Já a herní časopisy
Nečtu SCORE, protože jsem byl zvyklej na styl bývalých redaktorů. Přešel jsem na Level, který za celou svoji existenci nikdy neměl takovou šťávu, jako SCORE, ale holt nebyla jiná varianta... až pozdě jsem si uvědomil, že byla v podobě Gamestaru, kam psal výborný redaktor Karel Papík (budiž jeho krásnému psaní země lehká). Zkusil jsem jednou, dvakrát Doupě, ale tomu jsem na chuť nepřišel. Koupil jsem si Next Level, který se mi vcelku líbil - pak přišlo 200 procentní zdražení a ejhle, vrátil jsem časák zpátky, protože mi za takovou obrovskou sumu nestál (to stejný po čase OPS2M). Po nějaké době, kdy z Levelu zmizel Andrew a vypařil se neznámo kam, jsem se přestával o obsah časopisu zajímat a Level jsem kupoval ze setrvačnosti - ve zmenšeném měřítku, do tramvaje, kde jsem ho mohl vybalit a kdykoliv si prohlédnout obrázky a přečíst verdikt.
Nějakou dobu mi to vydrželo - to s kupováním Mini Levelu, až jsem se zase přinutil ke čtení a to už v českých luzích a hájích kolovala nemoc zvaná "herní novinařina". Zkrátka, už to nebylo psané pro čtenáře a k tomu všemu se někam vytratil humor, který byl tak nějak spjatý se začátky (podle slov Lukáše G. z Levelu dnes naprosto nečitelného) herního psaní. Na čas jsem Level přestal kupovat, až nedávno jsem se k němu vrátil. Já vím, už jsem o tom psal a naposledy jsem napsal něco ve smyslu, že teď je to to pravé - ano, chci věřit tomu, že ten časopis je skvělej, protože si chci teď kupovat herní časopis, ať už je to Plevel anebo jiná značka. Dávám tomu časopisu šanci, aby mě zaujal, pobavil, což se mu pár články náhodou povedlo. Jako celek? Lehce "podivná" redakce plná neznámých lidí, kteří píšou jeden jako druhý. A co je nejhorší - tak trochu se bojím, že se SCORE ani s Levelem jeho majitelé neudělají nic pro to, aby ty časopisy byly znova tak dobré a populární, jako kdysi. A říkejte si co chcete, ony prostě byly lepší - ne proto, že jsem je četl jako "malej a měl jsem spoustu času", ale proto, že do toho ta redakce dávala část sebe, nebo jinak řečeno, psalo jim to mnohem líp. A tady vidím i tu souvislost s poklesem prodejů obou časopisů a zánikem těch dalších. Není to proto, že "trh je přesycený" nebo "papírové časopisy dnes nikoho nezajímají" a podobné nesmysly - je to z toho důvodu, že za nekvalitní časopis nechci dávat peníze. S tímhle statistika nepočítá a nemám jí to vůbec za zlé - od toho je to statistika.
V posledních číslech Levelu nebylo možno přehlédnout jisté články, ve kterých se objevil humor ("V profesionálním časopisu? Se pomátli, ne?"). Články od Petra Poláčka a Lukáše Grygara jsou napsané vtipně - to se nedá zpochybnit. Ale přijde mi, že je to psané nuceně. A tak "trochu" je to okoukané ze starších čísel SCORE. Ty články mi zkrátka nepřijdou přirozené a přijde mi to trochu jako výsměch původním herním redaktorům z období 98/99. Rád bych se někdy dočkal převratu v těchto zaběhlých časopisech s redakcí buďto úplně novou (talentovanou) nebo jen částečně novou doplněnou o nějaké známé tváře (Karel Papík?). Nejvíc si na herním psaní vážím upřímnost redaktorů a to, co dovedou s textem udělat. Pak je upřímná radost to číst. Nechci, aby se kvůli mě někdo přetvařoval a hrál si na to, že je strašně vtipný. Humor ano, ale pokud v první řadě a s úmyslem ze sebe udělat karikaturu, pak převracím stránku, protože mi nic jiného neznechutí čtení o hrách víc než kašpaři hrající si na to, že jsou devadesátá léta. O hrách se dá psát dobře i dnes, originálně a svěže - mám příjemnou zkušenost s jednou nejmenovanou zahraniční herní televizí. V Levelu ani SCORE žádné svěží a originální články nenaleznete, protože... asi proto, že do těch časopisů píšou herní novináři - pisálkové, kteří odvádějí naučený profesionální výkon, který mě osobně odrazuje.
Současné SCORE je naprosto nečitelné a je na něj hodně smutný pohled. Level se pomale řítí do stejné propasti - i když popravdě, z takové výšky, jako SCORE, nemá šanci spadnout. Vyčpělé - to je to slovo - oba časopisy jsou vyčpělé. Chtělo by to vlít do nich nějakou novou krev, přidat hodně novinek - ne jen lehkou změnu designu - a třeba články, které se zaměřují nejen na AAA hry. Více Rybky a méně Bacha. :)
pondělí 23. února 2009
Walker Vision: Kam kráčí herní průmysl?
Herní průmysl se rok od roku mění. V poslední době je strategie producentů vypilovanější než v minulosti, grafika je takřka dokonalá a hry pro masy jsou to, oč všem jde až v první řadě. Zajímavých a unikátních her stále ubývá, vydávání nedodělaných her je na denním pořádku a do módy se dostalo skupování malých herních firem, které by mohly být hrozbou pro velkého herního giganta. Kvalitních příběhů je jak jehel v kupce sena, spousta žánrů minulosti definitivně padla za oběť neufinancovatelného projektu a znovuhratelnost či herní doba je na tom ještě hůře než Marlboro man na billboardu v jedenadvacátém století.
Z poslední doby:
1. Multiplayer na jednom počítači nadobro zmizel - Nevyplatí se dělat u her takový multiplayer, který demotivuje druhého hráče hry koupit si svoji vlastní "herní licenci" (originálku). Důvod: jsme lakomí a těch pár dolarů navíc se nám bude hodit, až ty naše herní shity přestanou kupovat.
2. Zmizely originální hry - Velké rozpočty u her přísně zakazují hernímu vývojáři odchýlit se od zavedeného standardu kopírování konkurence. Výsledek? Peter Moore o vykrádačce Bridge Buildera World of Goo říká: "Máme se hodně co učit od člověka, který vytvořil něco tak unikátního a kreativního, jako je World of Goo. Je to přesně ten typ kreativity a faktoru zábavy, který může posunout hranici inovace." Přesně kvůli takovým lidem, jako je Peter Moore a tvůrce World of Goo jsou originální hry odkázány na propadliště dějin.
3. Kvalitní design nahradila "Volnost a důsledky vašeho rozhodnutí" - O víkendu jsem naladil na německé stanici rozhovor s Peterem Molyneuxem (člověkem, co tvrdí, že Fable je stokrát lepší než Dungeon Keeper), který se epicky rozpovídal o tom, jak v jeho hrách linearitu nahradila masivně propracovaná možnost ovlivnit hru vašimi činy. Krásně se to poslouchalo, jenže to je asi tak všechno, co je na tom krásné. Volnost ve hrách? Svět reaguje na vaše akce a činy? Pouhá marketingová iluze, která má ve hráčích vzbudit dojem, že se na poli herní tvorby něco děje.
4. Filmová atmosféra je vše, oč tu běží - Ano, každý vývojář vám řekne, že teprve v poslední době se vám u her dostane filmového zážitku a že to je to, oč jde herním vývojářům především - aby se hráč cítil jako ve filmu. Až na to, že nejde o nic nového - polovina devadesátých let byla doba, kdy vznikla spousta her s filmovou atmosférou. A nutno říct, často s lepší, než najdete ve hrách dnes. Tex Murphy a Zork rotují ve svých hrobech.
5. Chceme oslovit nové hráče - kašleme na ty staré - Tutorial v Red Alert 3 je natolik zábavný, až mi přijde, že byl určen více pro pětiletého pařánka, než pro fanouška série. Prince of Persia se předtím neprodával asi kvůli vysoké obtížnosti - dáme mu pomocnici, která ho vytáhne z každé propasti, to se bude pětiletému Ondřejovi líbit. A nebo ještě lépe - snižme tu obtížnost na minimální hranici, novým hráčům to bude vyhovovat.
6. IP, Hardcore, Softcore, Casual FTW - Naučme herní pisálky papouškovat naši vnitřní hantýrku. Porozumí našemu snažení a hry se budou lépe prodávat. Jste casual hráč? Tahle blbost je pro vás. Nebo máte raději hardcore? Tenhle Call of Duty, Need for Speed je přesně pro vás nebo si počkejte až na další díl této IP adresy, pardon pouze IP.
7. DLC - peníze nebo život - ...
Prosím o strpení, Walkerovi se právě porouchala cívka. "Sakra, ale safra...!" Ještě chvíli, nebo... hmm, tak to už dneska nespravím. Walker musí do servisu. Díky za pochopení.
zeal
středa 18. února 2009
Jaké PC hry jsou nejlepší?
Ty staré? Nebo ty nové? Pokud se na hry díváte jako na zboží - ty geneticky upravené rohlíky jsou bez nejmenších pochyb nejlepší! Aha, řeč je vlastně o hrách a ne o pečivu. "Jaké PC hry jsou nejlepší?" Může se takhle vůbec někdo ptát, aniž by nedostal hloupou odpověď? Otázka by měla podle mě znít jinak: které hry jsou výjimečné a které zmizí nebo už zmizely v propadlišti dějin? Ano, tak na tuhle otázku už dostanete pěknou odpověď, i když pokaždé bude znít jinak, ale vlastně pokaždé správně.
