Bude Excalibur nebo nebude?

Herní časopis Excalibur je jedna z mnoha věcí, které si vybavuju z dětství, vzpomínám na něj především ve spojitosti s prvotním nadšením do PC her. První číslo jsem si prohlížel dokonce v době, kdy jsem ještě žádné PCčko neměl a bylo to hodně o tom, že informace o jakékoliv hře (která se jakýmkoliv způsobem lišila od televizních Atari her) mi vyrážela dech. Někde stačily jen obrázky (Alone in the Dark, Ultima Underworld), abych začal uvažovat o zakoupení hry. Text mi potvrdil, že mé nadšení není mylné a že některé z nich opravdu stojí za to.

U Excaliburu jsem chvíli zůstal jen kvůli nižší ceně, jakmile ale kapesný na svačinu o něco stouplo, nemohl jsem odolat modernějšímu konceptu Score. Další Exáčská čísla jsem vídával u kamaráda, a většinou mi stačilo vidět obálku s obsahem, maximálně jsem ho prolistoval, taky kvůli tomu, abych zjistil obsah a jestli v něm není recenze něčeho jiného, než ve Score. Sem tam jsem později nějaký číslo koupil, jednou vyhodil peníze za ultra drahý číslo, ve kterým byly parádní obrázky z Heart of Darkness, ale jinak mi na něm vadily nevyužitý bílý plochy - řekl bych, že půlka časopisu byly jen prázdný listy. Pak Ex přešel, podobně jako Klan, na Cdčko a to už jsem věděl, že s tímhle časopisem není něco v pořádku. Po dlouhý době vyšlo číslo v trafikách, co slibovalo opětovný návrat mezi časopisovou elitu. Podle podivný grafický úpravy a slabšího textu to vypadalo na úplný konec Excaliburu a plakát modelky mu nepomohl, ba spíš naopak mi přišlo, že tohle do herního časáku nepatří.

V posledních měsících se mluví, nebo spíš mluvilo, o resurektování Excaliburu a už to vypadalo tak, pak jinak a teď se zdá, že to jeho vydavatel myslí opět vážně - pokud tedy do kategorie "vážně" spadá "pokud to nikdo nekoupí, zavazuju se k jeho opětovnýmu vydávání". Nechci se tady vyjadřovat k prodeji známky Excaliburu - je to věc původního vydavatele, do které mi nic není. Přijde mi to ale trochu jako situace z Kocourkova: jednou se počítá s tím, že časopis určitě vyjde, pak se ho jeho majitel rozhodne prodat a když ho neprodá, tak se zavazuje k tomu, že ho bude určitě vydávat. Pak ale taky může nastat situace, že pokud se prodej neuskuteční teď, může se pokus o prodej opakovat, pak ještě jednou a zase, dokud se neprodá za desetinovou cenu.

Myslím, že Ex, pokud začne někdy vycházet, šanci na úspěch má. Levný časopis o hrách je přesně to, co mi v trafice chybí. Že Doupě neuspělo? Nedivím se, moc kvalitní nebylo. Párkrát jsem ho podpořil, kdybych ale měl možnost za stejnou cenu koupit si mini Level, neváhal bych ani vteřinu a koupil si to druhé. Kvalita textu je oč tu kráčí. Teď ale ještě, co ta kvalita je. O čem přesně si chci v takovém herním časopisu číst? V jakém stylu by měli jeho autoři psát? Nechám se překvapit, mou podporu časopis má tak či tak (několik prvních čísel určitě).

zeal

Tak tohle je ta PS3 Home

Když se zrovna v mojí PS3ce neotáčí žádná Blu-Ray, nemusí to znamenat, že ji zrovna nepoužívám. Moderní konzole dnes nabízí pohodlnou možnost hrát dema přímo z disku, přehrávat upscalované filmy stažené z internetu přímo z flashky anebo ji můžete kabelem připíchnout do internetu, kde má PS3 rovnou několik zajímavých služeb. A právě jedné z nich, Home, bych chtěl věnovat následující článek.

Ok, ok, nepíšu o ničem novém, o Home se už napsalo docela hodně, a tak se ani nebudu snažit o jeho popis, protože určitě každý, kdo o něm už slyšel (tj. většina), má alespoň jednoduchou představu, o čem Home je a co všechno nabízí. Smutný fakt je, že toho, prozatím, moc není a ode dne spuštění se toho nezměnilo tolik, aby to stálo za zmínku (ale zase všude jsem nebyl). Ode dne, kdy jsem se po Home procházel poprvé, se ale v něm přesto něco změnilo.

Včera mi Home přišlo jako jeden velký zlý sen.

Nevím jestli to bylo zrovna tím, že jsem včera natrefil na nesprávné uživatele. Nechodím na Home skoro vůbec, takže vážně nemám potuchu. Napadlo mě, že bych se zase mohl podívat, co se na Home objevilo nového - třeba nějaká nová budova, kde by šlo hrát poker. Dám nalogovat, chvíli čekám a už se na mě dívá moje virtuální postavička. Vycházím na balkón, abych se mohl pokochat krásným pohledem na moře. Koukám na baráčky, všechno pěkně detailní, jak to má být, jen jeden detail není v pořádku. Moře je mrtvé - nehýbe se, ale čím to je? Zasekla se animace v Home, anebo tam ani předtím nebyla? I dvacet let staré hry mají vodu, která se snaží o iluzi pohybu. Jsem názoru, že je to chyba programu. Otevírám konzoli, v místech nacházím stará známá, ale i některá nová, kam se zatím připojovat nechci - tak moc času nemám - a tak vybírám kuželkárnu, protože si chci něco zahrát. Načítá se to svižně - hurá do toho!

