeden všechny volný. Čím to bude? Jdu ke kulečníku, a vida! Jeden je volnej, resp. si u něj jeden uživatel brousí tágo. Takové pozvání samozřejmě neodmítám. Paráda, to bude zábava. Zatím se mi ještě nestalo, že by u kulasů bylo volné místo, ale asi jsem tam chodil zrovna v době, kdy byla herní špička. Hra začíná - po prvním soupeřově rozstřelu je řada na mě. Snažím se najít vhodný úhel pro šťouch a žádný nenalézám. Zkouším štastný štouch - bílá obletěla všechny koule, několikrát se odrazila od obrub stolu a div mi nezapadla do díry. Protivník měl větší štěstí, bodoval a kouli dostal na místo, odkud jsem zase mohl trefit absolutní nic. V pozadí opakovaně hraje nějaký herní trailer, který mi trochu začíná lézt na nervy. Abych to zkrátil, tohle se několikrát zopakovalo a já konečně šťouchl kouli do díry - bohužel protivníkovu. Po chvilce to už vypadalo, že se karta obrátí a já trefuju konečně svou kouli! Načež mi hra uděluje trestný bod. Nasrán odcházím v polovině hry.

Pro zlepšení nálady jdu do kina. Bleskorychlý loading slibuje lepší průběh, než jakého se mi dostalo v kuželkárně. Na první pohled žádná změna - obří obrazovka se načítá, skupinka lidí sleduje buď načítání anebo filmový klip. Jdu se podívat ke kino... ehm, k trailer-sálům. A fakt je, že se nic nezměnilo. Ty stejný plakáty na Watchmeny visely tady na zdech už před třemi měsíci. Jdu se podívat dál po budově a vidím, jak někdo sedí na zemi a sám si pro sebe něco říká ve španělštině. Očividně nejsem sám, koho zaujal. Někdo se u něj zastavil a ještě předtím než jde zase dál, mu posílá ošklivý pozdrav slovy **** You!, kde zahvězdičkovaný slovo je Fuck (?). Nehrozí za takové chování takhle náhodou ban? Zřejmě ne. Ještě se zastavuju v druhém kinosále, abych se podíval na trailerovou nabídku - krom Star Treku mě nic nezaujalo. Otáčím kameru a zjišťuju, že mě někdo zdraví. Odpovídám a pro jistotu zároveň z nabídky menu vybírám klasickou hlášku "I have no keyboard". Patřím mezi devadesát procent lidí, co jsou v Home bez klávesnice - ale jistota je jistota.

Nevadí mu to a snaží se o konverzaci. Po chvilce se k nám ale přidává kdosi třetí a podle šíře textu a rychlosti jeho napsání je to někdo s klávesnicí. Po mojí hlášce: "Home is a nice place" následuje něco, co nikdo ani ve snu neočekával. "I wanna cum onto your belly and **** your girl with my great dick and my hairy balls." - padám s dualshockem pod stůl. Snažím se udržet si svoji cool a proto pokračuju v konverzaci, zatímco nově příchozí, zřejmě překvapen z neúčinku svého slovního assaultu, se připravuje k vyzvracení něčeho silnějšího (nad jeho hlavou mu bliká ikonka psaní). Ten s kým konverzuju jen suše odpovídá: "It was.". Nerv (to podle nervózního třepání) opět povídá něco o tom, jak bude **** **** - velká část z toho byla zahvězdičkovaná - a chvíli čeká, jestli se někdo z nás nechá vyprovokovat. Po mé zmínce o Star Treku pálí rychlou odpověď: "Star Trek is gay." Já na to odpovídám: "No, Star Trek is for straights." Po několika dalších urážkách provokatér odchází, zřejmě zdrcen z toho, že ani jednoho z nás jeho nadávky nevyvedly z míry - konečně klid. Toho druhého zřejmě zaujala jedna pasáž z našeho poměrně krátkého rozhovoru, ta o Star Treku, a tak se mě ptá: "Are you gay?". Odpovídám: "No." Asi vyděšen upřímností mé odpovědi bere nohy na ramena a bez nějakého rozloučení mizí v zákoutí kina. Fajn, to by bylo. Ještě než se stihnu odpojit, na mě někdo vybafne "Where are you from?" (další klasická věta z nabídky herních hlášek - pro ty co neví). Dozvídám se, že je z Arabských emirátů a ptám se proto, jestli je u nich běžně povolenej internet. "No jasně." a na to po pár sekundách dodává: "Už musím končit."

Tak, to byl můj včerejší zážitek z Home, ze kterého bych ale nedělal žádné závěry, protože každá moje návštěva byla úplně jiná a pokaždé něčím zvláštní. Včera to byla ale první zkušenost, na níž nebylo nic ani trochu pozitivního - třeba se všechno pozitivní odebralo do těch nových míst, kam jsem měl jít i já, resp. moje postavička "hrobař". Příště to udělám - a kdoví, třeba bude v některé z nich poker.

zeal