Proč stát o spářku Dishonored a naopak proč ne, o to v tomto prvním dojmu tak zrovna nepůjde - na to je třeba zahrát ze hry mnohem víc, než jsem zatím měl tu čest spařit - nebo zapařit? Zjišťuji velmi záhy, že hra s podivuhodným názvem Dishonored - což hnedka z úvodních chvil pochopíte, proč zrovna onen název - mi nabídne kopec kvalitní zábavy. Volím střední obtížnost, ačkoli mne silně, ale jakože opravdu móc, lákala ona super hard obtížnost, kde už je to jako vono. Zaráží mě ale celý den fakt, že distributorem hry je Bethesda, a to znamená, že by hra mohla být v pozdější fázi, v jistém velmi obtížném úseku, absolutně zabugovaná, čiže volba střední obtížnosti je jakousi pojistkou do budoucna. Ne, riskovat se nevyplácí, zvláště má-li to co dočinění s Bethesdou. 50 bugů na každém kroku, takové hry kdysi produkovala Bethesda, a ani Fallout 3 a Skyrim jich nebyly ušetřeny, i když v posledních titulech už je to podstatně lepší. Hardwarový vývoj Bethesdě velmi pomohl s bojem proti všem druhům bugů, od grafických až po ty méně viditelné, jako AI. Tak ale už dost o Bethesdě a teď se pojďme podívat, jaký první dojem jsem si odnesl z Dishonored...
Úvodní vtáhnutí do příběhu je kouzelné v tom, jak je jednoduché - v jedné větě je vysvětleno, kdo jste a odkud přijíždíte, a už následuje filmeček, či spíše vaše procházka k císařovně ve stylu Deus Ex a pak už jen přihlížíte jejímu zavraždění, což vede k vašemu následnému vsazení do žaláře a zpovědi zlých postav, že to oni vše ukuchtili, a že vy, já a hlavní hrdina (či jen jeden z nás, jak se to veme) jsme jen pouhou obětí, která se do hry pustila v nesprávný čas. Možná, že hra by byla mnohem zajímavější, kdybysme se nedozvěděli, kdo to byl, ale to by zase v Bethesdě bylo povyku, že kdo má ty bugy vychytávat, když je to takové složité.
Objevuje se poslední jídlo, tedy v cele Corva, hlavního hrdiny Dishonored, a v něm není pilník, ale rovnou klíč s dopisem, protože žalářník v tom taky jede. Dávám kolegovi černochovi v protější cele najevo, že se pro něj vrátím, a celu natrvalo opouštím, vědom si nebezpečí blížící se bachařské prohlídky. Objevují se první problémy, nesouvisející s mými žaludečními bolestmi, jež mi v žaláři za jediný den způsobila vězeňská strava skládající se z jedových koláčků a mrogurtu, který mi měl pouze proděravět žaludek, jelikož jako živý jsem se měl druhého dne dostavit do soudní budovy na veřejný proces. Přepínám na zbraň ve chvíli, kdy se má postava dotkla volně pohozené zbraně ve vězení. Ne, vážně, bachaři nechávají volně ležet ostré předměty a dokonce střelné zbraně (tohle je fantasy jak se patří a ne středověká hra) jen tak volně po vězeňském prostoru a nikoho prostě nenapadne, že jediný zatoulaný vězenčík tak může znamenat konec legraci zvané lágr. Autoři si toho ale byli dobře vědomi - buďme k autorům fér - a ona volně pohozená zbraň je vlastně zmíněná v tajném dopisu jako schválně nastražená zbraň pro vaši ochranu při útěku z vězeňského pekla na svobodu.
Píšu si do deníčku vše, co vidím a slyším, respektive to tak za mne činí hra; pokud se stane něco, čemu ihned neporozumíte, či si odskočíte nebo vám někdo skočí do hry, je tu možnost lehce si zjistit, co se vlastně děje a co vše se zatím událo. Jedu si takhle z vězení, a ono to tak vypadá, že jedete, když máte aktivovaný stealth, a snažím se každého, kdo se na pár kroků k mé postavě přiblíží podříznout ve vší tichosti hezky zezadu klávesou Levý-Control. Moje cesta z vězení rozhodně není levná, ale holt neměli zavírat krvežíznivé monstrum do cely, takže si za to vlastně mohli sami. Realističnost zdá se bohužel omezena, když po nepřesném zásahu mého nožíku na aortu bachař odskočí a křikem probudí dosud spící část poblíž nacházejícího se bachařského ansámblu, který se na mne sice vrhne, ale už nespustí alarm a další ježdění vězením lze tak podnikat opět ve stealth stylu, hlídkou jakoby nikdy nespatřen. Další věc, která s realističností nemá mnoho společného: bachaři umírají podezřele rychle, bez přehánění po jednom přesném píchnutí padnou do tratoliště krve, což je lehce matoucí úvod do, údajně, kvalitami prošpikované hry. Časem ale, dá se říci, přituhává a například po útěku do stok už narazíte na hejno krys, kterému je lepší se vyhnout. Vpředu už na hrdinu čeká spojka z jakéhosi spolku z podsvětí, která vraždu královny sledovala a rychle - v řádu několika hodin - vykoumala plán na naši záchranu. Po kratičkém rozhovoru už nasedáme na loďku a odplouváme ke zbytku rebelské sorty, jejíž úmysly jsou mi zatím neznámé, přece jen ještě včerejšího dne jsem byl ochráncem královny, ten nahoře, a teď mi pomáhají ti, kteří dlouho byli tam dole a teď zřejmě chtějí nahoru, a to s mou pomocí - strašidelné, věru ano.