Tenhle odstavec můžete přeskočit

Bowling, no fajn, snad budu mít štěstí a bude tam volno. Procházím průhlednými panáky k bowlingovým drahám. Hraje se o sto šest a vypadá to, že je zase plno. Tohle je populární hra, jednou jsem ji v Home hrál a zase tak dobrá není - koule mi lítaly jen doleva nebö doprava. Po ujištění, že jsou všechny dráhy okupovaný, jdu ke kulečníku, ale ještě si všímám automatů. Dřív tam bylo narváno a teď byly až na jeden všechny volný. Čím to bude? Jdu ke kulečníku, a vida! Jeden je volnej, resp. si u něj jeden uživatel brousí tágo. Takové pozvání samozřejmě neodmítám. Paráda, to bude zábava. Zatím se mi ještě nestalo, že by u kulasů bylo volné místo, ale asi jsem tam chodil zrovna v době, kdy byla herní špička. Hra začíná - po prvním soupeřově rozstřelu je řada na mě. Snažím se najít vhodný úhel pro šťouch a žádný nenalézám. Zkouším štastný štouch - bílá obletěla všechny koule, několikrát se odrazila od obrub stolu a div mi nezapadla do díry. Protivník měl větší štěstí, bodoval a kouli dostal na místo, odkud jsem zase mohl trefit absolutní nic. V pozadí opakovaně hraje nějaký herní trailer, který mi trochu začíná lézt na nervy. Abych to zkrátil, tohle se několikrát zopakovalo a já konečně šťouchl kouli do díry - bohužel protivníkovu. Po chvilce to už vypadalo, že se karta obrátí a já trefuju konečně svou kouli! Načež mi hra uděluje trestný bod. Nasrán odcházím v polovině hry.

Pro zlepšení nálady jdu do kina. Bleskorychlý loading slibuje lepší průběh, než jakého se mi dostalo v kuželkárně. Na první pohled žádná změna - obří obrazovka se načítá, skupinka lidí sleduje buď načítání anebo filmový klip. Jdu se podívat ke kino... ehm, k trailer-sálům. A fakt je, že se nic nezměnilo. Ty stejný plakáty na Watchmeny visely tady na zdech už před třemi měsíci. Jdu se podívat dál po budově a vidím, jak někdo sedí na zemi a sám si pro sebe něco říká ve španělštině. Očividně nejsem sám, koho zaujal. Někdo se u něj zastavil a ještě předtím než jde zase dál, mu posílá ošklivý pozdrav slovy **** You!, kde zahvězdičkovaný slovo je Fuck (?). Nehrozí za takové chování takhle náhodou ban? Zřejmě ne. Ještě se zastavuju v druhém kinosále, abych se podíval na trailerovou nabídku - krom Star Treku mě nic nezaujalo. Otáčím kameru a zjišťuju, že mě někdo zdraví. Odpovídám a pro jistotu zároveň z nabídky menu vybírám klasickou hlášku "I have no keyboard". Patřím mezi devadesát procent lidí, co jsou v Home bez klávesnice - ale jistota je jistota.

Nevadí mu to a snaží se o konverzaci. Po chvilce se k nám ale přidává kdosi třetí a podle šíře textu a rychlosti jeho napsání je to někdo s klávesnicí. Po mojí hlášce: "Home is a nice place" následuje něco, co nikdo ani ve snu neočekával. "I wanna cum onto your belly and **** your girl with my great dick and my hairy balls." - padám s dualshockem pod stůl. Snažím se udržet si svoji cool a proto pokračuju v konverzaci, zatímco nově příchozí, zřejmě překvapen z neúčinku svého slovního assaultu, se připravuje k vyzvracení něčeho silnějšího (nad jeho hlavou mu bliká ikonka psaní). Ten s kým konverzuju jen suše odpovídá: "It was.". Nerv (to podle nervózního třepání) opět povídá něco o tom, jak bude **** **** - velká část z toho byla zahvězdičkovaná - a chvíli čeká, jestli se někdo z nás nechá vyprovokovat. Po mé zmínce o Star Treku pálí rychlou odpověď: "Star Trek is gay." Já na to odpovídám: "No, Star Trek is for straights." Po několika dalších urážkách provokatér odchází, zřejmě zdrcen z toho, že ani jednoho z nás jeho nadávky nevyvedly z míry - konečně klid. Toho druhého zřejmě zaujala jedna pasáž z našeho poměrně krátkého rozhovoru, ta o Star Treku, a tak se mě ptá: "Are you gay?". Odpovídám: "No." Asi vyděšen upřímností mé odpovědi bere nohy na ramena a bez nějakého rozloučení mizí v zákoutí kina. Fajn, to by bylo. Ještě než se stihnu odpojit, na mě někdo vybafne "Where are you from?" (další klasická věta z nabídky herních hlášek - pro ty co neví). Dozvídám se, že je z Arabských emirátů a ptám se proto, jestli je u nich běžně povolenej internet. "No jasně." a na to po pár sekundách dodává: "Už musím končit."

Tak, to byl můj včerejší zážitek z Home, ze kterého bych ale nedělal žádné závěry, protože každá moje návštěva byla úplně jiná a pokaždé něčím zvláštní. Včera to byla ale první zkušenost, na níž nebylo nic ani trochu pozitivního - třeba se všechno pozitivní odebralo do těch nových míst, kam jsem měl jít i já, resp. moje postavička "hrobař". Příště to udělám - a kdoví, třeba bude v některé z nich poker.

zeal

Je v dnešním herním průmyslu nuda?

