O čem si chtějí hráči číst?

Ještě když jsem byl na základce, letěly různé časopisy, od Ohníčku po Střelné zbraně. A někde mezi nimi byly i časopisy o hrách. V nich jsem samozřejmě chtěl ukojit svoji touhu po novinkách a samozřejmě jsem rád zjistil, jaká že nová hra teď letí a zároveň jaká v praxi poletí za pár dnů, co ji bude mít ta lépe vybavená část třídy, respektive těch pár jedinců, co měli počítač a né vietnamské televizní hry. Možná i nějaké to demo na CDčku a nějaké vtipné povídání herního redaktora o tom, jak strávil svátky. To vše mi stačilo ke štěstí.

Poté se stále zlepšoval a zlepšoval (někteří zlí jazykové tvrdí, že naopak zhoršoval) časopis Score a tam Ice a Andrew, poté na pár neděl vystřídáni Tomášem Mrkvičkou, pak Karlem Papíkem, který z papírového čtení vyrobil pojízdný a tak trošku rozmazaný kabriolet. Nebo to bylo Porsche? Jelo to vše k lepším zítřkům. Časopis byl bezchybný. Psali do něj skvělí a hlavně zábavní autoři. Četl jsem i sportovní recenze, protože ten Ondra o nich tak uměl vždy pěkně napsat. Skvělé čtení. Nenáročné a tak to bylo správně. Vrátil se Andrew, který vzal s sebou i Iceho a ten někde potkal i LLGho, tak ho taky vzal. Hidden jim napsal. Časopis se opět změnil, možná k lepšímu, ale bohužel jak všichni víme, netrvalo to dlouho. Černý Jidáš a tunelové čachry spláchli vše do potoka a z dobře se formujícího Score se stala stoka. Plná čehosi, páchnoucího a trapného.

No a k dalším časopisům jsem nikdy nepřivykl tak, jako ke Score. K tomu časopisu, který úplně skončil odchodem Iceho. Tak aspoň zůstaly ty hry, řekl jsem si. A bavil se, dobře, i když tak nějak jsem cítil, že mi přece jen něco chybí. Nevím, co za "magii", nebo jak to jen nazvat, dotyční autoři v onom časopise vytvořili, ale bylo to něco, čemu se dalo věřit. Něco, co se dalo číst s nadšením a člověk věděl, že je to jeho časopis, který se tvoří podle toho, jak on píská. Co tady ale budu psát. Ti, kteří "ví", těm nic vysvětlovat nemusím, a ti co naopak koulejí očima, jako že né, tak těm to nevysvětlím tuplem.

A to se už dostávám k jádru mého sdělení. Nevím, jestli ho tu napíšu s takovou přesností, v jaké se mi objevilo před očima, ale já se přece pokusím. Dnešní herně orientované nebo jinak s hrami spjaté weby a další pavučinou nakažlivitelná (ha?) média z velké části nemají ani potuchu, o čem si to jejich čtenáři chtějí vlastně číst. Stejně tak téměř nikdo z řad pánů redaktorů a slečen redaktorek neví, jaká forma by nám, čtenářům, nejlépe vyhovovala a tak na nás zkouší házet články v suchopárné, složité, nudné, pseudo-profesionální, čili profi na oko, ale třeba i rádoby vtipné, amatérské a trapné podobě. Někdy i střídavě, zpřeházeně a někdy nás překvapí, že vyplodí i něco na úrovni. Když jsou Vánoce. Nebo jiný svátek.

A taky, o hrách se už píše tak dlouho, že už by byl klidně čas na to, kdy by to všechno mělo podle Taugétova pravidla degradovat na hloupé psaní o ničem. Tak proto se píše v množném čísle, proto ta "naoko" složitá témata, ty hluboké myšlenky okolo, to hledání něčeho, co tam ve hrách není, a nikdy nebude? Aby ale nedošlo k mýlce, pořád se dají psát nové (nerecyklované) články, vždyť hry se pořád vyvíjí a "to" okolo jejich vývoje je pořád zajímavé. Jen je nutné, aby se o tom psalo jednoduše, srozumitelně, určitě v jednotném čísle a s něčím, co by to krásně zabalilo do jednoho pěkného dárečku, který by čtenář jednoduše nemohl odmítnout.

Raději to ukončím, délka totiž taky hraje roli. Ale tak trochu jinak, než možná myslíte. :)

zeal