Odkud se takový názor vzal, vážně netuším. Prý si to myslí naprostá většina hráčů, ale je tomu skutečně tak - že si to ti hráči myslí? Já si to v žádném případě nemyslím a ani jsem si to nikdy nemyslel (no... přiznám se, že jednou... když nepřicházely pěkné hry, jsem prosil herní bohy, aby mě už nadále nezkoušeli a poslali mi něco, u čeho se pobavím). Jsem ten typ hráče, který sleduje herní novinky s nadšením a vyhlíží stále nové a nové hry jen z pouhé zvědavosti, co nového se zase v těch vykutálených hlavičkách herních inženýrů urodilo. Mno, pravdou je, že zase ne tolik, kolik bych si přál. Ta slibovaná VR stále nikde! Mrcha jedna a já už chtěl hrát s helmou na hlavě a pociťovat to, co pociťoval ten typ ve Špatným vlivu. Bohužel herní technologie neskáče a tak si musíme na nějakou revoluci pěkně počkat. Třeba to 3D hraní... Hmm. Ale to už odbíhám, pěkně zpátky k tématu.
Staré hry se nedají hrát, protože... Ta technologická zastaralost je u spousty her problém. Video v nízkém rozlišení, špatné textury, chybí podlaha a strop, málo barev, ten 3D engine je na hovno, "Mami, ta hra mě nevede za ručičku.", blééé, fujtajbl, Gearsy jsou lepší, ta animace je hrozná, to je ale sračka. Mám nápad. Co takhle, kdyby se všechny "staré" hry převedly do moderních enginů a zvýšilo by se rozlišení na 1080p? To by ale bylo najednou skvělých her okolo, zvlášť kdyby se zachovala jejich atmosféra. Super, že? Několika hrám bych to přál (Duke Nukem a Blood), ale v zásadě by jim to nepomohlo. Proč? Protože vznikly v devadesátých letech a v té době se na hry nahlíželo jinak než dnes. Lidé je vnímali jinak. A to z nich nedělá automaticky lepší, nebo horší. Byly jiné, bavily, slibovaly a fascinovaly. Ten herní vývoj kdysi byl rychlejší, než je dnes. A asi proto dnes hry tolik nefascinují. Už se tolik moc nesází na literární složku-příběh, teď se jede hlavně na, bohužel často prázdnou, filmovou atmosféru (čili od dob x-tého Tomb Raidera se nic nezměnilo).
Jo, moje řeč. Ale tohle si říkám už od první půlky devadesátých let! Vadí mi, že krom výjimek - třeba LBP - dnes není na trhu moc zajímavých her, které by se nějak výrazně odlišovaly nebo byly originální v rámci celé etapy historie počítačových her. Třeba poprvé, kdy jsem spatřil koncepty Bioshocku, hra na mě zapůsobila jako bizarní zjevení z jiného světa, které na dnešním herním trhu nemá co pohledávat - zkrátka se mezi tu konkurenci nehodil. Ale minulý rok se naštěstí urodilo těch zajímavějších her víc a teď to taky vypadá dost slibně, takže si myslím, že to opět jde tím správným směrem. K dokonalosti mi chybí (kromě té VR) originální a příběhově vypiplané adventury, jejichž grafická stránka (a s ní i atmosféra) by mě dokázala ohromit. Naposledy mě takhle ohromil asi Silent Hill 2 (pokud jste nehráli, doporučuji).
Závěrem: jediné správné hodnocení herních kvalit je takové, jak na hráče ta která hra zapůsobila v době svého vzniku. Proto se posunuje laťka speciálních filmových triků (musí zapůsobit stejně skvěle jako před dávnými dobami), proto se posunují technologie - ne aby byly hry lepší, ale aby působily stejně tak dobře, jako dřív.
zeal
Staré hry jsou lepší a... a basta!
Odkud se takový názor vzal, vážně netuším. Prý si to myslí naprostá většina hráčů, ale je tomu skutečně tak - že si to ti hráči myslí? Já si to v žádném případě nemyslím a ani jsem si to nikdy nemyslel (no... přiznám se, že jednou... když nepřicházely pěkné hry, jsem prosil herní bohy, aby mě už nadále nezkoušeli a poslali mi něco, u čeho se pobavím). Jsem ten typ hráče, který sleduje herní novinky s nadšením a vyhlíží stále nové a nové hry jen z pouhé zvědavosti, co nového se zase v těch vykutálených hlavičkách herních inženýrů urodilo. Mno, pravdou je, že zase ne tolik, kolik bych si přál. Ta slibovaná VR stále nikde! Mrcha jedna a já už chtěl hrát s helmou na hlavě a pociťovat to, co pociťoval ten typ ve Špatným vlivu. Bohužel herní technologie neskáče a tak si musíme na nějakou revoluci pěkně počkat. Třeba to 3D hraní... Hmm. Ale to už odbíhám, pěkně zpátky k tématu.
Staré hry se nedají hrát, protože... Ta technologická zastaralost je u spousty her problém. Video v nízkém rozlišení, špatné textury, chybí podlaha a strop, málo barev, ten 3D engine je na hovno, "Mami, ta hra mě nevede za ručičku.", blééé, fujtajbl, Gearsy jsou lepší, ta animace je hrozná, to je ale sračka. Mám nápad. Co takhle, kdyby se všechny "staré" hry převedly do moderních enginů a zvýšilo by se rozlišení na 1080p? To by ale bylo najednou skvělých her okolo, zvlášť kdyby se zachovala jejich atmosféra. Super, že? Několika hrám bych to přál (Duke Nukem a Blood), ale v zásadě by jim to nepomohlo. Proč? Protože vznikly v devadesátých letech a v té době se na hry nahlíželo jinak než dnes. Lidé je vnímali jinak. A to z nich nedělá automaticky lepší, nebo horší. Byly jiné, bavily, slibovaly a fascinovaly. Ten herní vývoj kdysi byl rychlejší, než je dnes. A asi proto dnes hry tolik nefascinují. Už se tolik moc nesází na literární složku-příběh, teď se jede hlavně na, bohužel často prázdnou, filmovou atmosféru (čili od dob x-tého Tomb Raidera se nic nezměnilo).
Haha, nové hry přece rulují víc než ty staré
Jo, moje řeč. Ale tohle si říkám už od první půlky devadesátých let! Vadí mi, že krom výjimek - třeba LBP - dnes není na trhu moc zajímavých her, které by se nějak výrazně odlišovaly nebo byly originální v rámci celé etapy historie počítačových her. Třeba poprvé, kdy jsem spatřil koncepty Bioshocku, hra na mě zapůsobila jako bizarní zjevení z jiného světa, které na dnešním herním trhu nemá co pohledávat - zkrátka se mezi tu konkurenci nehodil. Ale minulý rok se naštěstí urodilo těch zajímavějších her víc a teď to taky vypadá dost slibně, takže si myslím, že to opět jde tím správným směrem. K dokonalosti mi chybí (kromě té VR) originální a příběhově vypiplané adventury, jejichž grafická stránka (a s ní i atmosféra) by mě dokázala ohromit. Naposledy mě takhle ohromil asi Silent Hill 2 (pokud jste nehráli, doporučuji).
Závěrem: jediné správné hodnocení herních kvalit je takové, jak na hráče ta která hra zapůsobila v době svého vzniku. Proto se posunuje laťka speciálních filmových triků (musí zapůsobit stejně skvěle jako před dávnými dobami), proto se posunují technologie - ne aby byly hry lepší, ale aby působily stejně tak dobře, jako dřív.
zeal
Herní začátky: Lemmings
Herní začátky. Tak jsem pojmenoval nový seriál, ve kterém se vždy krátce vrátím k nějaké ze starých počítačových her, co mi okupovala kdysi dávno harddisk. K seriálu se budu vracet, když bude chuť a nálada. Rozhodně ho nechci pojmout jako nějaký nostalgický, nebo jinak nestravitelný, text. Vlastně ještě ani teď nemám jasnou představu, jak psát o starých hrách. Popis hry zřejmě postačí jen v krátkosti, vždyť většina starých her jsou klasiky a ty přece většina hráčů zná. No o něco se pokusím - posouzení nechám jen na vás.
Takže úplně první hra, co se mi objevila na počítači, byla logická hra zvaná Lemmings. Tehdy se ještě nenosilo mít v základní výbavě PC myš, takže jsem si musel vystačit s klávesnicí. Což nebyl vůbec problém. A a Y byl pohyb kurzoru nahoru a dolů, O a P doleva a doprava, jak jsem zkusmo mačkáním klávesnice zjistil (dalo by se to přirovnat k dnešnímu ovládání gamepadem). Lumíci, zábavná a sebevražedná to stvoření, byli schopni plnit vaše rozkazy, které jste měli v nabídce přístupné skrze funkční klávesy. V prvních úrovních si člověk dokázal s hrou poradit sám. Když ale v pozdější fázi bylo potřeba rychle reagovat a vybírat z asi deseti možných rozkazů, to už byl docela problém, jelikož obě ruce byly zaměstnány na klávesách, které pohybovaly s kurzorem, popř. se mačkal mezerník. Proto se v mém okolí došlo k závěru, že Lemmings je hrou, která by se měla hrát ve dvou lidech. Ke zvládnutí hry v těžkých levelech bylo nutné, aby jeden člověk ovládal kurzor (většinou ten, kterému to šlo lépe), druhý pak musel v řádu milisekund být schopen přepnout na požadovanou funkční klávesu (i tohle vyžadovalo potřebný skill).
Lemmings byla hra zvláštní, zábavná a hodně nakažlivá. Pamatuju se, že jsem u ní vydržel do odpoledne druhého dne a to už jsem byl donucen ji vypnout. Stávalo se často, že lumíci umírali ve velkém počtu, když jsem zapomněl byť jen na jedno z deseti opatření, které mělo lumíky udržet naživu. Největší výzvu ale představovalo plánování cesty. Často nebylo úplně jasné, kudy vede cesta k záchraně a vyřešení extra tuhé úrovně tak bylo důvodem k velké oslavě. Až mi to připomíná zdolávání tuhých levelů v LittleBigPlanet - tam naopak víte, jak dál, ale udělání dlouhé a zároveň těžké úrovně má výsledný efekt zcela stejný. U těchto her si teprve uvědomíte, jaká zábava to je, když je hra výzvou a vám se to povede.