Jakýsi B.J. mi poslal následující článek, který prý po nocích (podle kvality textu spíš po jedné noci) psal exkluzivně pro Casual Core, prý aby se už konečně zbavil těch ošklivých nočních můr, za které můžou, dobře poslouchejte, či našpulte zrak, násilné a jinak úchylné videohry (!). No vida, a to se říká, že poč. hry nemají žádný neblahý vliv na zdraví člověka. Zveřejnění jeho dílka jsem se rozhodl neodmítnout, jsem to ale dobrák od kosti, nakonec, třeba mu to pomůže - to budu jen a jen rád.

zeal

Bylo nebylo, ale jak si pamatuju, tak bylo, herní vývojáři ohrožovali zdravý vývoj nejednoho dítěte. Všude samá politická nekorektnost, osmdesátá léta pozvracená hadra. A to herní vývoj začal tak pěknými a nenásilnými hrami, jako Pong a Pacman, a když už, tak se stříleli marťané v Invaders, kteří měli spadeno na matičku Zemi. Většinou ale šlo o hry s edukativní náplní. Pak se to ale jednoho toho zvrhlo. A ty reklamy! John Romero si z vás udělá děvku hned potom, co si s vašimi vnitřnostmi na chvíli pohraje koroner z Blackstoneu, o kterém je známo, že svým obětem rád dělá Thrill Kill. Vyhlídky nic moc, no, ale pořád (setsakra - pozn. zeal) lepší, než být dopraven v reznoucích řetězech na Mars zrovna teď, kdy se tam zase otevřela brána ze samotného pekla. Hell, to už nechat se zastřelit tím fantasmagorickým sériovým vrahem, co si říká Psycho detektiv a podle legend zabíjí pokaždé, kdy se na obloze objeví krvavý měsíc, je schůdnější varianta. O tom žádná, prásk mezi oči a je to.

A o čem, že to tady píšu? Přece o počítačových hrách! Každý je hraje a kdo říká opak, jeho hard drive určitě skrývá nějaké děsivé tajemství. Takové, o které by se vedly velké bitvy, jen aby vítězná strana měla tu čest dát jej pod pevnou pokličku a svými životy ho bránila před nájezdy podivných entit, které po nocích sají krev a ve dne se starají o chod rodinného byznysu, jež taky shodou okolností má něco společného s počítačovými hrami. Psycho detektiv mi zpoza okna čouhá přes rameno na monitor a souhlasně přikyvuje. Já žádné tajemství na disku schované nemám a ani nikdy jsem tam žádné neschovával. Jednou ale, to už bylo dávno, jsem to poprvé dostal a všechno, co tam bylo, jsem smazal. Každičkou hru obsahující krev, honičky, šíleného klauna, světy obývané šílenci, vraždící číňany, oživlé radioaktivní hleny, Crusadera a taky všecičko, co jelo na ďábelském systému Windows. Ten jsem taky smazal, originálku jsem vyhodil ze dveří, ale nikdo se pro ni neshýbl a neodnesl si ji. Žádný hlupák se nenašel. Ale abych se vrátil do současnosti a tedy k podstatě mého článku.

Předtím jsem byl velmi, ale opravdu moc znepokojený všemi těmi hrami, které z mojí psychiky udělaly cancoury papíru. Nepochopil bych, kdyby někdo byl po dohrání Zork Nemesis jen trochu duševně zdráv, stejně tak bych nepřijal, kdyby nikoho jen trochu nepoznamenaly desetitlačítkové nemocné fatality ve hře Mortal Kombat. A mohl bych pokračovat dál a dál a možná bych se ani konce nedobral. Abych odpověděl na název tohoto článku, čiže "Dospěl konečně herní průmysl?", s klidným svědomím, pokud to po několikaletém vystavení těm zvrácenostem můžu takhle říct, jsem názoru, že herní odvětví se konečně dokázalo oprostit od hulvátství a vůbec všeho, co by mohlo mít na hráče neblahý vliv. Musím poblahopřát EA a dalším společnostem, jaké pěkné hry to dnes dělají, takové normální, ničím úchylným nevyčuhující a vychovávající vzorné a ničím nenarušené budoucí bankovní úředníky.

Tak to má být, a pokud se naskytne, nedejbohu, další příležitost, abych se musel pro klid své mysli zase po nocích potit u dalšího článku, kde se budu pokoušet zbavit nočních běsů, napíšu ho na rozdíl od tohoto mého prvního literárního pokusu pořádně a ukážu v něm prstem na všechny viníky, co mi z dřívějšího poklidného spaní udělali současný battlefield. Díky, že jste dočetli až sem - věřím, že mi to pomůže dnes konečně usnout, aniž bych musel dělat ty ohavnosti příšerám, co dělám každou noc.

Z Německa pozdravuje věrný čtenář B.J.

