Bluuuuuuuur!

Dárky mi dělají radost i letos - jako například teď, když jsem pálil gumy u svého závodního auta v několikahodinové spářce multiplayerového klání v Bluuuuuuur! Hurá! Vrúúúúúúm. Žžžžžžž... pfaaalsk BUCH! Vvvvvzzzzz... Jo a jóóóóóóó!

Jako závodní hra má vše, co by měla mít. Adrenalin, zajímavé okruhy, smrtící zbraně, pocit rychlosti, prostě pocit, že ovládáte to auto a ne pouze kameru. Závodění po síti je zvlášť vypečené. Totiž tolik se toho v závodě děje - zbraně létají zezadu, ale i zepředu, miny umí sem tam překvapit svou lokací, např. neviditelně položené těsně za bonusem, a rovněž nikdy nevíte, kdo se vám s bonusovou rychlostí najednou pověsí na paty, koho vybouráte, kdo totéž udělá vám, kdy vás přiletí sešrotovat kolona v ostré zatáčce -, tolik se toho děje, že si budete po každém dojetém okruhu chtít dát ještě jeden. Tak ještě tenhle a jdu spát... Oh, neříkal jsem tohle už před pěti okruhy?! Aha, tak ale ještě jeden. A pak už půjdu...

Tahle hra mě asi donutí si pořídit headset, protože "voice chat" je při takové hře jednoznačně výhodou. Pokud někoho pěkně napálíte, teda do něj něco napálíte, tak není větší škodolibé radosti, než slyšet jeho hřmící a po dechu lapající hlas. No fakt, takhle frenetická závodní hra je pro to jako postavená. Blur je Rollcage pro novou generaci konzolí, Mashed pro dospěláky a vůbec moc fajn hra.

zeal

Návrat do budoucnosti, nemastný, neslaný, ale víceméně fajn

První epizoda Návratu do budoucnosti vydaná před pár dny už na netu sklízí výborná hodnocení, což mi znemožňuje na hru jakkoliv plivat, aniž bych chtěl celé Casual Core vystavit pěkně mastné sklizni plivanců od hráčů. Takže to neudělám. Přeci jen si ale neodpustím jedno: ač je radost to hrát, dostavilo se zklamání. Zklamání z toho, že nejde o POŘÁDNOU adventuru, kde by hráč čelil skutečnému adventurnímu nebi a peklu, a byl opravdu zainteresován ve světě za tekutými krystaly (už nikdo nemá CRT, že ne?). Namísto toho SLEDUJE jak se to odehrává, ovšem ne v kvalitě moderní adventury jako je Heavy Rain, ale jen v trochu vylepšeném endžinu Tales of Monkey Island, a bez možnosti to NĚJAK ovlivnit. Problém s BACK TO THE FUTURE je nejen v silné linearitě, lehké obtížnosti, která bude vyhovovat všem, jen ne náročným hráčům, ale například i v chybující kontinuitě - vynechali jste otázku v nějakém rozhovoru nebo jste šli řešit něco jiného a najednou se dozvídáte, že paní reportérku obtěžoval Einstein, takže se jí vlastně omlouváte za něco, co nevíte, že se stalo - protože se to nestalo, alespoň ne na vaší obrazovce. Jindy se v rozhovorech (kde je mimochodem úplně jedno, na co kliknete) ptáte na věc, kterou byste zjistili buďto prozkoumáním předmětu, což jste neudělali, nebo položením otázky v jiném rozhovoru, kterou jste ale nepoložili, tudíž váš hrdina "to" nemůže vědět. Takže jak to ví? Jako fanda filmové trilogie říkám: jo, je to fajn! Ale mohlo to být minimálně o džigawat lepší.

zeal

Vánoční téma

Herní průmysl Vánocům hodně dluží. Totiž nebýt Vánoc, herní průmysl by nebyl ani z poloviny tak komerčně úspěšný jako filmový průmysl, nepsala by o něm média, natož v pozitivním světle, a z mnoha, a mnoha, herních tvůrců by byli žebráci válející se po ulicích s poloprázdnou flaškou levného chlastu pevně stisknuté v pravé či levé ruce, podle toho jaká hemisféra by jim ještě pracovala a jaká by odešla kvůli chlastu, a ranám do hlavy od častých pádů na zem, jako první. A přitom mi přijde, že Vánoce mají ve hrách jako téma tak malé zastoupení, až si nejeden říká proč to jen tak je? Pokud jste ale byli na loňském setkání příznivců her v Brně, nebo jak se ta zpropadená herní sešlost jmenovala, po přednášce herního producenta Martina Zavřela na téma Mafie 2 byste hnedka věděli, jak se to má. Ne přímo s Vánocemi, ani s tématem Vánoc, ba ani s Martinem Zavřelem a Mafií 2, ale s hrami obecně. Na otázku přítomného herního nadšence proč chybí tachometr při jízdě autem, snad to tak bylo, už je to přece jen rok, zazněla odpověď ve smyslu, že v Číně nepoužívají tachometry, ale trochu něco jiného. A cílem velkých zlých videoher je přece zisk, samozřejmě pokud možno co největší zisk, takže pokud má Mafia 2 v Číně zabodovat, nesmí mást hráče podivnou tachometrotechnologií a být prostě videohrou, co je Čína-friendly. Je tak dost možné, že do Vánoc se nehrne žádná herní firma z podobných důvodů. Možná je v tom ale něco jiného, jako například nějaké spiknutí vlád světa, z nichž některé preferují Ježíška, druhé Santa Clause, třetí poslouchají Satana, čtvrté Saint Nicolase a další v tom období například neslaví vůbec nic. Proč už jen sakra nikdo nedělá čistě vánoční hry, nebo levely, jež by se perfektně hodily pro hraní o svátcích, které máme skoro všichni tak moc rádi? Hrát patnáct let starého Jazze nebo Lemmingy... je určitě fajn (to bych tu pěkně lhal, kdybych tvrdil opak), ale prostě by to chtělo něco nového, protože chci něco, co jsem ještě nehrál a taky technologie kráčí pořád dopředu a na své PS3-ce si Jazze už nezahraju.

Zdá se mi, že tenhleten nedostatek Vánoc ve hrách zachraňuje snad jen LittleBigPlanet. Nebo neumím dost dobře hledat? Možná i v tom je ten problém...

zeal

Retro jako vděčné téma?

Level údajně prodá na stáncích už jen 4 až pět tisíc čísel měsíčně, Score se prodá víc. Inu, je jasné proč. Na obálce má Duke Nukema - kterého Score už nadobro pohřbilo v jednom nedávném článku (ale nevadí!). Na jméno Duke Nukem slyší každý, minimálně stejně tak dobře jako na Laru Croft. Proč tomu tak je, těžko říct. Duke měl nejlepší hlášky a zapamatovatelnej vohoz. Lara měla velký kozy, ehm. Gordon Freeman měl brýle. Jazz byl zelenej králík. Sonic byl modrej ježek. Mario měl knírek a modráky. Myslím, že každej bude souhlasit, že retro má něco do sebe už jen proto, že si každej dokáže představit, jak asi vypadá smajlík z Pacmana, nebo že si po letech dokáže poslepu vybavit tři ksichty vikingů z Lost Vikings. Schválně, kolik z vás dokáže to samé u Trine.

Ale abych tu nemlžil déle, než bych chtěl. Napadlo mě, že bych mohl CC koncipovat jako retro blog. Alespoň na čas, nebo na delší dobu, to by se ještě vidělo. Ani ne tak proto, že bych měl nějakou zvláštní slabost pro retro hry, jako spíš z důvodu, že mě jiná koncepce, minimálně v tuto chvíli, nenapadá. Zajímavé to bude i proto, že mám mnohem víc v oblibě nové hry. Žádný další "ach, takhle to bylo tenkrát" tu rozhodně pěstovat nebudu. A kdo ví, třeba blog chytí druhý dech...

zeal

Casual Core přeje pohodlné svátky

Rok 2010 byl na Casual Core v duchu experimentů, kdy se občas nějaký ten krok povedl, a jiné už méně. Jelikož mně nejde rozchodit sekce statistika, nemůžu sem napsat žádná konkrétní čísla o návštěvnosti, ale tipnu si, že to nebude ani trochu žhavé a osobně se tomu nedivím. Přece jen základ úspěchu je aby blog fungoval stabilně, a aby na něm vycházel nový obsah víceméně pravidelně. O tohle se budu snažit počínaje začátkem příštího roku. Mno, podle toho jak to půjde...

Minule o Vánocích jsem tu dával tip na vánoční levely Lemmings 2, kteréžto si určitě zahrajte letos, pokud jste je nehráli loni, a ještě vám můžu doporučit třeba Enemy Territory, kde si vojáci vyměnili helmy za Santovy čepičky, nože za vánoční hůlky (?), granáty za sněhové koule a vzduchem nelítají rakety, nýbrž Santa Claus! Hou, hou. Lepší vánoční hru těžko pohledat, alespoň dle mého názoru.

Takže, pěkné svátky všem, ať ten příští rok stojí za víc než ten, se kterým se za chvíli rozloučíme.

zeal

Michigan Report from Hell

Mičigenská reportáž z pekla je zapomenutá hra na PS2, i když takhle napsané by to mohlo vyznít, že jde o nějaký unikát. Je to zkrátka jedna z mnoha zapomenutých her. Oprávněně nebo neoprávněně? To jsem se odhodlal zjistit, když jsem se vrátil po dlouhém dni domů a zapnul zase po pár týdnech zaprášenou PS2ku. Disk s Judge Dreddem putoval vzduchem do tmavého koutu místnosti - až tak moc jsem byl natěšený na Michigen.


Takže co je to za hru: hráč se ujímá role kameramana, který chodí s krásnou reportérkou po místech, kam ještě nevkročil koroner... protože televizní reportéři dostali tip na "dům hrůzy" jako první! Postava, za kterou hrajeme není v podstatě hlavním hrdinou, jako spíš hlavním side-kickem, bez něhož by ale reportáž nemohla vzniknout - a hlavně, kameraman toho umí, vlastně musí dělat, víc, než jen točit a točit. Už v tutoriálu je totiž naučen jak MLÁTIT objektivem kamery! Je potřeba zmínit, že v průběhu reportáže nemusí kameraman zabírat neustále reportérku - může zabírat klidně zeď, ale nedostane za to žádné body. Body totiž dostane vždy za to, když zabere kaluž krve, nějaký podezřelý objekt jako šálek s kafem a noviny, nebo když zabírá jednu erotickou část reportérčina těla. Hru udělali japonci, tak se nedivte.