Co bylo ale opravdovou výzvou u Lemmings? Dohrát vánoční epizody, které byly dlouhé na několik obrazovek, a zároveň extra těžké! Kolik z vás je dohrálo? (já jo :))
Dnes si k Lemmings můžu sednout kdykoliv a bavím se stejně, jako kdysi. Jen mi to už nepřipadá tak fantastické a geniální, ale to je jasné, když po Lemmings hrajete stovky jiných her a vy zjistíte, že i ostatní herní žánry mají něco do sebe. Lumíky jsem v nedávné minulosti zkoušel hrát jak na PC, tak i na PS3 a PSP a můžu je jen doporučit. Mimochodem, věděli jste, že za Lemmingama stojí dnešní Rockstar?
Takže úplně první hra, co se mi objevila na počítači, byla logická hra zvaná Lemmings. Tehdy se ještě nenosilo mít v základní výbavě PC myš, takže jsem si musel vystačit s klávesnicí. Což nebyl vůbec problém. A a Y byl pohyb kurzoru nahoru a dolů, O a P doleva a doprava, jak jsem zkusmo mačkáním klávesnice zjistil (dalo by se to přirovnat k dnešnímu ovládání gamepadem). Lumíci, zábavná a sebevražedná to stvoření, byli schopni plnit vaše rozkazy, které jste měli v nabídce přístupné skrze funkční klávesy. V prvních úrovních si člověk dokázal s hrou poradit sám. Když ale v pozdější fázi bylo potřeba rychle reagovat a vybírat z asi deseti možných rozkazů, to už byl docela problém, jelikož obě ruce byly zaměstnány na klávesách, které pohybovaly s kurzorem, popř. se mačkal mezerník. Proto se v mém okolí došlo k závěru, že Lemmings je hrou, která by se měla hrát ve dvou lidech. Ke zvládnutí hry v těžkých levelech bylo nutné, aby jeden člověk ovládal kurzor (většinou ten, kterému to šlo lépe), druhý pak musel v řádu milisekund být schopen přepnout na požadovanou funkční klávesu (i tohle vyžadovalo potřebný skill).
Lemmings byla hra zvláštní, zábavná a hodně nakažlivá. Pamatuju se, že jsem u ní vydržel do odpoledne druhého dne a to už jsem byl donucen ji vypnout. Stávalo se často, že lumíci umírali ve velkém počtu, když jsem zapomněl byť jen na jedno z deseti opatření, které mělo lumíky udržet naživu. Největší výzvu ale představovalo plánování cesty. Často nebylo úplně jasné, kudy vede cesta k záchraně a vyřešení extra tuhé úrovně tak bylo důvodem k velké oslavě. Až mi to připomíná zdolávání tuhých levelů v LittleBigPlanet - tam naopak víte, jak dál, ale udělání dlouhé a zároveň těžké úrovně má výsledný efekt zcela stejný. U těchto her si teprve uvědomíte, jaká zábava to je, když je hra výzvou a vám se to povede.
Co bylo ale opravdovou výzvou u Lemmings? Dohrát vánoční epizody, které byly dlouhé na několik obrazovek, a zároveň extra těžké! Kolik z vás je dohrálo? (já jo :))
Dnes si k Lemmings můžu sednout kdykoliv a bavím se stejně, jako kdysi. Jen mi to už nepřipadá tak fantastické a geniální, ale to je jasné, když po Lemmings hrajete stovky jiných her a vy zjistíte, že i ostatní herní žánry mají něco do sebe. Lumíky jsem v nedávné minulosti zkoušel hrát jak na PC, tak i na PS3 a PSP a můžu je jen doporučit. Mimochodem, věděli jste, že za Lemmingama stojí dnešní Rockstar?
pondělí 16. února 2009
Walker Vision: Hrál jsem, už jsem to někde viděl
Pokud jste se zajímali o poč. hry už od svého raného věku, možná vám teď hry přijdou naprosto bez nápadu. Já nic takového netvrdím, protože rozhodně nepatřím do škatulky vysloužilý pařan. Je ale možné, že to tak někdo cítí - že se hry už nevyvíjí dál, ničím nepřekvapují. Někomu takovému bych řekl, ať se hned posadí k PS3ce a zahraje si LittleBigPlanet nebo Flower, dvě originalitou hořící pecky. Pak by mi ale řekl, že dvě hry v rámci celé herní nabídky neznamenají nic. Já osobně nechápu, proč by hry měly překvapovat, když úplně stačí, aby nabízely to stejné, co nás na hrách tak baví. Máme zavedené žánry. V FPSce přesně vím, co mě bude bavit a rozhodně to nebudou nějaký hloupý vylepšováky jako je inventář. K čemu je střelci inventář?
Stejně tak to naštěstí vidí a plně chápou tvůrci her. Výroba poč. hry dnes stojí tolik, že se nevyplatí experimentovat se zavedeným stavem věcí. A netýká se to jen žánrů. Herní mechanismy, ale i zápletky jsou stejné - já jsem spokojen, protože vím, co můžu od hry čekat. Začátek herního boomu byl fajn, ale dnes je jiná doba. Filmy, a nebo i hudba, se dřív taky dělaly jen pro zábavu, a dnes je to byznys, kde se vydělávají miliony. A nikdo si nestěžuje. Herní recenzenti musí být v sedmém nebi z toho, jak je jejich práce najednou jednodušší a recenze jsou tím pádem objektivnější - u podobných her už jde najít ten univerzální metr, jde lépe poznat, o kolik je jedna hra lepší než ta druhá. Hráči nemusí litovat vyhozených peněz za experimenty a herní firmy ušetří výrobou několika pokračování známého IP, namísto aby se vrhnula na nějaká nová IP. Takové hry jdou navíc dobře prodávat i na jiné platformy, vždyť každý ví, do čeho jde - viz. úspěšná série NFS a COD.
Jako amatérského znalce herních žánrů mě dnes žádná hra nepřekvapí. Nic takového ale ani od hry nechci. FPS, simulace, Third person akce... Všechno jsem hrál, ale bavím se u toho pořád skvěle. Ty ojedinělé hlasy volající po něčem novém vážně nechápu. Asi už je nebaví hrát. Walkera na ně.
zeal
Stejně tak to naštěstí vidí a plně chápou tvůrci her. Výroba poč. hry dnes stojí tolik, že se nevyplatí experimentovat se zavedeným stavem věcí. A netýká se to jen žánrů. Herní mechanismy, ale i zápletky jsou stejné - já jsem spokojen, protože vím, co můžu od hry čekat. Začátek herního boomu byl fajn, ale dnes je jiná doba. Filmy, a nebo i hudba, se dřív taky dělaly jen pro zábavu, a dnes je to byznys, kde se vydělávají miliony. A nikdo si nestěžuje. Herní recenzenti musí být v sedmém nebi z toho, jak je jejich práce najednou jednodušší a recenze jsou tím pádem objektivnější - u podobných her už jde najít ten univerzální metr, jde lépe poznat, o kolik je jedna hra lepší než ta druhá. Hráči nemusí litovat vyhozených peněz za experimenty a herní firmy ušetří výrobou několika pokračování známého IP, namísto aby se vrhnula na nějaká nová IP. Takové hry jdou navíc dobře prodávat i na jiné platformy, vždyť každý ví, do čeho jde - viz. úspěšná série NFS a COD.
Jako amatérského znalce herních žánrů mě dnes žádná hra nepřekvapí. Nic takového ale ani od hry nechci. FPS, simulace, Third person akce... Všechno jsem hrál, ale bavím se u toho pořád skvěle. Ty ojedinělé hlasy volající po něčem novém vážně nechápu. Asi už je nebaví hrát. Walkera na ně.
zeal
Znova čtenářem Levelu ;)
Už je to několik let, kdy jsem, převážně z finančních důvodů,vysadil čtení herních časopisů. Někdy koncem minulého roku jsem se ke kupování Levelu opět vrátil, ale do samotného čtení se mi nějak nechtělo. Hnusný design a průměrné tituly mě od toho odrazovaly, nemluvě o prvních odrazujících odstavcích recenzí. Teď, když je Level opět pěkně designovaný a chuť ke čtení je opět tady, byl jsem zvědav, jestli mě to bude zase bavit. Hraní jako takové mě baví převelice (simultánně hraju na PS3 kolem pěti her), takže čtení o něm je už jen dalším logickým krokem.
A už první recenze na A Vampire Story od pana Poláčka nezklamala. Je napsaná v originálním stylu a jedná se o jakýsi rozhovor mezi dědečkem nebo tatínkem a jeho povedeným synáčkem, kterému se příčí hraní adventur. Vtipnost rozhovoru je na míle ohromující a taktéž je pravdivý v tom, že vydávat dnes adventury je věcí několika nostalgiků trpějících alzheimerovou chorobou. Nechápu vysoké hodnocení hry, protože hra je po většinu recenze dost kritizována. Ale číslo je jen číslo a text je to oč tu kráčí. Bravo. Další recenzi, kterou jsem na jeden dech dal byla na X Blades od pana Grygara. Páni, to ale bylo čtení. Takhle jsem se už dlouho u recenze nezasmál. Dobré slovní obraty a moderní styl. Jak to tak vidím, je to ještě stokrát lépe napsané, než jak psávali Andrew s Icem dohromady. Vážně paráda. Jdu si přečíst i další recenze. Nefandím si, že i od ostatních autorů to bude tak výborné, jako od těchto dvou, nicméně už dva je pokrok. Po dalším přečtení časopisu přemýšlím nad tím, jestli na tom teď Level není úplně nejlépe za svoji existenci - články jsou dobře napsané, i ty od Rybky. Ale je ještě brzo na nějaké soudy. Začínám znovu pročítat Level, už to fakt není jen o originálkách. Alespoň z mého pohledu ne.