Herní začátky: Prince of Persia

Prince of Persia je hrou, která nechybí dost pravděpodobně v žádném seznamu důležitých her první poloviny devadesátých let. Prince je žánrově 2D plošinovkou, které v té době byly nesmírně populární a na PC se jich objevilo obrovské množství, co jej však odlišovalo od Dukeho, Jill, Kapitána Comica, Huga a ostatních člobrdů, byl důležitý fakt, že Prince nevypadal ani trochu sharewarově, ale ani se nehrál tak, jako ostatní hopsačky. Byl unikátní v podstatě ve všem, od krásné jednoduché grafiky, přes úžasnou animaci hlavní postavičky, originální hratelnost, již v praxi představovalo opožděné ovládání, které obzvláště při skocích udělalo ze hry hotovou výzvu pro každého majitele PCčka, až po velmi dobře designované úrovně, které byly po stránce obtížnosti takové, že vás to přímo motivovalo dostat se k dalším dveřím od vyššího levelu. A co teprve jiné prostředí, jež v pozdějších částech, v Jaffarově paláci, vypadalo doslova pohádkově. No zkuste se zeptat kohokoliv, kdo byl před devatenácti (až dvaceti) lety na světě a byl seznámen s PC, jestli hrál Perského prince.

Toho totiž hrál každý, protože hra to byla nesmírně povedená, krásná a běžela i na 286kových konfiguracích. A její síla byla taky v tom, že dokázala přimět ke hraní nejednoho počítačového analfabeta. Takže by se dala označit i za takového prapředka her pro občasné hráče. Trvanlivost byla oficiálně jedna hodina, doba za níž jste museli proběhnout, proskákat, prošermovat třináct úrovní, abyste po finálním souboji s docela těžkým vezírem nakonec padli do náruče dojaté princezny. Ač se to zdá málo (řeč je o herní době), pouhopouze šedesát minut, projití hry na jeden pokus zase realistické moc nebylo. Což je ale obecné znamení her té doby. Museli jste se naučit být v tom dobří, a nabírání zkušeností nějakou dobu zabralo. Abyste Prince dohráli včas, museli jste vědět, kudyma vede cesta, kde vyskočit, aby spadla ze stropu cihlička, vědět, že tamta lahvička je jed, a ne naopak, získat přehled o rozmístění bodáků, pastí, co vás na jeden dotyk dokázaly změnit v lidský kaktus politý rajskou omáčkou a v neposlední řadě byla potřeba vědět, jak šermovat s mečem, který jste získali až na konci první úrovně (takový začátek podobný Half Life).

Jak už jsem napsal, hra vypadala krásně, v porovnání s hrami na vietnamském Atari až nadpozemsky krásně, ale i ozvučení udělalo své. Atmosféra Prince byla vpravdě prvotřídní a ani několikadisketové a stejně tak výborné, a o dva řády těžší, pokračování v tomto nezaostávalo. Jak na mě Prince působí dnes? Myslím, že svoje kvality neztratil a stejně jako třeba u Scorch a Worms asi nehrozí, že by někdy v budoucnu neobstál ve zkoušce času. Prince of Persia je bez nejmenších pochyb nesmrtelná klasika, přesto se ale musím přiznat, ač to zní sebeheretičtěji, že si dnes zahraju raději jeho remaky... teda pokračování na PS2. Třidé v tomto případě totiž nebylo vůbec na škodu a oni ti kluci z Ubisoftu to udělali fakt parádně. Jediná moje výtka k sérii PoP spočívá v tom, že Mechner nikdy nenavázal na konec Prince dvojky. Já se na tu čarodějnici tak těšil! Ale zápletka s pískem, co vrací čas, taky není špatná.

zeal

Hry pro dospělé?

- Rozsvěcuju světla. Protírám si znavené, krví zalité oči, rozvzpomínávám se, co jsem dělal minulej večer. Aha, jo, pařil jsem, hodně jsem pařil... kolik, že je hodin? (- selfcensored -)

Hry pro dospělé

Většinou se spokojím snad se vším, co nabízí herní trh - čili mi nepřijde ani protivná myšlenka na hry pro méně vyspělé jedince (mám na mysli... a nebo raději ne). Zrovna mám ale chvilku, kdy mě trošku štve, že se vývojáři zaměřují více na herní skupinu pod osmnáct let.

Asi byste mi na to chtěli říct, že to řezání hlav, plivání do krků mrtvých občanů toho města, kde se odehrává Saints Row a rozpouštění těl v kyselině, a následná oslavička, kdy se moje postavička věnuje jeho drahé polovičce v nějakém uber hotelu, není zrovna dvakrát prospěšné pro organismus, trávit u takovýchto her čas. Jenomže. Já teď nemluvím o hrách pro sadisty a podobná zvrhlá individua (kterými se občas staneme u her jako Doom), mám na mysli hry pro dospělé, jako takové. Že mi na to chcete odpovědět stejně?

Eh... počkejte, napíšu to jinak. Jsou hry, které mají špatný vliv, třeba, že zobrazují násilí, nebo násilí vůči černochům (not cool) a nebo se po place projde nějaká lehce oděná děva (všichni jsme hráli Larryho v devíti letech, že jo?) a už se automaticky jedná o hru pro dospělé. Můžou být ale taky hry, které nic takového v sobě nemají a být označené nálepkou hra pro dospělé? Dovolil bych si tvrdit, že ano. Lépe řečeno jde o hry určené dospělým, které si tedy může zahrát i malé dítko, ale hra je určena primárně dospělému jedinci.

Rád bych si někdy zahrál hru, která by stála na tak propracovaném a složitém příběhu, že by sebemenší ztráta pozornosti způsobila, že bych se v příběhu nenávratně ztratil. Rád bych někdy spustil hru natolik depresivní, že by mi začínaly téct slzy už při úvodních titulkách. A opravdu velmi rád bych někdy začal hrát hru, ve které by sebemenší blbé rozhodnutí pohnulo celou geopolitickou situací a na mě by bylo, dlouhé hodiny přicházet na to, jak ji zase vrátit tam, kde předtím stála.