Ačkoli jsem se setsakra snažil udělat reportáž co nejerotičtější, hra vyhodnotila mé snažení pouze sto body v erotickém faktoru - a to jsem asi na minutu udělal veliký záběr na reportérčin výstřih - a za suspense, čili za napětí mi hra dala celé dva tisíce - krvavých fleků na zemi bylo hodně, to jo, ale že bych je zabíral s nějakým zvláštním zaujetím... neřekl bych.

Napíšu to co nejupřímněji. Nápad hrát za kameramana je super, ale videoherní provedení prostě nefunguje, a dle mého asi ani fungovat nemůže. Už jen proto, že se potřebujete v prostoru nejdřív zorientovat a teprve až potom je možné přemýšlet o tom, jak s tou vaší kamerou budete hýbat a co zaberete - což dobře nejde, když na televizní obrazovce vlastně vidíte jen to, co snímáte kamerou. Proč to nefunguje důvod druhý? Špatné ovládání. Dualshock 2 není zdaleka tak přesný jako jeho verze číslo 3 a to u této hry je o to více poznat, když každý sebemenší pohyb páčkou posune obraz tak a poté zase jinak. Smutným případem je menu nastavení. Menu, kde byste si to nastavili podle chuti existuje ve hře jen jednou - na začátku - a pokud nevíte, jak a co nastavit a poté při hře zjistíte, že vám to nesedí, nedá se pak už nic dělat.

Technická stránka je horší až místy zataženo. Postavy například otvírají ústa i když nic neříkají. Ale to je asi způsobeno odfláklou lokalizací z japonské verze. Anglický dabing je naprosto zoufalý, což je hlavně poznat ve scéně, kdy narazíte v domě hrůzy na vašeho zvukaře... sedícího u piána... a vy se jen díváte, jak deset minut řve, naříká na to, jaká je to nespravedlnost... vy nemaje žádné možnosti cokoli ovlivnit (ani mlácení kamerou nemá vliv). Absolutně debilně "zahrané" a namluvené kýmsi, kdo byl zrovna na ráně a nevypadal na to, že by si za svůj výkon účtoval víc než deset dolarů. To už jsem si říkal, že Michigen je asi blbost. Pak ale odběhla reportérka černochovi kamsi pro vodu a já se pokusil o kontakt se zvukařem, který se však neuskutečnil. Čekám jestli na mě nezačne mluvit, zoomuju a nakonec mačkám křížek. Nic. Jednoduše jako bych tam nebyl. Ani několik ran objektivem ho nevyvedlo byť jen trochu z míry, natož ze zkamenělé pózy. Tak jsem se vydal za reportérkou a k mému úžasu až teprve v té chvíli, co jsem se za ní otočil, začala běžet za roh. Spolu jsme pak zamířili do kuchyně... kde se na reportérku spustil ze stropu velkej pavouk... který ji usmrtil... .... ignorujíc můj marný pokus o K.O. objektivem kamery. Nebyl to ale konec hry, protože Michigan z nějakého podivného důvodu pokračuje i přes tuto nedůležitou událost. Takže se ke mně připojil zvukař a pokračovali jsme v, ehm, reportáži. V další místnosti jsme našli roztomilou japonku, kterou můj kolega okamžitě poznal a já náhle dostal podezření, že tohle bude asi další reportérka. Ta minulá stejně za moc nestála... nebo jak to je?


A proč to zjišťovat, když se mi to ale vůbec nelíbí?

Hráči počítačových her nečtou

Chtělo by se dodat, a novinářští pisatelé tuplem, ale to by nebylo daleko od sprosté lži, takže zůstaňme jen u těch hráčů. Klesající poptávka po herních časopisech je alarmujícím znamením, že hráči počítačových her přestávají číst. Další takový alarm, neméně znamenající, je stav internetových diskusí, jež předznamenávají temnou budoucnost, ve které analfabeti s kameny v ruce stojí vítězně nad spoustou mrtvých těl poseté nekropoli, dřívější to zahrádce kavárny U intelektuála. Net, ač to na první pohled nedává pravelký smysl, protože je zavalen hromadami textu, svádí k tomu, aby si kdokoli přečetl pouze nadpis a první větu každého druhého až desátého odstavce. Proč si na netu něco číst, když je plný obrázků, které jsou dokonce pohyblivé, že. Ze čtení písmenek na monitoru bolí oči, a vůbec proč si něco číst, když si to můžu pustit jako video.

Někdy ale není jiné možnosti, než se uchýlit k přelouskání několika vět. A nebezpečí číhá tam, kde se nachází řádně zpackaný text, který připravil někdo s podobnou vadou, tj. nechutí k tomu, přečíst si víc než tři věty. To jsou pak informace, jako když se třeba teď nedávno brojilo proti zákazu videoher ve Spojených státech. Podobnou informační kvalitu doteď nabízely jen televizní reportáže o škodlivém vlivu videoher. Nedá se tomu ani tak moc divit, když je o textech na netu známo, že nadpis často pojme vše, co se básník chystá říci. To je tak, přehršel informací láká k tomu, psát o každé prkotině. O prkotině nenapíšete většinou víc jak větu, dvě. Internetový čtenář má pak ve zvyku číst maximálně ony pouhé dvě věty, a když se objeví něco víc komplexního, jako například to o tom zákazu nezákazu, tak je potom takový člověk, vlastně polo-analfabet, odkázán na texty nevalné hodnoty - jelikož dlouhé odstavce prostě nezvládne.

Jeden příklad za všechny. Hra Newcomer na C64 je prý vyvíjena neuvěřitelných 20 let. Hotová senzace, ovšem jenom kdyby to byla pravda. Její vývoj trval pouhé čtyři roky, delší verze už vcelku úctyhodných jedenáct. Kde se vzalo těch dvacet? Věc se má tak, že k již hotové hře se zbylých devět let vyráběly opravné patche. To ovšem například autora blogu RockPaperShotgun netrápí, protože ono to zní daleko fantastičtěji, když se nehledá, jak to doopravdy je. Onen autor si přečetl první dvě věty odtud, a z nich to skutečně tak vypadá, že celé dvě dekády trval vývoj. Jenže, ony i ty první dvě věty se dají interpretovat různě, takže nečíst dál je klasický případ "teh gaming journalism".

Takových případů je bohužel spousta. Takže nakonec vlastně hráči mají dobrý důvod nečíst víc, než pouhý nadpis - max. dvě věty.

Sbohem, New Vegas

Vyléčen z Civilizační choroby a momentálně v abstinenci z pobíhání po radioaktivních pláních... huh, takhle napsané to vypadá, že už mi to začíná lézt na mozek, ale opak je pravdou. Jak jsem přestal číst herní weby, časopisy taky, vrátilo se mi nadšení pro hraní her. No vážně. Ten pocit, že ta nově nainstalovaná hra skrývá netušená překvapení, že je mi skryto, jak ti direktoři té firmy usilují jen o masitej výdělek, že by jinak tu moji space massacre hru zrušili, to všechno přispívá k tomu, že si s chutí zapnu nějakou tu hru aniž bych o tom musel nějak zvlášť přemýšlet.

Jen za poslední týden jsem si velmi užil, i když zase v menších doušcích, zase takovej karbaník nejsem, několik her, a proč to nenapsat pořádně, NĚKOLIK PC HER! Říznutých jednou konzolovkou, aby to nebyl takovej šok. Ve třetím Thiefovi se mi podařilo dostat se na konec první úrovně, kdy jsem za dramatických okolností sáhl k zoufalému řešení... protože jsem nemohl najít skrytou páčku potřebnou k otevření sejfu, musel jsem vystřílet kompletní osazenstvo hrádečku, včetně lorda, kuchaře a dvou panen. Už už jsem to měl dohrané bez jediné mrtvoly, stál jsem před sejfem, ale holt jsem nemohl najít tu zatracenou páčku, takže jsem musel projít kompletně budovu a, prostě mazec. Druhou misi si snad užiju už stylem stealth průchod ve stylu Solid Snakea.

Risen mě příjemně překvapil, a ač není nijak bohatý na temné kobky (zatím tam byla jen jedna, ale zase s propadlem), tak je to moc fajn RPG, přesně jaké jsem si chtěl zahrát.

Review Vision: Is simpl laik diz

Tak zase něco napíšeme

Kdysi, to bylo už dávno, jsem až zuřivě, a to není vyjádřeno nijak explicitně, listoval herními časopisy a doslova ujížděl na tom všem, co se na herní scéně jen objevilo. Good times, dá se říct. Proč tedy dnes nejsem hlavou nějakého softwérového kolosu nebo nešéfredaktoruju nějakému hernímu plátku? Odpověď na to je asi taková, že časem se u mě objevovala jiná obsese, pak zase jiná a jiná a nakonec se všechny tyhle posedlosti střetly v jednom nehezkém boji, ze kterého jsem vyvázl jen já. Já a roztrhané kusy mých dřívějších posedlostí. Tak to vidíte. Nic pěkného - jako realita.

Do čela herního kolosu bych se ale mohl s kapkou štěstí někdy v budoucnu dostat, protože nápadů mám fakt na rozdávání. Ne, rozdávat je nebudu. Pěkně si je budu škudlit pro sebe. A nebo to taky ne? Že bych jednou za čas vytvořil nějaký ten herní prototyp, který by čekal na rozkradení? No a nebo si udělám továrnu na indie projekty, a to bude jeden projekt a jeden nápad, jak to ostatně funguje dnes na indie scéně. A herní novinařina nebo přesněji netařina, když je to psané na netu? To by určitě šlo. Jen ne asi hned teď. Nejdřív bych musel utratit statisíce za všechny ty hry, které jsem nehrál, abych byl jako herní netař opravdu použitelný a informace v mých článcích nebyly jen snůškou domněnek a přepisování cizích názorů.

Střední cesta je, zdá se, ta nejlepší. Nestojí nic, vlastně pár stovek měsíčně ano, ale to se samo dá. Sem tam si koupit nějakou tu hru a "spokojit se" s hlavní činností týkající se her, tedy jejich hraním. A tečka. Takže asi nedojde k žádné změně, vše zůstane při starém a já se jen, asi ne nadobro, ale minimálně na nějakou chvíli, odmlčím. Na jaké hry se těším nejvíc? Na Duke Nukem Forever, Fallout New Vegas, Rage a Diablo 3. Díky kdyžtak za přízeň a někdy zase nablogovanou.

(Jinak mě, samozřejmě, zastihnete na TBL)

zeal

Civilizace 5 - ještě než začnu hrát

Ještě než se ke mně dostane krabička s Civilizací 5 uvnitř, řekl jsem si, že sesmolím alespoň pár posledních odstavců k sobě na blog. A pak do konce roku útrum (bude záležet na tom, jak moc mě hra do sebe vcucne).

Na pravé straně blogu by se měl nacházet definitivní seznam českých blogerů, tak pokud se tam nenajdete, dejte mi echo - není nic jednoduššího, než tam vpravit adresu vašeho blogu, jedno kliknutí a je to tam.