zeal
A už první recenze na A Vampire Story od pana Poláčka nezklamala. Je napsaná v originálním stylu a jedná se o jakýsi rozhovor mezi dědečkem nebo tatínkem a jeho povedeným synáčkem, kterému se příčí hraní adventur. Vtipnost rozhovoru je na míle ohromující a taktéž je pravdivý v tom, že vydávat dnes adventury je věcí několika nostalgiků trpějících alzheimerovou chorobou. Nechápu vysoké hodnocení hry, protože hra je po většinu recenze dost kritizována. Ale číslo je jen číslo a text je to oč tu kráčí. Bravo. Další recenzi, kterou jsem na jeden dech dal byla na X Blades od pana Grygara. Páni, to ale bylo čtení. Takhle jsem se už dlouho u recenze nezasmál. Dobré slovní obraty a moderní styl. Jak to tak vidím, je to ještě stokrát lépe napsané, než jak psávali Andrew s Icem dohromady. Vážně paráda. Jdu si přečíst i další recenze. Nefandím si, že i od ostatních autorů to bude tak výborné, jako od těchto dvou, nicméně už dva je pokrok. Po dalším přečtení časopisu přemýšlím nad tím, jestli na tom teď Level není úplně nejlépe za svoji existenci - články jsou dobře napsané, i ty od Rybky. Ale je ještě brzo na nějaké soudy. Začínám znovu pročítat Level, už to fakt není jen o originálkách. Alespoň z mého pohledu ne.
zeal
sobota 14. února 2009
Pátek 13tého jako videohra
Uf, uf, moje emailová schránka dostává zabrat. Spam si dnes nikoho nevybírá a ten ruský už obzvlášť ne. "Já ne ponimáju parusky." Zasmál bych se nebo přidal smajlík, ale už toho je vážně moc. Proto přecházím na Gmail, kam mi může kdokoliv z potenciálních čtenářů napsat. Pokud máte nějaké nápady či konstruktivní kritiku k rozbíhajícímu se blogu Casual Core, rád si je přečtu.
Jsou hry, ve kterých zabíjíte nepřátele po stovkách (Heavenly Sword, Dynasty Warriors). Pak jsou ale taky hry, kde je nepřátel tolik, jako prstů na jedné ruce, ale o to víc je těžší je setřást (Unreal 2). Co ale kdyby existovala hra, kde by byla jen jedna jediná záporná postava a nešla by setřást, zranit natož zabít. Hrál by ale někdo takovou hru? Já určitě, většina asi ne. Se současným stavem herního byznysu, kdy dostávají zelenou projekty určené pro průměrného hráče, tedy většinu, se něčeho takového asi nedočkáme. I když, na druhou stranu... už jste viděli Noby Noby Boy?
Pokud takto šílený projekt dostane peníze na produkci, je šance, že by se někdo chopil i mého herního konceptu. Nápad je to hezký, co myslíte? Bloudíte v hradních zříceninách, zatímco někde okolo se prochází nesmrtelný rytíř, který vám usiluje o život. Anebo jinak - přesuňme děj do současnosti, třeba k nějakému pěknému křišťálově čistému jezeru a namísto rytíře si představte maskovaného vraha s mačetou. Vaším úkolem je, samozřejmě nic jiného než, přežít a v nejvíce nervydrásajících scénách odrazit útok Kaysona (pracovní jméno vraha), od kterého budete mít pokoj, až po odehrání poslední úrovně (nebo řekněme po jedné hodině hraní), kdy přijdete na nějaký chytrý způsob, jak se od jezera dostat zpátky do civilizace. Hra by se hrála způsobem, že byste se museli před Kaysonem skrývat a zároveň okolo domu hledali indicie, z nichž byste se postupně dozvídali, k jakému způsobu úniku, třeba z náhodně generovaných sta možností, se budete muset dopracovat. A když už je námět horrorový, nějaké NPC navíc by neuškodily. Nějaké by vám mohly pomoct, ale museli byste se k nim dostat dřív, než Kayson. Zahrál by si ještě někdo krom mě takovou hru?
Jsou hry, ve kterých zabíjíte nepřátele po stovkách (Heavenly Sword, Dynasty Warriors). Pak jsou ale taky hry, kde je nepřátel tolik, jako prstů na jedné ruce, ale o to víc je těžší je setřást (Unreal 2). Co ale kdyby existovala hra, kde by byla jen jedna jediná záporná postava a nešla by setřást, zranit natož zabít. Hrál by ale někdo takovou hru? Já určitě, většina asi ne. Se současným stavem herního byznysu, kdy dostávají zelenou projekty určené pro průměrného hráče, tedy většinu, se něčeho takového asi nedočkáme. I když, na druhou stranu... už jste viděli Noby Noby Boy?
Pokud takto šílený projekt dostane peníze na produkci, je šance, že by se někdo chopil i mého herního konceptu. Nápad je to hezký, co myslíte? Bloudíte v hradních zříceninách, zatímco někde okolo se prochází nesmrtelný rytíř, který vám usiluje o život. Anebo jinak - přesuňme děj do současnosti, třeba k nějakému pěknému křišťálově čistému jezeru a namísto rytíře si představte maskovaného vraha s mačetou. Vaším úkolem je, samozřejmě nic jiného než, přežít a v nejvíce nervydrásajících scénách odrazit útok Kaysona (pracovní jméno vraha), od kterého budete mít pokoj, až po odehrání poslední úrovně (nebo řekněme po jedné hodině hraní), kdy přijdete na nějaký chytrý způsob, jak se od jezera dostat zpátky do civilizace. Hra by se hrála způsobem, že byste se museli před Kaysonem skrývat a zároveň okolo domu hledali indicie, z nichž byste se postupně dozvídali, k jakému způsobu úniku, třeba z náhodně generovaných sta možností, se budete muset dopracovat. A když už je námět horrorový, nějaké NPC navíc by neuškodily. Nějaké by vám mohly pomoct, ale museli byste se k nim dostat dřív, než Kayson. Zahrál by si ještě někdo krom mě takovou hru?
čtvrtek 12. února 2009
Násilí a počítačové hry!
Jako reakci na Overwatchův článek z Kultury kriplů o tom, jestli patří dětem do rukou hračky, jsem se rozhodl napsat takový krátký článeček o mém pohledu na násilí v počítačových hrách. Eh, jaká že je spojitost mezi hračkami a počítačovými hrami? Mno, třeba to, že některé počítačové hry jsou až od osmnácti, kdežto hračky si může dovolit dítko bez rozdílu věku, rasy a vyznání. Na rozdíl od Overwatche jsem toho názoru, že by se hračky násilného charakteru neměly zakazovat nebo povolovat až od dospěláckého věku. Protože hračky jsou hračky a to děti moc dobře vědí. Jsou to ale lišáci mazaní...
Jdu si takhle po ulici a vidím ve výloze obchodu s televizory akční film. Docela nuda, říkám si ve chvíli, když zrovna došlo k přestřelce mezi skupinkou gangsterů a nabušeným hrdinou. O dvacet minut později rozjímám nad vydatně propečeným kusem krávy a uvědomuju si, že násilí, takové to násilí, které je vidět v akčních filmech, kde hrdina povraždí celou skupinu vietnamských civilistů, kteří měli shodou okolností u sebe zbraně, není dneska nic jiného než obrovská nuda. Týká se to filmového násilí, ale i toho herního, což je vpodstatě to samé, protože poč. hry se pomalu začínají graficky a stylem hraní podobat filmům. Pointa je právě v tom, že počítačové hry se snaží o filmový zážitek - rozhodně se nejedná o simulátory vraždění, protože jinak by hry po této stránce nebyly tak omezené (po stránce detailů), jak jsou teď. Vtip filmového násilí spočívá v tom, že člověk ví, jak na tom to násilí vlastně je - jasně je to FAKE a taky to vypadá jako fake.
V tomhle momentě si všímám, že jsem se ještě nedotknul hranolků. Safra, už jsou studený.
Když jsem poprvé, jako dítko, usednul k monitoru a zařízl svého prvního nacistu po útěku z cely na hradě Wolfenstein, necítil jsem, že by šlo o něco, co by se mnou zamávalo. Totéž u Dooma. Střílení zlé grafiky je OK, politicky korektní a chvályhodná činnost, při které se dá výborně odreagovat. Trochu horší je to ale se střílením těch hodných. Stalo se mi to u Deus Ex, kdy mi nepřišlo, tam někde uvnitř, dvakrát OK zabít parťáka agenta nebo nevinného občana sledujícího pouze svůj vlastní krok. I v dalších hrách jsem měl podobně špatný pocit, když jsem si zahrával s temnou stranou síly, a když jsem vyvraždil vesničku ve Falloutu včetně malých dětí, bylo mi ze sebe na zvracení. Vidím to takhle: pokud by se někdo s nástupem HD technologií snažil udělat maximálně realistickou akční hru, ve které by bylo podněcováno násilí na nevinných bytostech a tahle hra by se dostala do ruček malého dítěte, věřím tomu, že by na něj hra měla negativní vliv. Samozřejmě by v tom taky jistou roli hrálo to, pokud by mu nebylo vysvětleno, že střílení těch dobrých je špatné. Střílení těch zlých je věc záslužná a já jsem stoprocentně pro, aby se u dětí tenhle názor pěstoval už od raného věku. A vlastně proč ne? Když je to taková zábava!
zeal
Jdu si takhle po ulici a vidím ve výloze obchodu s televizory akční film. Docela nuda, říkám si ve chvíli, když zrovna došlo k přestřelce mezi skupinkou gangsterů a nabušeným hrdinou. O dvacet minut později rozjímám nad vydatně propečeným kusem krávy a uvědomuju si, že násilí, takové to násilí, které je vidět v akčních filmech, kde hrdina povraždí celou skupinu vietnamských civilistů, kteří měli shodou okolností u sebe zbraně, není dneska nic jiného než obrovská nuda. Týká se to filmového násilí, ale i toho herního, což je vpodstatě to samé, protože poč. hry se pomalu začínají graficky a stylem hraní podobat filmům. Pointa je právě v tom, že počítačové hry se snaží o filmový zážitek - rozhodně se nejedná o simulátory vraždění, protože jinak by hry po této stránce nebyly tak omezené (po stránce detailů), jak jsou teď. Vtip filmového násilí spočívá v tom, že člověk ví, jak na tom to násilí vlastně je - jasně je to FAKE a taky to vypadá jako fake.
