Když jsem začínal s tímhle blogem, tehdy ještě existovala jedna zajímavá televizní stanice Giga, která mě utvrdila v tom, že psát takový blog bude hračka, jelikož témat je nespočet. A tak jsem začal tvořit v notepadu seznam témat, o kterých se tu v blízké nebo v té trochu vzdálenější budoucnosti rozepíšu. Mám ho tu stále na disku a... je tu takový problém. Byl sestaven v době, kdy jsem ještě o hrách psát ani trochu neuměl (teď bych řekl, že trošičku umím) a navíc jsem neměl ani páru o tom, jaká témata se už všude stokrát probrala, která z nich jsou dobrá a jaká naopak nestojí za to probírat, protože jsou... možná naivně hloupá? Takové rozhodně je téma "Co nás baví na hraní her?", které v tom mém seznamu taky je a jak to tak bývá: člověk až pozdě zjišťuje, že to zase tak hloupé téma možná není. Objevilo se totiž dnes na Hreji, takže tak.
A když už je tu ten
článek, tak se na něj pokusím reagovat.
"Když hrajete hry jako Pac Man, Tetris nebo Space Invaders, co cítíte? Nebo starý Commander Keen. Proč nás vlastně tolik bavil? Vždyť šlo o hru mnohonásobně jednodušší než dnešní velkofláky. Přesto baví dál. V jednoduchosti je totiž síla."Mě už Pac Man ani Tetris (natož ta třetí vykopávka) tak nebaví, jako kdysi, vlastně už vůbec ne. A proto je nehraji.
A teď to kopírovat nebudu. Pan Hořčík tam chválí novou hru od Epicu Shadow Complex, kterou si nezahraju, protože nemám X-Box. Takže nic...
"Nadpis: Co nás baví?"Pod nadpisem jsou nějaké citáty, které neodpovídají na otázku "Co nás sakra teda jako baví?".
"Člověk volí, otrok se podvolí.", prý a já nechápu, co to má společnýho s tím "Co že nás to baví!
"Závan moudrosti Východu: Už po tisíciletí se vnitřní svět člověka nehnul ani o píď. Indický filozof Jiddu Krishnamurti říká, že od svého narození nás společnost vychovává v omezeném myšlenkovém prostoru orientovaném na "dosahování a stávání se"."Ooookkkeeeeyy.
V celém odstavci jsem se nedozvěděl nic zajímavého, ehm, a hlavně k věci, něco relevantního k tématu. Áááááh, nemůžu reagovat, moudra z východu znám jen ty ze Simpsonů, jak tam hrál Bart golf.
"Be strong, be wrong.", to je další nadpis a já nevím vocogou, ale pokračuji dál.
Něco o pronikání nezávislé herní scény do mainstreamu. No fakt nevím, jak je to k tématu.
Keita Takahashi se inspiroval od Pabla Picasa, dobře, ale co to má znamenat, to už vážně nevím.
"V LittleBigPlanet se sami stáváte herním tvůrcem." No jo, konečně něco, ale kde je nějak rozebrané Co je na tom zábavného, to netuším.
Aha, žádný bílý font tam není.
Konečně je to tu.
"Simply clever" odstavec, tam je lehce rozepsané, proč je to tedy taková zábava. Že můžeme být tím, kým jsme předtím ani nemohli být. Ano, tak s tímhle určitě souhlasím. Na tomhle bych postavil článek, kdybych ho psal já.
Tak přece jen.
"Nadpis: Co činí hru zábavnou?""1. Z pochopení pravidel"Jo jo, pokud je hra nějak zajímavě udělaná a někde odlišná od předchozích her, které hráč hrál, pochopení nových pravidel vytvoří lehkou euforii. Jenže, ta docela rychle vyprchá. Ale jako začátek je to fajn bod.
"2. Možnost volby"Tak to je další hezký bod. Přesně z těchto důvodů mě nebavil Rebel Assault, už v době kdy vyšel. Ač měl strašně hezké pohybující se obrázky a já moh pálit tak, že to vypadalo jako ve filmu, tak přesto tomu něco chybělo: možnost volby.