Z posledních novinek šířících se netem: Je tohle nový ovladač pro PS3? Hmm, to se mi nějak nechce zdát, hlavně - proč je levá páčka tak nešikovně umístěná a ty šipky někde na spodu Dualshocku. To se nebude moc pohodlně ovládat, teda. Design těžko říct, takhle z jednoho špatně nasvícenýho obrázku. Dávám palec dolů.

Cube: The Game. Někomu se konečně podařilo udělat hru, o které jsem si kdysi myslel, že by mohla dost zabodovat u hráčů. Jednou jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že bych se o ni sám pokusil, ale víte jak to s tvorbou her chodí. Stojí obrovské množství peněz. A jednomu týmu se to přece jen povedlo. Jaké překvapení pro mě ale bylo, když jsem na vlastní osobu zjistil, že hra je absolutní trash a nestojí vlastně ani za těchhle pár řádků tady na blogu. :( Nezáživnější a hnusnější hru jsem snad zatím ještě neviděl. Konceptově, tedy na papíře, je to ale projekt, který možná ještě spatří světlo světa. Tipuju, že se toho ujme Valve, protože Cube je film nejenom kultovní, ale taky "naoko" chytrý a dosti podobný hře, kterou Valve nedávno také koupila a nechala znovu vyrobit, Portal je ta hra.

http://gmc.yoyogames.com/index.php?showtopic=482462

Včera jsem si takhle řekl: co kdybych něco stvořil ve Flashi? Nevím nakolik je to těžký, něco v něm, byť velmi jednoduchého, udělat. Je tu ale poměrně slušná šance, že se k tomu dostanu, protože vím o stránce s použitelnými tutorialy a ještě jsem teď nedávno přišel na to, jak na takovou tvorbu rychle a taky zdarma. Takže se uvidí, šance tu je.

Víc toho zdá se není, takže hraní a Civilizaci 5 zdar.

zeal

Test

sept2510 by zealcore

Odkud se vzal BioShock? (podle Casual Core)

City of Lost Children

+

Myst

+

Undying

+

BioForge
+

Jules Verne

=

 BioShock

zeal

Na trhu chybí konzolový časopis

A když píšu, že konzolový, tak vyloženě časák jen o konzolích. Žádné handheldy, mobily ani PC (to tak ještě!). Na ty by v časopise nebylo místo.

Jako konzolovější hráč nemám co kupovat a rád bych něco dlachnil, když zrovna nesedím před dodělávajícím monitorem (no, nedodělává, ale trochu "zadělaný" prachem je). Dříve, když ještě debata papír versus web byla aktuální, jsme se asi shodli na tom, že papír je death (zkráceně řečeno). Jenže, od té doby zase uplynul nějaký ten čas a jeden neznámý a velice skromný blog (ano, tento) tak znovu nadhazuje návrh na uskutečnění časopisu, který by vyhověl všemu konzolovému hráčstvu u nás. Chytí se toho někdo? Bude to Excalibur? Nebo někdo jiný?

A já chci časopis, protože klasické herní weby mě nudí, sem tam uspávají a někdy je u večerní kávy vypínám natrvalo, aby se mi při náhodném otevření neudělalo špatně. Na koncept časopisu prostě nikdy nic mít nebude, ani kdyby to byla služba vpálená do brýlí a oznamující naprosto vše, od informace, kdy Aaron Greenberg odešel na záchod až po finanční zprávy, která společnost vydělává kolik a kdo se koho zase chystá koupit. Brrrr.

Tajnou zbraní budou kvalitní redaktoři, které si každý vpálí, ehm, které si oblíbí každý čtenář, do jednoho, do posledního človíčka vlastnícího sebehorší konzolí. A bude to mít EDGE (jako šťávu), na apríla CUTTING EDGE a bude to zkrátka něco, z čeho všichni čtenáři budou šílet, šílet a jásat zároveň! Jediná stránka časopisu nebude průměrná, do posledního místečka budou všechny zaplněné kvalitními písmenky, větami a odstavci.

Rozhodně nebude v prvním čísle, ani v žádném dalším, článek na téma: "A má vůbec smysl vydávat dnes papírový časopis?" (tak to po prvním čísle zabalíme, nebo ne?). Pojede se na úplné maximum a všichni budou odvádět dvěstě dvaceti procentní výkon, a byla by v tom nějaká čertovina, aby to nevyšlo.

 

zeal

FFW FTW

Wow. Znáte to? Když chvíli neupdatujete blog, tak se vám toho v hlavě nahromadí tolik, že byste to nejraději chtěli shodit vše zaráz z jedné z věží World Trade Center (příliš brzo?). Prostě proto. Námětů na články, ať už dobré nebo jen lehce nadprůměrné (výkyvově až po ty čistě geniální) je tolik a jak to tak bývá, času není nazbyt a zábav lepších než tohleto blogování je povícero. Rozhodl jsem se pro takový "fastforward blog post", což myslím není nutné překládat. Takže čím začít? Článkem. Napsal jsem, myslím docela slušný, článek na KK o Duke Nukemovi, který vystihuje můj pohled na Duke Nukem Forever. Už to není, jak to správně vystihl Overwatch na TBL, legenda, DNF se totiž stává realitou a ta je, jak všichni víme, dost hnusná a sem tam bolestivá. DNF je tady, konečně, vlastně ještě ne, ale bude, už brzo a konečně se uvidí, jestli to stálo za těch více než deset let čekání. Ne, opravdu si nemyslím, že by vůbec nějaká hra za to stála. A má se to navíc ještě tak, že já na tohle pokračování stejně nečekal. Měl jsem vždy za to, že se zhruba v roce 2002 na něm přestalo dělat a takové to dráždění čtenáře, že DNF se jednou objeví, byla jen taková fakt vtipná legrácka, kterou stejně nikdo nebere vážně.

Co já na DNF gameplay video z výstavy PAX? Chcaní jako mezihra? Blowdžop (to jen tak kvůli vyhledávačům) od dvou studentek najednou? Ježdění v džípu? No jo, a bude toho víc, ptám se?

Mafii 2 ještě nemám, ale celkem o jejím sehnání uvažuju. A že tam není tráva, kvůli tomu z World Trade Center neskočím. Ehm.

Kinect je vážně divnej způsob, jak ovládat hry. Tohle říkám po zhlédnutí dalších videí, na kterých hráči vypadají, jako kdyby dostali první vycházku z ústavu, kde byli zavření hodně dlouhou dobu.

Mám neskutečně divný dilema. Hrát Dragon Age za člověka, noblesního rytíře, jehož osudovou cestu jsem měl přečtenou ještě předtím, než jsem vložil instalační DVDčko do mechaniky, nebo za elfa, zřejmě čaroděje, u kterého nevím, jestli pouhé sesílání kouzel je v takové hře to pravé ořechové s malinou navrchu, anebo za krajně nesympatickýho trpaslíka, kterýžto má dost možná to nejlepší herní scenário (alespoň co jsem tak vypozoroval na loňském Digitexu), ale zase jak říkám, proč hrát stovku hodin s postavičkou, která na monitoru nevypadá ani trochu dobře? Asi to nakonec udělám, jako jsem to udělal při prvním hraní Diabla - rozehraju to za všechny tři a s tím nejlepším to dotáhnu až do konce. Kde na to ale vezmu čas?

Tolik nápadů na originální herní koncepty a tolik překážek v cestě. That's a blow.

A abych zůstal věrný duchu blogování, ne vše se točí kolem her, a já tu zmíním pár delikates pro případné zájemce o pikantní informace. V posledním týdnu jsem si zakoupil čtyři velmi zajímavé knížky, dvě z Česka, dvě z Británie (každá za pouhou libru), tři z toho jsou převelice zajímavé sci-fi a čtvrtá něco těžce úchylného, neboť první věta zní: Spalte svoje oblečení. Ne. Spalte tuhle knihu. Tak je to správně!

A tak, kdo ví, možná se zlepším ve psaní, protože... protože čtení prý zvyšuje literární kvocient. Čtení beletrie, je nutno poznamenat. Učebnice a skripta vám zvýší leda tak krevní tlak.

Ptám se sám sebe. A když už to sem píšu, ví to někdo z vás? Flickr nebo nějaký jiný web? Jaký je ten správný pro sdílení fotek? Co Deviant, a nevadí, když deviant nejsem?

Co mě doopravdy zajímá. Kolik si asi tak vydělávají hudební skladatelé v herním průmyslu? Přemýšlím, jestli do toho mám jít. Jenže, jak velký honorář chtít za první soundtrack, který vlastně potřebuju, abych vůbec nějaké svoje služby mohl nabízet?

A poslední bod: Konečně se mi podařilo rozjet VooDoo Kid! Ani nevím proč, tahle moje oblíbená adventura z minulého století mi pokaždé jela tak pomale, až jsem měl pocit, že ji nepouštím ze svého harddisku, ale že mi ji někdo posílá na pohlednicích skrze službu OnLive.

zeal

Singularity

Singularity je hra, která drtí všechny ty Feary a Modern Worféry, což se ale dozvíte teprve až si tuhle hru zahrajete. V recenzích totiž víceméně propadla a je jí často vytýkáno, že je to jakýsi Bioshock klon, a to jen díky tomu, že hráč krom pušky používá ještě rukavici, a vlastně ruku. Nevím, jak na to tihle takzvaní recenzenti přicházejí, protože tahle "ruka" byla použita dříve už v Undying (jehož je Bioshock skutečným klonem) a ještě dříve v Hexenu a možná dokonce už v Hereticu, tedy ve hrách od Raven Software, tvůrců Singularity.

A tak si vlastně říkám, na co vůbec číst nějaké recenze, když absolutně sterilní a nudná střílečka F.E.A.R. 2 dostává tak vysoká hodnocení a hry jako Necrovision a Singularity jsou smeteny ze stolu jako podřadnější zboží.

Včera jsem si dal zhruba tří hodinovou spářku Singularity a jsem velice nadšen. Tím, jak střílečky z vlastního pohledu ještě dokáží nadchnout, potrápit, překvapit a dokonce i vyděsit (jsou tu jak fantastické lekačky, tak strašidelné momenty). Nepřeháním, když napíšu následující: Ravenům se podařilo vzít to nejlepší ze starých doomovek a dokázali to velmi chytře zapasovat do moderní First Person Shooter hry. Výborná a strhující hra s nezapomenutelnými momenty, to je Singularity. Všem silně doporučuji.

Postradatelný čarodějův vládce větru

Takže tenhle poslední film od Shyamalana s názvem Poslední vládce větru je v českých kinech a je VE 3D! Páni, jak já fandím 3D. Jen málo filmů ve 3D si nechám ujít. A když se objevil tenhleten fantasy snímek, kterej režíroval šajmalan, nemohl jsem duple-tuplem odolat.