V tomhle momentě si všímám, že jsem se ještě nedotknul hranolků. Safra, už jsou studený.
Když jsem poprvé, jako dítko, usednul k monitoru a zařízl svého prvního nacistu po útěku z cely na hradě Wolfenstein, necítil jsem, že by šlo o něco, co by se mnou zamávalo. Totéž u Dooma. Střílení zlé grafiky je OK, politicky korektní a chvályhodná činnost, při které se dá výborně odreagovat. Trochu horší je to ale se střílením těch hodných. Stalo se mi to u Deus Ex, kdy mi nepřišlo, tam někde uvnitř, dvakrát OK zabít parťáka agenta nebo nevinného občana sledujícího pouze svůj vlastní krok. I v dalších hrách jsem měl podobně špatný pocit, když jsem si zahrával s temnou stranou síly, a když jsem vyvraždil vesničku ve Falloutu včetně malých dětí, bylo mi ze sebe na zvracení. Vidím to takhle: pokud by se někdo s nástupem HD technologií snažil udělat maximálně realistickou akční hru, ve které by bylo podněcováno násilí na nevinných bytostech a tahle hra by se dostala do ruček malého dítěte, věřím tomu, že by na něj hra měla negativní vliv. Samozřejmě by v tom taky jistou roli hrálo to, pokud by mu nebylo vysvětleno, že střílení těch dobrých je špatné. Střílení těch zlých je věc záslužná a já jsem stoprocentně pro, aby se u dětí tenhle názor pěstoval už od raného věku. A vlastně proč ne? Když je to taková zábava!
zeal
Nové hry na PC?
Tak, po suchém (písčitém) článku je potřeba to trochu víc rozjet, rozpohybovat, dát blogu článek, ve kterém bude pokud ne trocha života, tak alespoň něco, co vzbudí emoce v řadách čtenářstva. Ale abych řekl úplnou pravdu, i mě to trochu nadzvedává mandle. No ale článek o blogovém pohledu na nové PC hry už je napsaný a já ho mazat nehodlám. I když bych ho nejraději... co jen já bych mu... jo (!), už to vím: ubil bych ho baseballovou pálkou, rozčtvrtil motorovkou, rozdupal, hodil do vany a nechal ho rozpustit v kyselině. "Rrrrrrrr!" Uf, zase to na mě přišlo, ale toho si nevšímejte. :-) Takže ten článek:
Říkejte si opak, ale faktem je, že PC je dnes out. Ale počkat, co ta spousta hráčů, která paří World of Warcraft a ta hromada hráčů, co se dnem i nocí urputně těší, až si zahrají The Sims 3? Nebo ta spousta majitelů PC hrající budgetové FPSky z druhé světové války anebo ty chystané super duper hry, o kterých psali ve SCORE? "A hlavně ten... ten Duke Nukem Forever, už to 3D Realms konečně vydají. Budete čumět na novýho Duka!" Je to k nevíře, ale snad až na pouhé tři hry, o kterých ve výročním čísle Score psali, tzn. Diablo 3, Starcraft 2 a Empire: Total War nemá v tomto roce PC platforma žádná esa v rukávu. The Sims 3? Nechtějte mě rozesmát. To je ždímačka peněz ve stylu série NHL a Fifa, a ještě na rozdíl od nich je to hra, která není ani trochu zábavná a ještě k tomu všemu ji hraje "ta podivná" skupina hráčů.
Já osobně již nějakou dobu hraju jen na Playstationu (čti na konzoli). Dřív na dvojce a teď ji vystřídala trojka. Proč to? Stále se sice považuju za občasného PC hráče (od času si na chvíli dám nějakou tu online FPS a teď jsem zabrousil i do nějaké klasiky), myslím ale, že je to jen z úcty k dřívějším hrám (lehce s nadsázkou řečeno). Dřív bylo PC jednoznačně nejlepší (nic proti skvělé Amize) a to trvalo ještě do doby, než nastoupily konzole nové generace. Od jejich nástupu se všechny důležité hry (ty, za které herní producenti nejvíc platí) přesunuly na ně a PC kvůli multiformátové politice dost ostrouhalo. Jako majitel obou mašinek nemám důvod si hru kupovat na PC, když mi stejně tak dobře (ba i lépe) pojede na konzoli a taky jako pohodlný hráč ocením rychlost instalace hry, Dualshock namísto klávesnice a myši a mám i jistotu, že mi hra pojede přesně v takové podobě, jak to tvůrci zamýšleli.
Není to ale tak, že bych se konzole chtěl držet zuby nechty. Je to prostě proto, že teď na PC nejsou žádný dobrý hry - nemluvím o freewarových hrách, ani samozřejmě o těch multiformátových. Asi jediná, co mě výrazněji upoutala, byla Crysis, ale protože na mém čtyřjádru a slušné grafice jede skoro deset obrázků za sekundu, nemůžu tak plně ocenit její kvality. Je možné, že mě na chvíli k PC vrátí zmíněné tři hry (z toho dvě strategie a jeden návrat legendy), ale co pak? Jak chtějí herní vývojáři zachránit Windowsovskou platformu? Dřív bylo hraní na PC pojem, teď je jen odkladištěm portů z konzolí. A herní firmy s tím nic nedělají. Her na konzole se sice prodává daleko víc, než na PC, ale to jen proto, že kvalitní exkluzivní hry na PCčku už skoro nejsou. Ne že by mně osobně to moc vadilo - jsem plně spokojenej s nabídkou na konzole (mám tam rozehraných něco kolem šesti-sedmi her). Jen mi trochu vadí, že dříve slavná platforma dneska už nikoho neoslovuje. Rád bych napsal "ne v takovém měřítku, jako kdysi", ale to je daleko od pravdy. Když prolistuju herní časopis, podívám se na hlavní stránku herního webu - multiformát anebo konzolová hra všude, kam se podívám.
PC? Pokud je problém ve financích, ať dávají do her slabší grafiku, ať nenajímají pro dabing postav slavné osobnosti, ať sníží počet animací a podobných nesmyslů, které netvoří dobrou zábavnou hru. Dobrá hratelnost, atmosféra a nové nápady (nebo inovace) přece moc nestojí. PC to ještě nemá za sebou. Pevně v to věřím, a zajisté nejsem sám. Proč by se jinak na PC platformu vraceli tvůrci Goblinů (Goblins 4), Texe Murphyho (Three Cards to Midnight) nebo autoři skvělých Lucasáckých adventur (A Tale of a Vampire)? Povstane z hrobu i Sierra? Někdo musí tu PC scénu zachránit, a tím lépe, když to budou lidé, kterým můžeme děkovat, že vůbec nějaká herní PC scéna byla.
Hmm, teď se do mě asi pustí všichni zarytí PCčkáři a vyznavači "božského" The Sims a budou se mi snažit vlepit skrze komentáře jednu zprava, a druhou zleva. "Ááááá, rychle pryč! Zachraň se kdo můžeš!" :)
zeal
Nové hry na PC? CO?! Kde?
Říkejte si opak, ale faktem je, že PC je dnes out. Ale počkat, co ta spousta hráčů, která paří World of Warcraft a ta hromada hráčů, co se dnem i nocí urputně těší, až si zahrají The Sims 3? Nebo ta spousta majitelů PC hrající budgetové FPSky z druhé světové války anebo ty chystané super duper hry, o kterých psali ve SCORE? "A hlavně ten... ten Duke Nukem Forever, už to 3D Realms konečně vydají. Budete čumět na novýho Duka!" Je to k nevíře, ale snad až na pouhé tři hry, o kterých ve výročním čísle Score psali, tzn. Diablo 3, Starcraft 2 a Empire: Total War nemá v tomto roce PC platforma žádná esa v rukávu. The Sims 3? Nechtějte mě rozesmát. To je ždímačka peněz ve stylu série NHL a Fifa, a ještě na rozdíl od nich je to hra, která není ani trochu zábavná a ještě k tomu všemu ji hraje "ta podivná" skupina hráčů.Já osobně již nějakou dobu hraju jen na Playstationu (čti na konzoli). Dřív na dvojce a teď ji vystřídala trojka. Proč to? Stále se sice považuju za občasného PC hráče (od času si na chvíli dám nějakou tu online FPS a teď jsem zabrousil i do nějaké klasiky), myslím ale, že je to jen z úcty k dřívějším hrám (lehce s nadsázkou řečeno). Dřív bylo PC jednoznačně nejlepší (nic proti skvělé Amize) a to trvalo ještě do doby, než nastoupily konzole nové generace. Od jejich nástupu se všechny důležité hry (ty, za které herní producenti nejvíc platí) přesunuly na ně a PC kvůli multiformátové politice dost ostrouhalo. Jako majitel obou mašinek nemám důvod si hru kupovat na PC, když mi stejně tak dobře (ba i lépe) pojede na konzoli a taky jako pohodlný hráč ocením rychlost instalace hry, Dualshock namísto klávesnice a myši a mám i jistotu, že mi hra pojede přesně v takové podobě, jak to tvůrci zamýšleli.
Není to ale tak, že bych se konzole chtěl držet zuby nechty. Je to prostě proto, že teď na PC nejsou žádný dobrý hry - nemluvím o freewarových hrách, ani samozřejmě o těch multiformátových. Asi jediná, co mě výrazněji upoutala, byla Crysis, ale protože na mém čtyřjádru a slušné grafice jede skoro deset obrázků za sekundu, nemůžu tak plně ocenit její kvality. Je možné, že mě na chvíli k PC vrátí zmíněné tři hry (z toho dvě strategie a jeden návrat legendy), ale co pak? Jak chtějí herní vývojáři zachránit Windowsovskou platformu? Dřív bylo hraní na PC pojem, teď je jen odkladištěm portů z konzolí. A herní firmy s tím nic nedělají. Her na konzole se sice prodává daleko víc, než na PC, ale to jen proto, že kvalitní exkluzivní hry na PCčku už skoro nejsou. Ne že by mně osobně to moc vadilo - jsem plně spokojenej s nabídkou na konzole (mám tam rozehraných něco kolem šesti-sedmi her). Jen mi trochu vadí, že dříve slavná platforma dneska už nikoho neoslovuje. Rád bych napsal "ne v takovém měřítku, jako kdysi", ale to je daleko od pravdy. Když prolistuju herní časopis, podívám se na hlavní stránku herního webu - multiformát anebo konzolová hra všude, kam se podívám.