"3. Výsledek volby"Výstřel tří headshotů do nacisty s ním udělá v Enemy Territory bum na zem. Zkombinování kočky a psa v Poldovi 5 vyrobí kočkopsa, díky kterému může Polda přelézt plot. Jak přísně logické! Ale i tak jde o "výsledek".
"4. Soupeření."No jasně. Ještě teď si dobře vzpomínám na jedny televizní hry, na kterých jsem hrál krom Black Jacku ještě hru na divokém západě. Jeden hráč ovládal červenýho kovboje, druhý hráč asi zelenýho a mezi kaktusama po sobě pálili olovem (kaktusy byly odrazuschopné!). A jaká to byla zábava!
"5. Interakce""Zábava neexistuje bez interakce."No, tak tady bych se přel, protože například málo interaktivní hry jako Final Fantasy a jiné jsou zábavné přesto, že nenabízejí vysokou míru interaktivity.
"6. Výzva"Výzva být musí, nejlépe taková, aby se v průběhu hry zvyšovala.
"Je problém v tom, že hry jsou pořád o tom samém?"Chybějící nové herní koncepty můžou do budoucna znamenat větší než malý problém, na druhou stranu si myslím, že jsme, ehm, že herní tvůrci ještě neobjevili vše a stále tu máme možnost vzniku a implementování nějaké té pěkné nové technologie: pohybové ovladače, rukavice, helmy, zábavná verze EyeToye, VR, ap...
Takže na Hreji asi dobrý článek, který shrnuje vše důležité, jen je poněkud delší na můj vkus (bohužel o nepodstatné informace). A je málo zábavný, ale to jsem ani nečekal, tak o nějakém zklamání nemůže být řeč.
zeal
Zmenšil se časopis,
Level. Bo Score. Má vůbec cenu zabývat se jejich kvalitou? Nestačí že prostě jsou? Někomu možná jo. Já se v nich porejpu, rád i nerad, každopádně záminku, tu já mám: herní blog nebo lépe blog s herní tématikou. A jaký by to byl blog o hrách, kdybych se na něm jednou za čas nerozepsal o jediných dvou časopisech o hrách, že?
Co je vlastně ten dungeon, o kterém je tu v seriálu řeč? Pokusím se na to co nejlépe odpovědět. Pokud byste hledali odpověď někde v zahraničí, pravděpodobně byste skončili u toho, že by vám někdo nabídnul hru podle pravidel Dungeons and Dragons, nebo-li D&D (popř. AD&D). Tato pravidla ve velkém využívají starší dungeony, ale i strategie nebo nová RPGčka jako Neverwinter Nights a další, které toho společného s naším probíraným subžánrem vlastně až tolik nemají. Jak tedy asi tušíte, pojem "dungeon" (v překladu kobka) je termín, který je ryze náš a uchytil se prostě proto, že pod slůvkem dungeon člověk získá přesnou představu, o čem hra je, a jakým způsobem se hraje. Dungeon prostě proto, že onen žánr, onu specifickou RPG odnož tehdy zpopularizoval velmi oblíbený Dungeon Master. Je to stejné jako s Doomem, milí čtenáři. Od něj se začalo používat slovo doomovka, které jasně stanovilo, že se ve hře kouká ne z oblohy, ale z očí a pálí se po monstrech pořádnou puškou. Byl to právě Dungeon Master, který vytvořil svůj vlastní žánr (nebo spíše subžánr), kterému na západě nenašli jméno a u nás mu dali přezdívku "dungeon".
Když jsem začínal s tímhle blogem, tehdy ještě existovala jedna zajímavá televizní stanice Giga, která mě utvrdila v tom, že psát takový blog bude hračka, jelikož témat je nespočet. A tak jsem začal tvořit v notepadu seznam témat, o kterých se tu v blízké nebo v té trochu vzdálenější budoucnosti rozepíšu. Mám ho tu stále na disku a... je tu takový problém. Byl sestaven v době, kdy jsem ještě o hrách psát ani trochu neuměl (teď bych řekl, že trošičku umím) a navíc jsem neměl ani páru o tom, jaká témata se už všude stokrát probrala, která z nich jsou dobrá a jaká naopak nestojí za to probírat, protože jsou... možná naivně hloupá? Takové rozhodně je téma "Co nás baví na hraní her?", které v tom mém seznamu taky je a jak to tak bývá: člověk až pozdě zjišťuje, že to zase tak hloupé téma možná není. Objevilo se totiž dnes na Hreji, takže tak.