No a pak to přišlo. To už bylo po trailerech a objevil se film.

Jak jsem tolerantní vůči jednoduchým dialogům, zvlášť ve fantasy, a sci-fi, filmech, který mám teda hodně v oblibě, tak Avatár: Last Airbender to po téhle stránce vyhnal do takových výšin, že bych se to nebál označit za nový způsob, jak roztavit člověku mozek. Což prý jde přes 3D brýle ještě mnohem rychleji, než skrz klasické plátno. Ne, to si dělám drsnou legraci. To o těch dialozích ale myslím smrtelně vážně. Jsou totiž: strohé, zároveň dost hloupé a někdy velice tupé (první přijde hned na začátku, kdy buvol kohosi zaplácne svým ocasem a ten ze sebe vytrousí hlášku: "chce mě sežrat!", přičemž tam není ani jeden náznak od zvířete, že by si ho chtěl dát na svačinu).

Tupé dialogy, no dobrá, předloha může... a s největší pravděpodobností je takové i má, to stejné po příběhové stránce, která je řekněme jednodušší, ale víceméně klasická. Pak jsem si říkal, jestli on ten film přece jen nevychází z předlohy až příliš.

Předlohu ale/sice neznám, hrál jsem však/ale videohru! A videohra je opravdu, věřte nebo ne, opravdu to, co je tenhle Airbender na plátně. Přesně to samé. V růžovo-bleděmodro-oranžovém, ale přesto úplně a na chlup stejné. Hrál jsem nějakou verzi pro NDS-ko (které, mimochodem, nevlastním) a to zpracování hry, atmosféra, dialogy!, jednoduchost, to vše je přesně film, který teď běží v kinech. Takže můžu vlastně tvůrce chválit za skvěle odvedenou adaptaci téhle videohry.

Shyamalanův Poslední vládce větru je tedy na můj vkus trochu jednoduché fantasy s tupými dialogy - na úrovni videohry -, ale co to zachraňuje jsou velmi dobré triky od mého oblíbeného studia ILM, a vůbec pohádkovost filmu žene body nahoru. Jedna nestvůra (onen buvol - který umí navíc létat a pěkně řvát) leckomu bude připomínat roztomilou potvoru z nové hry od tvůrců pohádkové hry ICO (krom toho vlastně i ten hrad a princezna - takže i první hru od těch tvůrců).

zeal

Jo a ještě: Rate. Comment. Subscribe!

Tři stovky tak akorát?

V současné době probíhá (tak nějak všude, asi) akce hra do tří stovek, kde je například Dragon Age, Mass Effect 2, Settlers 7, tři tituly Crysis za jednu cenu, C&C 4, Assassin's Creed 2 a nějaké další. Spolu s ní ještě probíhá slevová akce na konzolové hry, kde pět stovek je akorát (nedivte se, konzolovky jsou - a vždy byly - hodnotnější), ale teď se chci věnovat těm PCčkovým pod tři sta.

Když se nad tím tak zamyslíte, tři sta za kvalitní hru je vážně skvělá cena. Není to sice ještě takové terno jako kvalitní film za padesát, ale už se k tomu blížíme, mějte strpení.

Tak a teď to zkraťme a pojďme se podívat, jaké další hry by, podle mě, měly stát do tří stovek.

Borderlands
Wolfenstein
Singularity
Alpha Protocol
Lost Planet 2
Metro 2033

Tyhle alespoň pro začátek a bude to super.

zeal

Kane a Lynch 2: dementní AI

Byly doby, a možná se pletu, kdy se za špatnou AI dávalo horší hodnocení. Co ale ukazuje Kane and Lynch 2 je naprostá tragédie. Zatím jsem nezjistil, jestli to takhle dělá i na tu nejtěžší úroveň obtížnosti, mám však podezření, že tam dojde jen k rychlejšímu odčerpání energie a ne tedy k rapidnímu zlepšení umělé inteligence.

Umělá demence u Kane and Lynch 2 je natolik výrazná, že bych ji čekal avizovanou na obalu hry. Ale kde nic tu nic.
 
Je výrazná, ale poznáte ji jen když uděláte následující - jinak to nepoznáte, tupani kempují a v takových případech se umělá demence poznat nedá.

Často ve hře přeběhnu za nepřátelskou linii a tupanům nedojde, že na ně jdu zezadu. To je chvíle, kdy se ukáže brokovnice jako nejlepší zbraň ve hře, protože přesný zásah do zátylku a tupec padá k zemi. Vyřídit tak čtyři poměrně rychle není žádný problém. Dost často se stává, že tupan mi vběhne do rány, prostě si řekne, že tupanů je víc než málo, tak za občasného vypálení z uziny mi běží naproti, případně běží někam jinam, ale ne za účelem využití nějakého toho úkrytu. Podobné chování nepřátel jsem viděl naposledy v Painkillerovi.

Takže ne, nedivím se vůbec slabým hodnocením Kanea a Lynche 2, který v demu na konzolích solidně zaválel, ale v plné verzi se ukázala jeho maximální tupost. Programátora AI by měla Square Enix solidně nakopat do pozadí.

zeal

Můj blog je větší než ten tvůj

Jelikož se sebevědomým krokem blíží dvoustý příspěvek na Casual Core, napadlo mě, že bych lehce zabilancoval a probral následující. Víceméně mám z článků radost, vůbec z psaní mi neustále tlučou endorfiny na dveře a ptají se po mně. Takže po téhle stránce je to stále hodně fajn. Mám nápady na tolik článků, že by se nevešly dokonce ani na Hrej!. A tam hraje roli samozřejmě také čas, a to je důvod, proč se to tak vleče... teď přibývají články spíš tak jednou za týden.

Za špatné články se omlouvám kardiakům.

A teď to zajímavé. Vcelku mě zajímá, co je vlastně ten obsah, kvůli kterému si to tady někdo (?) čte. V čem bych měl pokračovat, v čem ne, na co navázat, co naopak nechat zbičovat a pověsit za... vy víte za co. Taky mě zajímá, co za čtenáře mám. Jste geekové, nadšenci, kolegové blogeři nebo jen náhodní kolemjdoucí (kdyžtak upřesněte)? Máte raději moje články na KK - Kultura Kriplů - nebo preferujete volnější styl tady na Casual Core? Nelíbí se vám něco? Strčte si to... co to povídám, napište mi to do komentářů. Za všechny podmětné komentáře budu jen rád.

zeal

Co se stalo A.P.B.?

A.P.B. je zkratka pro All Points Bulletin, což je zbrusu nová PC hra na gangstery a zloděje, hra, kterou udělalo studio Realtime Worlds. To Realtime Worlds, které podle všeho před pár dny zkrachovalo. Možná se divíte a říkáte si, jak může studio zkrachovat hned po vydání hry. Inu, nepovedla se. Prý. Krom toho stála obrovské množství peněz, které se firmě jen těžko vrátí. Tolik lidí, aby tvůrci splatili všechny dluhy a mohli si cinknout šampaňským v pětihvězdičkovém hotelu, si tu hru velice pravděpodobně nekoupí, taky třeba proto, že je to pouze multiplayerová záležitost. A jak víme, špatný multiplayer omrzí mnohem dříve, než špatný single player - kterého se navíc můžeme zbavit tak, že ho prodáme kamarádovi, což je jedna z těch výhod, již má single oproti MP only hrám. Další věc, A.P.B. je pouze na PC, na platformu, kde neexistuje kontrola kvality, ba ani kontrola toho, jestli firma dělá vše potřebné pro úspěšnost raketového vzestupu prodejů. A tahleta firma Realtime Worlds na začátku něco velmi důležitého podcenila, cosi ohledně toho "jak dostat A.P.B. ke hráči" a tak o ní zřejmě už teď můžeme mluvit v minulém čase. O hře i o firmě. Mně osobně se koncept A.P.B. docela zamlouval, plánoval jsem si ji vyzkoušet a párkrát jsem si dokonce řekl, že by to možná stálo za ty peníze, vždyť to přece vypadá skvěle. Co mě ovšem silně odradilo, demoverze v podobě trialu měla 8 GB a to po mě nikdo vážně nemůže chtít, abych tohle stahoval. Tak možná i tenhle detail odradil potenciální zákazníky? Kdoví.

Krach Realtime Worlds je prostou ukázkou toho, jak funguje herní byznys: neuspěješ jednou, jdeš z kola ven. Takhle to inu při mnoha-milionových projektech chodí. Smutné? Nikoliv. Vlastně trochu, jen trošičku, ano a to kvůli tomu, že v čele studia stál jeden ze spolutvůrců Lemmings a GTA, David Jones, bývalý zaměstnanec DMA Designu, Gremlinu a Interplaye a... no vidíte to, studia přicházejí a odcházejí, David Jones se přizpůsobuje. A tak je to v pořádku.

Uncharted 2 roks!

Super začátek ve vlaku. Ještě lepší, jak je to celé udělané, že to prostě skvěle vypadá... a taky vůbec jak se to špičkově hraje. Takže zatím naprosto výborná adventuro-akce.

Dál bych to nerozebíral, na nějaký shrnující článek je času dost.

Teď tedy ještě nějaké ty další zprávičky, které mě zaujaly... některé více a ty další méně.

Znova jsem se podíval na trailer nového akčního zpracování X-Com a musím znova napsat, že to vypadá jako totální blbost, a to bez ohledu na to, že jde o hru z X-Com vesmíru. Je tu určitě ta možnost, že to ve výsledku bude slušná, možná i parádní, hra, ovšem jen za předpokladu, že hrací část bude více než málo odlišná od dění v traileru. Kéž by se to povedlo. Zdá se mi ale, že mnohem pravděpodobnější je varianta, že půjde o nezáživnou střílečku bez chuti a jakéhokoliv zápachu, na kterou my hráči velice rádi zapomeneme. Ale to předbíhám, ehm, každopádně asi takhle.

Silent Hill nebude first person střílečka? Reflektovala to herní média vůbec? Po té s****obouři (anglicky shit-storm) článků na netu, včetně toho mého na KK (zlomil jsem si za to ruku, nebojte), by vobyčejnej člověk čekal, že Silent Hill jako populární téma ještě jednou obletí net se zprávou, že se fandové hry nemusí o svoji značku (nebo sérii?) bát. Divný, asi to nikoho nezajímá.

Viděl jsem Level TV.

Fyzicky se připravuju na hraní Starcraftu 2. Těšení se na Diablo 3 stále přetrvává a neustále se zvyšuje hladina mého fandovství k sérii. Očekávám od trojky nic menšího než Diablo 2 na n-tou, kde n je počet vysezených důlků. Oltář bude, jen ještě nevím kdy.