PC? Pokud je problém ve financích, ať dávají do her slabší grafiku, ať nenajímají pro dabing postav slavné osobnosti, ať sníží počet animací a podobných nesmyslů, které netvoří dobrou zábavnou hru. Dobrá hratelnost, atmosféra a nové nápady (nebo inovace) přece moc nestojí. PC to ještě nemá za sebou. Pevně v to věřím, a zajisté nejsem sám. Proč by se jinak na PC platformu vraceli tvůrci Goblinů (Goblins 4), Texe Murphyho (Three Cards to Midnight) nebo autoři skvělých Lucasáckých adventur (A Tale of a Vampire)? Povstane z hrobu i Sierra? Někdo musí tu PC scénu zachránit, a tím lépe, když to budou lidé, kterým můžeme děkovat, že vůbec nějaká herní PC scéna byla.
Hmm, teď se do mě asi pustí všichni zarytí PCčkáři a vyznavači "božského" The Sims a budou se mi snažit vlepit skrze komentáře jednu zprava, a druhou zleva. "Ááááá, rychle pryč! Zachraň se kdo můžeš!" :)
zeal
pondělí 9. února 2009
Za co všechno může HYPE
Čtu si takhle komentáře u jedné nejmenované hry na Databázi her a co nevidím. Mezi spoustou velmi kladných je i jedno nízké hodnocení. Je od nespokojeného hráče, který má problém s tím, že hra měla vysoký hype a píše, že hře dost uškodil. To je ale potvora, ten hype. No, není to určitě poprvý, co někdo na hype nadává. Co vůbec znamená hype? Hypování hry je proces, který má za účel: 1. hru prodat 2. dostat ji do nejširšího povědomí 3. představit produkt jako nejlepší věc na světě - čili vracíme se k bodu 1 a 2. Kdo všechno může za hype? Kdo, ptáte se? Herní novináři. Nikdo další se na hypu nepodílí - vlastně v pozadí ještě samozřejmě manažeři, majitelé časopisů, distribuční společnosti, zástupci herních firem a možná ještě nějaké další podivné existence, které byste nechtěli potkat za svitu měsíce v liduprázdném parku nehlídaném bezpečnostní kamerou. Takže za co všechno ten hype může? Vyjde nějaká hodně očekávaná (=novináři hypovaná hra) a první hledisko, které všechny pisálky zajímá, je to, jestli je hra tak dobrá, jak oni sami psali (if kvalita = hype). Pokud není, hře jsou chyby vytýkány víc, než by byly vytknuty v případě neznámého, ale úplně stejného produktu. Nastupuje trochu nemocná logika, která praví: až doteď jsme ukazovali, jak se nám ta hra strašně líbila a teď z nás ten herní titul udělal malé osly - proto, abysme ukázali, že nejsme oslové, musíme tu hru před zraky čtenářů co nejvíc potopit. U hypovaných a jiných her je zkrátka nerovné měřítko a je to špatně. Proč to takhle je? Svedeme všechno na čtenáře? Muahahaha. Hmm. Hype. Jak se dá před hype ubránit? Nečíst časopisy ani herně zaměřené weby. ;-) Spoléhat se na svůj vlastní rozum a brát všechny herní zprávy s velkým odstupem (nikdy nevíte, kde se skrývá PR a kde fanboyářství samotného autora). A nebo místo toho chodit pouze na www.gametrailers.com. Závěr: hype je nezdravý a dokáže pěkně pokazit náladu - vždyť ten časopis o té hře psal tak dlouho a tak pěkně.
zeal
zeal
neděle 8. února 2009
Jaké jsou dnešní FPS?
Akční hry tuším byly vždy tím nejžádanějším žánrem. Vždyť přece možnost někoho zastřelit je věcí pouze virtuálního světa, nebo aspoň v těch slušnějších čtvrtích to takhle platí. Když světlo světa spatřila úplně první FPS, tedy střílečka z pohledu vlastních očí, jménem Wolfenstein 3D, hráčům celého světa se najednou zatajil dech - nejpopulárnější žánr je najednou ve 3D a z pohledu vlastních očí! No je nějaký lepší způsob, jak si vychutnat akční hru než s těmito "vylepšováky"? Jak fungovala herní evoluce u Duny 2 (později Warcraft, C&C, M.A.X., Dark Reign,...), totéž se dělo v žánru, který začal Třidé Wolfenstein. Přidalo se skákání, ovládání myší, inventář a s Quakem i konečně pořádné 3D. Přidávalo se a přidávalo a občas se i něco ubralo (inventář). Co chci říct, je to, že doomovka, která později zmutovala v politicky korektnější označení FPS toho má za sebou hodně. Ať se jako herní vývojář snažíte sebevíc, nikoho ničím už nepřekvapíte. Asi naposledy významný zlepšovák přineslo Shogo, které přišlo se skriptovanými událostmi, které nedlouho poté zpopularizoval Half-Life. Současné FPS-ky mají filmovou atmosféru, nepřátelé mají vyšší AI a skvělé animace.
Nové FPS-ky musí být všechny fantastické, nebo ne? Zmizely fujtabl čtverečky, panduláci už nenabíhají do vaší střelby jako hlupáci a když kopnete do krabice, posune se, a tím správným směrem. Na obrázcích a ve videích vypadá většina dnešních FPS-ek dokonale. Nedávno jsem si stáhl demo Fear 2, které vypadalo opravdu dobře, ale něco... něco tomu chybělo... Před chvílí jsem si zahrál Jedi Knight 2 a zjistil jsem, co to bylo. Ve Fear 2 vás omráčí grafika a animace, překvapí nějaká naskriptovaná situace a potěší výborný zvuk. Jedi Knight 2 nic takového nemá, ale hraje se vážně dobře i tak. Pokosil jsem desítky Doom Trooperů a momentálně jsem se ve hře zasek. Huh? Ve FPS a zásek? To v novodobých FPS hrách nezažijete. Je to dobře nebo není? Jak se to vezme - teď mám u Jedi Knighta chuť nadávat, zato ve Fear 2 bych k tomu neměl důvod. Navíc, Fear 2 má bomba prezentaci, takže proč bych na něj nadával? Když tak o tom popřemýšlím, tak mě napadá, že možná na "tunelový průběh hrou" - jdete rovně, za rohem zahnete, kosíte, skočíte do díry, kosíte, vlezete do místnosti, kosíte, přeskočíte stůl a přehraje se naskriptovaná situace. Pak následuje totéž. Mozek můžete odložit do šuplíku a vadit to nebude. Kdežto, kdybych tohle udělal u Jediho, ještě teď bych procházel mrtvými chodbami, plné neviditelných mrtvol a nevěděl, že k dalšímu postupu potřebuju otevřít šuplík a vzít z něj, co tam leží. Fear 2 dohraju dřív, Jedi Knight 2 mi vydrží dýl. Fear 2 mi poskytne filmový zážitek, Jedi Knight 2 zase ten klasický-herní (hledám způsob, jak se dostat dál). Jedi Knight 2 má krásně přehledné chodby, ve Fear 2 je doslova bordel všude, kam se podíváte.
Co chci od FPS já? Něco od Fear 2, něco od Jedi Knight 2 a aby to na mě udělalo dojem jako Killzone 2. Chci skvělé a originální zbraně (zbraně! ne gravitátory, stříleče teleportů a podobný nesmysly), zábavné potvory (takové jako jsou v Doom 2 nebo v Duke Nukem 3D), chci u hraní používat mozek (logické úkoly) a samozřejmě výbornou hratelnost - zahrajte si Duke Nukem 3D v multiplayeru a poznáte, co je to výborná hratelnost ve FPS. Tak, napsal jsem, co jsem měl na srdci, a teď se jdu pokusit dostat dál v tom Jedi Knightovi.
zeal
Nové FPS-ky musí být všechny fantastické, nebo ne? Zmizely fujtabl čtverečky, panduláci už nenabíhají do vaší střelby jako hlupáci a když kopnete do krabice, posune se, a tím správným směrem. Na obrázcích a ve videích vypadá většina dnešních FPS-ek dokonale. Nedávno jsem si stáhl demo Fear 2, které vypadalo opravdu dobře, ale něco... něco tomu chybělo... Před chvílí jsem si zahrál Jedi Knight 2 a zjistil jsem, co to bylo. Ve Fear 2 vás omráčí grafika a animace, překvapí nějaká naskriptovaná situace a potěší výborný zvuk. Jedi Knight 2 nic takového nemá, ale hraje se vážně dobře i tak. Pokosil jsem desítky Doom Trooperů a momentálně jsem se ve hře zasek. Huh? Ve FPS a zásek? To v novodobých FPS hrách nezažijete. Je to dobře nebo není? Jak se to vezme - teď mám u Jedi Knighta chuť nadávat, zato ve Fear 2 bych k tomu neměl důvod. Navíc, Fear 2 má bomba prezentaci, takže proč bych na něj nadával? Když tak o tom popřemýšlím, tak mě napadá, že možná na "tunelový průběh hrou" - jdete rovně, za rohem zahnete, kosíte, skočíte do díry, kosíte, vlezete do místnosti, kosíte, přeskočíte stůl a přehraje se naskriptovaná situace. Pak následuje totéž. Mozek můžete odložit do šuplíku a vadit to nebude. Kdežto, kdybych tohle udělal u Jediho, ještě teď bych procházel mrtvými chodbami, plné neviditelných mrtvol a nevěděl, že k dalšímu postupu potřebuju otevřít šuplík a vzít z něj, co tam leží. Fear 2 dohraju dřív, Jedi Knight 2 mi vydrží dýl. Fear 2 mi poskytne filmový zážitek, Jedi Knight 2 zase ten klasický-herní (hledám způsob, jak se dostat dál). Jedi Knight 2 má krásně přehledné chodby, ve Fear 2 je doslova bordel všude, kam se podíváte.