Zkrátka bych chtěl někdy od těch klasických zápletek a lehce strukturovaných her vyzkoušet i něco jiného, markantně odlišného, dospělejšího a tedy i (po emotivní a psychologické stránce) silnějšího, co by mi dokázalo, že na poli her se opravdu něco děje, někam se to posouvá a ne, že to pořád stojí na místě a na poličkách obchodů straší pořád ty dvousté kopie těch super her, co jsem hrál v roce 1999. Co takhle navázat tam, kdy se tvořily hry jako druhý díl Dark Seed, Vraždění pod měsícem s Texem Murphym a dejme tomu i Procházení drsnou fantasy zemí Dominus ve Wizardry 8, abych neodbíhal daleko? Tak to je vše, díky za pozornost.

zeal

Newschool pwned by Oldschool?

V poslední době celkem často užívaný pojem oldschool se v herních článcích, či recenzích, často objeví právě ve chvíli, kdy autor marně pátrá po nějakém vhodnějším a hlavně českém výrazu pro něco, co je udělané po staru. Oldschool samo o sobě zní dobře a když ho použijete v herní recenzi, každý bude i přes své omezené znalosti angličtiny vědět, co jste to měli na mysli. V jistých případech to může znamenat starobylé kvality, záleží na zbytku sdělení, a v některých, častějších, případech je takto označováno zpátečnictví. Prostě ošklivé slůvko, u kterého mají čtenáři začít bučet v momentě jeho přečtení.

Impulsem k napsáni tohoto článku mi byla hra, kterou teď smažím, resp. konkrétněji to, co je na ní z dnešního pohledu považováno za oldschool (bůů?), ale ono je to, jak jsem zjistil, spíše pokrokem než oldschool fíčurou. Mám na mysli tabulky, statistiky a vůbec komplexní propracované levelování postav ve Wizardry 8. Z nějakého zvrhlého důvodu jsou tyhle aspekty obecně považované za přežitek a zpátečnictví. To je ale možná proto, že dřív bylo jen málo her, které tohle dovedly zvládnout na jedničku, takže se od toho snažení rychle upustilo a bylo na to vraženo potupné razítko oldschool. Aniž by někdo pořádně vysvětlil proč. Prý ty statistiky nefungovaly, bylo jich zbytečně moc a nikoho to nebavilo. Vážně?! Já si to dost užívám u relativně nové hry a nepřipadá mi, že by to nefungovalo. Funguje to, až moc dobře, a jak to echtovně zvyšuje zábavnost a atmosféru! Možná to ale nefungovalo zrovna u těch her, které rozhodovaly další vývoj herního průmyslu. Daggerfall? Nevím, tak moc jsem ho nehrál a kvůli bugům jsem ho ani hrát nechtěl.

Co se týče Wizardry, osmý díl na rozdíl od staré dobré sedmičky se už dá považovat za moderní RPG dungeon se vším všudy. Třeba grafika, ač se zrovna nejedná o next gen konzolový standard, má na texturách řádku pěkných efektů a 3D objekty se zase tak moc neliší od dnešních průměrných PC her a navíc to jede v nativním rozlišení mého monitoru 1920 x 1200. Co se liší, je ta propracovanost (prakticky všeho až na grafiku), která dnes zřejmě nemá obdoby. Proč se dnes nedělají propracované dungeony? Viňme z toho třeba konzole, líné vývojáře, Microsoft a nebo evropské distributory, kteří okradli Sir-Tech a díky kterým se musely zastavit práce na Wizardry 9.

A přitom dungeony, dnes považované za oldschool blbosti, by mohly i v téhle době pohodově koexistovat po boku konzolovek a nevypadaly by jako fata morgana. Vždyť Wizardry 7 se ve své době prodalo neuvěřitelných 5 milionů kusů (!) - komerční potenciál tady je. Někdo ty dungeony musí zase začít dělat, protože komplexních her je na trhu méně a méně. A ne, Oblivion a Fallout 3 není to, co mám na mysli.

zeal

Warum nicht cool?

Mi až někdy skoro přijde, když (je zrovna svátek a já) otevřu nové SCORE, nebo kouknu na blog redaktora toho časopisu, a vidím tam text, který má od čtivého daleko, že už do časopisů nepíšou herní recenzenti-hráči, ale herní odborníci, kteří se předhánějí v tom, kdo z nich umí psát profesionálněji. Ale asi to dává smysl, protože hry už vedle filmů vypadají profesionálně (už to holt nějaký pátek není zábava jen pro malou skupinku "masochistů marnících čas u blbostí"), takže se asi jednou někomu rozsvítilo v hlavičce a pak usoudil, že teď je zapotřebí profesionálů. Asi proto tu skupinku dobře píšících lidí nahradila jiná skupinka, ano ta, kterou pionýroval Tomík Zvelebilů (zase píše do Score, haha). Hry jsou asi vážná věc, stojí spoustu peněz a živí nejednu rodinu. :) A proč to nikomu nevadí, tenhle stav recenzí? Asi někdo vtloukl všem do hlav, že člověk by u neprofesionální recenze marnil čas, a že má cenu jen čtení něčeho, co je "na úrovni" a tváří se, jako by to psal někdo, kdo vystudoval teorii počítačových her a sežral všechnu moudrost světa.

Asi to majitelé časopisů dnes berou tak, že ty čtivý recenze dřív měly za cíl prostě přitáhnout lidi k počítačovým hrám a teď, když se zadařilo a už je hraje spousta lidí, není zapotřebí je "lacině" bavit, ale naopak ukazovat, že svoje peníze budou investovat do něčeho, co má úroveň - tím pádem je potřeba o nich psát, jako by se jednalo o něco víc, než jsou "televizní hry".