Hodím si korunou, abych se rozhodl, jestli mám dát nějakou strategii nebo tu novou střílečku od Raven Softu. Nebo mám zkusit Necrovision 2? Tolik her a tak málo času. Arrrrrrgggghhh...

zeal

Z čeho je fér vycházet při psaní článků?

Když se rozhodnu napsat článek, někam a dejme tomu na nějaký hojně navštěvovaný web, a mám napsat třeba o bondovkách - protože se chystá nová bondovka -, z jakých informací je fér vycházet, za předpokladu, že jsem si za svůj dosavadní krátký život nestačil koupit všechny hry s Jamesem Bondem v hlavní roli?

Deadline tiká zatím ještě v dáli, ale přibližující se zvuk broušení smrťákovy kosy, nebo taky stále hlučnější zvuk šéfredaktorových zubů je stejně na můj vkus až příliš hlasitý a nedá se přemýšlet. A nedá. Které díly jsem to hrál? Možná ani jeden a teď "babo, raď", co já s tím článkem?

Tak to by pro dramatický úvod stačilo, a já ho stejně spích za dvě minuty.

Vím, že herní redaktoři si dopomáhají k informacím skrze staré recenze a to znamená, že co je napsané v oné recenzi, to je slovo, které platí. Někdy se ovšem stane, že v recenzi je chybka a redaktor se tak přede všema odhalí, že onu hru vůbec nehrál. Fér nebo nefér, opisovat ze starých recenzí je "lotto", které se nemusí vyplatit. Za další, dá se vycházet ze stránek jako Gamerankings a tam zase nastává problém, že čísla nejsou vše a ta Atlantis, která dostala na Gamespotu čtyřku je vlastně sakra dobrá hra.

Každopádně (jak já tohle slovo rád používám - musím ho psát častěji), pokud chci napsat tematický článek o bondovkách, tak dle mého by bylo úplně nejlepší vyhnout se jakémukoliv hodnocení, jelikož jsem ty hry nehrál a tudíž opravdu nemůžu tvrdit, co je z nich dobrá hra a která nestojí ani za tu zmínku. Stejně tak je blbost psát, která bondovka je nejlepší, protože to z první ruky nemůžu vědět.

A vůbec, není to fér.

Když chci napsat tematický článek o Hvězdných válkách, taky se na ně podívám a ne jen na první díl, pustím si je hezky všechny, abych si na to udělal svůj vlastní názor.

zeal

Asi dám Bioshock

Už dřív, tak před rokem, možná rokem a půl, jsem testoval Bioshock na PCčku, ale po pár chvílích jsem došel k nevyhnutelnému závěru, že to moje PC prostě nemůže rozchodit v takové kvalitě, v jaké bych si přál. Tak jsem vyčkával a nakonec jsem ho dostal pod vánoční stromek ve verzi pro konzole. Dnes už sice mám grafárnu, která by hru rozjela v lepších detailech, jenže "who cares now", konzolovky bývají stejně lepší.

Na co se těším, na prozkoumávání (a prý obřího) podvodního města Rapture, které ukrývá nejedno nebezpečí. Originální prostředí, neopakovatelnou atmosféru a kvalitu, za jejíž důvěryhodnost ručí svojí hlavou ten opěvovaný Ken Levine. A je to taky přesně ta hra, do které se chci co nejdřív ponořit a ve volných chvílích zjistit, co na ní je tak skvělého, že se o ní ještě dneska mluví. Půjde o něco jako je System Shock, který jsem hltal ze stránek časopisu Score? (který mimochodem přestávám kupovat - pryč se super nudným a naprosto nečitelným časopisem: phook ya!)

Potápěč-robot Big daddy? Zmutovaná holčička, která ho ovládá? Prostředí, které jako kdyby vypadlo z Myst-like her a v podstatě survival horrorové prostředí? To si nechám líbit.

zeal

Uf, uf, oh, oh

ilustrační foto

Dnes jsem se probudil s neblahým pocitem, že je něco v nepořádku a ono že taky bylo. Kotě mi vlezlo do zapnutého (!) počítače - bodejť by ne, když tam tak provokativně svítí ta barevná světýlka na desce. Leželo na zvukovce, jako kdyby to tam bylo připraveno přímo pro něj. Skvělá zpráva je, že kotěti, ani počítači, ni jeho periferiím, se nic nestalo a svět je tak bohatší o jednu informaci, totiž že kočka se může procházet v zapnutém počítači, aniž by se jí něco stalo. Takže fajn informace, ale ten pocit, když jsem ho tam uviděl, za to opravdu nestál. Brrrr...

zeal

Levelujem

Člověk si koupí Level a už dopředu ví, že otěže bude přebírat někdo jiný. A těší se, nebo je spíš zvědavý. Otevře ho. To, co na něj uvnitř čeká je ale zklamání... víceméně.

Od úvodníku jsem čekal především, že se v něm dozvím o tom, že někdo nový přebírá otěže. Michal střídá Petra. Dozvěděl jsem se na internetu. Čekám... ne, já si vyloženě chci přečíst text, kde se představuje nový šéfredaktor, možná i důvody, proč tomu tak je a nějaké ty zbytky okolo, vždyť to je přece slušnost, když už žádný jiný důvod... ovšem nic takového. Prostě na vás kouká nový moderátor nebo ještě lépe, v seriálu hraje hlavního hrdinu nový herec a nikde vo tom ani ň. A v předposledním odstavci čtu cosi, že "nové koště lépe mete" a já si začínám představovat co on na to, na tenhle jinotaj, ten čtenář, kerej vo tom neví ani to ň.

A co já k Levelu? Děsně hezky to vypadá, asi se to dobře čte - on se člověk musí přinutit a taky ne všechny texty jsou ucházející -, jenže... je to takové celé, jak bych to jen, takové bez energie, bez náboje. Střídání šéfredaktorů, kde se jeden neumí pořádně rozloučit a ten druhý neumí pořádně praštit do stolu a říct: "Tak tady jsem, cháchro!" je přesná ukázka toho, jak bez-energie to celé je.

Takže tak. Nový Level je úplně stejný, jako ten předchozí. Jen úvodníky píše někdo jiný.

Jo a... stojí stále těch neskutečných 250 Kč (!). Nevadí mi to. Já si pro Level jezdím ve svým Ferrari.

zeal

Inception

WOW!! Na to, jak jsem o tomhle snímku nevěděl předtím skoro nic, jen to, že jeho hlavní náplní je lucidní snění, tak takhle unešen nějakým filmem jsem nebyl, no ani nepamatuju. Snad krom očekávanýho Avatara dlouho nikdo neudělal tak úžasně napsanej a zpracovanej film.

Úvodní hodina funguje jako nezbytné školení pro věci následující. Co se děje zbylou asi hodinku a půl je totiž něco.. no NĚCO. Tak fantasticky vytvořené dobrodružství odehrávající se v ještě neuvěřitelnějším prostředí a vůbec světě... asi bych nevěřil, že by někdo byl schopnej dát tohle na papír a ještě víc bych kroutil hlavou, kdyby se to někdo odvážil zfilmovat. Totiž, co se děje na plátně je tak zhruba na úrovni výborně vymyšleného, a krom toho i neobyčejného, snu a ono to navíc funguje i jako film. Dokonce jako dvousetmilionový blockbuster! Fííí! Ha.

Moc se mi líbil. Strašně zajímavej námět, fantasticky zpracované a ten Leonardo DiCaprio umí skvěle hrát. Nesmíte si Inception nechat ujít! To je pointa tohoto článku a já se s vámi pro tento moment rozloučím, protože si půjdu nechat zdát něco pěkného, a nebo ne... vlastně proč něco pěkného, když takový Inception jako sen je mnohem, mnohem lepší než chodit někde po pláži a okukovat místní polonahé tanečnice nebo něco na ten způsob.

zeal

Ano nebo ne: brát čtenáře v potaz?

Na blozích jsou dva druhy článků, se kterými se kdy setkáte. Jeden je psaný s touhou obohatit čtenáře, druhý je klasický, čistý blogový příspěvek, který existuje jen proto, že ho chtěl jeho autor vyplivnout na web. I tahle úvaha, neúvaha, je taková, tj. že nepočítá se čtenářem, alespoň ne v první řadě. A pak se kdosi ptá: jaký má vůbec smysl takovej článek nemířenej na čtenáře? Ha?

Když tohle aplikujete na hry, a na hry se dá aplikovat úplně vše, ukáže se, že existuje jen jeden druh her: takový, jehož účel, a smysl, je vydělat. A vydělat je, když všichni dělají hry pro Facebook, Iphone a vůbec pro mobily. Vydělat ale taky znamená nedělat hry prostě "jen tak", z nadšení pro věc, protože je to kontraproduktivní a vůbec "not alright".

Abych se ale zase vrátil zpět k původní myšlence: není právě ten druh článků, který je mířen v první řadě na čtenáře, lehce kontraproduktivní? Oproti hrám je to tedy přesný opak, a dává to smysl, protože takový článek není produkt, který půjde na trh, aspoň ne doslova (přeneseně určitě ano), nýbrž jde o čistě soukromý pohled autora, kterému nejde o to, vytvořit text, co by vyhověl všem, ale přináší "pouze" svůj pohled na věc. A ten se nemusí shodovat s názorem většiny. Který beztak nemusí být ten správný.

Tady mi jde o to, že v současné době lehce tápu a občas se podrbu na bradě, a taky si říkám: jakou motivaci jsem měl v začátcích svého psaní pro KK a jak je tomu teď? Dřív se mi asi chtělo psát, protože jsem si myslel, že mám určitě co zajímavého sdělit a podělit se o to se čtenáři, a že následně se dozvím jejich pohled na věc. A dnes tak nějak tápu... a přemýšlím, jaký článek by takovému průměrnému čtenáři KK vyhovoval? Divný, kam se to vyvinulo, ale nedivte se když naslouchám každému konstruktivnímu komentáři (a ne, komentáře od Giga pudding neberu v úvahu, já je totiž ani nečtu).

zeal

Mass Effect v dojmech

Se mi takhle zdálo, že na místě obvyklých sekcí, které Level píše rok dopředu, jako retro a téma, se na oněch stránkách psalo o návratu interaktivních filmů. Ale co o návratu, text byl psán stylem, jako kdyby tu už nějaký ten rok s námi interaktivní filmy byly. Nějaká úprava tam nehrála roli, a tak jednomu hernímu fláku byl věnován jeden, dva odstavce a jelo se dál, přišel na řadu další, tentokrát pro PSP, nějaké anime, k tomu fláknutej obrázek poblíž textu, a hráč měl prý slušnej výběr, kam posouvat příběh. Spousta, veliká tuna textu rozteklá po několika, asi šesti nebo sedmi stranách. Na první stránce tučně nadpis Interaktivní filmy, nahoře autorova fotografie, jméno pod ní Pavel Dobrovský a kdesi napsané, že se tam dočtu hlavně o novinkách.