Co chci od FPS já? Něco od Fear 2, něco od Jedi Knight 2 a aby to na mě udělalo dojem jako Killzone 2. Chci skvělé a originální zbraně (zbraně! ne gravitátory, stříleče teleportů a podobný nesmysly), zábavné potvory (takové jako jsou v Doom 2 nebo v Duke Nukem 3D), chci u hraní používat mozek (logické úkoly) a samozřejmě výbornou hratelnost - zahrajte si Duke Nukem 3D v multiplayeru a poznáte, co je to výborná hratelnost ve FPS. Tak, napsal jsem, co jsem měl na srdci, a teď se jdu pokusit dostat dál v tom Jedi Knightovi.
zeal
pátek 6. února 2009
Killzone 2 čerstvé dojmy
"Red eyes, red eyes!"
Mince se otočila. "Teď je to planeta Helghastů, která je pod útokem lidí a my se už postaráme o to, aby se misky vah konfliktu přesunuly na tu správnou stranu!"
Čtrnáct minut. Pouhých čtrnáct minut mi trvalo, než jsem dokončil demo Killzone 2 a ještě teď se snažím pobrat dech. Jsem naprosto nadšenej grafikou, animacemi, hratelností a hlavně a především (*fanfáry*) ATMOSFÉROU, která se nedá jednoduše popsat. Chcípla mi komplet jednotka, až na jednoho skripťáka, rozmašíroval jsem desítky Hellghastů, střílel z raketometu, házel granáty, chcípl na svým špatně hozeným granátě, jednomu jsem ustřelil ruku, kterou držel zbraň ve chvíli, když si myslel, že ho nevidím. :) A co já o tom budu psát romány, sežeňte si to!
Jestli měl někdo pochybnosti, zvláště vy, X-Bot...xoví fanoušci, zkuste demo a pokud ve vás je jen troška charakteru, jistě nám, majitelům PS3 dáte za pravdu! Je to nářez, nářez a ještě jednou... *$)&^7&^_@*&^ ez!
zeal
Mince se otočila. "Teď je to planeta Helghastů, která je pod útokem lidí a my se už postaráme o to, aby se misky vah konfliktu přesunuly na tu správnou stranu!"
Čtrnáct minut. Pouhých čtrnáct minut mi trvalo, než jsem dokončil demo Killzone 2 a ještě teď se snažím pobrat dech. Jsem naprosto nadšenej grafikou, animacemi, hratelností a hlavně a především (*fanfáry*) ATMOSFÉROU, která se nedá jednoduše popsat. Chcípla mi komplet jednotka, až na jednoho skripťáka, rozmašíroval jsem desítky Hellghastů, střílel z raketometu, házel granáty, chcípl na svým špatně hozeným granátě, jednomu jsem ustřelil ruku, kterou držel zbraň ve chvíli, když si myslel, že ho nevidím. :) A co já o tom budu psát romány, sežeňte si to!
Jestli měl někdo pochybnosti, zvláště vy, X-Bot...xoví fanoušci, zkuste demo a pokud ve vás je jen troška charakteru, jistě nám, majitelům PS3 dáte za pravdu! Je to nářez, nářez a ještě jednou... *$)&^7&^_@*&^ ez!
zeal
úterý 3. února 2009
SCORE má 15 let
To to letí. Je tomu opravdu už patnáct let, kdy se na stáncích PNS objevilo první číslo magazínu počítačových her SCORE. Pamatuju se, že jako čtenáři tehdejšího Excaliburu mě myšlenka prvního čísla nějakého nového časopisu o poč. hrách nijak nevyvedla z míry, přece jen Excalibur mi zcela vyhovoval a cena prvního SCORE bylo celé moje kapesné. :) Ale druhé číslo bylo zlomové - na to jsem už peníze měl a když jsem zjistil, že došlo k odchodu redakce z Ex-u jinam, zvědavost nade mnou zvítězila a Score č. 2 si mě získalo tak, že jsem byl jeho věrným fanouškem až do... příchodu Zvelebilovy redakce, která do časopisu přinesla... dejme tomu že časopis byl ztracen.
Během několika dalších let jsem si SCORE jednou za dlouhou dobu koupil, abych byl aspoň v obraze, jak si na tom teď časopis stojí a žádné překvapení se nekonalo. O totéž jsem se pokusil ještě několikrát, nejpozději teď s výročním číslem 180 a bohužel, je to pořád na stejné úrovni (brdo). Nejde ani tak o to, že mě silně odpuzuje současný design (který podle všeho dělají ti samí lidé, kteří dělali i starší čísla - naprosto nechápu), jako spíš o to, že se mi nelíbí redakce, respektive jejich styl a postoj ke psaní o zábavě - poč. hrách. Články jsou nezáživné, popisné, někdy se objeví něco rádoby zábavného - trapného, ale celkově se jedná o chladný profesionální časopis, který se nijak neliší od západních časopisů. Ale to poznáte i z obalu časopisu: "Hráli jsme je." "SUPER RECENZE." Abych se přiznal, s tímhle vším jsem počítal, že uvnitř bude, ale číslo jsem si koupil spíš proto, abych se podíval, jak SCORE oslaví patnáctileté výročí. Víte jak je oslavilo? Nijak! Není o tom ani malá zmínka v úvodníku. V současnoti jediná pozitivní věc na SCORE je ta, že se věnuje jen a pouze PC hrám...
Do SCORE se už asi nikdy nevrátí nikdo z bývalých členů redakce (redakcí), a je to velká škoda - protože i po těch letech jejich články stojí (minimálně) za přečtení. Při jejich čtení si vzpomenete, jak moc fajn bylo být členem tak okrajové zábavy, jako jsou počítačové hry.
Ještě ke článku přidávám velmi zajímavou debatu z herního webu Bonusweb:
gga
Do Score by se měl vrátit Zvelebil, aby tam konečně zvedl kvalitu!
Samoman
LOL, ak sa ti Score nepáči, tak kupuj Level alebo iný časopis, Score je podľa mňa kvalitný a drží si to už niekoľko rokov (odkedy som ho zaačal kupovať), ale kvalitu treba dvíhať vždy
Mára
Tak já Tomíka zrovna nemusel, ale ten jinej časopis si občas koupím a přijde mi lepší. Asi už jsem z toho Score cool stylu vyrosl, ani jim to ale za těch 10 let už nevěřim..... Neříkám že tam nejsou dobrý články, ovšem co to přebral Honza Modrák je to nuda nuda šeď a zase nuda... pro mně asi ten nejhroší šéfík Score vůbec za celou scorecí éru
gga
Jo jo, moje řeč, ohledně toho Modráka. Score je o ničem a ta míra profesionalismu (nudy) je naprostý děs. Tomík byl aspoň zábavný nebo se o to aspoň snažil. Pořád lepší než to, co tam provádí ten Modrák.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
gga
Score jsem měl rád, takže to je důvod, proč to sem píšu. Schválně si pořiď jedno ze starších čísel a uvidíš ten rozdíl v kvalitě.
Ursus
Nevím, kterým směrem? Neznám dnešní Score, ale to dřívější bylo dost směřováno na puberťáky a ten styl psaní byl občas docela marný.
gga
Jde o to, že tohle Score, pod vedením Modráka, je nuda k uzoufání. Nechci nijak shazovat schopnosti redaktorů, profesionální to víceméně je, ale ničím mě ten text nezaujme a ani nepobaví. Proč bych měl investovat čas do čtení, když jediným smyslem těch recenzí je popsat výrobek bez nějaké formy nadšení a lidského nadhledu. Nemuselo by to být nutně formou pro puberťáky, jen prostě se chci u toho čtení bavit. Chci moc?
xgandalf
Stejně to máte prašť jako uhoď. Většina lidí dnes kupuje časák kvůli plným hrám a ten časopis je jenom takovej bonus. Zlatý časy Score, kdy mělo svoji fan-základnu postupně ukončil odchod Andrew+ICE do řekněme jiného odvětví.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
JeDi
Musíte to brát tak, že ty nudné recenze jsou hlavně kvůli inzerentům. Kteří zkrátka nebudou investovat své peníze do reklamy v časopise, který nepíšou profesionální recenzenti. Bylo by fajn najít v herních magazínech čtivé recenze jako psával svého času Rybka, nebo recenze podobné Andrewově "recenzi" na UFO: Terror from the Deep. Jenže dneska je zkrátka přetlak jiných magazinů (nejen těch o hrách), do kterých můžou inzerenti konvertovat své PR prostředky. Boj o čtenáře už probíhá jen na poli kdo má lepší DVD přílohu, v tištěném časopise pak probíha boj inzerenty a exkulzivní články. Proto se obávám, že zábavných recenzí se dočkáte maximálně na webmagu a to ještě musí být nějaké médium, které dělají pouze nadšení amatéři a vliv reklamy na provoz webmagu je minimální.
JeDi
Ta recenze byla samozřejmě na XCOM:Terror from the Deep.... paměťové asociace působí.
Salesman
Dělám v oboru a je to jinak. Inzerenty nezajímá jací kde píšou recenzenti, zajímá je čtenost, čtenost čísla a náklad. Webmagů nadšených amatérů bych se bál, protože ti jsou za lízátko schopni vychválit cokoliv když to dostanou zadarmo. Viz třeba Jiří Macich a inteligentní plastelína, opravdu upřímná rada na dárek
. Souhlas s tím, že herní časopisy u nás jsou jen plná hra s přiloženým časopisem zdarma.