Uf... no zkrátka, proč zmizela zábava z časopisů o počítačových hrách? Dřív tam byla, fakt, ve SCORE i v Levelu, zeptejte se Drakena a Honzy Herodese, dosvědčí vám, že nekecám. Hry nejsou žádná věda, safraporte, sednete si před obrazovku, vezmete do ruky joystick a bavíte se. Podřadná zábava? Možná... ale občas hodně zábavná. Zrovna včera jsem rozehrál fantastickej dungeon, kterej zatím nemá chybu. Odehrává se na planetě Dominus a moje skupinka bojovníků mi už stačila přirůst k srdci. Starám se o ně, šatím je, rozděluju jim zkušenosti a když se stane, že mi jeden z nich v boji padne, s křikem starostlivé matky ihned opouštím hru do menu a dávám load poslední pozice. Hra je to poměrně nová, dělali ji kanaďani, ale jinak je úplně normální, ba přímo skvělá. To by jeden nevěřil, že i dnes se dá takhle bavit u hry. Jo a ještě jsem zkoušel dneska odpoledne na PSPčku Tom Clancy's EndWar, ale to mě moc nebavilo.

zeal

Jó v dobách Amigy, to bylo jinčí kafe

Aby nedošlo k nějaké mýlce, hned na úvod článku musím napsat, že jsem nikdy nevlastnil Amigu, až donedávna mi byla "volná" a ve středověkých dobách herního boomu jsem vždy fandil PCčku, na které nic a nikdo neměl. Jednou jsem na ní hrál u kamaráda a přišla mi zajímavá, i když už v té době mi nějak nešlo dohromady, jak může být pouhá klávesnice pro PC nějakou konkurencí. No to už jsem nezjistil, protože na PC se vždycky našla nějaká ta super gameska, se kterou jsem rád trávil některá volná odpoledne a večery. Po čase jsem tedy prozřel a zjistil, že spousta těch pecek na PC už vyšla dřív na Amize, a že já jsem vlastně pařil jen pouhé konverze. Pointa článku je ale někde úplně jinde, takže proud textu nasměruju tím správným směrem: herní recenze. Ano, herní recenze v dobách Amigy byly kapku jinačí, než co vidíte v herních magazínech dnes. To je tedy snad i logický, ale jde o to, že ty recenze byly opravdové názory, které nebyly zcela ničím ovlivněny. Internet (a když už jsme u toho, tak ani velké paže firem, v jejichž mužném porostu se mohl skrývat nějaký ten dolar) ještě nebyl, pamatujete? Jak se tedy mohli recenzenti v té době přesně trefit do "skutečné" kvality herního titulu, který dnes může ocheckovat úplně každý na gamerankings.com? Vtip není v tom, že nemohli, ale v tom, že se častokrát netrefili.

Hra Murder - Zzap dává 92%, kdežto Amiga Computing jen 64%
Leeds United - Amiga Joker hodnotí 46 %, Amiga Power shledává kvalitu hry na 74 %
Gobliins 2 - Amiga Power dává 78 %, CU Amiga prohlédla špinavé triky Coktel Visionu a dává hře proto 40 %
Tornado - hra je podle Amiga Format na 70 %, CU Amiga hře dává pouhých 46 %
Harley Davidson - podle Amiga Joker je hra podprůměrná a zasluhuje 44 %, Zzap dává 76 %

A spousta dalších. Tohle rozhodně není nějaký výčet rozdílných hodnocení, které se náhodou v Amiga časopisech objevily. Prostě je vidět, že dřív se recenzenti jen těžko shodli a to je rozhodně zajímavé, zvláště když se na to díváte v kontextu dnešních recenzí, kde mi přijde, že se snad hledá konsensus, správná hodnota hry, nesmysl, podle kterého se všem má líbit všechno obecně dobře přijaté a naopak mají všichni nenávidět to, na čem se všichni shodli, že je naprostá sračka. Jistě, někdy je prostě hra opravdová pecka, ale v praxi je to tak, že Fallout 3, ač "podle všech naprostá pecka" je pro někoho jen prázdný svět s průměrnou hratelností běžící na enginu ještě prázdnějšího Oblivionu. Jenže koho to zajímá, když gamerankings.com uvádí jiná, a velmi průkazná (!), čísla? Třeba já bych si tento názor rád přečetl v jednom časopise a ve druhém třeba zcela opačný. Ale to chci asi moc. Možná si o nich počtu v jiném vesmíru, v takovém, kde Amiga nezkrachovala a nadále vesele prosperuje...

zeal

Kam s herními nápady?

"Kdysi, kdy ještě dinosauři kráčeli po naší Zemi hledajíce ztracený Eden, prakticky každému z nás se zachtělo..."

Znáte to. Listujete herním magazínem nebo surfujete na herních wwwkách a jste si jisti tím, že ten váš herní nápad, co vás napadl ve vaně nebo při jízdě na kole, ještě nikdo nepoužil. Jenže co teď? Jste přesvědčeni o tom, ze by z toho byla senzační hra, vždyť vy jako hráči máte tu nejlepší představu o tom, co by fungovalo a co ne, jenže vyhlídky jsou takové, že zůstane pouze u toho nápadu ve vaší hlavě. A není to škoda? Je, a jaká! Kdejaký autor FPSek z Druhé světové války má možnost dělat hry a přitom trh zásobuje takovým odpadem (Honza Herodes by mohl vyprávět), až je vám z té situace, kdy "Vy a váš nápad proti tomu nemůžete nic udělat", k pláči. Trochu přeháním, ale někde tam vevnitř k takovému, smutnému, pocitu není daleko.