Nevím nakolik na to mělo vliv, že jsem před spaním rozjel Mass Effect, ba i zahrál jsem si ho a smažil dobrou hodinku. Ve spoustě okamžiků je hra rovna filmu, ne klasickému, ale tomu interaktivnímu! Jen občas se tam střílí, podobně jako v Necrovision a člověk si užívá nefalšovanou hostinu základního instinktu jamajského drogového dealera. Přitom jsem si po celou dobu vědom, že příběh je důležitý a to činí tu střelbu jaksi opodstatněnou, což ale není zase tak podstatné, jako to, že ten příběh dělá z hraní o jednu třídu výš posunutý zážitek. Hackování zámků mi ihned připomnělo zábavu se zámky z Wizardry 7, rozhovory pak filmovou část Wing Commandera, jen s horšími herci. Střílení je fajn, jen akce na vlaku mi přišla asi desetkrát topornější (ve smyslu herní svobody), jak totožná scéna s vlakem z Infamous.

Ale ten filmový zážitek, to je opravdu něco. Co na tom, že je tu nedostatek herních mechanismů, koridorový design levelů, že to má RPG prvků daleko méně než Diablo. Zážitek je to numero uno. A na tom záleží? Asi jak kde. U Mass Effectu to funguje.

zeal

Vedro edice

Jestli je tohle poslední příspěvek v létě, zřejmě jsem podlehl vedru anebo jsem na něj vyzrál a našel jsem si lepší zábavu, než blogování. Za druhé, zjistil jsem, konečně, že herní časopisy jsou na můj vkus až moc geekovsky orientované. Občas i nesrozumitelné. Za další, přišel jsem na to, že čtení novinek je kontraproduktivní, jednak z důvodu, že většinou o žádnou pořádnou novinu nejde, druhak, když se nad tím pořádně zamyslím, tak většinou dojdu k názoru, že jsem bez toho mohl žít. Co dál? Aha. Chtěl jsem někam zkusit začít psát, ale posledních pár článků tam mě totálně od mého úmyslu odradilo, a nejde o Databázi her. A konečně. Mass Effect nebo Dragon Age, otázka pro dnešní den. Asi si půjdu lehnout pod třešeň a budu přemýšlet, jestli na tom počítači odletět do vesmíru nebo vyrazit zabíjet draky. Možná to ale bude na delší přemýšlení, vždyť komu by se chtělo vysedávat před monitorem za tak krásného počasí?

zeal

Knight and Day

Božský hollywoodský "pár" Tom Cruise a Cameron Diaz rozpoutávají v Knight and Day to, čemu se říká exploze dobrého filmu. Humorem nabušená akční komedie o supertajném agentovi, který musí ubránit balíček před zločinci, CIA i FBI, mě dostala nepřipraveného, a podle reakcí spolusedících diváků jistě nejen mě. Už od první scény, kdy Tom Cruise vystřílí kompletní osádku letadla, film exceluje po humorné stránce. Co je na Knight and Day super, humor je tu vyhnán do takových výšin, jak jen to dobrá podívaná dovoluje. Určitě se dá mluvit o parodii na akční snímky, jak by také ne, když se velké množství humorných okamžiků otírá o akční klišé.

Cruise je nezničitelný, Cameron Diaz zřejmě ve své životní formě a ostatní jim sekundují velmi slušně, tedy až do chvíle, než si je k sobě povolá režisér - většinou ve chvíli, kdy jejich těla létají vzduchem nebo padají z rychle jedoucího vlaku. V obou případech končí v tratolišti krve. Co ještě Knight and Day nabízí? Vyšperkované přestřelky, které posílají současný standard zpět do mateřské školky, výborné triky, jež nedají spát aneb Cruise dopadající na auto z letící motorky a Cruise ujíždějící na motorce před rozzuřenými býky s úžasnou Cameron Diaz přímo za zády. Tohle plus nekončící sled velice vtipných scének dělá z Knight and Day podívanou, jaká tu nebyla dlouho. Hollywood strikes back, dámy a pánové!

zeal

Pod čarou: Lepší než A-Team, mnohem lepší.

Tak třeba tohle jako název

Zing! Zing? Bing... Zing je nová stránka o hrách. Česká a docela hezká, jen po těch informacích se občas sveze parní válec, protože "Nová hra od tvůrců Bioshocku bude obsahovat singleplayer i multiplayerz první osoby." a "Právě se objevilo gameplay video z Beyond Good and Evil 2" (které ale na gameplay video moc nevypadá a navíc už vyšlo před rokem). Ale jinak dobrý. Asi. Vypadá to jako mix všeho možného a to je něco, co tu zřejmě doteď chybělo. Stránka je pomalá, bla, bla, bla, ale jaká dneska není... Toť takovej můj rychlej postřeh o stránce, o které všichni píšou na svých twitterech.

A taky...

To jsem se včera stavoval v Game, jsem náhodou šel okolo, a všiml jsem si velkého snížení ceny Uncharted 2, úžasné to hry (nebo snad není tak úžasná?). Z osmnácti stovek sníženo na pouhých 640 korun, tak to je buďto projev šílenství nebo čistě reakce na snížení ceny ve Velké Británii. Pokud je to druhá možnost, tak to je vážně milé. Ale. Ostatní hry stojí osmnáct stovek a to už je nemilé, více než to, při takových cenách má člověk pocit, že ty hry ani nemají na skladě, že v tom obchodě mají jen prázdný krabičky s vytisknutými covery. Kdo si kupuje hry za osmnáct stovek, to vážně nevím... asi někdo, kdo má peníze na rozhazování? To bude ono.

A hra, kterou chci nikde. Proč ji nikdo neprodává? Se slevou, jaké se dostalo Uncharted 2. Proč nikde není k dostání Valkyria Chronicles?! Za přijatelnou, ale i za jakoukoli cenu? Demo je fun tastik, ale vážně nestačí.

zeal

Herní pořad Indian

suxx.

I didn't like it.

Máme videokameru a nevíme co s časem. Uděláme herní pořad! Neumíme moderovat, ale to vůbec nevadí, No one cares! Co k tomu mám ještě povědět, místo ke zlepšení tam určitě je a já nevím, proč je to dlouhý přes hodinu, když tam většinu času jeden moderátor mluví naprosto o ničem a druhej se u toho nudí. "Sme nezávislí! Sme fakt nezávislí. A to Zing je super!" Oh, ok. A je to živě, a to je katastrofa v případě, když moderátoři neumí improvizovat, natož moderovat, a já se na to musím dívat, musím se dívat na to, jak Franta mluví o ničem a jeho kamarád neví, proč na něho míří ta kamera.

K pozitivům asi jen to, že recenze jsou docela fajn, asi na úrovni GamePage a toho druhého herního pořadu na Public TV nebo kde se to vysílá. Škoda, že recenze nezabírají větší kus pořadu, sledovat "výkony" moderátorů není zrovna to, co si představuju pod pojmem ucházející ztráta času.

Vůbec neříkám, že bych zvládl odmoderovat takový pořad lépe, vím, že ne, taky se do ničeho takového nepouštím.

Ale ti moderátoři fakt suxx. Sorry.

zeal is praying so he can make it to the next day.

Seriózní sucho aneb stránky zanesené pískem

Původně tu byl srandovní článek o PSP, ale pak jsem dal na jednu přátelskou radu a tento neseriózně míněný text jsem zahrabal do vnitřností blogspotu a rozhodl se pro upřímnější cestu, která bude lepší v tom, že ji pochopí každý. Doufejme.

Taky se vám, jako mně, zdá, že se stránky o hrách berou až strašně vážně? Co je to, umělecký film? Ne, braková zábava. Tak proč o ní psát jako o uměleckém filmu? Zdá se mi, že snad všude, kde se píše o hrách, převážně na profi webech, se o zábavě jejich redaktorům ani nesnilo. A to je podle mě škoda, protože hry by měly být hlavně o zábavě. A o zábavě se dá psát všelijak. Ale proč o ní psát seriózně, když je ta hra tak blbá, nebo suše, když se celou dobu u ní směju na celou místnost? Dává vám to smysl? Mně tedy vůbec ne.

A kterých webů se to týká? Všech českých, do jednoho. To se takhle začtu do článku o Falloutu New Vegas a čekám, že se jednak něco dozvím, ale to, co se tam dozvím, čekám, že bude napsané tak nějak adekvátně hře o mutantech, co si po atomové válce odešli zahrát hazard do místního kasína. Hra u které se popukám smíchy, asi, a ten pan X X o tom píše, jako kdyby on už dopředu věděl, jaká to nebude nuda.

Totéž časopisy. Tak suché a vlastně mrtvé stránky... kdyby jste cestovali časem a ukázali jste současné časopisy komukoli v dobách Andreje a Icemana, tak by dotyčný zřejmě těžce zaplakal. Vždyť už krátce po jejich odchodu, kdy to ještě byla víceméně sranda, čtenáři nadávali na to, jak už to vůbec není ono, že už nemají důvod ten jejich salát kupovat. A dnes? Nechci vědět, k jakým demonstracím a defenestracím by tehdejší čtenáře donutili dnešní autoři. Jedno je jisté, určitě by to nebylo pěkné.

Proč dnes herní novináři vtloukají lidem do hlavy, že hry jsou něco víc, než jen ne moc chytrá zábava? A navíc, není to moc zábavné číst, taková mučírna na Špilberku vypadá zábavněji.

Proč se vůbec o hrách píše s vážností, která rozhodně neodpovídá tomu, o čem se píše? To je jedna ze záhad, na kterou nikdo nezná odpověď.

Kevina Butlera na vás, suchaři!

zeal

Where is Waldo?

Colour me impressed

Zork Nemesis

Památní Bossové 2: Finální Boss Hexenu Korax

Důvod, proč Nintendo na E3 sucked

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Proč nechci 3DS *korektní verze článku*

3DS je nový handheld od Nintenda, který zvládá 3D bez nutnosti mít na hlavě 3D brýle. Jeho tvůrci se chlubí vysokým výkonem, který údajně strčí do kapsy i Segu Dreamcast a to je už nějaký výkon... na obyč handheld. Ba co víc, jeho specifika se přibližují konzolím současné generace, alespoň podle drbů a to znamená, že PSP vedle něj působí jako omalovánky pro chudé. Toť takový nezbytný úvod pro 3DS a teď budou následovat moje důvody, proč o něj nestojím.


Důvod první: Výkon není vše.