Kupříkladu, to si takhle uteču z vězení - poté, co povraždím desítku bachařů - a už do mě hučí kdosi, že mám najít unesenou dcerku královny; a přitom já ani nevím, jestli chci, ani nevím proč bych měl chtít, no prostě strašidelných věcí je v Dishonored dostatek a to jsem se ještě nedostal k nočním můrám, které hrdinu pronásledují, až ulehne v domě, do něhož nemají přístup královnini vojáci. V noční můře, ať už ji máme z krku, se člověk prochází po snových objektech a používá magii, a přitom na něj mluví jakýsi lovec run.
Když se v Dishonored zraníte, pomůže vám jediné, a to sníst vše co vám přijde pod nos, což je značně old-school přístup, mechanismus či vůbec nápad jako takový. Na jídlo je všelicos, od konzerv po zhnilé potraviny, které by vám v Metal Gear Solid 3 vytvořily nejeden vřed na žaludku, ale v Dishonored ne. Pak je tu možnost rozbíjet prázdné lahve, a na chvíli je to docela zábava, ale po deseti minutách to značně omrzí. Ještě se k tomuto dá říct, že to sice působí velmi stroze, což byste v dalším big projektu pod střechou Bethesdy ani náhodou nečekali, ne po nových Falloutech, kde se dají sbírat krámy snad všeho druhu. Tratí na tom hráči nebo naopak získávají, toť otázka - já mám zatím pocit, že strohé či jednoduché = zábavné.
Kamera v Dishonored... a další technické detaily, o nich až někdy příště. Sešlapuji stealth dá se říct neustále, i v jeskyni, nebo přesněji stoce, kdy mé kroky může maskovat zvuk plovoucích splašků, ale také nemusí, ale raději si být jist, než později litovat. Textury o splašcích mnoho nevyzradily, tudíž je jen správné být na pozoru - nikdo neví, co nebezpečného se v nich může ukrývat. Jinak myslím, že chůze bez stealthu je poměrně zbytečná, protože při zkoušce vypnutí stealthu se mi okamžitě zpoza rohu ozvalo, že dělám hluk. Zvuky jinak nejsou ve hře nijak zvlášť čitelné - nikdy nejde říct, jestli zapíchnutí krysy způsobí takový hluk, že ho uslyší nepřítel dva metry od vás. Auta, respektive hluk jejich motorů, kdyby tu auta byla, by tu možná čitelný byl, ale je to fantasy svět a v takovém je prostě těžké posoudit, co ještě můžete vykřesat za zvuk a jaký už ne, aby vás skupinka zlodějů žijící ve stoce neuslyšela a nevytáhla tak ty nejlepší zbraně na svou obranu. Nakonec je to ale docela jedno, alespoň na začátku, jelikož jak jsem již nastínil, nepřátelé padají jak prasata na porážce (ne tak hlasitě, nýbrž příliš rychle).
Jedna věc se musí Dishonored nechat - hra působí zase trochu odlišně a (víceméně) originální svět je čerstvým vzduchem do zatuchlých kobek všech těch neinvenčních Grimlocků a podobných RPG, dungeonů a her ze středověku. Zajímavé přitom je, že tvorba takovýchto světů by měla být opravdu jednoduchá - stačí se na večer v křesle takhle zamyslet a originální fantasy je tu - a Bethesdě to trvalo tak dlouho, s nějakým takovým netradičním fantasy přijít, až vám z toho vyjde, že hra s originálním fantasy světem dnes zřejmě znamená velký risk. Další taková hra by ale neměla na sebe dlouho čekat, totiž podle prodejních výsledků je Dishonored nejprodávanější nová herní jakobysérie a to jen za pouhých několik dnů.
Sečtěme všechny plusy a mínusy a z Dishonored mi zatím vychází velmi zajímavě vypadající hra, která mě dokázala do sebe vtáhnout a svým jednoduchým stylem pobavit. Destruction všeho a žádný příběh jako Borderlands to není, ale zábavné je to bezpochyby a dokonce i ten loot, nakupování a vylepšování zbraní tu je, čili dá se říct, že přechod z Borderlands na Dishonored není až tak složitý. A o tom to je?!
Pokud přemýšlíte, zda dát Dishonored šanci, podle zahrané první hodinky bych vám poradil, že byste do hry jít určitě měli, nemáte-li zrovna rozehranou svoji milovanou hru, protože pak byste se k ní už nemuseli vrátit. Já to zatím vidím bíle a k Dishonored se vrátím, jakmile se naskytne volná chvíle ke hraní.
Twin zeal