Ono se taky není čemu divit, když ten nápad je tak geniální a přitom je tak jednoduchý na udělání. Stačilo by... v podstatě by stačilo, kdyby existoval nějaký program, ve kterém byste zadali pár parametrů, nastavili, jak by se herní svět měl chovat, přenastavili interface k obrazu vašeho nápadu a většinu práce by už jen zabrala tvorba grafiky a herních úrovní. Poté byste jen při šálku ranní kávy zkomponovali hudební soundtrack a dvoudenní práci zakončili dlouhým, ale o to radostnějším, betatestováním. Krásná představa, zvláště ve chvíli, kdy mi šedou kůrou mozkovou pluje onen geniální nápad na hru, který se mi zjevil včera v poledních hodinách. Nápad je to tak vynikající, že ho tu raději nebudu prezentovat. Ono by to nakonec dopadlo tak, že by ho nějaká jiná vývojářská firma obšlehla, osekala, něco by rozsekala a po vydání dema by byly vývojáři koupeni Gabem Newellem nebo jiným herním molochem, který by hru ještě víc přizpůsobil nenáročnému občasnému hráči.

Co tedy udělat, aby se můj herní nápad nedostal do špatných rukou, resp. aby nebyl ořezán či jakkoliv jinak pohmožděn? Nejlepší cesta je asi ta, postarat se o něj sám a zkusit ho v nějaké indie formě přivést k životu. To mi přijde jako velmi schůdné řešení, které tedy bude vyžadovat kapku úsilí a programátorského umu, ale kdo by se ho nechtěl naučit, když sklízené ovoce za to bude stát? A navíc ono to zase tak těžké být nemůže. Tak, že by bylo rozhodnuto? Stanu se herním vývojářem! A nebo že bych raději poslechl radu z jednoho starého čísla Excaliburu (nebo Levelu?), kde padla v dopisech podobná otázka, tedy "co udělat s herním nápadem?", na kterou bylo odpovězeno, že by bylo dobré zkontaktovat nějakou domácí vývojářskou společnost?

Závěr článku nechám otevřený, protože možná existuje i více variant, jak s herním nápadem naložit a taky proto, že na něj dost možná v blízké budoucnosti navážu jiným článkem, který bude pro čtenáře Casual Core myslím o dost zajímavější. Ale nechte se překvapit...

zeal

Jak důležitá je atmosféra u her?

Z her si hráč odnáší vzpomínky, které můžou po čase vyblednout, protože čím častěji hraje, tím větší šance je, že mu vzpomínku na Superbike 2001 zcela přemaže nedávný zážitek ze Superbike 2008. Jsou ale hry, na které člověk nezapomene ani za dvacet, padesát ba možná ani za sto let, pokud se takového věku dožije (ale to je málo pravděpodobné).

Takovéto hry, na něž člověk nemůže zapomenout, působily na hráče silně už při samotném hraní. Že hra měla skvělou hratelnost, to je samozřejmé, co ale ve skutečnosti způsobí, že někomu hra přijde natolik výjimečná, že si i po delším čase na ni pamatuje, není ani tak zásluhou hratelnosti, jako je to spíše věcí atmosféry. Co to je a jak se dá vyrobit, na to není úplně lehká odpověď. Hra se díky ní změní v neopakovatelný a unikátní zážitek a atmosféra buď u hry je anebo není - hodně zjednodušeně řečeno. Osobně si myslím, že vyrobení dobré atmosféry u her je jeden z nejtěžších oříšků při tvorbě hry a často přijde práce o její navození vniveč. Špatně umístíte některé detaily, které s okolním světem slušně řečeno nekorespondují a atmosféra je v prachu. Anebo má hra všechny předpoklady k tomu, aby v ní byla hutná atmosféra, jenže když hráč prokoukne levné designerské triky a ztratí se v příběhu (nebo ho v horším případě nenajde), hra natolik prošpikovaná "atmosferickými" efekty jako je Fear 2 pak nemá po stránce atmosféry nejmenší šanci, aby hráči atmosféru jako takovou vsugerovala.



Dá se říct, že spousta her dávné i nedávné minulosti měla svoji vlastní neopakovatelnou atmosféru. Některé po této stránce jen ušly, pak tu ale byly takové pecky, jejichž atmosféru byste chtěli i dnes prožívat neustále dokola. Ať už to byl Ishar, Wizardry 7, Indiana Jones (arkáda a Fate of Atlantis), UFO a X-Com, Metal Mutant, Mega Lo Mania, Dune 2, Prince of Persia, F-29 Retaliator, North and South, History Lines, Realms of Arkania, Might & Magic VI, Diablo a spousta a spousta dalších. Je opravdu škoda, že dnes z těchto her původní hodnotu (rozuměj atmosféru) asi už nevymáčkneme - nezbývá tedy nic jiného, než přát těm novým hrám, aby se jim povedlo totéž, co u těchto herních klenotů, ze kterých zbyly už jen pouhé (ale zato cenné) vzpomínky.