Dle mého názoru není důležité na jak vyspělé technologii hry běží, nýbrž jestli jsou zábavné. Rozhodně se nedívám na to, jestli má onen přístroj lepší rozlišení (3DS má 800 řádků, PSP něco přes polovinu toho, co 3DS). Nápady a jejich šikovné začlenění do hratelnosti jsou to, na čem to stojí.

Důvod druhý: 3D aspekt.

Můj názor je takový, že já na svém PSP hraji převážně ve chvílích, když jsem zrovna mimo domov a vážně nehledím na to, jestli má displej 3D hloubku nebo nemá. Chci si na chvíli zahrát nějakou zábavnou hříčku, nebo hru, a ne vystavovat svůj zrak obrazu s 3D efektem.

Důvod třetí: Herní nabídka.

Já osobně preferuji jiné spektrum her a to je taky jeden z oněch důvodů, proč jsem Nintendo nikdy nevlastnil.

Ne, děkuji.

E3

Tak máme za sebou všechny stěžejní konference a to je zatím první den výstavy. Páni, to byla rychlost. Na co se těšit v následujících dnech? Konami slibuje cosi revolučního, jako ostatně každý na E3, a je tu ještě velká řada firem, které budou mít tu svoji show. Promítanou živě, či jen omezenou na lokální stánek. Je dosti možné, že se objeví něco, co bude stát za "zpař".

Největší dojem na mě udělal asi sci-fi nářezový Killzone 3, jehož velmi těsně následuje Medal of Honor, který vypadá jako bomba první kategorie, vážení. Tak zábavně vyhlížející simulaci války a navíc bombově zpracovanou, jsem zřejmě ještě neviděl. Obrýlenej cool fousáč vs uncool fousáči za zvuků bomb na Kábul, tomu může stěží někdo odolat. Co další hry? Velice zábavně vypadá nový Twisted Metal, který by se dal připodobnit k simulátoru válkou postiženého města, v němž se jeho postižení občané rozhodli vzít osud do svých rukou a všem ostatním dát pěkně přes držku. Klauni s mačetama, vrtulníky, ale i létání s atomovkou a další mayhem, zkrátka tohle bude něco. Zaujala mě nová hra od Erica Chahiho Project Dust, jež mi až nebezpečně připomíná skvostný třetí Populous. Téměř mě odrovnal trailer na poslední díl ze série Ghost Recon, jehož gameplay bude záviset na tom, jak si to vojáci načasují a v onom traileru to bylo tak hezky vygradované, až by nejednomu vojenskému veteránovi ukápla slzička. Dead Space 2 vypadá korektně a poslouží dobře svému účelu. Ukázka z Motorstorm Apocalypse mi vyrazila dech a totéž se málem povedlo LBP 2 a GT 5. Prostě tolik skvělých her, rozhodně bylo na co koukat (a stále je!).

Ale abych to zkrátil.

Arogantní Sony ušla, taky proto, že to byla jedna z těch relevantních konferencí pro mou osobu vlastnící konzoli od Sony. Nintendo bylo takové střídavé polojasno a zataženo, kde nejvíc za zmínku stálo selhání Wiimote ovladače v rukou největší Nintendo celebrity. Jinak klasická stavba her, kterou Nintendo nabízí každý rok. Takže pro vlastníky Nintenda super. Microsoft jsem nestihl celý, ale řekl bych, že ukázal slušnou nabídku her. Pohybový ovladač Kintec mě však zklamal, jak v paletě herních titulů, kde nebyla jediná zajímavější hra, tak v ovládání, které lagovalo až tak, že herní postavy na televizi byly buďto rychlejší nebo o vteřinu pomalejší, než hráč.

 A Heavy Rain. Ten tam sice nebyl. Ale je super!

zeal

SCORE? What happened?!

SCORE bylo kdysi kult. Megakult herního pařana, pokud chcete. Posledních několik let jeho kvalita dosti hybernuje a už není zdaleka tak zábavné, jako kdysi. A teď se na stáncích bude objevovat tohleto... monstrum!, které bude speciálně pro holky.

Nejde o fotomontáž ani o speciální číslo SCORE ze soukromé sbírky Tomáše Zvelebila, tohle je skutečnost, možná až příliš krutá, ale už to tak holt je, taková je realita. To nestačil Levelík? Nebo jiná abominace: Hry pro každého? Copak se nepoučili?! Beru do ruky svůj hebký Joystick a mizím, tohle vážně nemám zapotřebí nějak komentovat. Možná jen: budou čtenářky po přečtení tohoto veledíla potřebovat výplach mozku? Zaručeně.

zeal

Směrem k větší interakci

Hry se budou do budoucna ubírat směrem k větší interakci, o tom není pochyb, ani není zapotřebí věštecké koule, protože to tak je. Stačí si to jen představit.

Více interakce pro všechny?

Jak pro koho... Japoncům se to, jako hernímu národu, možná zamlouvat nebude, ti si s Máriem vystačili dobrejch dvacet let a ještě s ním určitě pár let vydrží. Ten Mário, má to ale kliku.

Krásný příklad takové netradičně vysoce interaktivní hry z posledních měsíců: Heavy Rain od Quantic Dreams. Díky vysoké míře interaktivity, navíc ve spojení s fungujícím časem (o tom článek někdy později), je hra velice napínavá, hráč má opravdu pocit, že všechno ve hře ovládá - díky přísným požadavkům na točení a mačkání tlačítek, díky tomu, jak prováděná akce pokračuje pouze za podmínek stisknutého tlačidla, je hra mnohem "opravdovější" než hry, ve kterých člověk zmáčkne tlačítko a čeká, co se asi stane, jaká animace postavičky bude následovat.

Heavy Rain je jen pouhým krokem k budoucnosti hraní. Je jako takový první prototyp dalekohledu, který na počátku 17. století vynalezl Hans Lippershey (díky, Wiki!), později, jak víme, zdokonalený Galileo Galileiem. K Hubbleovu teleskopu je ještě cesta daleká, ale správná myšlenka tu je, první krůčky k cíly byly udělány.

Více interakce? I'm totaly in.

zeal

Pár pozdních dojmů z F.E.A.R. 2

Už docela začínám chápat, proč v připravovaném Bulletstorm bude všechno vybuchovat, proč se budou bodovat kreativní zneškodnění nepřátel a proč hlavní slovo dostane zábava, ač značně braková a neoriginální. Protože si jejich tvůrci zahráli F.E.A.R. 2 a unikli jen o vlásek bídnému osudu unudění se k smrti.

Ze stříleček jsem v poslední době hrál Wolfensteina, který mě dost bavil a Necrovision, u kterého jsem rovněž hýřil radostným pohledem na obrazovku. U obou her byl slušný počet důvodů, proč jsou zábavné. Fear 2? Dvěma výše jmenovaným hrám nesahá ani po kotníky - což je samozřejmě pouze můj skromný názor. Masochisté to můžou vidět jinak.

Co chybí Fearu dvojce? Zaprvé je to takové to, čemu se říká lidově šťáva. Nudná prostředí střídají ještě nudnější prostory. Tak nezajímavá místa snad neexistují ani ve skutečnosti. Když napíšu, že to má nenápaditý level design, tak budu tomuhle odfláklému kusu herního software ještě nadržovat a vy si už určitě říkáte: ten Zeal to chce strhat za každou cenu! Tak abyste mi to nevyčítali v komentářích (nebo rovnou nepřipravovali můj atentát), zkusím své dojmy napsat pokud možno tak, aby to pro Fear 2 vyznělo co nejpěkněji. Pokud to půjde, samozřejmě.

Tak čím začít? Grafikou, ta přece ujde. Což o to, ta je docela ucházející, jenže není zase tak nápaditá, jak by být mohla a modely nepřátel jsou takové, jak to jen říct... všechny stejné. Totéž se tedy děje u místností a chodeb. Ještě, že tu nudnou monotónnost dne lze zabít odrovnáním velkého počtu stále se odevšad objevujících se nepřátel. Jojo už není co bejvalo a do týhle hry by tuplem nezapadlo. Jo jo, je to tak. Kdo nemá rád těžké hry, bude Fear 2 zbožňovat. Jedna kulka až dvě do hlavy a pan Dulák jde pod kytky, vlastně padá na beton - což je mnohem drsnější. Headshoty jdou na myši obzvlášť lehce, neboť nepřátelé chodí tak pomalu, že je téměř nemožné jejich kebuli minout. Pro pomalé hráče je tu ještě oblíbený bullet time, populární záchrana pomalých hráčů. A to tu stále píšu o nejtěžší obtížnosti, na kterou to hraju a poněkud se obávám, že jediné, co obtížnost mění, je rychlost klesání energie. Klesá vcelku rychle, to při přímé palbě dělá, ale nebojte se, není to takový problém, který by se nedal vyřešit, ne cheatem, ale medipackem, kterých je tu až nezdravě mnoho. Často víc, než je skutečně zapotřebí. Totéž u zbraní. Plné zásobníky jsem měl v podstatě neustále a obvyklé je, že tam ty zbraně, vlastně náboje, u těl padlých vojáků necháváte jen tak ležet, ať už chcete nebo ne. Na druhou stranu brnění není k nalezení moc často a každý jeho nález potěší, jestli se to tak dá napsat. Potěší no... trousil jsem hlášku "tak to je bezva", bez mrknutí očí, bez nějaké byť jen trochu výraznější emoce. A vlastně takový je celý  Fear 2 (minimálně prvních pár levelů určitě). Nevyvolává u hráčů (alespoň u mě ne) žádné emoce, ani strach, natož s.t.r.a.ch., ani vám nevykouzlí sadistický úsměv na rtech, nic, nada.

Tohle jsou dojmy ze zhruba prvních tří, čtyř úrovní a je tak docela možné, že dál je to lepší, zábavnější a posypané čokoládou. Moc tomu ale nevěřím, i když zase na druhou stranu demo, které jsem hrál asi před rokem na svojí PS3 se mi kupodivu líbilo. Tak že by měl Fear 2 jen těžce nezáživnej rozjezd? Nevím, jestli se mi to bude chtít zjišťovat anebo jestli se rovnou nevrhnu na pokračování Necrovision. Anebo, že bych si dal Cryostasis, které bylo teď u Levelu? Uvidíme, Watsone, uvidíme... skříp.

zeal

Na tyhle hry se těším

Pokud by se chystal třetí Motorstorm, věřte, že už teď bych začal se škudlením každé korunky, vždyť to je tak skvělá hra, hlavně díky splitscreenu, no jaj! Jenže další Motorstorm se nechystá, alespoň pokud vím, takže se bude rozhazovat... anebo ne. Bude se šetřit na následující tituly:

Diablo 3. Tady je jasné, skoro všem tedy, že tohle bude vážně něco. Veškeré diablovky pokleknou, obrazně řečeno, před tímto vysněným skvostem milionů hráčů po celém světě - i pod ním (i když, australané se jí možná ani nedočkají, protože u nich údajně chybí přístupnost 18+). Jednička i dvojka jsou hry ultimátního charakteru, vrchol izometrického dungeonu, čiže jistě není zapotřebí, abych se nějak více rozepisoval, proč se na trojku těším.