JeDi
Náklad vs prodej jde ruku v ruce s long tailem, vliv slohu recenzí na širokou masu čtenářů. Když budete psát pro puberťáky budete mít mezi puberťáky skvělou prodejnost, nicméně u dalších cílových skupin budete klidně v červených číslech. Long tail zaručí, že recenze žádnou věkovou skupinu nenadchne ani neurazí, v dlouhodobém horizontu je pak prodejnost vyšší, protože jde napříč věkovým spektrem. Neouhlasím s názorem, že inzerenty nezajímá do jakého periodika píšou a zajímá je pouze náklad vs prodej / respektive Váš výraz čtenost. Kdyby tomu tak bylo, půlka inzerentů s nevyhraněnou cílovou skupinou inzeruje pouze do porna... bylo by to stejně nelogické, jako kdyby inzerenta nezajímal obsah webu na který si platí bannerovou kampaň. Tím, že inzerent má představu o tom jakým stylem magazín píše, má i základní představu o cílové skupině čtenářů. Takže jak sem řekl, profesionálně novinářsky zvládnuté recenze jsou to co zajímá inzerenty. Jedině takový styl psaní zajistí co nejširší cílovou skupinu.... náklad vs prodej a další statistická data jsou hlavně číslem, která mají inzerenta přesvědčit proč inzerovat zrovna tady a ne u konkurence.
------------------------------------------------------------------------------------------------
walome
Během několika dalších let jsem si SCORE jednou za dlouhou dobu koupil, abych byl aspoň v obraze, jak si na tom teď časopis stojí a žádné překvapení se nekonalo. O totéž jsem se pokusil ještě několikrát, nejpozději teď s výročním číslem 180 a bohužel, je to pořád na stejné úrovni (brdo). Nejde ani tak o to, že mě silně odpuzuje současný design (který podle všeho dělají ti samí lidé, kteří dělali i starší čísla - naprosto nechápu), jako spíš o to, že se mi nelíbí redakce, respektive jejich styl a postoj ke psaní o zábavě - poč. hrách. Články jsou nezáživné, popisné, někdy se objeví něco rádoby zábavného - trapného, ale celkově se jedná o chladný profesionální časopis, který se nijak neliší od západních časopisů. Ale to poznáte i z obalu časopisu: "Hráli jsme je." "SUPER RECENZE." Abych se přiznal, s tímhle vším jsem počítal, že uvnitř bude, ale číslo jsem si koupil spíš proto, abych se podíval, jak SCORE oslaví patnáctileté výročí. Víte jak je oslavilo? Nijak! Není o tom ani malá zmínka v úvodníku. V současnoti jediná pozitivní věc na SCORE je ta, že se věnuje jen a pouze PC hrám...
Do SCORE se už asi nikdy nevrátí nikdo z bývalých členů redakce (redakcí), a je to velká škoda - protože i po těch letech jejich články stojí (minimálně) za přečtení. Při jejich čtení si vzpomenete, jak moc fajn bylo být členem tak okrajové zábavy, jako jsou počítačové hry.
Ještě ke článku přidávám velmi zajímavou debatu z herního webu Bonusweb:
gga
Do Score by se měl vrátit Zvelebil, aby tam konečně zvedl kvalitu!
Samoman
LOL, ak sa ti Score nepáči, tak kupuj Level alebo iný časopis, Score je podľa mňa kvalitný a drží si to už niekoľko rokov (odkedy som ho zaačal kupovať), ale kvalitu treba dvíhať vždy
Mára
Tak já Tomíka zrovna nemusel, ale ten jinej časopis si občas koupím a přijde mi lepší. Asi už jsem z toho Score cool stylu vyrosl, ani jim to ale za těch 10 let už nevěřim..... Neříkám že tam nejsou dobrý články, ovšem co to přebral Honza Modrák je to nuda nuda šeď a zase nuda... pro mně asi ten nejhroší šéfík Score vůbec za celou scorecí éru
gga
Jo jo, moje řeč, ohledně toho Modráka. Score je o ničem a ta míra profesionalismu (nudy) je naprostý děs. Tomík byl aspoň zábavný nebo se o to aspoň snažil. Pořád lepší než to, co tam provádí ten Modrák.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
gga
Score jsem měl rád, takže to je důvod, proč to sem píšu. Schválně si pořiď jedno ze starších čísel a uvidíš ten rozdíl v kvalitě.
Ursus
Nevím, kterým směrem? Neznám dnešní Score, ale to dřívější bylo dost směřováno na puberťáky a ten styl psaní byl občas docela marný.
gga
Jde o to, že tohle Score, pod vedením Modráka, je nuda k uzoufání. Nechci nijak shazovat schopnosti redaktorů, profesionální to víceméně je, ale ničím mě ten text nezaujme a ani nepobaví. Proč bych měl investovat čas do čtení, když jediným smyslem těch recenzí je popsat výrobek bez nějaké formy nadšení a lidského nadhledu. Nemuselo by to být nutně formou pro puberťáky, jen prostě se chci u toho čtení bavit. Chci moc?
xgandalf
Stejně to máte prašť jako uhoď. Většina lidí dnes kupuje časák kvůli plným hrám a ten časopis je jenom takovej bonus. Zlatý časy Score, kdy mělo svoji fan-základnu postupně ukončil odchod Andrew+ICE do řekněme jiného odvětví.
-------------------------------------------------------------------------------------------------
JeDi
Musíte to brát tak, že ty nudné recenze jsou hlavně kvůli inzerentům. Kteří zkrátka nebudou investovat své peníze do reklamy v časopise, který nepíšou profesionální recenzenti. Bylo by fajn najít v herních magazínech čtivé recenze jako psával svého času Rybka, nebo recenze podobné Andrewově "recenzi" na UFO: Terror from the Deep. Jenže dneska je zkrátka přetlak jiných magazinů (nejen těch o hrách), do kterých můžou inzerenti konvertovat své PR prostředky. Boj o čtenáře už probíhá jen na poli kdo má lepší DVD přílohu, v tištěném časopise pak probíha boj inzerenty a exkulzivní články. Proto se obávám, že zábavných recenzí se dočkáte maximálně na webmagu a to ještě musí být nějaké médium, které dělají pouze nadšení amatéři a vliv reklamy na provoz webmagu je minimální.
JeDi
Ta recenze byla samozřejmě na XCOM:Terror from the Deep.... paměťové asociace působí.
Salesman
Dělám v oboru a je to jinak. Inzerenty nezajímá jací kde píšou recenzenti, zajímá je čtenost, čtenost čísla a náklad. Webmagů nadšených amatérů bych se bál, protože ti jsou za lízátko schopni vychválit cokoliv když to dostanou zadarmo. Viz třeba Jiří Macich a inteligentní plastelína, opravdu upřímná rada na dárek
. Souhlas s tím, že herní časopisy u nás jsou jen plná hra s přiloženým časopisem zdarma.JeDi
Náklad vs prodej jde ruku v ruce s long tailem, vliv slohu recenzí na širokou masu čtenářů. Když budete psát pro puberťáky budete mít mezi puberťáky skvělou prodejnost, nicméně u dalších cílových skupin budete klidně v červených číslech. Long tail zaručí, že recenze žádnou věkovou skupinu nenadchne ani neurazí, v dlouhodobém horizontu je pak prodejnost vyšší, protože jde napříč věkovým spektrem. Neouhlasím s názorem, že inzerenty nezajímá do jakého periodika píšou a zajímá je pouze náklad vs prodej / respektive Váš výraz čtenost. Kdyby tomu tak bylo, půlka inzerentů s nevyhraněnou cílovou skupinou inzeruje pouze do porna... bylo by to stejně nelogické, jako kdyby inzerenta nezajímal obsah webu na který si platí bannerovou kampaň. Tím, že inzerent má představu o tom jakým stylem magazín píše, má i základní představu o cílové skupině čtenářů. Takže jak sem řekl, profesionálně novinářsky zvládnuté recenze jsou to co zajímá inzerenty. Jedině takový styl psaní zajistí co nejširší cílovou skupinu.... náklad vs prodej a další statistická data jsou hlavně číslem, která mají inzerenta přesvědčit proč inzerovat zrovna tady a ne u konkurence.
------------------------------------------------------------------------------------------------
walome
Rybka už v LEVELu neni? Ten člověk byl podle mě příliš inteligentní na to, aby psal objektivní recenze na hry - vždycky do toho vložil něco ze sebe, buď styl psaní (např. vypravování) nebo něco jiného, ale recenze z toho většinou nebyla. Hodně mě štvala i jeho neobjektivita ke všem SIMS hrám, skoro každý datadisk měl zlatou hvězdu - a legendární byla jeho recenze na Flashpoint, kterému dal stříbro kvůli tomu, že se tam nedají bourat domy tankem :-D To mu tenkrát zazlívala řada fanoušků. Ale Rybka dělal Level. Stejně tak Anastov, který tam teda za mojí éry už nebyl, ale jeho recenze na Deus Ex je legendární.
Level jsem už neměl přes dva roky v ruce, docela by mě zajímalo, jak teď vypadá, ale dvě kila za to, abych to zjistil, dávat nebudu...
V.K.
Rybka do Levelu pořád píše, a časopis samotný mi přijde lepší a lepší. Recenze jsou čtivé a DVD příloha nemá chybu.
walome
Tak to je dobře. LEVEL bez Rybky je jako rybka bez vody.
gga
Tak jestli jsou čtivé, o tom bych se pohádal do krve. :) Level se přeměnil, jako Score, v profi časopis a dobrou recenzi bys tam pohledal. Rybka už píše jen recenze na hry pro děti nebo prepubertální slečny - sice dobře, ale je toho na celý časopis zkrátka málo. Vůbec se mi nelíbí ti noví redaktoři, z nichž část píše na Hrej. Ty jejich recenze mi moc čtivé nepřipadají.
Druhá věc, jako šéfredaktor mi vůbec nesedí nudný Martin Bach. Proč nemůže Levelu šéfovat Rybka?
JeDi
Rybka sice píše, ale už velice, velice málo (občas vypomůže s nějakou recenzí druhé kategorie, píše do sekce Hardware, odpovídá na dopisy) a navíc jak se říká...kde ty loňské sněhy jsou. Level je zkrátka další profi časopis, s trochu lepším renomé než u konkurence, subjektivně však mezi obsahem obou časopisů nevidím rozdílu. Mezi formou nějaké ty + bodíky na stranu Levelu.... nicméně Level už dávno není o Rybkovi a jeho recenze už dávno nejsou tak "wolfí" jako bývaly, a kdo je...všichni jsme zestárnuli... a "pokrok" nezastavíš.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)