Ještě když jsem byl na základce, letěly různé časopisy, od Ohníčku po Střelné zbraně. A někde mezi nimi byly i časopisy o hrách. V nich jsem samozřejmě chtěl ukojit svoji touhu po novinkách a samozřejmě jsem rád zjistil, jaká že nová hra teď letí a zároveň jaká v praxi poletí za pár dnů, co ji bude mít ta lépe vybavená část třídy, respektive těch pár jedinců, co měli počítač a né vietnamské televizní hry. Možná i nějaké to demo na CDčku a nějaké vtipné povídání herního redaktora o tom, jak strávil svátky. To vše mi stačilo ke štěstí.
Cena je u časopisů jedním z významných hledisek, ke kterému člověk přihlédne, ocitne-li se před volbou koupit, či nekoupit. Určitě to taky znáte z vlastní zkušenosti a i já to znám. Sám jsem zvolil asi u třetího Next Levelu druhou možnost, protože mi cena přišla vyšší, než jaká by správně být měla, tedy asi o dvacet korun méně. A ještě dříve to bylo i v případě OPS2M, který stál asi dvě stě pade, a to už byla cena naprosto neúnosná, již jsem toleroval jen díky PS2 demo disku. Když se dema začala ve velkém opakovat, neměl jsem důvod časopis nadále podporovat. Hned jsem byl o tolik peněz bohatší, a věřte, že tehdy to pro mě byla taková malá výhra v loterii - každý měsíc jsem měl v penězonosiči o dvě stě pade víc. :)
Na letošní prosinec se chystá God of War 1 a 2 na Blu-ray a co to znamená pro mě? Jasnou koupi. God of War je totiž pecka ze všech nej a kdo ho nehrál není pořádný videohráč! A neříkejte mi, že je to jen obyčejná rubačka. Tohle vypustí na klávesnici leda tak někdo, kdo se podívá na gameplay video a už je mu to všechno jasný. Blbá postavička jen tak chodí a bije všechny okolo. Naprostý chaos, spousta samoúčelného násilí (stříkající krev), nerealistické skákání a ještě nerealističtější zbraně. No to je ok, ale takový je prostě žánr beat 'em up. Už od začátku herního průmyslu stejně "chytrý" jako dnes, pořád ale hodně oblíbený a to po právu. Ona je to totiž velká zábava rubat ostatní postavičky, které si začaly a které si o to přímo koledují. Byla to zábava na dva čudlíky na automatech, je to skvělá zábava i dnes na složitých gamepadech.
Abych se ale trochu rozepsal o té, sakra, nejlepší, God of War. Jeho síla je bezpochyby v tom, jak jsou všechny jeho prvky v dokonalé rovnováze. Jednoduchost gamedesignu, spolehlivé ovládání postavičky, její mrštnost, atmosférická grafika, skvělí bossové, logické mezihry, naprostý masakr, když došlo na souboje a rozumně vymyšlené získávání několika energií. God of War je natolik úžasný, že i jako jedna z mála her má svoji vlastní vykrádačku (Dante's Inferno), jedno pokračování, které vymačkalo z PS2 systému naprosté maximum (na čemž se shodují odborníci), a druhý sequel na cestě, který vypadá neméně majestátně. GoW je taky hra, která spojuje dva rozdílné hráčské světy - casual (ty hloupější) a hardcore (nejchytřejší) hráče. Všichni si ho můžou zahrát, vždyť o tom to celé je, ne? Aby všichni, bez rozdílu, si mohli tu novou hru zahrát! Jediná podmínka tedy je vlastnit tu černou krabičku od Sony a mít ještě dostatek peněz na koupi originálky. Mlácení nikdy nebylo tak zábavné, jak v tomto případě, dalo by se říct. Dokonce mi tu visí někde plakát. Ano, až takhle daleko jsem zašel, tak moc mi přijde tahle mlátička úžasná.