LittleBigPlanet 2 slibuje být platformou pro vytváření her. To znamená, že kdokoliv si v enginu LBP 2 může stvořit hru, jakoukoliv a zcela bez omezení, s vlastní grafikou, filmečky, hudbou, zvuky, s vlastními herními mechanismy a podobně. Stovky až postupem času miliony různých her tak budou k dispozici jeden čudlík od vás. Velká kvanta podomácku dělaných her a hráč tak prakticky nemusí už nikdy vyměnit disk v Playstationu. Fantastická vyhlídka.

Civilizace 5 se bude hratelnostně blížit Civilizaci jedničce. Aspoň to tak z vydaných obrázků a informací vypadá. Nikdo nemůže popřít, že jednička byla nejvychytanější, nejhratelnější, nejpřehlednější a nejzábavnější. Když se tahle Civilizace bude podobat jedničce, máme, my stratégové, vyhráno.

Alpha Protocol mi někdo neustále doporučoval, a já už nevím kdo to byl, ale trailery vypadají každopádně velmi slušně. Špionážní akční hry můžu, akční thrillery taky a prý je to od slušné firmy. Hlavně ale je to asi jediná špionážní hra, co se chystá do obchodních regálů, tak já myslím, že už jen z toho důvodu je to jasná koupě.

Ve Vanquish bude američan řezat ruské roboty a to na orbitální stanici. TO MUSÍM MÍT!

Project Offset. Viděl jsem trailer a líbil se mi. Je to to video, takový to... s tím obrem, jak tam něco čmuchá a potom co ho vyrušíte, se na vás vrhne. O téhle hře vím dost málo na to, abych si byl jistý její koupí, co mi ale na ní přijde sympatické je fantasy prostředí a navíc to má být rubačka z pohledu očí. Možná novej Witčhejvn? Možná.

Mirror's Edge 2. Na tohle se moc těším. Zatím o tom neprosáklo nic ven, ale tuším, že to bude minimálně stejně tak dobré jako jednička. Jak bych si pokračování představoval? Zhruba před rokem jsem to sepsal na stránce Kultura Kriplů.

Deathspank. Na první pohled docela dobrý. Na první poslech divný - Diablo a Monkey Island, to jde smíchat? Druhý pohled už leccos vysvětluje a po třetím pohledu si říkám, že tohle bude vážně zajímavá hra. Takovej slepenec všeho možného, to se často nevidí. S pánem chodíte po krajině a kucháte nepřátele, ze kterých padá všechno možné. Země, nebo hrací plocha se podivně točí, to když s ním jdete po krajince nahoru a vypadá to jednoduše moc dobře. Moc pěkná konzolovka! Vyrazíte na loď, s ní obeplujete kus zeměkoule a zastavíte u nějakého ostrůvku, kde opět bojujete, ale i mluvíte s NPC ve stylu chcíplých adventur a humor to má jako v Monkey Islandu, tedy u jednoho ukázaného rozhovoru jsem se pořezal smíchy. O tomhle budu uvažovat.

... a já to kdyžtak ještě doplním.

Na které hry se netěším :(

Silent Hill. Vím, že první čtyři díly by dnes nikdo nevydal - jsou na to až příliš dobré. A taky málo se v nich střílí. A vím taky to, že Silent Hill by se bez restartu neobešel, měl-li by vyjít další díl. Důvodem je to, že Team Silent nadobro ztratil o SH zájem, druhým a neméně důležitým důvodem je ztráta Akiry Yamaoky, který odešel od Konami a s ním nadobro to, co Silent Hill dělalo Silent Hillem. Měl jsem tuhle sérii rád.

XCOM. Ne že bych nevěřil v úspěch doomovky (říká se diablovka, tak proč se neříká doomovka?) s vetřelci, jenže tady se budou vetřelci podobat podrážce na botě, asfaltu na silnici a průjmu v záchodě. Zelení mužíčci jsou na dnešní realistické poměry až příliš nevěrohodní. Ze zbraní je zatím potvrzená petrolejka, kolt a brokovnice. Docela suché. Na vetřelce z vesmíru fest.

...tady to taky kdyžtak doplním.

zeal

Prsknu to na blog

Zdá se mi to, nebo Kultra Kriplů lehce uvadá? Někdo by řekl, že se to děje už celé ty dva roky od jejího začátku. Pak někdo jiný zase líčí, jak to bylo krásné až do doby před pár měsíci. Témata článků vyčerpána? Dá se vůbec ještě o hrách psát čerstvě? Zbytek herního internetu mlčí. Člověk se chytá za hlavu a mručí.

Komentáře, počty slabé, jeden giga mamrd a ostatní kriplové. Mashup žádný. Ani popelník. Natož popel.

Motivace nula.

To mě ale nezastavuje před psaním různých komentářů, a úvah, které ale nejsou tak dobré, jak bych si přál. Ó, jak já bych si přál. Ale upřímně. Nejvíc mě baví psaní o hrách, jako o takových hrách jako takových. Jako Machinarium nebo Asylum. Přesně tak mi to vyhovuje, jenže kde sehnat volnej čas na jejich zahrání? Spousta učení. V hlavě nekrovize.

Ale zpět ke Kultuře. Uvadá, upadá, vzkvétá nebo klasicky stagnuje? Opakuje se? Rezaví? Jen zajímá? Už nezajímá? Nekrovize pracuje.

Tak ti, milá Kulturo, přeji ke druhému výročí.

zeal

Minikomentáře #3

If I was stalked by a hot stalkeress in a latex dress the other night

Kdyby na mě někdo v parku, v noci, vypálil otázku, co mi chybí v dnešních hrách, a já bych musel rychle zareagovat, abych si zachoval... úroveň, odpověděl bych: "Milá stalkerko, v nových hrách mi nejvíc chybí takovej ten pocit, že jde o počítačovou hru, chybí mi klasická grafika, kde je poznat, že je to videohra, a ne nějaká malůvka, v lepším případě film. Nemusí to být nutně kostičky, takovej zpátečník zase nejsem, ale prostě aby ta grafika smrděla grafikou, stejně jako benzín závodníkovi voní jako benzínové palivo."

Who is Marek Fejk?

Co se děje s FakeEverestem, ví to někdo? Už týden se tam nic neděje a byla by škoda, kdyby to chcíplo. Nejen kvůli těm dlouhým, předlouhým přípravám by to byla škoda. Stránka je to docela fajn, zapálenost jeho hlavního pisatele je obdivuhodná a některé články (ty, co jsem četl) fajn.

Postřehy a rýpance

Proč je úvodník Score věnován mizernému režisérovi, který za svoji kariéru natočil snad jen jeden dobrý film? Ano, řeč je o Tarantinovi. Co ten má co dělat v časopise poč. her? Odpověď v úvodníku je, ale nechápu ji. Tarantino nehraje videohry. Tak proč se o něm píše? V časopise poč. her. Chápete to?!

Hrej! definitivně přestalo produkovat články nebo se mi to zdá? Naleznete tam jen previjů, což je článek sepsaný z dostupných informací na netu a recenze. A podcast. Ten neposlouchám, slyšel, nemám chuť poslouchat, obecně neposlouchám, není pro to důvod, podcasty nejsou moje čaj a kafe. Není to málo?! A přitom vymýšlení nových rubrik je tak lehké. Stačí zapojit minimální fantazii.

To už je tolik hodin? Tak zas někdy příště...

zeal

Ještě jednou o něčem a taky o...

Tak si říkám, že blogování o něčem je daleko lepší, než blogování o ničem. To dá přece rozum. Avšak častokrát v průběhu roku přichází takové to období, kdy se okurkám daří víc než jindy, a to není čas na nic jiného, než na sklizeň - zkrátka okurkové období. Co tím chci napsat. Občas nastane sled okamžiků, chcete-li doba, kdy prostě není o čem psát. Důvod je ten, že na hraní nemám v poslední době vůbec čas. Už ani přesně nevím, kdy jsem naposledy něco hrál. Naposledy to byla Necrovision. Ale potom už ani ň.

A tak jsem si usmyslel následující. Jedna možnost je psát po vzoru tohoto - dle mého názoru velice vydařeného - článku: O něčem a taky o Borderlands, a druhá je, nepsat sem vůbec - samozřejmě až do doby, než budu mít na hry opět čas. Uvidím, co mně bude víc vyhovovat, pravdou ale je, že do budoucna bych to viděl opravdu jen na psaní pro jiné projekty - pro weby, které "matters", a které mě "interest".

Každopádně, cíl je jasný. Zlepšit se ve schopnostech psaní, jelikož zlepšovat, úúú, je určitě co. Je to vidět například na mém posledním článku na KK. Psát, psát a psát. Potřebuju se vypsat. V tom to je. Však já se jednou vypíšu. A pak...


zeal

Když se z nápadu stane něco víc

Stalo se vám někdy, že jste dostali úžasný nápad na hru, který vám přišel jako víceméně originální a hlavně: před vámi ho ještě nikdo nevymyslel? A co se neděje, po půl roce ho vidíte ve hře od jiného tvůrce.

Protože mně se něco takového stalo.

Z mého článku o Districtu 9, který je o tom, jak by vypadala District 9 videohra podle mě:

Ve hře by nebyl na ovládání jediný hrdina, nýbrž dva, a možná až tři. Žánrově by šlo o third person hru s tím, že by se v jistých pasážích měnil pohled do 2D, aby hráč zbytečně nebloudil a hlavně, aby to bylo více strhující. Dějovou linku bych okopíroval z filmu (abych nezklamal filmové fandy) a hra by začínala útěkem Wikuse z jatek. Tam by byla k ovládání jedna postava. V případě návratu pro lahvičku by se ale hráč ujal i druhého člomzáka - Christophera. Pasáž návratu by se nejdřív musela projít s Wikusem. Po úspěšném zakončení mise by se "zaktivoval" Christopher, kterého jste předtím neviděli. Na rozdíl od minule ale vidíte druhého "parťáka", tedy Wikuse, který dělá přesně to, co jste s ním před chvílí dělali vy. A na tomhle způsobu by stál celý single player. V případě, kdyby Wikuse smrtelně zranili, museli byste ho s Christopherem zachránit, najít ono osudné místo a z té brindy ho vytáhnout (skrze mimozemský uzdravovací impuls).

A můj nápad převedený do praxe ve hře The Adventures of Shuggy (ehm):


Řeknu vám, začínám si jako herní designér nějak víc věřit, po téhle "zkušenosti". Nápadů mám v šuplíku přímo "haba".

zeal