Prince of Persia je hrou, která nechybí dost pravděpodobně v žádném seznamu důležitých her první poloviny devadesátých let. Prince je žánrově 2D plošinovkou, které v té době byly nesmírně populární a na PC se jich objevilo obrovské množství, co jej však odlišovalo od Dukeho, Jill, Kapitána Comica, Huga a ostatních člobrdů, byl důležitý fakt, že Prince nevypadal ani trochu sharewarově, ale ani se nehrál tak, jako ostatní hopsačky. Byl unikátní v podstatě ve všem, od krásné jednoduché grafiky, přes úžasnou animaci hlavní postavičky, originální hratelnost, již v praxi představovalo opožděné ovládání, které obzvláště při skocích udělalo ze hry hotovou výzvu pro každého majitele PCčka, až po velmi dobře designované úrovně, které byly po stránce obtížnosti takové, že vás to přímo motivovalo dostat se k dalším dveřím od vyššího levelu. A co teprve jiné prostředí, jež v pozdějších částech, v Jaffarově paláci, vypadalo doslova pohádkově. No zkuste se zeptat kohokoliv, kdo byl před devatenácti (až dvaceti) lety na světě a byl seznámen s PC, jestli hrál Perského prince.
Toho totiž hrál každý, protože hra to byla nesmírně povedená, krásná a běžela i na 286kových konfiguracích. A její síla byla taky v tom, že dokázala přimět ke hraní nejednoho počítačového analfabeta. Takže by se dala označit i za takového prapředka her pro občasné hráče. Trvanlivost byla oficiálně jedna hodina, doba za níž jste museli proběhnout, proskákat, prošermovat třináct úrovní, abyste po finálním souboji s docela těžkým vezírem nakonec padli do náruče dojaté princezny. Ač se to zdá málo (řeč je o herní době), pouhopouze šedesát minut, projití hry na jeden pokus zase realistické moc nebylo. Což je ale obecné znamení her té doby. Museli jste se naučit být v tom dobří, a nabírání zkušeností nějakou dobu zabralo. Abyste Prince dohráli včas, museli jste vědět, kudyma vede cesta, kde vyskočit, aby spadla ze stropu cihlička, vědět, že tamta lahvička je jed, a ne naopak, získat přehled o rozmístění bodáků, pastí, co vás na jeden dotyk dokázaly změnit v lidský kaktus politý rajskou omáčkou a v neposlední řadě byla potřeba vědět, jak šermovat s mečem, který jste získali až na konci první úrovně (takový začátek podobný Half Life).
Jak už jsem napsal, hra vypadala krásně, v porovnání s hrami na vietnamském Atari až nadpozemsky krásně, ale i ozvučení udělalo své. Atmosféra Prince byla vpravdě prvotřídní a ani několikadisketové a stejně tak výborné, a o dva řády těžší, pokračování v tomto nezaostávalo. Jak na mě Prince působí dnes? Myslím, že svoje kvality neztratil a stejně jako třeba u Scorch a Worms asi nehrozí, že by někdy v budoucnu neobstál ve zkoušce času. Prince of Persia je bez nejmenších pochyb nesmrtelná klasika, přesto se ale musím přiznat, ač to zní sebeheretičtěji, že si dnes zahraju raději jeho remaky... teda pokračování na PS2. Třidé v tomto případě totiž nebylo vůbec na škodu a oni ti kluci z Ubisoftu to udělali fakt parádně. Jediná moje výtka k sérii PoP spočívá v tom, že Mechner nikdy nenavázal na konec Prince dvojky. Já se na tu čarodějnici tak těšil! Ale zápletka s pískem, co vrací čas, taky není špatná.
zeal
0 komentářů:
Okomentovat