O kolika nových hrách se dá říct, že se atmosférou mnou jmenovaných herních titulů jen dotkly? Osobně bych nějaké soukromé tipy měl, ale vychází to tak, že jich je jen pár. Poslední dobou mám pocit, že obrovská většina her se atmosférou už ani tak moc nezabývá a spíše spoléhá na vizuální dojem a zavedené herní mechanismy, které bohatě stačí na to, aby se hra prodala. A když se něco prodává, proč se pokoušet dělat něco navíc? Časem ale i osmitisící devadesátá sedmá kopie Dooma omrzí a hráči si najednou uvědomí, že těm hrám cosi podstatného chybí. A to "cosi" může být právě ona atmosféra (vedle ní můžou na čas zafungovat i nové technologie jako dokonalá VR a 3D monitory, ale nebude to nadlouho).



Co vůbec tvoří ve hře atmosféru? Není to špičková grafika, i když grafický styl na ni vliv bez nejmenších pochyb má. Pokud se podíváme na starší hry, tak první, čeho si nelze nevšimnout, je to, že každá z nich má svůj unikátní grafický styl. Není dvou her, které by byly na chlup stejné - a to se o dnešních hrách, které vyměnily rastrovou grafiku za 3D modely, vůbec říct nedá. Nechci tím ale tvrdit, že dnešní hry, které využívají prakticky už jen 3D modely, jsou díky tomu "špatné". To rozhodně ne - při dnešních komplexních herních světech o rozlohách až stovek kilometrů se dá jen těžko udělat grafika tak, aby měla svůj originální styl, díky kterému byste poznali z jednoho jediného obrázku o jakou hru se přesně jedná. Přesto ale některé hry na tomto poli vyloženě překvapí. Demo Killzone 2 má vynikající atmosféru, a přitom se jedná jen o tupou střílečku (ty já - mimochodem - rád!). Killzone 2 má svůj specifický grafický styl a díky němu mají i další prvky (hudba, animace, hratelnost) šanci zazářit a vytvořit tak neopakovatelnou unikátní atmosféru, kterou byste v žádné jiné hře nenašli.

Vedle grafiky je to ještě zajímavý a dobře napsaný příběh, který byl kdysi nedílnou součástí kvalitní hry. Bez dobrého příběhu byste asi jen těžko podlehli světu na obrazovce. Neméně důležitým prvkem ještě byl/je originální přístup ke hře, který se v poslední době až nezdravě podceňuje a asi to má za následek, že někteří hráči zašli až tak daleko, že se rozhodli definitivně pověsit myš na hřebík. Originálních her rok co rok ubývá a samotný Noby Noby Boy herní průmysl nezachrání! Ale vážně, hrám by dle mého prospělo, kdyby o jejich podobě na chvíli přestali rozhodovat marketingoví odborníci a na jejich místa by usedli obyčejní hráči. Myslím, že bysme ještě koukali, jak skvělé a atmosferické hry můžou vzniknout v době, kterou ještě nestihla sežrat ta zlá a ošklivá Nostalgie.

zeal

Minikomentáře #1

- Obnova Excaliburu pokračuje

Blog "pro obnovu vydávání legendárního časopisu počítačových her" Martina Ludvíka se znovu probral k životu. Že by to tentokrát vyšlo? Držím palce a je mi úplně jedno jestli bude Excalibur papírový nebo elektronický. Nejlépe obojí!

http://excaliburblog.cz/

- Bohemia Interactive vs Codemasters

Codemasters vyvíjí Operation Flashpoint 2 a Bohemii se to ani trochu nelíbí. Proč? Protože (z Bonusweb.cz):

„Jelikož Codemasters nemají práva ani na engine původní hry, ani na jakoukoliv jinou její složku kromě názvu „Operation Flaspoint“, tak jak mohou svůj produkt označovat jako pokračování?“

Inu, je to "šílené", ale Codemasters jsou plně v právu, protože vlastní IP značku a ta je prostě alfou a omegou.

- DICE 09 - selský rozum je ten jediný správný

PC hry prý už sedm let stagnují, kdo za to ale může? Na setkání veličin herního průmyslu se došlo k závěrům, o kterých už dlouho věděla selka z Horní Dolní.

(citace z Bonusweb.cz)

Todd Howard: "Změny na základě zpětné vazby testerů jsou důležitější než původní zadání nebo cílová platforma."

Todd Howard: "Chcete další tipy na vývoj skvělých her? Prý je najdete ve starých recenzích klasických her."

Dave Perry: "Budoucnost hraní je „online a zdarma.“

Podle Gabea Newella ... je dnes běžný způsob postupného snižování cen herních titulů v čase nefunkční. Lépe prý funguje flexibilní pohyb cen při digitální distribuci, kdy je možné cenu snižovat nebo zvyšovat v závislosti na potřebách vydavatele nebo požadavcích hráčů.

Desatero podle Capcomu: "Nejdůležitější věc u her je zábava, uživatel se musí při jejich hraní bavit. Pokud to nedokážete zařídit, další existence vaší firmy nemá smysl."

K takovým závěrům netřeba odborníků... (*sigh)

- Skill test u Quake Live je k ničemu

Chcete si zahrát Quakea a bojíte se, že si pořádně nezahrajete, protože nemáte potřebný skill? Je pravděpodobné, že si opravdu nezahrajete, protože někteří hráči jsou rádi, když ownují nehledě na to, jak dobří/špatní jsou jejich protivníci. Už párkrát se mi u Quake Live stalo, že se do mapy střední obtížnosti vloudil nějaký srabský high skiller. Ze zvědavosti jsem se dnes byl podívat do nejlehčí obtížnosti (jen jsem nakoukl :) a vida: proháněl se tam nějaký killer se skóre 37/2. Snad id Soft něco podnikne...

zeal